NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 4302.

Dán-li cizozemské filiálce tuzemské banky před měnovou rozlukou poukaz, by převedla vklad na svou tuzemskou filiálku, a cizozemská filiálka provedla převod tím způsobem, že ponechala vkladní knížku v rukou přikazatele a tuzemskou filiálku pouze avisovala, že může peníze vyplatiti na předložení vkladní knížky, přikazatel se však k výplatě u tuzemské filiálky dostavil teprve po měnové rozluce, nebylo mu lze vklad tuzemskou filiálkou vyplatiti vzhledem k nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. Banka jest mu však práva, domáhal-li se přikazatel výplaty vkladu ihned po příkazu u cizozemské filiálky, jež, ač dosud vklad na tuzemskou filiálku nebyla převedla, výplatu odepřela.
(Rozh. ze dne 23. října 1924, Rv II 356/24.) Žalovaný byl dlouhou dobu před převratem v Krakově a ukládal si u tamní filiálky žalující tuzemské banky úspory, které si po převratu dne 8. ledna 1919 až na 30 000 K vybral, 30 000 K ponechal dále v krakovské filiálce jako vklad, ale dal téhož dne ohledně této částky krakovské filiálce příslušný příkaz za tím účelem, aby si tyto peníze u ní ponechané mohl vybrati u žalobkyniny filiálky v Prostějově. Vkladní knížku na ten obnos znějící podržel. Filiálka krakovská sdělila pak přípisem ze dne 9. ledna 1919 filiálce prostějovské, že vkladní knížka jejího vydání na jméno žalovaného, vázaná heslem »Prostějov« na 30 000 K 8. ledna 1919 jest v pořádku, že celý vklad i s úrokem činí do 8. ledna 1919 30 000 K a může býti vyplacen převodem na ni. Druhého dne dostavil se žalovaný do kanceláře krakovské filiálky, chtěje si i těch zbylých 30 000 K hotově vybrati, ale nedošlo k tomu. Žalovaný byl pak polskými úřady internován, a když se po svém propuštění začátkem května 1919 dostavil do filiálky v Prostějově, nebylo mu tam oněch 30 000 K vyplaceno. Žalovaný vypůjčil si pak od žalující banky peníz v Kč, jenž vzrostl celkem na 39 231 Kč. Proti žalobě banky o zaplacení tohoto peníze namítl žalovaný navzájem pohledávku z náhrady škody, ježto mu prostějovskou filiálkou žalující banky nebylo vyplaceno 30 000 Kč. Oba nižší soudy vyhověly žalobě a neuznaly vzájemnou pohledávku žalovaného po právu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů, pokud jimi bylo vysloveno, že vzájemná pohledávka žalovaného 30 000 Kč není po právu a uložil prvému soudu, by o vzájemné pohledávce dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
V řízení dovolacím jde již jen o otázku, zda vzájemná pohledávka 30 000 Kč, kterou žalovaný z důvodu náhrady škody k odpočtení od žalobní pohledávky 39 231 Kč s přísl. ve sporu uplatnil, po právu jest, či není. V tomto směru nelze dovolání žalovaného upříti oprávnění, pokud s hlediska důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s. vytýká, že nižší soudy neposoudily věc správně po stránce právní, uznavše, že žalobkyni nelze přičítati viny na tom, že 30 000 Kč žalovanému filiálkou žalující banky v Prostějove vyplaceno nebylo. Žalovaný tvrdí, že dne 8. ledna 1919 dal žalující bance filiálce v Krakově příkaz, aby zbytek jeho vkladu u této filiálky v částce 30 000 K (tehdy ještě nerozdělených rakousko-uherských korun) byl zaslán do filiálky žalující banky v Prostějově; že veden byl při tom úmyslem, aby měl možnost vybrati si tento zbytek vkladu u filiálky v Prostějově v kterékoliv pozdější době a bez jakéhokoliv časového omezení; že pro něj bylo lhostejno, jakým způsobem filiálka v Krakově jeho příkaz splní, zda totiž peníz efektivně do Prostějova zašle, či vklad jen účetnicky na filiálku prostějovskou převede. Dále žalovaný již v žalobní odpovědi uvedl, že dne 9. ledna 1919 chtěl týž zbytek vkladu v částce 30 000 K vyzvednouti u odbočky žalobkyně v Krakově proti předložení vkladní knížky, že mu však bylo tam řečeno, že obnos ten jest již zaslán odbočce v Prostějově k výplatě a že si ža- lovaný má obnos ten vyzvednouti v Prostějově, vykázav se vkladní knížkou. Toto tvrzení doplnil žalovaný při ústním jednání v ten smysl, že dne 9. ledna 1919 přišel do krakovské filiálky žalující banky a žádal výplatu 30 000 K, odvolávaje takto příkaz ze dne 8. ledna 1919, že mu však úřednicí bylo řečeno, že již to nejde, že včera již byly peníze odeslány do Prostějova, aby se tam hlásil. Žalovaný, byv ve sporu slyšen jako strana, udal, že druhý den po udělení původního příkazu žádal v krakovské odbočce žalující banky úřednici, která den před tím jeho příkaz přijala, aby mu oněch 30 000 K hotově vyplatila, kdyby to ještě šlo, načež ona úřednice mu odvětila, že už je to všechno v pořádku, že již peníze jsou v Prostějově. S tím se žalovaný spokojil, maje za to, že peníze jsou v Prostějově, a více se o to nestaral. Žalovaný v dovolání dále uplatňuje, že jeho příkaz věrně splněn nebyl, protože počátkem května 1919, když se o svůj vklad v Prostějově hlásil, mu vyplacen nebyl s odůvodněním, že peníze byly zaslány zpět do Krakova, a dovozuje, že žalující banka nese zodpovědnost za nesplnění nebo za nesprávné splnění příkazu, a že v tomto směru odvolací soud neposoudil věc správně po stránce právní, neuznav namítaný nárok žalovaného za oprávněný. Podle znaleckého posudku, jejž si osvojil také odvolací soud, mohla krakovská filiálka žalující banky příkazu žalovaného ze dne 8. ledna 1919 vyhověti dvojím způsobem: buď tak, že by byla od žalovaného vkladní knížku vyžádala, ji zrušila a peníz k výplatě do Prostějova poukázala; nebo tak, že vkladní knížku v rukou žalovaného ponechala a filiálku v Prostějově toliko avisovala, že může peníze na předložení vkladní knížky vyplatiti. V onom případě byl by přešel vklad hned na filiálku v Prostějově, ve druhém případě zůstal vkladem filiálky v Krakově až do té doby, kdy po předložení vkladní knížky k výplatě u filiálky v Prostějově by tam byl vyplacen a kdy filiálka prostějovská prostřednictvím centrály v Praze by vyplaceným penízem filiálku krakovskou zatížila. Podle zjištění prvního soudu zvolila krakovská filiálka způsob druhý, zaslavši dne 9. ledna 1919 filiálce v Prostějově poukaz tohoto znění: »Oznamujeme, že vkladní knížka našeho vydání na jméno V. P. (žalovaný), vázaná heslem »Prostějov« na K 30 000 k 8. lednu 1919 jest v pořádku. Celý vklad s úrokem do 8. ledna 1919 činí K 30 000 a může býti vyplacen převodem na Vás.« Jest ovšem správné, že podle tehdejších poměrů nebylo příčiny k pochybnostem o tom, že i druhý způsob provedení jest stejně bezpečným jako způsob první, a že nebude překážky, aby si žalovaný vylíčeným způsobem svůj vklad v Prostějově kdykoli později nevybral. Filiálka v Krakově nemohla předvídati, že žalovaný bude brzy po daném příkazu v Polsku až do konce dubna 1919 internován, že nebude moci svůj vklad ihned si vyzvednouti, že mezitím vydáno bude vládní nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., které zakáže převod peněžních pohledávek a jakýchkoliv úhrad splatných v korunách rakousko-uherských z cizozemska do tuzemska a že tím nastane pro filiálku v Prostějově nemožnost, aby poukazu z Krakova danému vyhověla a že naopak pro ni nastane povinnost, aby poukaz ještě nesplněný do Krakova vrátila. V tomto směru nelze tudíž právnímu posouzení věci nižšími soudy vy- týkati nesprávnost. Naproti tomu však neocenily soudy nižších stolic správně přednesu žalovaného, že se dne 9. ledna 1919 znovu dostavil do krakovské filiálky žalující banky a žádal, aby mu zbytek vkladu 30 000 K byl vyplacen hotově, což mu však bylo odepřeno s podotknutím, že to již nejde, poněvadž peníze již byly zaslány odbočce v Prostějově k výplatě. Nelze přisvědčiti názoru nižších soudů, že toto nezjištěné tvrzení žalovaného není pro rozhodnutí sporu důležité. Z výpovědi žalovaného jako strany jde na jevo, že žalovaný dne 9. ledna 1919 odvolal příkaz ze dne 8. ledna 1919 jen podmínečně, totiž pod podmínkou, že jeho příkaz z předchozího dne nebyl ještě proveden, že však, když mu úřednice řekla, že to již nejde, na tom netrval, takže původní příkaz ze dne 8. ledna zůstal v platnosti. Neboť krakovská filiálka žalující banky mohla dne 9. ledna 1919 výplatu peněz na přání žalovaného odepříti právem pouze tehdy, kdyby byla zbytek vkladu již efektivně převedla na prostějovskou filiálku. Ježto však dle zjištění nižších soudů příkaz žalovaného byl proveden tím způsobem, že krakovská filiálka žalobkyně dopisem ze dne 9. ledna 1919 pouze oznámila filiálce v Prostějově, že může 30 000 K vyplatiti, bude-li vkladní knížka předložena, jest patrno, že sdělení krakovské odbočky, že peníze již nelze hotové vyplatiti, neodpovídalo skutečnosti, naopak mohla krakovská filiálka poukaz odvolati, žalovanému při výplatě peněz vkladní knížku odebrati, a tím zabrániti zneužití poukazu na prostějovskou filiálku. Ježto žalovaný byl dle §u 1403 (§u 1020) obč. zák. oprávněn, odvolati příkaz, by peníze byly zaslány (poukázány) filiálce v Prostějově, a žádati výplatu peněz v Krakově, vyplývá z uvedeného tvrzení žalovaného, že byl sdělením krakovské filiálky uveden v omyl, který měl za následek, že jednak žalovaný netrval na hotové výplatě peněz, jednak že se dále o věc nestaral, maje za to, že peníze již jsou v Prostějově k jeho volné disposici. V tomto jednání žalobkyně jest, předpokládajíc správnost přednesu žalovaného, spatřovati zavinění její, pro něž ručí za škodu, kterou žalovaný nevyplacením vkladu v Prostějově utrpěl. Nemohla-li žalující banka později vyhověti příkazu žalovaného vzhledem k vládnímu nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., jde o náhodu, která, třebaže nebyla přímo zaviněna žalobkyní, způsobila žalovanému škodu jen v důsledcích předchozího zavinění jejího (druhá věta §u 1311 obč. zák.). Ježto nižší soudy pro nesprávné právní pojetí věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) v naznačeném směru neučinily skutkových zjištění, jež jsou nutná pro řešení otázky zavinění žalující strany a tím pro řešení otázky, zda jest žalovaným namítaný nárok z důvodu náhrady škody po právu čili nic, nemůže dovolací soud, vyhovuje důvodnému dovolání, rozhodnouti ve věci samé. Bylo proto rozsudky obou nižších soudů zrušiti a dále rozhodnouti, jak se stalo (§§ 182, 496 čís. 2 a 3, 510, 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 4302. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 506-509.