Č. 12135.

Vodní právo (Slovensko): I. Podle § 26 zák. čl. XVIII:1913 jest věcí vodoprávního úřadu rozhodnouti, zda straně patří odškodné podle tohoto zák. nebo podle vod. zák.; výši odškodného stanoví vodo- právní úřad jen prozatímně; definitivně ji v případě sporu stanoví soud. — II. Pojem »řečiště« a »koryta« řeky podle vod. zák. — III. Rozhodnouti, patří-li určitý pozemek k řečišti, přísluší ve vodoprávním řízení úřadům správním; rozhodujícího významu tu nemá obsah knih pozemkových ani operátu katastrálního. — IV. Expositura pro úpravu řeky Váhu v Trenčíně není vodoprávním úřadem.
(Nález ze dne 13. listopadu 1935 č. 18421/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 9722/32.
Věc: Natalie S. a spol. v P. proti ministerstvu zemědělství o náhradu za použití pozemků ke zřízení ochranné hráze.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lé jsou vlastníky pozemků čp. . . . ležících na pravém břehu řeky Váhu v P. Výměrem zem. úřadu v Bratislavě z 8. dubna 1929 bylo čsl. státu uděleno povolení ke zřízení ochranné hráze na pravém břehu řeky Váhu v obci P. za četných podmínek s tím, že koncesionář je podle § 65 zák. čl. XXIII:1885 oprávněn k provedení ochranné hráze použíti bez náhrady potřebných pozemků a zejména i zmíněných pozemků dnešních st-lů, ježto se jedná o práce a stavby prováděné v řečišti.
Na odvolání st-lů byla rozhodnutím min. zeměd. z 25. září 1929 ona část výměru zem. úřadu v Bratislavě z 8. dubna 1929, v níž bylo vysloveno, že použití pozemků čp. . . se podle § 65 vod. zák. povoluje bez náhrady, a dále ona část, která se týkala šíře ochranné hráze, zrušena pro podstatnou vadu řízení a zem. úřadu v Bratislavě bylo uloženo, aby po doplnění řízení v obou těchto věcech znovu rozhodl.
Stížnost, kterou st-lé na toto rozhodnutí podali, byla nál. Boh. A
9722/32 z části odmítnuta pro nepřípustnost, z části zamítnuta pro bezdůvodnost.
V důsledku zmíněného již rozhodnutí min. zeměd. z 25. září 1929 předložen byl doplněk k projektu na stavbu uvedené ochranné hráze a nařízeno bylo místní řízení komisionelní na den 28. února 1930, v němž se pokračovalo dne 12. dubna 1933 a 13. dubna 1933, načež výměrem zem. úřadu v Bratislavě z 24. května 1933 bylo ve věci rozhodnuto znovu a bylo dodatkem k výměru zem. úřadu z 8. dubna 1929 vysloveno, 1. že se povoluje šířka koruny hráze 3 m, jak byla stanovena již v 3. odst. oddílu A, § 3 cit. výměru, 2. že se dále povoluje bez náhrady na základě § 65 zák. čl. XXIII:1885 použíti podle připojených plánů potřebných pozemků, jak bylo stanoveno v odst. 6 § 4 cit. výměru, a konečně se 3. stanoví, že slov »silniční těleso« v § 3 odst. 2 cit. výměru bylo tam správně použito. Tím obnovuje se v uvedených částkách znění původního výměru.
Pokud jde o onu část zmíněného rozhodnutí zem. úřadu v Bratislavě, v níž se bez náhrady na základě § 65 vod. zák. povoluje použití pozemků st-lů ke zřízení pravostranné ochranné hráze, o kteroužto otázku se je- dině v dnešní stížnosti jedná, jest rozhodnutí zem. úřadu v Bratislavě z 24. května 1933 v podstatě odůvodněno tím, že stavba zmíněné ochranné hráze se provádí v řečišti, ježto parcely st-lů č. . . jsou součástí řečiště.
Odvolání st-lů, proti tomuto rozhodnutí podané, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
V prvé řadě musil si nss ujasniti otázku, zda nař. rozhodnutí je takovým rozhodnutím, proti němuž je stížnost k nss-u přípustná. Otázkou tou zabývá se nss z úřední povinnosti a to tím spíše, že jedna z námitek stížnosti připouští i ten smysl, že se jí popírá vůbec kompetence vodoprávních úřadů k rozhodování.
Spor je o to, zda st-lé jsou povinni bez odškodnění dovoliti, aby ochranná hráz byla zřízena na jejich pozemcích č. kat. . . v P. Žal. úřad posoudil otázku tu podle § 65 zák. čl. XXIII:1885 a vyslovil v podstatě, že st-lé jsou povinni trpěti zřízení pravostranné ochranné hráze na svých pozemcích bez nároku na jakékoliv odškodnění.
Podle § 26 odst. 1 zák. čl. XVIII:1913 je vodoprávní úřad, jenž vodní zařízení povoluje, v každém případě, když někomu buďto ve smyslu zák. čl. XXIII:1885 nebo ve smyslu tohoto zákona patří odškodnění, povolán stanovití, nedošlo-li mezi stranami k dohodě, zároveň obnos odškodného, uchazeč nebo kdo se domáhá odškodnění, anebo pozemkoknižní interesent může pak podle odst. 2 cit. paragrafu v 15denní Ihůtě po vejití rozhodnutí správního úřadu v právní moc žádati za soudní stanovení odškodného, ve kterémžto případě pak úřad správní zašle spis příslušné soudní stolici, aby stanovila odškodné, šetříc přiměřeně řízení, stanoveného ve vyvlastňovacím zákoně ohledně odškodnění. V těchto případech je tedy výrok úřadu správního toliko výrokem provisorním, konečné rozhodnutí přísluší soudu, a je pak vzhledem k § 3 lit. a) zák. o ss a k § 105 úst. listiny stížnost k nss-u nepřípustná. Z ustanovení odstavce 1, podle něhož jest odškodné stanovití adm. vrchností tehdy, když někomu ve smyslu vod. zák. nebo ve smyslu tohoto zák. odškodné patří, plyne, že odst. druhý, který je jen pokračováním myšlenky v odstavci prvním vyslovené, má na mysli jen určení obnosu odškodného soudem a že se netýká předpokladů nároku na odškodnění vůbec, takže o otázce, zda zásadně nárok na odškodné jest dán či nikoli, nemohou řádné soudy rozhodovati. V tomto směru je tedy rozhodnutí úřadů správních rozhodnutím konečným.
Že tomu tak je, tomu svědčí úvaha, že vodní zákon z r. 1885 i v jiných případech připouští výkon určitých práv bez odškodnění (§§ 30, 65 a 66), ačkoli se jedná v některých z případů těch o opatření rázu čistě policejního, o kterých nesporně přísluší rozhodovati úřadům správním, a není legislativního důvodu, proč by rozhodování o téže otázce mělo býti svěřeno i řádným soudům.
Konečně pro názor ten svědčí i odkaz § 26 odst. 2 zák. čl. XVIII:1913 na řízení podle zákona vyvlastňovacího, ježto zák. čl. XLI:1881 o vyvlastnění přikazuje do kompetence soudů jenom třetí stadium řízení vyvlastňovacího, t. j. určení náhrady za vyvlastnění, kdežto ostatní dvě stadia řízení vyvlastňovacího (propůjčení vyvlastňovacího práva a stanovení předmětu a rozsahu vyvlastnění) ponechává úřadům správním. Je tedy nař. rozhodnutí rozhodnutím konečným, proti němuž je stížnost k nss-u přípustná.
Přistoupiv k meritu věci zabýval se nss na prvém místě výtkou, že bylo vůbec neprávem použito předpisu § 65 vod. zák., ježto předpis tento, jenž odkazuje na ustanovení § 45 vod. zák., se týká toliko břehových úprav, nikoli však zřízení ochranné hráze, tedy díla, které pojem břehové úpravy přesahuje, a které lze posuzovati nikoliv podle § 65, nýbrž podle §§ 61 a 161 vod. zák.
Leč výklad, jaký stížnost dává předpisu § 65 vod. zák., je mylný. Neboť předpis tento jedná o všelikých vodních stavbách ochranných, úpravných a stavbách pro využitkování vody sloužících, a nikoliv jen o břehových úpravách v úzkém slova smyslu, a vztahuje se tedy i na ochranné hráze, pokud tyto mají v řečišti býti zřízeny, resp. do řečiště vestavěny a do břehů upevněny. Není tedy možno námitku tuto uznati důvodnou.
Z dalších námitek bylo se nejprve vypořádati s oněmi, jimiž se uplatňuje, že předpisu § 65 vod. zák. nelze použiti proto, že nejsou splněny zákonné předpoklady, k nimž § 65 pojí povinnost vlastníka břehu a řečiště snášeti bez náhrady zřízení ochranných a regulačních staveb, jaké stát v daném případě provádí. Stížnost tvrdí, že předpoklady tyto nejsou splněny, poněvadž pozemek ochrannou hrází zaujatý nenáleží k řečišti řeky Váhu, jak žal. úřad za to má, a popírá vůbec příslušnost vodoprávních úřadů rozhodovati o otázce, zda pozemky, o které jde, náležejí k řečišti, ježto rozhodovati o této otázce jsou podle mínění stížnosti povolány toliko řádné soudy.
Než tomuto názoru stížnosti nelze přisvědčili. Neboť není kompetenčního předpisu, který by rozhodování o této otázce přikazoval soudům. Zjištění oněch momentů, z nichž by bylo lze usouditi, zda se jedná o řečiště ve smyslu § 65 vod. zák., přísluší pak vzhledem k tomu, že jde o zjištění podstatných znaků pojmu vodním zákonem stanoveného, a vzhledem k předpisu § 156 vod. zák., jak již v nál. Boh. A 9722/32 bylo vysloveno, úřadům vodoprávním. Stížnost dovolává se ovšem zápisu v pozemkových knihách a operátu katastrálního, jenž byl podkladem tohoto knihovního zápisu, a snaží se dovoditi, že těmito operáty bylo o kvalifikaci sporných pozemků již definitivně rozhodnuto v tom smyslu, že jsou to pastviny atd., a že tedy nejsou součástkou řeky. Zápis v pozemkové knize však může míti význam toliko pro otázku vlastnictví pozemku, která je ostatně již proto irelevantní, že podle § 4 vod. zák. i břeh i řečiště jsou vlastnictvím majitelů pozemků pobřežních, takže z okolnosti, že sporné pozemky jsou připsány st-lům knihovně do vlastnictví, nedá se nic dovozovati pro otázku, zdali pozemek st-lům do vlastnictví připsaný je či není součástí řečiště. Poněvadž soud upravuje poměry vlastnické — a o to v daném případě nejde —, nelze říci, že by výrok soudu stál v cestě rozhodnutí úřadu vodoprávního o tom, zda jde o řečiště, či o břeh.
Pokud pak jde o operát katastrální, nelze přehlížeti, jaký je účel tohoto operátu. Podle zák. čl. VII:1875 slouží pozemkový katastr především účelům berním (§ 1) a také podle nyní platného zák. č. 177/1927 Sb. (§ 3) slouží pozemkový katastr jen k tomu, aby byl získán podklad pro vyměřování veřejných daní a dávek s držbou pozemků spojených, pro zakládání, obnovování nebo doplňování veřejných knih a jejich map, zajištění držby, pro převod nemovitostí a pro reální úvěr. Pozemkový katastr není však určen k tomu, aby jím autoritativně byly stanoveny hranice vodních toků. Pro toto autoritativní stanovení hranic vodního toku, které, jak řečeno, je vyhrazeno úřadům vodoprávním, nejsou zajisté, jak nss v nálezu, stížností opětovně dovolaném,.byl vyslovil, operáty katastrální bez významu. Neboť katastrální operáty se zakládají na úředním měření faktického stavu pozemkového a měřením tímto zjišťuje se tedy také, zda pozemek se jevil n. př. jako pastvina či jako řečiště. Katastrální měření lze proto uznati za úřední osvědčení faktického stavu, jaký tu byl v době tohoto měření. Ježto však posouzení, zdáli určitý pozemek náleží či nenáleží k řečišti nebo k břehu vodního toku, závisí, jak bude níže vyloženo, na celé řadě momentů, nemůže míti osvědčení o tom, jaký byl faktický stav právě v době katastrálního měření, význam rozhodující, nýbrž je toliko důkazem o faktickém stavu v určitém časovém úseku. I tento faktický stav sluší sice při celkovém posouzení vžiti v úvahu, ale nikoliv sám o sobě, nýbrž v souvislosti s důkazy o faktickém stavu řeky i v jiných časových úsecích.
Stížnost nedovolává se však jedině zápisu knihovního a operátu katastrálního, nýbrž snaží se dovoditi, že pozemky, o které jde, i když snad dříve byly součástí řečiště, přestaly jí býti jednak tím, že majitelé nabyvše k tomu oprávnění výnosem expositury pro úpravu řeky Váhu v Trenčíně z 15. října 1928 zvýšili násypem úroveň pozemků tak, že tyto přestaly fakticky i právně býti součástkou řečiště. Než účinek tento nastal podle vývodů stížnosti i proto, že podle vodoprávního povolení uděleného obci P. výměrem župního úřadu v Bratislavě z 9. března 1925 byla v letech 1924/1925 zřízena hráz, která způsobila, že pozemky, dříve snad k řečišti náležející, jsou nyní situovány za touto hrází a tedy mimo řečiště řeky Váhu.
Stížnosti je potud dáti za pravdu, že zmíněným násypem, byl-li příslušným úřadem povolen, a podobně i zmíněným zřízením hráze mohla býti na stavu řečiště způsobena změna, kterou pozemky st-lů byly s účinkem pro obor práva vodního z plochy řečiště vyloučeny, takže by nebylo nadále možno k řečišti je počítati. Záleží jen na tom, zda násyp, pokud se týče zřízení hráze, jak byly provedeny, byly vskutku s to, aby tento právní účinek přivodily.
Pokud jde nejprve o násyp, který st-lé na svých pozemcích provedli, je stížnost na omylu, domnívá-li se, že násyp tento byl zřízen s povolením úřadu k tomu příslušného.
Zák. čl. XXIII:1885 vyslovil v § 42 zásadu, že veškeré práce, které slouží k užívání a regulování vod, nebo překážejí přirozenému odtoku vody nebo ho mění . . vyžadují úředního povolení. Vodoprávními úřady, povolanými k udělování vodoprávních povolení, byly však toliko úřady, vyjmenované v § 157 a násl. vod. zák. Kompetence tato přešla podle § 5 org. zák. č. 125/1927 Sb. na úřady politické (na úřad zemský) a část této agendy přenesena byla vl. nař. č. 96/1928 Sb. na úřady okresní. Expositura pro úpravu řeky Váhu v Trenčíně není však úřadem politickým ve smyslu zák. organisačního a není tedy úřadem vodoprávním, následkem čehož není příslušnou, aby vydávala vodoprávní konsensy ve smyslu zák. čl. XXIII:1885. Na tom nemůže nic změniti ani okolnost, že úředník zmíněné expositury pro úpravu řeky Váhu se stal později úředníkem zem. úřadu v Bratislavě, ježto působnost úřadů vymezena je podle věcných hledisek zákonnými předpisy vzhledem k organisaci úřadu jako takových a nemění se podle osob, které úřad ten obstarávají.
Výměr expositury pro úpravu řeky Váhu z 15. října 1928 nemohl nabýti povahy výměru vodoprávního ani tím, že jej zmíněná expositura zaslala v opise zem. úřadu, ježto k založeni vodoprávního konsensu nestačí pouhá nečinnost úřadu vodoprávního, nýbrž je potřebí zvláštního úředního správního aktu (§ 168 vod. zák.) vodoprávním úřadem proti stranám vydaného a stranám řádně doručeného (§ 164 vod. zák.). Takovým aktem vodoprávního úřadu pak se st-lé co do zřízení nasypávek na svých parcelách vykázali nemohou.
Není-li tedy výměr expositury pro úpravu řeky Váhu vodoprávním konsensem, pak jest pro posouzení otázky, zda nasypávky ony provedeny byly po právu, úplně nerozhodno, zda st-lé v řízení proti nim prováděném výměr ten mohli či nemohli předložití, a je také nerozhodno, zda proti některým z nich trestní řízení pro nastalé promlčení bylo zastaveno.
Pokud jde dále o zřízení hráze z r. 1924/25, bylo třeba blíže zkoumati účel a podstatu tohoto díla, kteréž, jak ze spisů vychází, bylo vskutku nálezem župního úřadu v Bratislavě z 9. března 1925 obci P. povoleno.
Podle technické zprávy, která tvořila součást tehdejšího projektu, vypracovaného expositurou pro úpravu řeky Váhu, jak župnímu úřadu v Bratislavě v roce 1924 byl k vodoprávnímu řízení předložen, nebyla v nízkém štěrkovišti ještě vytvořena vhodná čára břehová, a navrhovalo se zatím jen udržení vhodné úpravní linie kamennou deponií. V této technické zprávě se vyslovuje očekávání, že postupem času přiblíží se proudnice v této trati blíže k deponií, že prohloubí se dno a deponie kamene počne padati do vody, a že pak bude ještě dosti času vytvořiti řádné břehové opevnění ze záhozové kamenné patky a dlažby, a že do té doby zvýší se území naplaveninami, což bude podporováno umělými přepážkami. Při vodoprávním jednání dne 20. května 1924 konaném pak prohlásil zástupce referátu min. prací, že v budoucnosti bude nutno deponii tuto zesíliti, a až se břeh ustálí, bude nutné zabezpečiti tento řádnou dlažbou. Je sice pravda, že vodoprávním nálezem župního úřadu v Bratislavě z 9. března 1925 byla obci P. udělena koncese na »zaria- denie opevnenia pravého břehu Váhu ...« a že se v nálezu tom konstatuje, že práce, spojené s povolenou stavbou, pozůstávají ze zřízení kamenných deponií »na brehu«, leč výslovně se tam praví, že práce zřízení kamenných deponií na břehu děje se »v traçe budúcej brehovej čiare«. I když by snad z některých míst textu této koncesní listiny bylo možno usuzovati, že dotyčnými pracemi se již vytvořuje nová pevná linie břehová, přece jen z jiných míst a zejména z té okolnosti, že projektované deponie se zřizují v traçe budoucí čáry břehové, dále z té okolnosti, že povinnost bezplatného odstoupení potřebných »pobrežných ploch« byla uložena majitelům rovněž podle § 65 vod. zák., což by nebylo možné, kdyby tyto pozemky jako pobřežní plochy označené nebyly řečištěm, a konečně z celého smyslu a účelu tehdejšího projektu plyne, že zřízením deponie se mělo čelili jen dalším změnám v toku řeky Váhu a že se jím mělo umožniti teprve zvýšení území a ustálení břehu, který pak teprve by byl opevněn řádnou dlažbou.
Výměrem župního úřadu v Bratislavě z 9. března 1925 samotným nebyla tedy kamenná deponie kvalifikována jako nový břeh řeky Váhu a nebyla jím pro obor vodního práva plocha pozemků st-lů změněna, t. j. nebyly pozemky ty vyloučeny z řečiště řeky Váhu.
Zodpovědění další otázky, zda v důsledku zřízení této deponie při- voděn byl snad později fakticky takový stav, že v čáře této deponie se časem vyvinul břeh řeky Váhu, pak spadá do souboru dalších úvah, z nichž na prvé místo nutno postavili požadavek, aby si nss napřed ujasnil pojem řečiště ve smyslu vod. zák.
Zákon vodní pojem řečiště nebo říčního koryta nikde výslovně nevymezuje, rozeznává však v četných svých předpisech jednak koryto (na př. §§ 4, 6, 9, 26, 40, 41, 45, 53, 65, 142 a j.), jednak břehy (na př. §§ 4, 6, 40, 41, 45, 53, 65, 68, 70, 142) a konečně zátopové (inundační území, na př. §§ 47, 70, 71, 81, 104, 107 a násl., 115). Na některých místech staví vodní zákon pojmy tyto vedle sebe (§§ 4, 6, 40, 41, 45, 53, 65, 68, 70), a mluvě o zátopách (na př. §§ 68, 70, 81, 82 a j.) má na mysli ihundaci, takže územím zátopovým dlužno rozuměti území inundační.
Z té okolnosti, že vodní zákon rozeznává mezi korytem řeky (řečištěm), břehem a územím inundačním, plyne, že řečiště nemůže býti územím inundačním a naopak, a že hranicí mezi oběma je břeh, takže řečištěm dlužno rozuměti onu část prohloubeniny v zemském terénu, kterou jako znatelnou stopu odtoku říčních vod si říční tok vyhloubil, a která je ohraničena břehy. Všechny vody říční, které břehy mohou pojmouti, jsou tedy vodami tekoucími v řečišti, kdežto zátopou nebo inundací jest rozuměti ony vody, které již z břehů říčních vystoupily. Jestliže tedy voda v řece střídavě klesne a jestliže tok soustředí se jen na nejhlubší část řečiště, neztrácí tím ostatní část řečiště mezi břehy povahu řečiště a nestává se tak pozemkem pobřežním. Podobný názor zastával i judikát soudní tabule v Bratislavě z 18. května 1903 č. 44, jehož se ostatně dovolávají i st-lé. V judikátu tom dovozuje se z povahy věci, že okraj břehu koryta nemůže býti čára, měnící se podle dočasné (každočasné) hladiny den ze dne, a to tím méně, ježto v tomto případě by se i 3 m široké pásmo (o němž jedná nař. uher. min. vnitra č. 45689/85) musilo den ze dne měniti, . . . a tak tato definice by odporovala účelu a duchu cit. zákonné normy. Judikát ten považuje jen tu charakter stálosti mající čáru za okraj břehu koryta některé řeky nebo potoka, která, nehledíc k tomu, jaká je toho kterého času hladina, sousedí s plochou, kterou zaujímá koryto, ji obrubuje; korytem některé řeky však není prostor, zaplavený z času na čas měnlivou hladinou, nýbrž ten prostor, který zaplaví obyčejná záplava řeky nebo potoka. Z celého obsahu tohoto judikátu je tedy zřejmo, že řečištěm se rozuměla ona část říčního toku, která je ohraničena břehy, a že je nerozhodno, jestliže skutečná hladina vodní v tomto prostoru se den ze dne mění. Nelze tedy pojem koryta říčního omeziti na onu část terainu, kterou zaujímají nejnižší stavy vodní a které úřad nazval korytem v užším slova smyslu. Opačné tvrzení stížnosti není tedy důvodné.
Jestliže tedy žal. úřad vyslovil, že hranici koryta netvoří pruh pozemků, který za nízkého stavu vody z vody vystupuje, ale onen vyvýšený pruh pozemků podél vodních toků, který při údolních pozemcích zabraňuje vodě, aby se rozlévala na tyto pozemky, a jestliže žal. úřad bere v úvahu ony vody, které mohu býti vedeny prostorem mezi břehy, nelze říci, že by toto vymezení pojmu řečiště bylo v rozporu se zákonem.
Je-li takto určen pojem řečiště, je třeba již jen zkoumati, zdali pojmové znaky řečiště dopadají na pozemky st-lů. Žal. úřad, přijav za své jednak důvody rozhodnutí I. stolice, jednak připojiv své vlastní odůvodnění, založil svůj úsudek o tom, že pozemky st-lů v části, na níž byla zřízena ochranná hráz, byly řečištěm, na skutkovém předpokladu, že parcely všech st-lů jsou pod vodou za obyčejných velkých vod, že celý prostor mezi lázeňským ostrovem a ochrannými zdmi u pozemků st-lů představuje přirozenou soutěskovou trať a že jedině určitě vytvořenou břehovou čarou na pravém břehu řeky Váhu je linie, daná starými opěrnými zdmi při zahradách st-lů.
Tento skutkový předpoklad považoval pak žal. úřad za zjištěný následujícími výsledky konaného šetření: — — — — —
Nepřiznal-li tedy žal. úřad vzhledem k znaleckému posudku významu ani katastrálnímu operátu měřičskému ani okolnosti, že pozemky st-lů byly jako vlastnictví st-lů zapsány v knize pozemkové, a sice proto, že operáty katastrální i zápis knihovní odporují skutečnému stavu věci, jak byl zjištěn znalcem, a usoudil-li, že ani směrná stavba z roku 1925 nevytvořila břeh řeky Váhu, nemohl nss úsudek žal. úřadu shledati formálně vadným a nemohl také na místo úsudku žal. úřadu položiti úsudek svůj vlastní, ježto hodnocení průvodů přísluší úřadu správnímu.
Tím padají všechny námitky stížnosti, pokud se zabývají pojetím pozemků st-lů do katastrálních operátů katastrálního úřadu měřičského, ať již jde o formální postup katastrálního úřadu měřičského, či o věcné jeho řešení, a padají také všechny námitky, pokud se zabývají významem zápisu pozemků těch do pozemkových knih.
Bohuslav-Janota. Nálezy správní XVII. 88 Uznal-li tedy úřad, že pozemky st-lů jsou řečištěm, pak je tím zároveň vysloveno, že pozemky ty nejsou ani nánosem ve smyslu § 5 vod. zák., ježto nánosem možno rozuměti jen takové útvary, jimiž se mění (zvětšuje) břeh a nikoli řečiště, ani opuštěným řečištěm ve smyslu § 9 vod. zák. Padají proto všechny námitky stížnosti, pokud spočívají na předpokladu, že sporné pozemky jsou nánosem, resp. opuštěným řečištěm. — — — —
Stížnosti nepodařilo se zvrátiti znalecký posudek, o nějž žal. úřad opřel svůj úsudek o tom, že pozemky st-lů tvoří součást řečiště. Pak ovšem měl žal. úřad pro svůj úsudek o tom, že pozemky st-lů jsou součástí řečiště, dostatečný podklad již v tomto znaleckém posudku, a nepotřeboval se proto nss zabývati dalšími průvody, kterých žal. úřad použil k potvrzení správnosti údajů technické průvodní zprávy k doplněnému projektu, ježto, ani kdyby průvody tyto trpěly vadami vytčenými v § 6 odst. 2 zák. o ss, by nss nař. rozhodnutí nemohl zrušiti, zůstává-li opřeno o nevyvrácený znalecký posudek. — — — —
Jsou-li pozemky st-lů situovány v řečišti řeky Váhu, pak nemohou st-lé tvrditi, že násypy, které na svých pozemcích provedli, nebyly provedeny v korytě.
Podle § 65 vod. zák. stíhá st-le povinnost dovoliti bez odškodnění, aby ochranná hráz na pozemcích těch byla zřízena, a nemohou pak st-lé svůj nárok opírati o předpisy §§ 70 a 71 vod. zák., ježto předpisy tyto mají na mysli území zátopové, o jaké však v daném případě nejde. Rovněž nemohou st-lé svůj nárok opírati ani o předpis § 61 vod. zák., ježto předpis tento jedná o služebnosti vodovodu, tedy o věci jiné, ani o § 161 vod. zák., který normuje jen formální náležitosti žádosti o vodoprávní konsens, a vodoprávní úřad nemusil také prováděti žádný pokus o dohodu o odškodném, jak tvrdí stížnost. — — — —
Žal. úřad vyslovil konečně, že pro použití § 65 vod. zák. na pozemky st-lů je nerozhodno, zda na pozemcích těch váznou nějaké hypotekární dluhy, a že stavebník nabude podle § 65 vod. zák. jen vlastnictví k postavené ochranné hrázi.
Prvý z těchto výroků napadá stížnost námitkou, že není nerozhodné, váznou-li na pozemku dluhy či nikoli, ježto podle § 61 vod. zák. se v pří- padě služebnosti stanovi odškodné o 1/5 větší než je hodnota půdy, jež má býti zabrána, a podle vysvětlivek k § 61 tato zákonná disposice bere ohled na to, že se má vyplatiti obnos o 20% vyšší než při vyvlastnění, poněvadž váznoucí břemena a daně snášejí majitelé parcel.
Leč námitka tato je bezdůvodná již proto, že st-lé z § 61 vod. zák. vůbec žádného nároku pro sebe dovozovati nemohou, ježto předpis tento jedná o odškodnění za služebnost vodovodu, o jakou zde nejde, a ježto dále hypotéky mají význam jen pro stanovení výše odškodného, takže nepatří-li st-lům odškodné vůbec, nemá okolnost, zda tu jsou hypotekární věřitelé, žádného právního významu.
Proti druhému ze zmíněných výroků míří námitka stížnosti, že podle § 65 vod. zák. stavebník nenabude vlastnictví k ochranné hrázi, nýbrž stav pozemkové knihy se zrněni jen v tom, že po složení odškodného podle § 61 vod. zák., při čemž prý jest postupovati podle výnosu min. orby č. 1200/1914, se na listu majetkové podstaty vyznačí, že pozemky ty obtěžuje služebnost vedení hráze ve prospěch koncesionáře. Po názoru stížnosti nezakládá § 65 vod. zák. státu právo k vlastnictví hráze, a vykládá si tedy úřad předpis ten nesprávně. Konečně poukazuji st-lé na §§ 61 a 161 vod. zák. a na § 1 bod 6 zák. čl. XLI:1881, které stanoví, jaké podmínky musí býti splněny koncesionářem, aby získal právní titul k vlastnictví hráze.
Pokud námitka tato se dovolává předpisů §§ 61 a 161 vod. zák., platí o ní vše, co již svrchu bylo řečeno. Rovněž z předpisu § 1 bod 6 zák. čl. XLI:1881 nemůže stížnost nic vytěžiti, ježto se v daném případě nejedná o vyvlastnění pozemku podle zák. čl. XLI:1881, nýbrž, jak plyne z nadpisu částky III. vod. zák. »vodní služebnosti« (servituty), do níž § 65 vod. zák. je zařazen, o vodoprávní služebnost. Při tom arciť § 65 vod. zák. v poslední větě stanoví výslovně, že postavená zařízení jsou vlastnictvím patřičného stavebníka. Zmíněným výrokem nechtěl však žal. úřad, jak z celé souvislosti výroku toho je patrno, říci nic jiného, nežli že situace hypotekárních věřitelů postavením ochranné hráze nebude nepříznivě dotčena, ježto vlastnictví st-lů k dotyčným pozemkům zůstane zřízením hráze nedotčeno. K řešení otázek vlastnických nebyl by žal. úřad ostatně ani příslušným.

Citace:

Č. 12135.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 494-503.