Č. 3937.

Dovozní poplatky:* I. Předpisovati a vybírati poplatky za dovoz zboží dle § 4 nař. z 27. ledna 1921 č. 38 Sb. je příslušným od 10. února 1922 ministerstvo obchodu. — II. * Poplatky ty nejsou surtaxou a nejsou závislé na celní povinnosti. — III. * Ustanovení čl. II., posl. odst. nař. z 9. listopadu 1922 č. 322 Sb. nevztahuje se na poplatky předepsané podle § 4 nař. č. 38/1921. — IV. Lze poplatek předepsati z benzolu?
(Nález ze dne 23. září 1924 č. 16141).
Věc: Spolek pro chemickou a hutní výrobu v K. (adv. Dr. Frt. Stern z Prahy) proti ministerstvu obchodu o poplatek dovozní.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžujícímu si spolku udělilo min. obch. — odbor dřívějšího úřadu pro zahr. obchod — v roce 1922 povolení čís a . . . . na dovoz čistého benzolu a předepsalo z povolení čís zvláštní dávku penízem 255000 K, z čís penízem 30000 Kaz čísla . . . . penízem 30000 K. Obnosy předepsané byly odepsány ze zálohy stěžujícím si spolkem složené a to stvrzenkou čís. . . .
Rozhodnuti o předpisu této dávky, obsažené v této stvrzence, bylo nálezem nss-u Boh. 2591 adm. zrušeno pro vady řízení, poněvadž ze stvrzenky oné nebyl zřejmý ani skutkový základ ani právní názor, ze kterého tehdy žal. úřad vycházel, ani o jakou dávku vlastně jde.
Po tomto nál. podal stěžující si spolek dne 21. července 1923 žádost,
1) aby předpis byl zrušen, poněvadž dle zák. ustanovení o surtaxe může jediné benzol určený jako materiál pohonný (benzol surový) a benzol určený jediné k dovozu býti ztížen zvláštní dávkou, a nikoli benzol čistý, určený jako surovina k výrobě jiného produktu (anilinového oleje). Dle celního sazebníku pol. č. 625 je benzol určený k účelu v poznámce k pol. té uvedenému prost cla a kde není cla, je i surtaxa vyloučena. Dovezeno nebylo celé množství a jde o zušlechťovací řízení; 2) aby povolen byl event. odpis s ohledem na nař. z 9. listopadu 1922 č. 322 Sb. Neboť dovezený benzol byl skutečně zase vyvezen, a to ve zušlechtěné formě, anilinovém oleji. Ze se tak stalo, dovozovala žádost 8 celními boletami a 11 duplikáty nákladních listů. Pro případ, že by tento listinný důkaz úřadu nestačil, nabídl stěžující si spolek důkaz znalci a svými úředníky o tom, že ve vyvezeném anilinovém oleji ono dovezené množství benzolu bylo obsaženo. Žádost uvedla, že výměrem min. fin. z 30. března 1922 bylo spolku uděleno povolení, aby benzol bezcelně k spracování z cizozemska dovážel, takže pojmově předpisování surtaxy není možné. V žádosti tvrzeno, že dovoz i vývoz stal se dříve, než ona dávka byla předepsána, takže ji nebylo možno do cen zakalkulovati.
Žádáno, aby předepsaná částka 315000 K byla spolku na jeho kontě připsána nebo hotově vrácena.
Nař. rozhodnutím ustanovil žal. úřad na zákl. § 3 zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb. a § 12. nař. z 13. července 1920 č. 442 Sb. poplatek za povolení dovozu č. 619159, 619160 a 619862 ve výměře stanovené čl. I § 4 nař. z 27. října 1921 č. 388 Sb. dle skutečně dovezeného množství benzolu a to za každý kg 1 K takto: za povolení čís. 614862 88295 K, za povolení čís. 619159 30000 K a za povolení č. 619160 30000 K, vysloviv, že takto upravuje se předpis oznámený spolku stvrzenkou z 11. října 1922.
Žádosti, aby i tato část byla odepsána z důvodu, že bude benzolu použito k průmyslovému zpracování, nebylo vyhověno, poněvadž pro to v cit. normách ani v normě ze 27. ledna 1921 č. 38 Sb. není opory a skutečnost, že spolek neplatil clo, je zcela bezvýznamnou. Žádosti, aby poplatek byl odepsán z důvodu, že dovezený benzol byl v minerálním oleji zase vyvezen, nebylo vyhověno, poněvadž vývoz se stal v době od 13. dubna 1922 do 6. září 1922 a nemůže se tedy na něj vztahovati čl. II nař. z 9. listopadu 1922 č. 322 Sb., jež nabylo účinnosti teprve 1. prosince 1922.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Stížnost namítá v prvé řadě, že žal. úřad nebyl vůbec příslušným k předpisu onoho poplatku, dovozujíc, že nejde o pouhý poplatek manipulační. Příslušným k předpisu poplatku je dle názoru stížnosti, dovolávající se § 8 nař. z 27. ledna 1921 č. 38 Sb., min. veř. prací, po případě min. fin., kdežto žal. úřad je pouhým úřadem výběrčím. Nss názor stížností hájený nesdílí. Materielní podklad předpisu poplatku onoho je v § 4 nař. z 27. ledna 1921 č., 38 Sb., na kteréžto ustanovení se i nař. rozhodnutí odvolává. Dle tohoto ustanovení stanoví se poplatky z povolení dovozu látek v § 2 toho nař. uvedených určitými obnosy resp. procenty. Nař. to dovolává se v úvodu zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb. a zák. z 24. června 1920 č 418 Sb.
Posléz cit. zákonem zřízen byl právě úřad pro zahr. obchod, jehož řízením pověřen byl ministr. Dle § 3 oprávněn je úřad ten za povolení, která udílí, vybírati poplatky. Stanovilo-li nař. vlády z 27. ledna 1921 č. 38 Sb., dovolávající se v úvodu zák. č. 418/20, v § 4, že stanoví se z povolení dovozu určitých látek poplatky, a neoznačilo-li výslovně úřad, předpisem a vybíráním poplatků těch pověřený, nemůže dle názoru nss-u býti pochybnosti o tom, že úřadem tím byl úřad pro zahr. obchod, na který zákonem přenesena byla působnost dosud přikázaná jednotlivým ministerstvům co do povolení dovozu a vývozu jakož i průvozu všeho zboží (§ 2) a vybírání poplatků za povolení, která udělí (§ 3). Opaku nelze dovoditi ani z § 8 cit. nař. č. 38/21, jehož se stížnost dovolává. Vždyť dle tohoto § uloženo pouze ministru veř. prací, aby ve shodě s min. fin. a min. pověřeným řízením úřadu pro zahr. obchod vybírání dovozního poplatku zrušil, jakmile bude dosaženo účelu uvedeného v § 6. Dána tedy ustanovením tím kompetence min. veř. prací jen ohledně zrušení poplatku a nikoli ohledně jeho předpisování a vybírání. Taktéž nelze z ustanovení toho právem dovozovati, že by předpis poplatku mohl se státi jen za souhlasu těchto tří ministrů a je názor stížnosti i v tom směru mylný.
Zákonem z 19. ledna 1922 č. 25 Sb. přešly pak funkce přikázané zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb. úřadu pro zahr. obchod na žal. úřad. Je proto od vyhlášení tohoto zák. t. j. od 10. února 1922 (§ 4 cit. zák.) žal. úřad kompetentní předpisovati a vybírati i poplatky z povolení dovozu ve smyslu § 4 nař. č. 38/21.
II. — — —
III. Stížnost namítá dále, že z dovozu čistého benzolu, sloužícího jako surovina k výrobě organických barev, vůbec nelze poplatek předpisovati, poněvadž není prý látkou v § 2 nař. č. 38/21 uvedenou. To dovozuje stížnost ze souvislosti nař. toho s normami dříve platnými, jednajícími o obchodu s minerálními oleji a jich produkty.
Nss neshledal výtku tu důvodnou. V § 2 cit. nař. uvádí se mezi látkami, jichž uvávěra se zrušuje, i benzol. Nař. z 20. září 1916 č. 323 ř. z. vztažena byla povinnost ohlašovací na benzol všeho druhu (arg. § 1 č. 4), a pohotová a nově přibylá množství benzolu a to surového, motorového, obchodního, toluolu, xylolu, solventnafty a těžkého benzolu byla uzavřena (arg. § 2 č. 3). Z § 5 tohoto nař. nelze pak dovoditi, že by benzol jen jako pohonný materiál byl uzavřen; tam stanovena jen pro povolení ohledně benzolu pro stroje, jichž se užívá při zeměd. hospodářství, zvláštní kompetence, totiž min. orby; nebylo tam však řečeno, že by jiný benzol uzávěře nepodléhal.
Dle § 1 nař. min. z 11. ledna 1919 č. 25 Sb. převzalo min. veř. prací hospodaření se všemi druhy benzolu, a měla dle § 3 t. nař. o povolení přídělu látek v § 1 uvedených pro účely průmyslové, zemědělské jakož i pro účely všeob. potřeby rozhodovati kancelář pro přidělování minerálních olejů při min. veř. prací zřízená.
Plyne tedy i z norem, jichž se stížnost dovolává, zejména z nař. č. 25/19 zcela jasně, že pod uzávěrou byly všecky druhy benzolu, tedy ne jen surový benzol jako materiál pohonný. Tato uzávěra byla §em 2 nař. ze dne 27. ledna 1921 č. 38 Sb. i ohledně benzolu zrušena, a stanovil-li § 4 tohoto nař. určité poplatky z povolení dovozu látek v § 2 uvedených, je zřejmo, že poplatky ty týkají se všech druhů benzolu, když všechny druhy jeho byly pod uzávěrou (§ 1 nař. 25/1919).
IV. Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost dále v tom, že sporný poplatek byl předepsán, ač benzol dovezený byl prostý cla, takže není možná předpisovati ani surtaxu; že benzol dovezený byl v tuzemsku zpracován a pak zase vyvezen, takže jde o tak zvané zušlechťovací řízení, pročež poplatek neměl býti vůbec předpisován resp. restituován. Podstatné vady řízení vidí pak v tom, že okolnosti tvrzené (bezcelnost, vývoz ve formě anilinových barev) nebyly řádně vyšetřeny.
Vznášejíc tyto námitky vychází stížnost z mylného právního názoru, že poplatek podle § 4 nař. 38/21 vybíraný jest v souvislosti s poplatky celními. Souvislost taková dána není a nelze ji dovoditi ani ze znění zákonných norem ani z přirozené povahy věci. Naopak obé dokazuje, že jde o poplatky spolu nesouvisející, úplně odlišné. Nař. č. 38/1921 předpisuje zcela všeobecně, že se poplatky z povolení dovozu látek v § 2 jmenovaných stanoví určitými obnosy. Nerozlišuje se, jde-li o dovoz předmětů, podléhajících clu, či je—li dovoz ten cla prostý. Z toho je zřejmo, že předpis a vybírání poplatku toho dle znění normy o něm vydané na předpisu a vybírání cla není závislým a že vůbec nejde o surtaxu. I účel, pro který se poplatky z povolení dovozu vybírají (§ 6 nař. čís. 38/21) a kompetence úřadu je předpisujícího a vybírajícího svědčí tomu, že nejsou s vybíráním cla v žádné souvislosti. Je proto lhostejné, zaplatil-li stěžující si spolek z dovezeného benzolu clo či nikoli; pak nelze ovšem shledávati v rozhodnutí nezákonnost stížností vytýkanou, ale ani vady řízení v tom, když úřad nevyšetřil, zda dovoz povolen byl beze cla čili nic.
Ale norma § 4 nař. 38/21 a celé toto nař. nečiní ani rozdílu mezi zbožím dovezeným a v tuzemsku konsumovaným a zbožím, zde zpracovaným a pak v jiné formě zase vyvezeným. Nedává tedy pro t. zv. ušlechťovací řízení žádných úlev a nemůže proto stížnost právem vytýkati, že poplatek neměl býti předepsán resp. měl býti vrácen, když dovezený benzol na anilinové barvy zpracovaný později byl vyvezen. Není pak řízení vadným, když tato pro rozhodnutí irelevantní skutečnost nebyla vyšetřena.
Specielního předpisu pro ten případ v cit. normě není a nelze se dovolávati analogie předpisů celních, když jde o poplatek rázu a povahy zcela jiné.
V. — — —
VI. Stížnost vytýká dále, že sporný poplatek měl býti restituován vzhledem k ustanovení nař. z 9. listopadu 1922 č. 322 Sb. Žal. úřad prohlásil, že nař. toho nelze na daný případ použíti, ježto vývoz zboží z dovezeného benzolu uskutečnil se dle tvrzení stěžujícího si spolku již v době mezi 9. dubnem a 6. zářím 1922, tedy před platností tohoto nař.
Článek II. cit. nař. mění ustanovení § 4 nař. č. 38/21 v ten způsob, že stanoví poplatek z povolení dovozu minerálních olejů a jich výrobků určitým způsobem, a stanoví pak v posledním odstavci toto: »O vrácení poplatků uvedených pod a) a b) za dovezené minerální oleje, jichž vývoz do ciziny bude potvrzením celních úřadů prokázán, rozhoduje min. obch.«.
Je zřejmo, že nař. má na mysli jen ony poplatky, které byly za jeho platnosti vyměřeny a předepsány, vždyť uvádí výslovně poplatky v něm pod a) a b) uvedené, a že se tedy netýká ustanovení to vůbec poplatků vyměřených a předepsaných již za platnosti nař. č. 38/21, které o vrácení poplatků za zboží do ciziny vyvezené vůbec žádného ustanovení nemělo a jež tedy poplatky ty nerestituovalo. Námitka stížnosti byla by jen tehdy důvodná, kdyby nař. č. 322/1922 výslovně stanovilo, že ustanovení posl. odst, čl. II. má působiti zpět. Takového ustanovení tam není, nýbrž naopak vyplývá z čl. VI, že celé nař. nabývá účinnosti 1. prosince 1922.
Nemůže se proto stěžující si spolek vrácení poplatku dovozního vyměřeného a předepsaného dle nař. č. 38/21 domáhati poukazem na nařízení č. 322/22 a je námitka, vytýkající, že žal. úřad neprávem odepřel užíti nař. posléz cit., bezdůvodná.

Citace:

č. 3937. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 434-438.