Pojem státního území v moderní literatuře francouzského práva veřejného.

Vladimír Vybral (Brno).
Státní území jako pojem problematický, vyžadující určitého zařadění v systému poznatků veřejného práva, počíná se jevili státovědě asi od počátku 19. století. Neboť teprve 18. století bylo s to postaviti proti t. zv. patrimoniální teorii státu vědecky rovnocenný systém nového pojetí, byť mnohdy jen málo obměněné to učení »ancien régimu«. Teprve tato názorová juxtaposice dávala řadu podnětů, jež vedly k novým poznatkům а k nutnosti vykázati jim místo v systému celé discipliny. Takto i pojem státního území dostal se do spojení s pojmerii státu, jehož definice ukázala se nutným východiskem všech úvah státního práva. V diskusi, vedené téměř celé 19. století, a dále pak až do naší doby, vynořila se celá řada t. zv. »prvků«, určujících zásadně pojem státu, avšak toliko tři prvky dosáhly všeobecného uznání jako významné pro pojmovou konstrukci státu, totiž území, národ a veřejná moc (též politická, státní moc, suverenita). Souhrn těchto tří elementů objevil se panující nauce tak charakteristickým pro stát, že byl vzat za podklad jeho juristické definice, o niž hlavně šlo celé teorii státního práva. Tato definice stala se hotovým dogmatem,1 jež panující mínění postavilo v čelo všeobecné státovědy jako teoretické vědy o státu.2 Rovněž pojem státního území tstal se takto tradicionelním předmětem a nezbytnou součástí systematiky této vědy, tradován jsa v souvislosti s pojmy státního národa a státní moci.
Toto pojetí státu i pojmu státního území je typicky německým3 pojetím problému, jak svým postavením ve vše- obecné státovědě, tak i důsledností, s níž tradiční ony tři prvky definitivně uznány za komponenty právnického pojmu státu. Objevilo se ovšem hned od počátku nutným osprávedlniti teoreticky explikativně-sociologickou metodu, jíž vlastně bylo užito při konstruování právnického pojmu státu, což nebylo možno jinak, než samostatnými teoriemi resp. formulacemi oněch tří základních elementů státu. Pokud pojmu státního území se týče,, stalo se tak — a to nejen v německé státovědě, nýbrž v západoevropské teorii státního práva vůbec — zřejmě pod vlivem právě překonaného patrimoniálního pojetí státu, tak zvanou teorií vlastnickou4 (dominialni, Eigentumstheorie), jež dosti dlouho postačovala pro obor konstrukcí práva mezinárodního, avšak brzy objevila se nedostatečnou v právu státním, jehož vědecký vývoj oproti konservativní internationalistice dál se tempem mnohem rychlejším. Za těchto nesnází vytvořil C. F. v. Gerber5 novou, byť jen pozměněnou vlastnickou teorii státního území, v t. zv. teorii předmětové (Objekttheorie), jež během nových polemik nabývala dalších forem, až konečně v pojetí Labandově6 získala vrchol své teoretické formulace. Bylo jí však hned od počátku kriticky se potýkali s míněním přívrženců ve státovědě tehdy vládnoucího směru organického, z nichž Fricker7 proti předmětové teorii vybudoval novou, prostorovou teorii státního území (Raumtheorie), jež v poslední době našla v Jellinkovi8 svého nejlepšího obhájce a polemika. Vzájemná výměna názorů mezi oběma těmito tábory byla charakteristickou pro vědecké metody discipliny státního práva, jež nemajíc pevného základního hlediska, stala se doménou nejrozmanitějšího metodického synkretismu. Teprve normativní teorii s Kelsenem v čele podařilo se dáti pevný směr vědeckým konstrukcím v teorii státního práva, čímž i formulace pojmu státu a státního území dostala se z dosavadního bludného kruhu polemik orientovaných, s nejrůznějších hledisek na pevnou půdu metodologickou.
V protivě k typicky německému trojčlennému pojetí státu budovala francouzská teorie veřejného práva na základech zcela samostatných a dospěla k podstatně jiné konstrukci státu jako právního pojmu. Pod vlivem Rousseauova díla »Contrat social« všechny konstituce francouzské (vyjma Chartu z r. 1814) přijaly za svůj základní princip pojetí státu jako národa obdařeného suverenitou9, kterýžto názor stal se typicky francouzskou10 formulací pojmu státu, již převzala i teorie veřejného práva — po jistých změnách — za východisko svých úvah.
Typickým představitelem této moderní teorie veřejného práva francouzského může býti jmenován A. Esmeinn11, který odstranil v pochybnost braný základ Rousseauovy teorie (contrat social, état de nature) a zdůvodniv nově pojem národní suverenity, dospěl tak k moderní definici státu ve veřejném právu francouzském.
Esmein stojí touto definicí na půdě tradicionelní francouzské teorie ústavní, již doplňuje v jistém smyslu pod vlivem teorie německé v důslednou konstrukci státu jako právní osobností, Stát je Esuminovi »personnification juridique d une nation: c'est le sujet et le support de l'autorité publique«.12 Suverenitu, jež je mu synonymem státní moci (t. j. autorité publique), považuje za »qualité essentielle de l'État«, neboť ona činí právně ze společnosti lidí národ tím, že staví jedinou autoritu nad vůli všech jedinců. Základem veřejného práva je pak nauka, jež vytváří pro suverenitu subjekt či ideálního a stálého držitele (titulaire idéal et permanent), který zosobňuje celý národ. »Cette personne morale, c'est l'État, qui se confond ainsi avec la souveraineté«.13
Stát je Esmeinovi vedle toho také právním vyjádřením myšlenky vlasti právě tak. jako je to monarcha v absolutní monarchii. Tímto dostává se Esmein k pojmu státního území a jeho významu pro stát, o čemž vyjadřuje se takto: »L'Etat suppose nécessairement un territoire déterminé, dans les limites duquel il exerce son autorité, à l'exclusion de toute autre, sur les personnes et sur les choses«.14 Ježto však ve svojí definici státu považuje za jeho podstatné znaky jen suverenitu a národ, dostává se tímto novým tvrzemni do jistého rozporu s tvrzením předešlým. Pokusem o spojení obou výroků jest Esuminovi pojem územní výsosti (souveraineté territoriale). Vykládá ji nejdříve historicky, feudálním právem monarchovým k území, jež bylo výlučnou podstatou tehdejší suverenity; tituly královské (roi de France, roi d Angleterre) byly vyjádřením této myšlenky. S moderního hlediska zastává nyní Esmein názor, že suverenita monarchova přešla v dnešní době v suverenitu národa, takže pojem teritoriální suverenity (územní výsosti) neztrácí svého oprávnění, neboť »sur les parties du territoire où tous les habitant n'ont pas acquis la qualité et les droits de citoyens français, la souveraineté territoriale produit intégralement ses anciens effets«.15 Důkazem toho jsou mu dvě kategorie francouzských příslušníků: »sujets français« v koloniích, vedle pravých »citoyens français«.
Nutno konstatovati, že nepodařilo se Esuminovi touto konstrukcí územní výsosti vysvětlit] onen logický rozpor mezi dvouprvkovou definicí státu na jedné straně a konstatováním nutnosti územního prvku pro stát na straně druhé. Slučování obou těchto tvrzení děje se na podkladě terminologie a úvah užívaných v teorii vlastnické resp. v modernějším jejím pojetí teorie předmětové, aniž ovšem se o těchto teoriích děje zmínka. Rozlišování mezi »sujets« a »citoyens« však zřejmě k takovému pojetí nasvědčuje, neboř »poddaní« mohou býti »subiecti« jen na základě jistého práva k území, a to ať už soukromoprávného (dominium teorie vlastnické) nebo veřejnoprávneho (územní výsost jako integrující součást imperia v teorii předmětové). Ale ani prostorová teorie není vzdálena úvah Esmeinových, a to tam, kde mluví o státu jako právním vyjádření myšlenky vlasti. Tato rozmanitá terminologická kombinace několika teorií, Esmeinem užívaná podle potřeby, ukazuje zřejmě na nezdar právně relevantní konstrukce pojmu státního území.
Oproti učení Esmeinovu, typickému onou nedůsledností, na niž bylo tu upozorněno, pokusil se Carré de Malberg16 ve své všeobecné státovědě spojit francouzské teorie o státu s důsledností úvah obvyklých v německých systémech státovědeckých a přenést tak v podstatě panující teorie německé, zejména Jellinkovy, i na pole francouzské teorie veřejného práva.
Východiskem úvah své státovědy činí empirickou cestou získaný pojem státu, daný třemi prvky: obyvatelstvem, územím a veřejnou mocí.17 Teprve však hlediskem právnickým domnívá se získati jednotu těchto tří prvků státních a konstruuje tudíž stát, po rozboru souhlasných i protichůdných mínění jako právnickou osobu18, povahy nikoliv fiktivní, nýbrž reálně-právní19, jež od ostatních osob právnických liší se tím, že vznikla cestou mimoprávní.20
Na tomto podkladě odmítá Malberg především možnost jakékoliv identifikace některého prvku státního se státem samým a zdá se charakterisovati správně takové počínání jako nevědomé pokusy o získání nutné jednoty v pojmu státu, jež ovšem musí být pouze dílem právnického vystižení.21
V státním území vidí Malberg jeden z prvků, jenž umožňuje národu uskutečnili svoji jednotu, a to prvek nutný, protože jedině tak jest umožněno státu ovládat i své občany, ať už nacházejí se vně nebo uvnitř státního území. Pokud se týče sporného problému povahy právních vztahů mezi státem a jeho územím, odmítá Malberg řešení teorie předmětové a vidí tudíž s panující teorií prostorovou, k níž se přidává, v tomto poměru základní rysy imperia, nikoliv dominia, se všemi toho důsledky. »Le territoire envisagé en lui-même n est aucunement un objet de maîtrise pour l'État; mais son étendue détermine simplement le cadre, dans lequel est capable de s'exercer la puissance-étatique ou imperium, laquelle n'est de sa nature qu'un pouvoir sur les personnes.«22 Výronem tohoto imperia jest pak územní výsost (souveraineté territoriale), jež, konstruována-li správně, znamená nikoliv obsahové vymezení státní moci vzhledem k území, nýbrž je pouze podmínkou a vlastností této moci. Nejedná se pak konečně jenom o určité teritorium v ploše, nýbrž o prostor (trojrozměrný: tudíž i atmosféra, i podzemí) přístupný zásahu státní moci resp. jejích orgánů. »La véritable idée à laquelle il faut s'arrêter à cet égard est donc que la sphère de puissance de l’État coïncide avec l'espace sur lequel s'étendent ses moyens de domination.«23 S teorií prostorovou přijal Malberg přirozeně všechny výhody i nevýhody této formulace. Po stránce positivní domnívá se, že toto pojetí učinilo konec oné nejasné konstrukci teorie předmětové o vztahu mezi státem jako subjektem a územím jako objektem jeho moci. S Frickerem a Jellinkem hájí Malberg názor, že území »il est un élément constitutif de l'État, c'est-à-dire un élément de son être et non point de son avoir, un élément par conséquent de sa personnalité même, et en ce sens il apparaît, comme partie composante et intégrante de la personne-État, qui sans lui ne pourrait même pas jse concevoir.«24 Právem tudíž nazýván jest stát v tomto ohledu »corporation territoriale« (Gebietskörperschaft).
Po stránce negativní nemůže však Malberg zapříti, že právě tato teorie nedovedla vysvětlili uspokojivě cessi, t. j. postoupení části územní jednoho státu státu druhému. Přiznává, že je nedostatečným vysvětlením tvrzení Jellinkovo, jakoby šlo jen o přenos imperia nad obyvateli cedovaného území a domnívá se, že pravá překážka spočívá v samém pojmu cesse jako právního institutu. S Redslobem, a proti Labandovi zavrhuje tudíž »au point de vue de droit public interne« (tedy s hlediska vnitrostátního práva) pojem cesse a nahražuje jej anexí„ jež ať mocensky, ať zákonitě praktikována, vystihuje tuto změnu dokonale. Právo mezinárodní ovšem trvá na svém pojmu smluvní cesse dvou stran, státu nedujícího a státu cesionářského, ačkoliv i tu nejde, dle Malberga, o cessi něčeho skutečně existuj čího (jisté státní moci nad ztraceným už územím), nýbrž spíše o zřeknutí se (renoncement) a uznání toho, co se stalo (reconnaissance des faits accomplis), jak lomu bylo na př. v případě Alsaska.
Jest jisto, že v tomto směru Malberg rozvinul německou »Herrschaftstheorie« při této otázce důsledně a tak daleko, jak ani sami němečtí autoři si netroufali, neboť pojmem cesse vždy chtěli právně krýti faktickou anexi, zejména právě Alsaska, což Francouzi (Redslob, Malberg) dovedli zajímavě i právněteoreticky prohlásili za násilí, a to na podkladě čistě německé teorie státní moci.
Metodologicky je práce Malbergova úplným odrazem metodického synkretismu panující nauky německé, k čemuž autor přiznává se zcela nepokrytě, postupuje ve své všeobecné státovědě hned metodou empiricko-explikativní,25 hned zase konstruktivním pochodem juristickým,26 takže me- lodologické základy jeho »théorie générale de l'État« vyžadují stejného přehodnocení s jednotného noetického východiska, jako obvyklá »allgemeine Staatslehre« německé panující nauky.
Vedle Esmeina, orientovaného právně-politicky, vedle Malberga, postupujícího právně-empiricky, nutno označili řešení problému státu u Maurice Hauriou-a27 za řešení ryze sociologické.28 Metodicky jest tudíž Hauriouova nauka o veřejném právu vlastně právní sociologií, jež pracujíc s kausáhmn řetězem příčin a následků odpozorovaných zkušeností nedovede chápati stát staticky, nýbrž jen jako dynamický zjev podrobený stálým změnám. V tomto smyslu podává také Hauriou svůj nástin positivní teorie státní, v níž pojem státu vymezil si velmi úzce, takže definice jeho objímá jen státy antické a státy moderní vytvořivší se na troskách »ancien régimu«. »Il n'y a État, au sens propre du mot, que lorsque dans une nation, s'est instauré le régime civil, c'est-à-dire, lorsque le pouvoir politique de domination s’est séparé de la propriété privée, a revêtu l'aspect d une puissance publique, et qu'ainsi s'est opérée une séparation de la vie publique et de la vie privée avec acompagnement d'organisation corporative.«29
Předmětem úvah práva veřejného je Hauriouovi jak stát sám, tak i »régime d’État«, definovaný jako »phénomène historique de métamorphose nationale«30 a předpokládající existenci národa vědomě pracu jícího k dosažení cíle, jímž jest »régime civil ou la liberté civile, complétée et garantée par la liberté politique«. Dva paralelní pochody vedou k tomuto stavu: centralisace práva a centralisace moci politické, jimiž stát kráčí »vers la corporation et la personnification«. »Ce n'est pas une personne morale préexistante qui organiserait la centralisation politique et juridique, c'est, au contraire, une centralisation préexistante qui s'organise en une personne morale corporative.«31 Tento myšlenkový pochod opírá Hauriou o aristotelskothomistickou diferenci těla a duše, jejíž nutnost je tam vysvětlována z organické povahy těla, a ne naopak. Hauriou v tomto výkladě vidí položeny objektivní základy veřejného práva oproti subjektivnímu jeho zdůvodnění v německé teorii Gerberově.
Hauriouovo východisko úvah o státě přijímá definici Esmei novu, již v duchu své metody doplňuje tak, že »l'État est la personnification juridique d'une nation, consécutive à la centralisation politique, économique et juridique des elements de la nation, réalisée en vue de la création du régime civil«.32 Toto vytvoření právní osobnosti je výsledkem dlouhého dějinného vývoje, směřujícího k utvoření »régime civil«, čímž je Hauriouovi objektivně zdůvodněna subjektivita státu jako předpoklad dalších úvah.
S hlediska »statického« pojetí státu jeví se aktuelním — po jeho definování — postavení jeho jednotlivých prvků. Nikoliv s hlediska dynamického: »Ce qui doit être mis au premier plan, ces sont les facteurs de la réalisation de l’État et ces sont d'une part, les forces de centralisation de la nation, d'autre part, les idées et les aspirations à la liberté civile et au régime civil.«33 Proti těmto dvěma faktorům dynamicky chápaného státu stojí dva činitele statického pojetí, národ a území, jimiž Hauriou zabýva se rovněž na tomto místě, vědomě na úkor důslednosti vlastního metodického postupu.
Proces, jímž národ s primitivní organisací stává se státem »par la superposition, qui devient le gouvernement central de l'État«, předpokládá usedlost národa. Prvotní instituce politické nad svým územím připisují si patrimoniální právo k půdě, jež pomíjí, jakmile vytvořil se stát (roz. ve smyslu definice Hauriou-ovy); »mais elle (la superstructure du régime d'Étal) admet sur l'ensemble du territoire un certain pouvoir de l'État, que nous aurons à définir«.34 Hauriou konstatuje nejprve nutnost území pro »régime d'État«, neboť je vlastní funkcí území ve státě, aby individua byla včleněna do státu jako obyvatelé určitého úseku územního, tudíž jako »appartennamts au territoire« a nikoliv jako příslušníci určité skupiny lidí. »Ainsi, d'une part, le territoire et l'habitation sur le territoire orientent la compétence de l'État vers des pouvoirs très généraux sur tous les habitants et d'ailleurs égaux sur tous, et d'autre part, ces éléments orientent la fonction de l'État vers la satisfaction des intérêts généraux, car l' intérêt général, distinct de l'intérêt professional ou corporatif, n'est pas autre chose que l'intérêt d'habitant.«35 Vytýká dále »absence de l'idée de patrimonialité dans l'assiette territoriale de l'État«, takže suverenita státu není vázána nikterak na vlastnictví půdy. Existence locorum publico rum (agri publici), jež zůstávají ve veřejném vlastnictví, na tom ničeho nemění, neboť většina půdy je v rukách soukromých. Stát nemá zvláště žádného dominia eminens, jež by omezovala soukromé vlastnictví jiným právem vlastnickým. Pokud se toto vyskytovalo, na př. v monarchii francouzské, bylo to jen v době přechodné, kdy »régime d État« nezbavil se ještě všech kompromisů s, režimem feudálním. »Si l'individu est saisi par le régime d'État à raison de son habitation, d'un autre côté, il peut librement déplacer son habitation. Il domine donc la terre sans être aucunement dominé par elle.«36
Konečně obrací Hauriou pozornost k tématu, jež nás tu nejvíce bude zajímali, k právnímu postavení území ve státě. Metodicky rozlišuje opět povahu území vzhledem ke státu jako právní osobnosti a povahu území vzhledem k »régime d'État«. »Si l'on prend l’État comme une personne juridique, le territoire remplit par rapport à lui une première fonction sur laquelle aucune discussion n'est possible, il est une limite à son pouvoir de commandement, en ce sens que l'État ne commande avec efficacité aux individus que sur son territoire.«37 Naskýtají se však další dvě otázky, hojně v literatuře diskutované. Jest území prvkem osobnosti státu, nebo jen nutnou podmínkou jeho formace, jež leží mimo jeho osobnost? Je území objektem státní moci? Rozřešili tyto otázky je, dle Haurioua, možno jen tehdy, rozlišíme-li dva rozdílné pojmy, jež se obyčejně neprávem slučují. Od osobnosti státu je nutno lišiti objektivní individualitu státu, protože tento, jako každá individualita vedle aspektu morálního vykazuje i aspekt materielní. »Le territoire, dans notre pensée, serait donc un element de la nation conçue comme individualité sous-jacente à la personnalité juridique de l'État, et par ce détour, il deviendrait un élément de l'État considéré dans sa réalité complexe d'individualité na tionale personnifiée.«38 Tímto rozlišením řeší se i otázka druhá,, pátrající, zda území je objektem státní moci. Odpověď zní kladně, neboť území stává se objektem státní moci analogicky právě tak »jako tělo podléhá moci duševní«. Ostatně toto pojetí souhlasí s mezinárodní praksí, jež uznává územní cesse se strany kterékoliv země. Obtíž spočívá v charakteristice právní povahy oné státní moci k území. Jako vlastnictví nelze tento právní poměr označili. Charakterisujeme li jej jako územní výsost (souveraineté territoriale), zbývá blíže určití tento pojem. »Il semble bien que ce soit un droit d'incorporation, c'est-à-dire le droit d'enchaîner toutes les parties du territoire au sort de l'ensemble, et par là même au sort de l'État, et d'employer la force ou l'occupation armée à cet effet.«39 Významným zdá se Hauriouovi pro potvrzení této myšlenky metaforický způsob řeči samé, jež považujíc celek státu za »corps territorial«, mluví o výbojích územních jako o »annexions« na jedné, a »démembrements« na druhé straně. »L'incorporation explique le fait de la continuité territoriale de l'État, qui est à l'image de la continuité physique des corps organisés. Enfin, le mouvement d'incorporation du territoire n'est que la constitution du mouvement de centralisation ou de synécisme qui agit sur la nation pour constituer l’État.«40 Potvrzení svého mínění o povaze územní výsosti vidí Hauriou v rozdílné konstrukci státního území a kolonií, jež proti territoire métropolitain« jsou pouhou »possession coloniale« a proto i předmětem odstoupení, výměny a p., kdežto podobný postup státního území děje se jen »en péril de mort«. Stát ovšem důsledně má ke koloniím nejen »droit de possession«, nýbrž i »droit d incorporation«, jak svědci na př. přeměna protektorátů v kolonie, všeobecně označovaná jako »annexion«.
Resumuje tuto otázku, Hauriou praví. »Finalement, le droit de l'Etat sur son territoire métropolitaine est de l'espèce fort indéterminée des droits de puissance, qu'une personne a sur son propre corps.«41 V duchu své metody konstatuje ovšem, že je mnohem za jímavější definovali právní funkce území s hlediska objektivního, s hlediska »régime d'Etat«, než s hlediska osobnosti státu. V této funkci jeví se mu jako »l'instrument d'èquilibres fondamentaux du régime d'État«, udílející každému individuu »qualité nouvelle d'habitant« a obsahující v sobě »notion des intérêts généraux« a »notion, de ce qui est public«.42
Uvedené úvahy Hauriouovy, pokud positivně, t. j. s hlediska statického pojetí státu, mohly by míti význam pro právo, "vděčí" sociologickému nazírání z a diferenciaci, k níž nedospěla ani předmětová, ani prostorová teorie, totiž k rozlišení právní osobnosti státu a jeho objektivní individuality, čímž řeší se mu sporná otázka o slučitelnosti obou teorií vytvořených německou státovědou. Pokud však formulu je svoji »předmětovou« teorii, její zdůvodnění, právě tak jako Labaudovo, je závislé na analogii, jež u Haurioua je o to méně přípustnější, že je vybudována na metafysickém dualismu těla a ducha, o němž sám původně připouští, že je jenom »façon de parler« (str. XIV.), ale postupně čím dále pod vlivem thomistické filosofie buduje na tomto dualismu řadu hypothés jakoby to byla klasifikace vědecky nesporná. Že je to právě pozorovací metoda, jež přivádí ho ve vědě k užívání analogií, přiznává Hauriou sám, a to téměř programově (na př. XXVIII., pozn. 1.), čemuž lze se jen diviti, neboť positivní věda nemůže nikdy zakládati svých poznatků na pouhých analogiích. V každém případě zbývá ovšem prokázati, zdali sociologická metoda může vésti k právně relevantním výsledkům. což, myslím, je popřeno Hauriouovými úvahami samými, jež vydávány jsou jím za poznatky sociologické, ovšem ve sféře úvah veřejnoprávních. Že ovšem tyto musí vybudovati si svou vlastní systematiku a terminologii, Hauriou nezdá se nikde v svojí práci chápati.
Dokončení. ROČ. VIII. LISTOPAD 1926. ČÍS. 2
VŠEHRD
LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNlKŮ.

Pojem státního území v moderní literatuře francouzského práva veřejného.

Vladimír Vybral (Brno).
(Dokončení.)
Proti sociologicko-spekulativní povaze úvah Hauriouových snaží se formulace územní otázky Léona Duguita43 zachovali ráz striktně »právnický«, to jest vyjadřuje se běžnými pojmy právnickými, jež aplikuje na pozorovanou skutečnost. Na druhé straně zdůrazňuje Duguit neméně jasně svou »méthode réaliste s níž přistupuje ke kritice dosavadních právních abstrakcí, zejména pojmu státu a suverenity, jichž formulace neunikla ostrému odsouzení Duguitovu, který v tomto směru postupuje metodou ryze přírodovědeckou.
Veden svou realistickou metodou popírá Duguit jakoukoliv právní subjektivitu státu, v němž nevidí než určitou »différenciation entre gouvernants et gouvernés«,44 tedy jistý fakt sociální, nikoliv právní konstrukci, již odmítá jako pojetí »metafysické«. Za podstatné prvky státu ve svém pojetí považuje předně národ, nikoliv však jako personne-nation«, nýbrž jako »milieu social dans lequel sì produit le fait Élat«.45 Na druhém místě je to zmíněná diference vládnoucích a ovládaných, jež dává vyniiknouti dalšímu podstatnému znaku státu, (veřejné) moci, jež ovšem je omezena v dvojím směru: jednak organisací a kontrolou »veřejné služby« (service public) a hranicí územní (limite territoriale) — »de telle sorte, que les trois elements essentiels de l'État sont la nation, les services publics et le territoire«.46
V tomto rámci je Duguitova teorie územní vyjádřena těmito lapidárními slovy: »La différenciation entre les gouvernants et les gouvernés a pour milieu de formation la nation. Elle a pour limite un certaine territoire. Et ainsi, tout de suite, apparaît le rôle du territoire dans la constitution des États modernes: il est la limite matérielle de l'action effective des gouvernants. Il est cela, il est tout cela, et il n'est que cela.«47 Tato formulace je zřejmým pokusem o explikativní vyjádření role území při vládní činnosti, tedy nikoliv právnickou definicí resp. teorií územní v obvyklém smyslu. Přes to není nezajímaví» sledovali další vývody Duguitovy, jež omezují se v podstatě na odmítavou kritiku teorie prostorové (Jellinek) a předmětové (Laband).
Duguit zcela správně podotýká, že pevně ohraničené území není nutným prvkem k vytvoření státu, nýbrž že toto je podstatným znakem teprve moderní společnosti a současného práva mezinárodního.48 Pojem území vymezuje přesněji takto: »Le territoire est ainsi la partie du globe sur laquelle tel gouvernement peut exercer sa puissance de contrainte, organiser et faire fonctionner les différents services publics.«49 Tato formulace upomíná částečně na teorii prostorovou, ale u Duguita neznamená nic více, než pokus o bližší deskripci, neboť teorii prostorovou jako celek odmítá. Zná ji ve formulaci Jellinkově a nazývá ji »théorie du territoire élément subjectif de l État«, odmítaje při tom důsledně její hypothesy, protože jednak dle Duguita neexistuje státní osobnost — takže území nemůže býti prvkem této osobnosti — jednak že nedovede tato teorie vysvět- lili řadu mezinárodních vztahů území se týkajících, narážeje tm na cessi, o jejímž řešení u Malberga se nijak nezmiňuje. O teorii prostorové definitivně vyslovuje svůj názor, že »la plupart de conséquences... ruinent cette théorie«.50 Tak předně její důsledek nedělitelnosti a neodlučitelnosti státního území je v protivě k mezinárodním skutečnostem, což marně snaží se vysvětlovali různé vědecké formulace konstruované s hlediska této teorie. O Jellinkově výkladu cesse praví Duguit resolulně: »Cela n'explique rien du tout.«51 Je charakteristickým, jak »reálně« nahlíží sám na tuto otázku, když praví, že by dal přednost prostému konstatování, že v územních eessích zůstává dosud zbytek starého pojetí patrimoniálního. V této souvislosti vyslovuje také nedůvěru instituci územního plebiscitu, v němž vidí špatnou aplikaci učení o společenské smlouvě.
Pokud se týče výlučnosti státního území, vlastnosti připisované mu teorií prostorovou, ukazuje Duguit na fakta, jež slojí s tím v odporu: spolkový stát (État fédéral — État membre) a kondominium. O svém pojetí území je si vědom, že na žádné obtíže takové povahy nenaráží, neboť ponechává naprostou volnost v této otázce vládnoucím.
O teorii předmětové praví Duguit, že je stejně umělá jako teorie prostorová. V učení o »souveraineté territo- riale« vidí vliv Proudhonův (jeho »Traité du domaino public« je z r. 1844), klerý rozlišoval »domaine de propriété«. totiž vlastnictví civilní, a »domaine de souveraineté«, již Duguit považují za ono veřejné vécné právo státní ve smyslu Lniandově. Proti léto teorii uvádí Duguit: »Puisque je nie l'existence de souveraineté ou puissance publique, je ne saurais admettre naturellement. quo l'Etat possède un droit de souveraineté sur son territoire«.52 Ale i pro doktríny, jež suverenitu uznávají, považují konstrukci tohoto věcného práva státu k území za nepřijatelnou, uvážili se, že »puissance politique ou souveraineté est incontestablement un pouvoir de commander; or on ne peut commander qu'à des personnes«53, zřejmý to souhlas v tomto směru s Jellinkovým výkladem o impériu.
Při kritice této teorie vychází Duguit ovšem ze svého zásadního pojetí suverenity,54 již považuje za synonymum státní moci, a tudíž ji se svého realistického stanoviska odmítá pro obor úvah veřejnoprávních. Proti tomuto pojetí konstatovali už Jellinek a Labaud, že suverenita jest jen jistou vlastnost připisovanou státu, což doplnili dále Kelsen55 a Weyr56 s hlediska normativní teorie v tom smyslu, že jest to vlastnost právního řádu, jakýs subjektivní regulativní princip, bez něhož není možným jednotně poznávat určitý normový soubor. Díváme-li se na pojem suverenity s tohoto posledního hlediska objeví se, že ani Duguit nesoudí jinak, jenže nevyjadřuje se práv nicky, nýbrž zase explikativně. Jak totiž bylo by možno jinak chápat že jeho »gouvernants soul libres de régler par des conventions la mesure, dans laquelle ils exerceront leur puissance de fait sur un territoire donné; ils peuvent renoncer à exercer cette puissance; ils peuvent y renoncer momentanément ou d'une manière définitive«57. Duguit rozumí zde touto neomezenou volností vládců při rozhodování jejich svobodnou vůli ve smyslu psychologickém, normativní teorie naproti tomu vidí v suverenitě logicky nutný předpoklad právního řádu. Představíme-li si tento řád jako hypostasovaného zákonodárce či vládce, máme naprostou analogii s Duguitovými »gouvernants«, kteří jsou konečně také jistou hvpostasí myšlenkovou i se svou volnou neomezeností.
Teorie Duguitova může býti závěrem charakterisována jako jistý druh právnického primitivismu orientovaného čistě empiricky, při čemž primitivismem rozumí se tu určitý druh metodické důslednosti. Normativní teorie právní hlásá rovněž nutnost metodické důslednosti, ovšem přísně juri stické, nikoliv právně-empirické. Odtud pak ona »příbuznost extrémů«, jak jeví se v předehozím příkladě.
Pokusili jsme se tu na čtyřech representantech francouzské teorie veřejného práva ukázati stav řešení otázky státního území v této literatuře. U srovnání s obvyklým řešením tohoto problému v německé literatuře nejeví se tu žádný podstatný pokrok, zajímáme-li se o řešení tohoto problému po stránce metodologické. Jак v německé, tak ve francouzské teorii státního práva převládá — pozorováno s tohoto hlediska — stejný melodický Synkretismus, proti němuž v německé literatuře dovedla se pozdvihnouti teprve škola Kelsenova. I ve francouzské teorii státního práva jest viděti úsilí zhaviti se kriticky řady zdánlivých problémů a postavili s hlediska určité metody nový systém poznatků této discipliny. Tak zřejmě je tomu na př. u Duguita, který však, oproti Kelsenovi, neurčil si základní noetický postoj svého díla takovou měrou, aby z skal v něm pevnou, základnu pro svůj systém státního práva, jež v »realistické metodě« sotva nachází výraz odpovídající specifické povaze práva vůbec jako přirozeného základu této discipliny.

Srov. W. Henrich: »Theorie des Staatsgebietes« (Wien 1922), str. I.
Srov. Jellinek G.: »Allgemeine Staatslehre« 3. vyd. str. 9, n. Proti tomu je Kelsenovi (Allgemeine Staatslehre, Berlin 1925. str. 45) všeobecná státověda »eine Art allgemeinster Rechtslehre«.
Srov. Duguit »Traité de droit constitutionnel« (1921) I. str. 460. — Kvantitativně je to zřejmo na př. z encyklopedie »Dias öffentliche Recht der Gegenwart«, kde všichni němečtí autoři přijali toto pojetí za podklad. — Srov. i přehled německých konstrukcí státu u Henricha, l. c. § I.)
Srov. Jellinek »Allgemeine Staatslehre« str. 404. — Giese v »Archiv für öffentliches Recht« r. 1918, str. 170.
Srov. jeho »Grundzüge eines Systems des deutschen Staatsrechts« (1865), str. 60 a n.
Srov. jeho konečnou formulaci v »Das Staatsrecht des deutschen Reiches« (5. vyd. Tübingen 1911), str. 190 a n.
Původně článkem v »Tübinger Universitätsprogramm« 1867 »Vom Staatsgebiet«. Podrobněji v monografii »Gebiet und Gebietshoheit« (1901), k níž onen článek připojen jako »Anhang«.
Srov. zejména jeho »Allgemeine Staatslehre« (3. vyd.), str. 394 a n. Též v »System der subjektiven offenalichen Rechte« (2. vyd.), str. 26 а n., str. 76 a n.
Není nesnadno objeviti původ této teorie v římské soukromoprávní korporaci, jež pozorována pod zorným úhlem úvah přirozenoprávních a rozšířena na všechny státní obyvatele stala se základem rousseauovského pojetí »nation—état.«. Pojem národní suverenity hledati jest v přirozenoprávní konstrukci římského imperia (poskytovaného hlavám římského státu lege curiata de imperio!). Spojením obou těchto římskoprávních prvků s příslušnou dialektikou přirozenoprávní školy dáno jest francouzsky-rousseauovské pojetí státu.
Srov. Duguit »Traité« I. str. 452. — Též Carré de Malberg »Contribution à la Théorie générale de l'État II. (1922), str. 153, 157, 167 a n., I. (1920) str. 2. (pozn. 2). Nejlépe, a to prostřednictvím Michoudovým formuluje Malberg toto historicky-francouzské pojetí státu l. с. II. str. 187 a n.)
Srov. jeho »Éléments de droit constitutionnel français et comparé VI. éd. (Nézard) 1921 I. str. 1 a n.
Esmein l. с. str. 1. V německé literatuře čteme: Subjekt und Träger der Staatsgewalt«. V tomto směru praví správně Duguit o teto teorii (Traité I. str. 464) jako o celku: »Cette définition cadre aussi bien avec la doctrine allemande qu’avec la doctrine française. Esmein ne parait pas avoir sairi la différence profonde qui les sépare« — ač po stránce vnější je pravda, že Esmein vyjadřuje doktrínu jen typicky francouzskou.
Esmein, l. c. str. 1.
Esmein, l. c. str. 2. Analogicky srov. též str. 34.
Esmein, l. c. str. 2.)
Srov. jeho »Contributions à la Théorie générale de l'État« I. (1920), II. (1922).
Malberg l. с. I. str. 7: »On pourrait donc définir chacun des États in concreto une communauté d'hommes, fixée sur un territoire propre et possédant une organisation d'ou résulte pour le groupe envisagé dans ses rapports avec ses membres une puissance supérieure d'action, de commandement et de coercition«. — Srov. též l. с. t. tr. 67 (1°)>.
Malberg l. c. I. str. 68: »En tant que personne juridique, l'État est une formation résultant de ce qu'une collectivité nationale et terriorialc d’individus se trouve, soit dans le présent, soit au cours du temps, ramenée par le fait de son organisation à l,unité«.
L. c. str. 68: »Personnalité abstraite, mais non point fictive, elle a une réalité juridique.«
L. c. str. 68: »A la base de l'État, il ne peut être question de contrat social, parce que, le droit n'existant que par l'État, ce contrat ante-étatique serait dépourvue de valeur juridique«.
Srov. Malberg l. c. I. str. 8: Il semble incontestable que ce sont ces éléments de droit qui doivent prédominer dans la définition juridique de l'État.«
Malberg l. с. I. str. 4.
Malberg l. с. I. str. 5.
Malberg l. с. I. str. 4. pozn. (4).
Srov. na př. Malberg l. c. I. str. 2. při určení pojmu státu: »Si l'on examine les faits, c'est à-dire les diverses formations politiques aux quelles l'usage c'est établi de donner le nom d-État, on constate que les éléments constitutifs dont chaque fitat est formé, se ramènent essentiell ellcments à trois.
Srov. Malberg l. c. I. str. 8. při hledání právního charakteru pojmu států: »Cette première définition (d'État). quοiquelle soit conforme a u be faits, ne saurait pleinement satisfaire le juriste. La raison en est que la science juridique n'a pas seulement pour objet de constater les faits générateurs du droit, mais elle à pour tâche principale de définir les relations juridiques qui découlent de ces faifs«.
Srov. jeho »Principes de droit public«,. 2. éd. 1916.
V replice na výtku Gényho o nedostatku Hauriouovy důsledné sociologické metody dovoláva se Hauriou své původní činnosti v sociologii a charakterisuje postup své vedecké práce (str. XXVI. a n.) jako metodu založenou na zkušenosti a pozorovaní positivní skutečnosti, relativnosti, jejichž poznatků je si vědom, neboť vidí v své práci jen »bulletins succcsifs d'un laboratoire de recherches«.
Srov. Hauriou l. c. str. VII.
Hauriou l. c. str. IX.
Hauriou l. c. str. XIII.
Hauriou l. c. str. 304.
Hauriou l. c. str. 306.
Hauriou l. c. str. 334.
Hauriou l. c. str. 336.
Hauriou l. c. str. 338.
Hauriou l. c. str. 338.
Hauriоu l. c. str. 338.—339.
Hauriou l. c. str. 339.
Hauriou l. c. str. 339.
Hauriou l. c. str. 340
Hauriou l. c. 340.
Srovnej jeho »Traité de droit constitutionnel« I. (1921) II. (1923). V dřívějších pracích (Manuel de droit public français) zastupoval Duguit, pokud mohu přehlédnouti, teorii prostorovou, již nyní odmítá.
Duguit l. с. 1. str. 394 a n.. 494 a n., II. § I.
Duguit l. c. II. str. 2.
Duguit l. с. II. str. 4.
Duguit l. с. II. str. 46.
Toto pojetí je úplně souhlasným s obdobným názorem W. Henricha v » Theorie des Staatsgebietes« vysloveným.
Duguit l. с. II. str. 46.
Duguit l. c. II. str. 48.
Duguit l. c. II. str. 49.
Duguit l. c. II. str. 52.
Duguit l. с. II. str. 52.
Srov. hlavně jeho »Traité« I. str. 402 a n.
Srov. jeho »Problem der Souveränität« ( 1920) § 3 (Souveränität als Eigenschaft der Staats- oder Rechtsordnung).
Srov. jeho »Základy filosofie právní« str. 186.
Duguit l. c. II. str. 51.)

Citace:

č. 372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 47-50.