Ludwig Bittner: Die Lehre von der völkerrechtlichen Vertragsurkunden-Deutsche Verlags-Anstalt. Stuttgart, Berlin, Leipzig, 1924, 8, str. XIV.-314. — Bittner, ředitel dvorního a státního archivu vídeňského, pracuje již dlouhou dobu na mezinárodních smlouvách a z této jeho badatelské činnosti více než dvacetileté vznikla jeho práce, která v podstatě byla dohotovena za války. Předmětem jejím je zlistinění smluv mezinárodních, jež zkoumá s jejich diplomatické stránky, nikoliv podle jejich právní povahy. Kromě toho zmenšil si svůj úkol tím, že přihlíží k vývoji století XIX. a XX., ač právě tu by bylo velmi žádoucno, aby si povšiml blíže historického jejich vývoje, neboť jediné tak by byl vynikl leckterý jejich znak důrazněji a jasněji. Sleduje vznik mezinárodní smlouvy a proto nejprve vyličuje vznik a průběh řízení přípravného, zejména plných mocí a pak listin vyjednavatelských (Bittner zve je svým termínem »Unterhändlerurkunde«) a konečně listin, jež působí konečný vznik smlouvy mezinárodní. Třebas však měrou až — nebezpečnou ignoruje vývoj historický, přece dobře poukazuje, že ani nyní není vývoj uzavřen. Projeví se to zvláště v tom, že leccos zastaralého bude nutno z nynějších typů mezinárodních smluv vymýtiti a nahraditi způsobem modernějším. Tento přesun způsobila nová doba v různých oborech a formách smluv mezinárodních jako na př. v otázce, kdo zastupuje stát a jak na místě zeměpánů jednají zmocnění zástupcové států a úřady zahraniční. V naší době je již skutečnou výjimkou, jestliže hlava státu se sama zúčastní při jednání o smlouvu mezinárodní, jako to učinil president Wilson. Proto se musil vyvinouti celý systém plných mocí pro zástupce států a Bittner ukazuje na příkladech a diplomatickém rozboru, jak západní vzor působil i na jejich formální stránku, je to také patrno i v tom, že přes všechny rozmanitosti, které sebou přináší politická situace, ustálil se jak ve vyjed náváni, tak i ve stilisaci smluv pevný typus. Stejně jako dříve při plných mocích, tak i při listinách vyjednavatelských a závěrečných rozbírá autor jednotlivé jejich formule (části) a ukazuje, jak které se používá. Je konečně samozřejmé, že si podrobně všímá i ratifikačního řízení a v závěru své práce uvádí ještě některé typy smluv mezinárodních, způsobu nyní již nevalně obvyklého totiž bezprostřední, jednoduché zlistinění smluv mezinárodních.
Kniha Bittnerova vskutku oplývá bohatstvím zpracované látky. Příklady, s nimiž pracuje, jsou brány ze všech skoro států světa — autor měl ojedinělou příležitost probrali materiál uložený ve státním archivu vídeňském, přesto však neuznal za vhodno, aby si povšiml poválečných poměrů. Tak kromě několika zmínek o mírových smlouvách čerpá pouze z ústavy rakouské republiky, kdežto opomíjí naše ústavní poměry úplně, stejně jako nevalně si všímá historického vývoje českých smluv mezinárodních, k nimž mu výhradným klíčem byla sice práce prof. Stiebra, již však neužil takovou měrou, jak by slušelo.
A tato mezera je tím povážlivější, že s některých stran našich se pojímá kniha Bittnerova za učebnici, jak se dělají mezinárodní smlouvy. Tím ovšem práce Bittnerova býti nemůže a také nechce, třebas by bylo jejím účelem poučiti praktika o řízení při jednání o smlouvy mezinárodní. Čtenáři našeho časopisu se jistě dobře pamatují, že nová úpravna československých mezinárodních smluv, to jest jejich úvod a závěr byla nově provedena roku 1923 na podzim. Tehdy jsem poukázal, že se do nich vloudilo mnoho nedopatření. Jako navrhovatel a vlastní původce stilisace se v replice na mé poznámky přihlásil archivář ministerstva zahraničního dr. Jan Opočenský, který v článku uveřejněném v »Zahraniční Politice« (1924, seš. 12.—4) odkryl svůj pramen v knize Bittnerově. Z ní přejal skoro celou stilisaci, jenže nahradil formule z českých historických pramenů, kdežto Bittner naše poměry ignoroval. Tak vlastně polemisovat a vyvracet názory dra Opočenského znamená kritisovat vývody Bittnerovy, ač leckdy ani Opočenský neužil jeho vývodů příležitě. Naproti tomu přejal od Bittnera i jeho skutečné chyby. Je to zejména záměna publikační formule, kterou Bittner zařazuje při rozboru (nikoli však v prvním výkladu!) ne jak je zásadou v diplomatice do textu, nýbrž do úvodního protokolu. Považuje totiž část adresy (inskripci) za publikaci, ač tato formule (v českém textu: »všem, kteří tento list čisti nebo čtouce slyšeti budou«) nemůže nikdy býti takto stilisována. Ovšem nelze Bittnerovi přičítati poklesek Opočenského, který závěrečný protokol našich smluv mezinárodních označuje (»a mocí listu tohoto podepsaného . . .«) jako disposici, tedy jako text, ačkoliv vlastního textu dr. Opočenský ve svém výkladu ani neuvedl, protože, jako to právě dobře ukázal Bittner, v moderních smlouvách mezinárodních splývají skoro všechny formule textové v jedinou. Ovšem z Bittnerovy práce mohli bychom čerpati také řadu i jiných poučeni, zejména jako že v novodobých smlouvách není již obvyklá salutace (»pozdravení«), která vždy má sakrální ráz vzývání boha, a nikoliv jak vyložil dr. Opočenský, že se na místě božím vzývá republika a pod. Bittnerova kniha tedy při detailním rozboru i přes některé otázky, s nimiž by bylo možno polemisovati, přináší mnoho nového a je vskutku škoda, že nebylo ji správněji použito při naší stilisaci tak důležitých listin a stanovení formuli jako je tomu u mezinárodních smluv. Dr. František Čáda.