NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8625 —
Č. 8625.

Domovské právo: Státní občan rakouský, příslušný do obce v Haliči a usazený před 1. lednem 1908 na území Spišském, nenabývá stát. občanství čsl. podle čl. III. č. 1 věty druhé rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 č. 20/25 Sb.
(Nález ze dne 22. května 1930 č. 7954.)
Prejudikatura: Boh. A 6416/27.
Věc: Abraham K. ve Sp. proti župnímu úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši o domovské právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dom. listem ze 6. srpna 1925 vydaným na základě usnesení zastupitelstva obce Sp. z 30. června 1922, bylo st-li potvrzeno, že má v obci Sp. ode dne 18. prosince 1924 dom. právo na základě čl. III č. 1 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920.
Podle obsahu správních spisů narodil se st-1 r. 1889 v N. v Haliči (nynější Polsko), odkud se se svým otcem Šalamounem v r. 1892 vystěhoval s celou rodinou do Sp., kde od té doby stále se zdržuje. Dom. právo podržel v N.
Rozhodnutím z 27. prosince 1927 okr. úřad ve Sp. uvedený dom. list prohlásil za neplatný, odůvodniv svůj výrok tím, že čl. III. č. 1 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 byl v tomto případě mylně aplikován, poněvadž st-1 neměl státní příslušnosti v býv. Uhersku, nýbrž byl státním občanem polským, takže nemohl nabýti čsl. státní příslušnosti ipso jure podle čl. 1 části I smlouvy Československo-polské, uveřejněné pod č. 56 sbírky zák. a nař. z r. 1926.
Z tohoto rozhodnutí podal st-1 odvolání, v němž uplatňoval, že jest čsl. státním občanem podle čl. III. č. 1 odst. 1 věty 2 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, — Č. 8625 —
ježto toto ustanovení prohlašuje za čsl. státní občany ty, kdo na oné části plebiscitního území Spiše, která připadla pod svrchovanost Čsl. republiky, bydlili již před 1. lednem 1908, aniž jest současně kladen požadavek, aby osoby ty byly státními občany uherskými, st-1 pak na onom území bydlil nepřetržitě od roku 1892.
Nař. rozhodnutím zamítl župní úřad v Lipt. Sv. Mikuláši st-lovo odvolání a potvrdil rozhodnutí okr. úřadu z důvodů v něm uvedených.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši, uveřejněné vládní vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925 rozdělujíc mezi státy čsl. a polský území Těšínská, Oravy a Spiše, t. zv. území plebiscitní, upravuje současně státní občanství osob toto území obývajících a stanoví v čl. III sub č. 1 v 1. větě, že osoby, které měly před 1. lednem 1914 dom. právo v býv. vévodství Těšínském nebo v území Oravy nebo Spiše, nad nimiž svrchovanost Polska nebo Československa byla uznána, nabudou plným právem polské nebo čsl. státní příslušnosti a praví pak v 2. větě, že stejně bude i s osobami, které, aniž by měly dom. práva, sídlily by v řečených územích před 1. lednem 1908.
Spor mezi stranami týká se pouze této posléze uvedené věty a točí se kolem otázky, zda jí byly za čsl. pokud se týče polské státní příslušníky prohlášeny všechny osoby na řečeném plebiscitním území před 1. lednem 1908 bydlící, či pouze ony, které byly státními příslušníky státu, k němuž dříve náležela ona krajina plebiscitního území, o kterou v jednotlivém případě jde. V konkrétním případě jde o krajinu spišskou, jež dříve byla součástí státního území státu uherského, a spor pak jest o to, zda státními občany čsl. (nebo polskými) staly se ve smyslu cit. posl. věty pouze ony osoby, bydlící na území Spiše před 1. lednem 1908, které byly zároveň státními občany uherskými, či také osoby s jiným, zejména též s rak. státním občanstvím, jako byl v daném případě st-1.
Nahoře cit. ustanovení 1. věty přiznává státní občanství čsl. nebo polské těm osobám, které na části plebiscitního území, připadlé Polsku nebo Československu, měly před 1. lednem 1914 dom. právo. Ježto pak podle právního řádu jak státu rak. tak i státu uher., nemohl míti na území státu rak. pokud se týče uher. právo domovské nikdo, kdo nebyl státním občanem rak., pokud se týče uher., jest jasno, že ustanovení čl. III č. 1 věty 1, určujíc nové státní občanství na rozděleném plebiscitním území na základě dom. práva, přiznává nové čsl. nebo polské státní občanství jen oněm osobám, které byly státními příslušníky onoho státu, k němuž patřilo území, o které v jednotlivém případě jde, tedy na území Těšínska jen státním občanům rak., na území Oravy a Spiše jen státním občanům uher., nikoliv též naopak nebo dokonce příslušníkům jiných států. Vždyť při určování státní příslušnosti na býv. plebiscitním území šlo o otázky, související s likvidací býv. států rak. a uher., a mohlo se proto určení nové státní příslušnosti týkati jen osob, které byly příslušníky — Č. 8626 —
státu, o jehož součást území šlo, tedy na Těšínsku jen státních občanů rak., na Oravě o Spiši pak státních občanů uher.
Týž princip musí pak nutně platiti i pro druhou větu nahoře citovanou, jež proti 1. větě stanoví jen tu úchylku, že, promíjejíc požadavek dom. práva na plebiscitním území přiznává státní občanství čsl. nebo polské též osobám, které na tomto území aspoň před 1. lednem 1908 již sídlily, aniž je jakkoliv naznačeno, že takto se určuje nové státní občanství i osobám, jež nebyly příslušníky státu, o jehož část území šlo. (Srovn. nál. Boh. A 6416/27).
a území Spiše, jež připadlo Čsl. republice, již před 1. lednem 1908, dovolávati ustanovení čl. III č. 1 věty 2 rozhodnutí konference velvyslanců pro n.abytí čsl. státního občanství jen tenkráte, kdyby byl býval státním příslušníkem státu, k němuž toto území patřilo, to jest státním občanem uherským. Že by jím st-1 byl, žal. úřad popřel a stížnost netvrdí opak.

Citace:

č. 8625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 819-821.