NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9657.

Samospráva obecní: I. Rozhoduje podle § 37 obec. zříz. o povinnosti obce k náhradě škody pro opomenutí povinné péče, není správní úřad povolán rozhodovati též o případném spoluzavinění strany jakožto okolnosti rozhodné pro určení výše náhrady.
Řízení před nss-em: K výkladu § 105 ústavní listiny.
(Nález ze dne 9. února 1932 č. 1845.)
Prejudikatura: Boh. A 9333/31.
Věc: Město P. proti zemskému úřadu v Praze o náhradu škody podle § 37 ob. zříz.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo uznáno, že stěžující si obec jest povinna nahraditi zúčastněné straně veškerou škodu, kterou utrpěla úrazem dne 2. února 1925, zrušuje se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání stěžující si obce z výměru osp-é v Příbrami ze 13. listopadu 1928, jímž bylo podle § 37 obec. zříz. uznáno, že obec P. jest povinna nahraditi Josefě T. veškeru škodu, kterou tato dne 2. února 1925 utrpěla úrazem na schůdkách nádražního mostu, vedoucího nad nádražím v P. k B. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss toto:
Stížnost namítá nejprve, že nárok Josefy T., o němž bylo žal. úřadem rozhodnuto, je povahy soukromoprávní a že politické úřady nebyly příslušny o něm rozhodovati. Takováto námitka ve stížnosti k nss může znamenati jen tolik, že st-lka se jí domáhá toho, aby nss, který poskytuje podle § 88 úst. list. ochranu proti rozhodnutím úřadů správních, ono rozhodnutí zrušil z důvodů nekompetence správního úřadu, ježto úřad ten tím, že si kompetenci v této věci osvojoval, zasáhl do subj. práv st-lčiných (§ 2 zák. o ss.). Avšak potom je nesrozumitelné, dovolává-li se st-lka v souvislosti s touto námitkou ustanovení § 105 úst. list. a § 1 zák. č. 217/25, jež přece upravují řízení, které má místo v oněch případech, kde správní úřad na základě positivní normy je skutečně příslušný rozhodovati o nárocích soukromoprávních, a tvrdí-li, že příslušnost nss-u v takovéto věci je vyloučena podle § 3. lit. a) zák. o ss. Stížnost má ovšem pravdu, pokud touto námitkou chce vyjádřiti, že věcné rozhodování o soukromoprávním nároku je z kompetence nss-u vyloučeno i tam, kde podle positivního předpisu jest správní úřad povolán o takovémto nároku rozhodovati, a že proto nss stížnost, jež byla u něho podána do rozhodnutí vydaného správním úřadem o takovém nároku soukromoprávním, o němž úřad ten podle positivního předpisu rozhodovati příslušným jest, musí odmítnouti pro vlastní svoji nepříslušnost. Ale st-lka domáhá se přece svojí námitkou toho, aby nss uznal, že politické úřady — které na základě § 37 obec. zříz. uznaly st-lku povinnou k náhradě škody — si neprávem osvojily kompetenci k rozhodování o nároku, o němž st-lka tvrdí, že je soukromoprávním. Na takovéto případy ovšem nedopadají předpisy § 105 úst. listiny a § 1 zák. č. 217/25, naopak o stížnosti takto formulované je podle § 88 úst. listiny a § 2 zák. o ss povolán rozhodovati výhradně nss.
Nepříslušnost správních úřadu dovozuje stížnost z toho, že nárok, který uplatnila Josefa T., je soukromoprávní, a to proto, že nárok ten se opírá o to, že obec je povinna pečovati o schůdnost lávky, na níž se úraz stal, jako nájemce a udržovatel této lávky. Stížnost vytýká, že obě instance neposoudily správně otázku, jde-li nárok veřejnoprávní či soukromoprávní, a poukazuje zejména na to, že rozhodnutí 1. stolice v důvodech, jež přijímá za své i stolice 2., výslovně se dovolává rozhodnutí zemského civilního soudu (obec je uživatel a nájemce železničního tělesa a má se starati o čistotu můstku), který přece mohl rozhodnouti jen o nároku soukromoprávním.
Stížnosti je přisvědčiti v tom, že nárok na náhradu škody, který je uplatňován z důvodu, že obec jako uživatel nebo nájemce objektu zavinila škodu tím, že objekt ten byl v takovém stavu, který byl způsobilý přivoditi škodu, je povahy soukromoprávní. O takovémto nároku mohou rozhodovati jen řádné soudy a nikoli úřady správní. Ty nejsou povolány, aby z titulu soukromoprávního vztahu obce k objektu (uživatel, nájemce) uznaly na povinnost k náhradě škody. Proto také úvahami v důvodech uvedenými o tom, jaké povinnosti vyplývají pro obec z toho, že je uživatelem a nájemcem můstku, nelze po právu odůvodniti výrok politických úřadů o povinnosti obce k náhradě škody. V tom ohledu nar. rozhodnutí není ve shodě se zákonem.
Než stížnost přehlíží, že nař. rozhodnutí nespočívá jen na takovýchto úvahách. Rozhodnutí to uvádí vedle nich výslovně ještě, že se opírá o § 37 obec. zříz., a že obec — i když povinnost udržovati veřejnou komunikaci spočívá na jiném subjektu než na ní — není zproštěna výkonu místní policie oproti této komunikaci, a že musí se starati o to, aby komunikace ta byla povinným subjektem vždy v řádném a bezpečném stavu udržována. V toto směru položil žal. úřad svému výroku o povinnosti obce k náhradě škody za základ právní vztah docela jiné povahy, t. j. zanedbání povinné policejní péče, která pro obec resultuje z toho, že je jí svěřen výkon místní policie. Nárok náhradní z tohoto titulu uplatňovaný je veřejnoprávní a rozhodnutí o něm spadá podle výslovného předpisu § 37 obec. zříz. do příslušnosti úřadů politických. Stížnost připouští, že Josefa T. vznesla i tento nárok, namítá jen, že záměna povahy nároku není přípustná. Leč o nějakou záměnu nároku tu nejde, nýbrž o dva různé nároky — veřejnoprávní a soukromoprávní — které podle zákona běží paralelně vedle sebe a jeden druhý nevylučuje.
Z toho, co tu dovoděno, podává se však i bezdůvodnost všech dalších námitek stížnosti. Je-li totiž pro otázku místně policejní povinnosti obce starati se o řádný a bezpečný stav veřejných komunikací v obci, a tím i pro otázku náhradní povinnosti její za škody, povstalé zanedbáním této místně policejní povinnosti bezvýznamným, náleží-li obci také povinnost udržovati sama komunikace ty v takovémto stavu, k čemuž náleží ovšem také řádné jich osvětlování, je také pro posouzení sporné otázky nerozhodno, náleží-li snad tato udržovací povinnost subjektu jinému — tedy v daném případě snad eráru železničnímu nebo báňskému —, a nelze proto shledati ani podstatnou vadu v tom, že snad žal. úřad v tomto směru šetření nekonal a neprovedl důkazy, jež st-lka průběhem řízení nabídla.
Žal. úřad však zamítl odvolání stěžující si obce také v tom bodě, kde vytýkala nezákonnost výměru první stolice, pokud jím uznána obec povinnou, nahraditi zúčastněné straně veškeru škodu. Třebas obec ve stížnosti námitku tuto již neopakuje, musil nss k této okolnosti hleděti z moci úřední. Jak bylo vyloženo již v nál. Boh. A 9333/31, má se politický úřad, rozhoduje-li podle § 37 obec. zříz., omeziti jen na výrok, že obec pro opominutí povinné péče je povinna k náhradě škody, vzniklé v příčinné souvislosti, má však rozhodnutí všech ostatních otázek, tedy také otázky případného spoluzavinění — jakožto otázky rozhodné pro stanovení výše náhrady — přenechati výhradně příslušnému řádnému soudu. Vyslovil-li však žal. úřad, že obec je povinna nahraditi zúčastněné straně veškeru škodu, vyloučil tím již možnost, aby někdo jiný byl z titulu spoluzavinění uznán povinným nahraditi část škody, na toto ev. spoluzavinění připadající. Žal. úřad ovšem — jak se z důvodnění jeho rozhodnutí podává — byl si vědom tohoto rozsahu své kompetence, ježto však přes to ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že obec jest povinna nahraditi veškeru škodu, prejudikoval tím nepřípustným způsobem ev. rozhodnutí řádných soudů, pročež bylo v tomto směru rozhodnutí jeho zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9657. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 352-354.