Č. 858.

Řízení před nejv. spr. soudem a řízení administrativní: I. Seznala-li strana jinak podrobně obsah rozhodnutí správního úřadu a podala-li proti němu stížnost k nejv. spr. soudu, není podstatnou vadou, že jí nebylo doručeno písemné vyhotovení jeho. — II. Dle dosud platného § 98 ob. zříz. mor. nutno stížnost do usnesení obec, zastupitelstva na Moravě podati do 14 dnů od vyhlášeného usnesení u představenstva obce. Nadřízený úřad může své právo a povinnost instančního rozhodování vykonávati jen, byl-li rekurs takto po zákonu podán. — III. Na výkon dozorčího práva nemá strana nároku.
(Nález ze dne 25. května 1921 č. 6440.)
Prejudikatura: k III. viz nál. č. 642 sub IV. a prejudikatura tam uvedená.
Věc: František R. a soudr. v Hulíně proti zemskému správnímu výboru v Brně (zast. přísedícím Drem. Jar. Budínským) stran pronájmu obecního hostince a rozdělení obecné školy podle pohlaví.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na programu schůze obecního zastupitelstva v Hulíně, jež svolána byla na den 18. ledna 1920, byly mimo jiné záležitosti také pronájem obecního hostince R. a rozdělení obecné školy dle pohlaví. Podle zápisu o schůzi zúčastnilo se jí 29 členů, z těch však před projednáním pronájmu hostince a rozdělení školy odešel stěžovatel František R., který je náměstkem starosty, a s ním několik členů, takže ve schůzi zbyl starosta se 16 členy. Takto složené obecní zastupitelstvo usneslo se jednohlasně pronajmouti obecní hostinec R. na 3 roky; 14 hlasy proti dvěma bylo také usnesno, aby obecná škola byla rozdělena dle pohlaví.
Dne 29. ledna 1920 došel na okresní politickou správu v Kroměříži rekurs Františka R. a soudruhů, adresovaný Moravskému zemskému výboru v Brně se žádostí, aby zemskému výboru navrhla bezodkladné jeho vyřízení. Rekurs datovaný dnem 24. ledna 1920 obrací se proti usnesením obecního zastupitelstva hulínského ze dne 18. ledna 1920, pokud týkala se pronájmu obecního hostince a rozdělení obecné štoly dle pohlaví, a činí se v něm tyto námitky:
1. Ze 30 členů obecního zastupitelstva bylo při jednání přítomno toliko 17 členů, tedy nikoli dvě třetiny, jak to žádá § 41 ob. zř. mor., a schůze měla býti rozpuštěna. 2. Jednání o rozdělení obecné štoly dle pohlaví zúčastnili se starosta Josef K. a jeho švagr František O. Ti však byli dle § 5 zák. ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. z jednání vyloučeni pro soukromý zájem, který Josef K. na věci měl — zadalť si o místo ředitele škol, jež má býti po rozdělení systemisováno.
3. Na schůzi neprávem brali účast Alois N. a Ludvík K. Alois N. nebyl totiž pozván do schůze tři dni před jejím konáním, nýbrž pozvání se mu dostalo až v den, kdy schůze se konala. Ludvík K. pak zasedal jako druhý náhradník za člena obecního zastupitelstva, ač první náhradník byl schůzi přítomen mezi posluchači.
4. Proti rozdělení školy vyslovilo se obecní zastupitelstvo již ve svých schůzích ze dne 14. března 1917 a ze dne 14. října 1919 z důvodů, že obec by nesnesla finančního nákladu, s nímž by rozdělení školy bylo spojeno. Usnesení ta vešla v moc práva.
5. Stran pronájmu obecního hostince stalo se již také pravoplatné usnesení ve schůzi obecního zastupitelstva, konané dne 21. prosince 1919 — dle tohoto usnesení mají býti z pronajetí vyloučeny některé místnosti v budově hostince, aby byly reservovány pro kulturní účely. Na tomto usnesení, proti němuž ve lhůtě 14 dnů nebylo podáno odvolání, nemůže ničeho měniti usnesení ze dne 18. ledna 1920.
Ke konci rekursu se praví, že rekurenti podávají jej na dozorčí úřad nad obcemi s návrhem, aby usnesení obecního zastupitelstva ze dne 18. ledna 1920 byla jako neplatná a protizákonná zrušena.
Okresní politická správa v Kroměříži odeslala rekurs dle žádosti Františka R. na moravský zemský výbor, kterému byl doručen dne 5. února 1920.
Moravský zemský výbor postoupil ho nejprve k vyjádření obecní radě města Hulína — na tu došel dne 19. února 1920 — a pak rozhodnutím ze dne 27. května 1920 čís. 21510 rekurs zamítl z důvodu, že na zemský výbor nebyl podán postupem předepsaným v §u 98, odst. 2 ob. zř. mor.
O stížnosti čelící proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nutno především vytknouti, že stěžovatelům, jak ve stížnosti sami výslovně připouštějí, byl obsah naříkaného rozhodnutí od městské rady hulínské ústně sdělen, a že jim bylo dovoleno poříditi si jeho opis. Nebylo-li jim doručeno písemné vyhotovení naříkaného usnesení zemského správního výboru, pak opomenutí to nelze kvalifikovati za podstatnou vadu řízení, jak ji na mysli má druhý odstavec §u 6 zák. o správ. soudě, poněvadž stěžovatelé znajíce přesně obsah naříkaného rozhodnutí nebyli ve své procesní posici a v možnosti obrany nepříznivě dotčeni faktem, že nemají v rukou písemného vyřízení svého rekursu, čehož nejpádnějším důkazem jest, že stížnost na nejvyšší správní soud podali.
Proti usnesení zemského správního výboru obracejí se v této stížnosti námitkami, jež lze v podstatě formulovati v ten rozum, že rekurs podaný do usnesení obecního zastupitelstva hulínského ze dne 18. ledna 1920 byl formálně správně v zákonné lhůtě 14 dnů podán a že žalovaný úřad i v tom případě, kdyby formální postup, který stěžovatelé obracejíce se na něj zachovali, nebyl v souhlase s ustanovením § 98 ob. zř. mor., měl povinnost rekurs meritorně přezkoumati a mocí svého dozorčího práva usnesení ob. zast. hulínského ze dne 18. ledna 1920 zrušiti. Stížnosti nelze však přiznati důvodnosti.
Obecní zřízení moravské v § 98 upravuje zcela přesně rekursní (odvolací) právo proti usnesením obecního zastupitelstva. V první větě označuje zemský výbor za instanci povolanou k rozhodování o stížnostech proti usnesením obecního zastupitelstva, další obsah této normy pak stanoví postup, jehož jest dbáti při podání rekursu (odvolání). Pro rekurs (odvolání) platí nepřestupná lhůta 14 dnů počítaná ode dne vyhlášeného usnesení neb oznámení a jest jej podati u představeného obce, aby jej dále předložil. Rekursní lhůta, jež v §u 98 označena je za lhůtu nepřestupnou, jest tedy zachována jen tehdy, když rekurs v kritické době 14 dnu byl podán na předepsaném místě, totiž u představeného obce. Nadřízeným orgánům samosprávným není uloženo za povinnost starati se o včasné doručení opravných prostředků na příslušný podací úřad, byly-li opravné prostředky zaslány přímo na ně, v rozporu s ustanovením zákona, a mohou jen tehdy vykonávati své právo a svou povinnost instančního rozhodování, když rekurs byl po zákonu podán. Jestliže strana to opomine a nepodá rekurs bud včas nebo nepodá jej na místě zákonem předepsaném, pak nese sama důsledky svého zavinění.
Platnost předpisu §u 98 ob. zř. mor. nebyla dotčena zákonem ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. Zákon ten v §u 27 zachovává působnost všech norem, pokud tomuto zákonu neodporují. § 12, jenž jedině přijíti by mohl v úvahu při zodpovídaní otázky, zda ustanovení §u 98 ob. zř. dosud platí, nemluví vůbec o stížnostech proti usnesením obecního zastupitelstva učiněným v samostatné působnosti obce, nýbrž normuje v prvém odstavci právo stížnosti do usnesení obecní rady a do rozhodnutí starostova k obecnímu zastupitelstvu, ve druhém odstavci pak stanoví lhůtu pro stížnosti do usnesení obecních zastupitelstev měst statutárních a ve třetí větě upravuje lhůtu pro podání stížnosti do rozhodnutí obecních orgánů k nadřízeným úřadům politickým.
Poněvadž § 98 ob. zř. mor., jak výše vyloženo, má jasné ustanovení o odvolacím právu proti usnesením obecního zastupitelstva, jest analogické použití jiné normy na případy spadající pod jeho předpis vyloučeno. Z analogické aplikace druhého odstavce §u 12 zák. ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. nedalo by se ostatně ničeho vytěžiti pro otázku, kde jest rekursy proti usnesením obecních zastupitelstev podávati, poněvadž o podacím místě opravných prostředků odstavec ten vůbec nejedná.
Ze správních spisů je patrno, že rekurs do usnesení obecního zastupitelstva hulínského ze dne 18. ledna 1920, datovaný dnem 24. ledna 1920, v zákoné lhůtě čtrnáctidenní u příslušného podacího místa, u obecního představeného, podán nebyl — k městské radě hulínské došel rekurs stěžovatelů, byv tam odstoupen žalovaným úřadem, až 19. února 1920 — a jest tedy naříkané rozhodnutí dle úvah nahoře uvedených v souhlase se zákonem, když stojí na stanovisku, že stěžovatelé nezachovali postupu, který pro podávání opravných prostředků do usnesení obecních zastupitelstev je v §u 98 ob. zř. mor. předepsán, a když odmítá rozhodovati pro tento nedostatek o podání stěžovatelů jako o řádném rekursu.
Poněvadž v zákonné lhůtě na obecního starostu hulínského nedošel opravný prostředek do usnesení obecního zastupitelstva ze dne 18. ledna 1920, nutno za to míti, že usnesení vešlo v moc práva. Stěžovatelé, byť ne expressis verbis, tož přece indirektně brání se proti tomuto úsudku, když s důrazem vyzvědají, že při sezení obecního zastupitelstva nebyly přítomny dvě třetiny členů, ač je to §em 41 ob. zř. mor. žádáno, že na sezení brali účast jednak členové vyloučení z něho pro předpojatost, jednak členové, kteří nebyli řádně k němu obesláni a kteří jako náhradníci neměli nastoupiti, a že také usnesení to je v rozporu s usneseními, jež před tím již pravoplatně se stala.
Nejvyšší správní soud neshledal však nutnosti pustiti se do meritorního přezkoumání těchto vývodu.
Stěžovatelé tím, že včas u příslušného podacího místa nepodali řádného opravného prostředku, byli pro toto opominutí vyloučeni z práva uplatňovati námitky, jak výše o nich je řeč, proti usnesení obecního zastupitelstva, poněvadž námitky ty lze přivésti k platnosti jen řádným rekursem.
Při tomto stavu věci je jasné, že podání, které stěžovatelé učinili ve sporné záležitosti u žalovaného úřadu, a které nemůže býti kvalifikováno za formální rekurs, o němž by odvolací stolice jako taková musila rozhodovati, mohlo býti žalovaným úřadem přijato a vyřízeno jen jako žádost interesentů obracejících se na dozorčí úřady, aby vykonaly svoji dohlédací moc proti obci. Stěžovatelé také v podání dovolávají se výslovně odpomoci proti usnesení obecního zastupitelstva mocí dozorčího práva, jež žalovaný úřad nad obecním zastupitelstvem má.
Naříkané rozhodnutí, když odmítlo rekurs stěžovatelů, nelze interpretovati jinak, než v ten rozum, že žalovaný úřad neshledal nutným použíti tohoto svého dohlédacího práva způsobem a v tom směru, jak si toho stěžovatelé přáli.
Na výkon dozorčího práva, jež bylo úřadům propůjčeno nikoliv k ochraně subjektivních nároků soukromníků, nýbrž jen v zájmu veřejného dobra, nemá však strana práva, jak nejvyšší správní soud již dříve v četných svých nálezech dovodil, a naříkané rozhodnutí, pokud je mu rozuměti v tom smyslu, že odepřelo učiniti nějaké opatření dohledací, neporušilo tedy nějakého subjektivního práva stěžovatelů.
Z těchto důvodů slušelo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 858. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 572-575.