NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10520.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Povolení rozluky podle § 17 zák. může se domáhati i ten i onen z manželů, bez rozdílu, zda byl v rozvodovém sporu stranou žalující, či stranou žalovanou, dále zda manžel domáhající se rozluky byl na rozvodu převážně neb i výhradně vinen, leda, že by návrh na povolení rozluky odporoval dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 12 února 1931, R II 14/31.)
Manželství stran bylo právoplatně rozsudkem rozvedeno od stolu a lože z viny manželovy. K návrhu manžela povolil soud prvé stolice rozluku manželství z viny manželovy. Rekursní soud k rekursu manželky napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Podle obsahu dovolací stížnosti napadá stěžovatelka srovnalá usnesení nižších soudů pro zřejmou nezákonnost, tedy důvodem podle § 16 nesp. říz. přípustným, ale činí tak neprávem. Výklad, že se rozluky podle § 17 rozl. zák. nemůže domáhati manžel, jenž převážně zavinil rozvrat manželství, jest v rozporu s jasným doslovem i smyslem tohoto zákonného předpisu. Ustanovením, že, byl-li soudním rozsudkem právoplatně vysloven rozvod, může každý manžel žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného již sporu o rozvod, udělil zákon právo žádati o rozluku oběma manželům bez rozdílu, který manžel byl v rozvodovém sporu stranou žalující a který stranou žalovanou, dále zda manžel domáhající se rozluky byl na rozvodu převážně neb i výhradně vinen. Otázka viny nemá býti v řízení podle § 17 rozl. zák. vůbec rozvinována, výrok o vině jest prostě převzíti z rozsudku o rozvodu. Povolení rozluky není vázáno na podmínku, že skutečnosti vyšlé na jevo ve sporu rozvodovém byly by již tehdy dostačovaly k vyslovení rozluky, kdyby byl o ní žaloval manžel, který se domáhá rozluky podle § 17 rozl. zák., nýbrž že by bylo bývalo na rozluku uznáno, kdyby onen manžel, který žaloval o rozvod, byl žaloval hned o rozluku. Výjimku z tohoto zákonného pravidla lze připustiti jen, když návrh na povolení rozluky odporuje dobrým mravům, na příklad, když manžel, by dosáhl rozluky, pro niž nemá jiných důvodů, přinutil svým chováním druhého manžela k žalobě o rozvod, nebo když se rozluky domáhá zřejmě za tím účelem, by druhého manžela těžce poškodil na majetkových právech. Takové výjimky není v souzeném případě.

Citace:

Čís. 10520. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 182-183.