NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Č. 6883.

Známky. — Administrativní řízení: I. * Ustanovení §§ 10 a 11 zák. známk. č. 19/1890, užívajíc slovního obratu »označení zboží« má na mysli nejen značky nezapsané (§ 4 zn. nov. z r. 1895), nýbrž i známky ochranné ve vlastním slova smyslu. — II. * Okolnost, že známka ochranná obsahuje nápisy nebo údaje, které odporují veřejnému řádu, neodpovídají skutečným obchodním poměrům nebo pravdě a jsou způsobilé k oklamání konsumujícího obecenstva (§ 3, č. 4. zák. známk. č. 19/1890), nedává sama o sobě soukromé straně legitimace k tomu, aby se domáhala výmazu takové známky podle § 21 lit. d) cit. zák. — III. * Otázku, zda někdo používá bez povolení zúčastněného k označení zboží neb výrobků jména firmy a pod. jiného vyrabitele neb obchodníka (§§ 10 a 11 zn. zák. č. 19/1890), může si min. obchodu ve známkovém sporu řešiti pouze prejudiciálně, autoritativní rozhodování náleží řádným soudům. IV. * Okolnost, že někdo bez svolení zúčastněného používá ve známce ochranné k označení zboží nebo výrobků jména firmy a pod. jiného vyrabitele nebo obchodníka (§§ 10 a 11 zn. zák. č. 19/1890), nelegitimuje sama o sobě poslednějšího k žalobě na výmaz známky — označení takové obsahující — podle § 21 lit. e) zn. zák.
(Nález ze dne 15. listopadu 1927 č. 23880).
Prejudikatura: Boh. 4140/24 a 4797/25 adm.
Věc: Firma »Santosa«, výroba lučebních a výživných přípravků v Praze (adv. Dr. Jos. Josífko z Prahy) proti ministerstvu obchodu (odb. r. Jan Fric), za zúč. stranu firmu »První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Král. Vinohradech dříve A. M.« na Král. Vinohradech, adv. Dr. Artur Heidler z Prahy, stran ochranných známek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
St-lka jest povinna zaplatiti zúčastněné straně firmě »První česká akc. společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Král. Vinohradech, dříve A. M.« do 14 dnů pod následky exekuce jako náhradu útrat sporu před nss-em částku 1500 Kč (slovy jedentisícpětset Kč) soudem určenou.
Důvody: Pro »První českou akciovou společnost na orientální cukrovinky a čokoládu na Král. Vinohradech, dříve A. Maršner« byly u obch. komory v Praze zapsány tyto známky ochranné: I.) 50 známek č. ... II.) 15 známek č. ...
Dne 31. srpna 1925 učinila st-lka k žal. úřadu podání, na jehož rubru uvedla, že jsouc ve svých subj. a obj. právech zkrácena jednak zápisem těchto 65, proti zákonu, t. j. proti předpisům § 3 č. 4, § 10 a 11 známk. zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. zapsaných známek, jednak jich užíváním akc. společností »První česká akc. společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Král. Vinohradech, dř. A. M.«, činí o tom oznámení, podává žalobu, případně návrh na nález podle § 21 lit. d) cit. zák. a žádá o výmaz z moci úřední naříkaných 65 známek z důvodu nezpůsobilosti jich k zápisu na podkladě §§ 3, 10 a 11 známk. zák. V tomto podání tvrdila st-lka předem, že známky ty prohřešují se proti veř. pořádku, neodpovídají skutečným obchodním poměrům, ani pravdě a že jsou tudíž způsobilé klamati konsumující veřejnost. Toto své tvrzení opřela st-lka těmito faktickými okolnostmi: Roku 1905 byla protokolována u obch. soudu v Praze firma »První česká akc. společnost továren na orientální cukrovinky a čokoládu na Král. Vinohradech, dříve A. M.« Roku 1924 byla tato firma změněna na znění »Orion-Maršner, Praha a. s. První české továrny na orientálské cukrovinky a čokoládu« a to i v jazyce něm., franc. a angl. Dne 24. září 1924 rozhodl nejv. soud v poslední stolici, že tento zápis jest nepřípustný, v důsledku čehož byla firma ta vymazána a zapsána firma ve znění původním z r. 1905.
V padesáti shora sub I. uvedených známkách zúčastněné strany jsou v různých variantech uvedena slova »Orion-Maršner-Praha a. s. Prague A. S., Prag A. G., Prague Ltd.« Tato slova jsou buď zkratkami neb obměnami zkratek někdejší protizákonné firmy »Orion-Maršner- Praha A. S.«, jejíž užívání bylo zakázáno. Prohřešují se tedy tyto známky proti veř. pořádku.
Ve všech šedesátipěti shora sub I. a II. uvedených známkách jest nad to obsaženoi jméno Maršner. Jméno to vybavuje u každého konsumenta pojem kupce jednotlivce, místo aby vybavilo pravdě odpovídající pojem společnosti akc. Neodpovídá tudíž pojetí jména Maršner do známek v daném případě skutečným obch. poměrům. Neodpovídá-li však nějaký údaj ve známce skutečným obch. poměrům, neodpovídá ani pravdě a jest způsobilým klamati kupce a obecenstvo. Ve známkách obsažená firma neexistující obchodní společnosti jest takovým klamavým údajem. Odporují tudíž známky, o které se tu jedná, předpisu § 3 č. 4 známk. zák. ve všech směrech.
Dále uvedla st-lka, že všech 65 známek sub I. a II. uvedených odporuje také § 10 a 11 známk. zák., protože nikdo a tedy ani akc. společnost nesmí bez svolení zúčastněného použíti k označení zboží neb výrobku jména firmy jiného výrobce neb obchodníka. Tímto jiným výrobcem neb obchodníkem, jehož firmu (obchodní jméno) Maršner, bez jeho svolení obsahují známky, o něž tu jde, byl do roku 1917 František Maršner, zakladatel firmy st-lčiny, po té pak st-lka sama.
Žal. úřad uznal po vyjádření zúč. fy. nař. rozhodnutím zápis 23 z pozastavených známek z důvodu § 3 č. 4 známk. zák. od původu neúčinným a nařídil jejich výmaz; ohledně pak ostatních 42 známek návrh st-lky zamítl a uznal ji povinnou, aby nahradila protistraně poměrnou část útrat sporu v částce 676 Kč 50 h. Známky, jichž výmaz byl nařízen, jsou tyto: ...... Zabývajíc se 42 známkami, jichž výmaz odepřelo, s hlediska § 3 č. 4 známk. zákona zaujalo a obšírně odůvodnilo min. obch. stanovisko, že těchto 42 známek se nepříčí cit. předpisu v žádném směru. Uvažujíc pak o známkách těch s hlediska § 10 a 11 známk. zák., neshledalo min. ani v této příčině stanovisko st-lky oprávněným z důvodů, že zúč. firma nepoužívá k označení zboží a svých výrobků případně obalu neb nádob firmy neb označení závodu cizího, jmenovitě ne firmy »Santosa«, resp. jména jejího zakladatele Františka M., nýbrž označení závodu, který od Františka M. a Albíny M. dříve převzala, a užívá označení toho se svolením Františka M., zakladatele veř. obch. společnosti »Santosa«, výroba lučebních a výživných přípravků, František M.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: — —
—
Podle ustanovení § 3 č. 4 známk. zák., jehož se st-lka ve svém podání z 31. srpna 1925 v první řadě dovolávala, jsou ze zápisu vyloučeny mimo jiné známky, jež obsahují nápisy odporující veř. pořádku a údaje, které neodpovídajíce skutečným obch. poměrům nebo pravdě jsou způsobilé k oklamání konsumujícího obecenstva. Ze znění tohoto předpisu jest patrno, že účelem jeho jest v první řadě ochrana zájmů veř. Péče o tyto zájmy jest uložena úřední moci úřadu, jenž ji vykonává. Na úř. zakročení k ochraně veř. zájmů soukromým osobám však nárok nepřísluší. Pokud tedy žal. úřad odepřel nař. rozhodnutím zakročiti na ochranu těchto zájmů, neporušil tu žádné zákonem chráněné právo s-lky jako subjektu soukr. tak, jak to má na mysli § 2 zák. o ss. Není tedy stížnost, pokud vytýká, že žal. úřad na újmu st-lky neprávem nepoužil ustanovení § 3 č. 4 známk. zák. v té míře, jak se toho svým podáním z 31. srpna 1925 domáhala, důvodnou. Toto stanovisko zaujal nss v obdobném případě v nál. Boh. 4797/25 adm.
St-lka však spatřuje v užívání pozastavených známek zúčastněnou stranou také porušení svého subj. práva, které čerpá z § 10 a 11 známk. zák.
Dovolaný předpis § 10 stanoví v podstatě, že nikdo nemůže bez svolení zúčastněného jména neb firmy, jiného výrobce používati k označení svého zboží. Že toto ustanovení zákonné nutno vztáhnouti nejen na značky nezapsané — jak by se na první pohled mohlo zdáti — nýbrž i na známky ochranné ve vlastním slova smyslu, tomu svědčí text zákona, jenž na rozdíl od své jinak důsledné terminologie, jíž označuje proti známkám ochranným »Marken« (§§ 2, 4—9, 13 a násl. známk. zák., dále §§ 2—5, 7 a 8 známk. novely z r. 1895) nebo »Warenzeichen« (§ 3 zn. zák.) značky nezapsané slovy »Kennzeichnung der Waren« (§ 5 známk. zák.), nebo »Nichtregistrierte Warenzeichen« (§ 4 zn. novely) zvolil právě v § 11 slova »Bezeichnung von Waren«, čímž patrně chtěl úmyslně postihnouti veškerá označení zboží, o kterých právo známkové mluví. Tomuto úmyslu zákonodárce svědčí i ta úvaha, že kdyby byl chtěl zákonodárce držiteli známky zapsané přiznati tak výminečné právo, jako jest právo na užívání cizího jména nebo firmy ve známkách zapsaných, byl by tak učinil způsobem zcela určitým a jasným. Vede tudíž i výklad logický v této otázce ke stejnému závěru jako výklad gramatický.
Přes to však nutká ustanovení § 10 známk. zák. k úvahám o svém dosahu v jiném směru.
Podle kategorického znění § 21 známk. zák. ve spojení s §§ 3 a 4 známk. novely z r. 1895, nepřipouštějícího výkladu extensivního, může býti výmaz známky proveden jedině na žádost majitele známky (lit. a.), dále v případě jejího neobnovení (lit. b.), mimo to důsledkem rozhodnutí min. obch. o platnost známk. práva podle § 30 známk. zák. a §§ 3 a 4 známk. novely (lit. c.) a konečně, je-li známka toho druhu, že vůbec neměla býti zapsána (lit. d.). Jak z obsahu této normy patrno, nelze žádný z uvedených předpisů aplikovati na případ porušení § 10 známk. zák. Že první dvě ustanovení nepřiléhají, jest jasno. Že pak porušení předpisu § 10 známk. zák. nemůže býti předmětem známkového sporu, jak je má na mysli § 21 lit. d) známk. zák., jest doloženo doslovem této normy mluvící toliko o známk. sporech podle § 30 známk. zák. a zněním §§ 3 a 4 známk. novely. Že konečně ani § 21 lit. e) nepřiléhá, patrno z toho, že zákaz zápisu známek příčících se ustanovení § 10 známk. zák. v zákoně není nikde obsažen, aniž se dá z některého jeho ustanovení rozumně vyvoditi.
Nss měl ostatně již příležitost zabývati se touto otázkou v nál. Boh. 4140/24 adm., v němž vyslovil, že z práv osoby třetí na užívání jména nebo firmy neplyne právní nárok na výmaz známky ochranné, zapsané pro jiného a obsahující toto jméno nebo firmu.
Neposkytuje-li však ustanovení § 10 známk. zák. nárok na výmaz známky ochranné a neobsahuje-li ani žádné jiné sankce, naskýtá se přirozeně otázka, v čem záleží vlastně ochrana tímto předpisem normovaná.
Po názoru nss-u nelze na tuto otázku dáti odpověď jinou nežli tu, že § 10 známk. zák. dává subjektu majícímu právo na užívání jména neb firmy, ve známce obsaženého v podstatě jen nárok, dovolati se pořadem práva soukr. vykonatelného výroku řádného soudu o tom, že majitel známky tohoto jména nebo firmy ve své známce nesmí užívati. Pro vlastní obor práva známk. může přijíti toto ustanovení v úvahu a může se státi předmětem řízení správního jedině tehdy, jestliže bude míti podstatný význam v některém sporu o platnost práva známkového podle § 21 lit. e) jméno neb firma, tvořící obsah známky zapsané případně i značky nezapsané. Takový případ může nastati dojista tehdy, jestliže ve sporu o podobnost známky nebo značky nezapsané (§§ 3 a 4 známk. novely) bude jméno nebo firma ve známce případně ve značce obsažená jedním z rozhodných skutkových momentů zakládajících podobnost známky (neb značky) nebo bude-li takové jméno nebo firma míti podstatný význam ve sporu podle § 30 známk. zák. pro otázku výhradného práva na používání známky neb převodu práva známkového.
Veškeré tyto úvahy svědčí závěru, že porušení § 10 známk. zák. nezakládá samo o sobě ještě samostatný právní nárok onoho subjektu, jemuž přísluší právo na užívání jména nebo firmy, na výmaz známky, nýbrž že nárok na ochranu zde zákonem danou může býti podle skutkového stavu konkrétního případu uplatněn toliko ve sporu známkovém podle § 21 lit. e), t. j. opřeném o předpis § 30 známk. zák. neb §§ 3 a 4 známk. novely.
V daném případě, jak z vylíčení úvodem podaného plyne, nezahájila st-lka žádný spor toho druhu a neměla proto právního nároku na to, aby žal. úřad nařídil výmaz známek zúčastněné strany jedině proto, že podle tvrzení st-lky porušují předpisy §§ 10 a 11 známk. zák. proto, že bylo do nich pojato bez jejího svolení jméno nebo firma, na jejíž užívání si činí nárok. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žádání strany k tomu se nesoucí i důvodu, že protistrana k označení svého zboží nepoužívala neoprávněně jména nebo firmy jiného producenta neb kupce, t. j. st-lky, nýbrž že užívala jména Maršner se svolením Fr. Maršnera. Rozhodovati judikátně o tom, používá-li kdo k označení zboží cizího jména neb firmy a činí-li tak bezprávně, nespadá ovšem — podle toho, co bylo shora řečeno — do kompetence min. obch. ani také eventuelní bezprávné používání cizího jména neb firmy k označení zboží samo o sobě nemůže býti důvodem pro výrok min. obch., že známka neměla býti registrována, jinými slovy i kdyby takové bezprávné užívání cizího jména bylo zjištěno, nemohlo by min. obch. jen proto naříditi výmaz známky. Když tedy žal. úřad odepřel vyhověti žádosti st-lky o výmaz sporných známek opřené jedině o tvrzení, že obsahují protiprávně její jméno neb firmu, nepostihl ji v žádném jejím subj. nároku podle práva známkového, a není proto její stížnost ani v tomto bodě důvodnou.

Citace:

č. 6883. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 471-475.