Čís. 2134.

Schovanci nepřísluší nárok na mzdu za práce konané pěstounovi.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1922, Rv II 291/22.)
Žalobkyně byla schovankou žalovaných a, odešedši od nich ve svých 19 létech, domáhala se na nich odměny za práce, jež jim konala od svého 12 roku. Soudy všech tří stolic žalobu zamítly, Nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Ze skutkových zjištění soudů nižších vychází, že žalobkyně nekonala žalovaným práce a služby na základě námezdní smlouvy ve smyslu § 1151 pokud se týče 1152 obč. zák. původní doslov, jež v oné době platily, nýbrž z důvodu, že žalovaní přijali ji k sobě za schovanku, posílali i ji do školy a ji živili i šatili. Poměr mezi ní a žalovanými byl dle § 186 obč. zák. podobný poměru manželského dítka k rodičům. Manželské děti nemají vůči rodičům, s nimiž jsou ve svazku rodinném, nároku na mzdu za práce v domácnosti nebo z příkazu rodičů i jinde, pokud rodiče dle § 139 pečují o jejich živobytí a zdraví, poskytují jim slušnou výživu a starají se o jejich vzdělání; rodiče mají dle § 144 obč. zák. právo, říditi jednání svých dětí a tyto jsou povinny je poslouchati, pročež musí též bez nároku na zvláštní úplatu (mzdu) pomáhati dle svých sil v domácnosti a ve výdělku, podobně jako je to povinností manželky vůči manželovi dle § 92 obč. zák. To platí tedy též o poměru žalobkyně k žalovaným. Že žalovaní pečovali o žalobkyni lak, jako dle § 139 obč. zák. rodiče povinni jsou pečovati o manželské dítě, je zjištěno. Žalobkyně odešla od žalovaných v roce 1910. Odměna peněžitá za práce, žalobkyni žalovaným konané, nebyla mezi nimi výslovně umluvena. Jestliže hodnota prací, jež žalobkyně ku příkazu žalovaných konala v posledních létech svého pobytu u nich, převyšovala snad náklady, spojené s její výživou a výchovou, bylo tomu zajisté zas opačné v době, když chodila do školy. Žalobkyně nemá tedy proti žalovaným nároku na mzdu dle §§ 1151, 1152 a 1154 obč. zák. původní doslov, jež podle § 152 cís. nařízení ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. z. platily v době pobytu jejího u žalovaných. Rozsudek soudu odvolacího obsahuje ovšem skutkové zjištění, že žalovaní slibovali žalobkyni domek, když nechá je u sebe bydliti a dochová je do smrti; to se však nestalo, poněvadž žalobkyně odešla od žalovaných. Tvrzení její, že pro zlé nakládání musila od žalovaných odejíti, nebylo zjištěno; soud odvolací naopak vzhledem na výsledek provedených důkazů právem dospěl k přesvědčení — že žalobkyně neměla se u žalovaných tak špatně, aby byla musela od nich odejíti. Nároku na náhradu za slibovaný domek tedy nemá, poněvadž nenastala výminka, na níž slib ten byl učiněn závislým. Zdali žalovaní byli pracemi žalobkyně obohaceni, jest nedůležito, poněvadž vzhledem na hořejší úvahu nelze tvrditi, že obohacení bylo nedůvodné.

Citace:

č. 2134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1259-1260.