Čís. 9084.

Rukojmí a plátce netvoří s hlavním dlužníkem nedílné společenství v rozepři.
(Rozh. ze dne 4, července 1929, Rv I 35/29.)
Žalobce žaloval Marii B-ovou jako hlavní dlužnici a Josefa В-a jako rukojmího a plátce. Ježto se Josef В. k prvému roku nedostavil, vynesl procesní soud prvé stolice proti němu rozsudek pro zmeškání, jímž uznal podle žaloby. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Podle § 477 čís. 4 c. ř. s. jest rozsudek i s předchozím řízením zmatečným, když byla možnost na soudě projednávati odňata straně nezákonným postupem, zejména opomenutým doručením. Spolužalovanému Josefu B-ovi byla žaloba doručena do vlastních rukou a týž se k prvému roku dne 28. března 1928 nedostavil. Z toho vyplývá, že tu není zmatečnosti rozsudku a řízení dle § 477 čís. 4 c. ř. s. To, co uvádí odvolání jako zmatečnost rozsudku a předchozího řízení, že proti spolužalovanému jako rukojmímu, an s hlavní dlužnicí, prvžalovanou Marií B-ovou, tvoří nedílné společenství v rozepři podle § 14 c. ř. s., nelze podle §§ 396 a 402 druhý odstavec c. ř. s. vynésti rozsudek pro zmeškání, není zmatečnosti podle § 477 čís. 4 c. ř. s., nýbrž jest tyto vývody zhodnotiti s hlediska nesprávného právního posouzení věci, kterýžto odvolací důvod odvolatel ve věci samé dále uplatňuje. Bylo proto odvolání z důvodu zmatečnosti § 477 čís. 4 c. ř. s. v neveřejném zasedání (§§ 471 čís. 5 a 473 c. ř. s.) jako neodůvodněné zamítnouti. Ani ve věci samé není odvolání opřené o odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci opodstatněno. Spolužalovaný Josef B. jest žalován s Marií B-ovou jako rukojmí a plátce. Podle § 1357 obč. zák. jest rukojmí a plátce práv jako nedílný spoludlužník z celého dluhu a záleží na vůli věřitelově, zda chce nejprve žalobou pohnati hlavního dlužníka, či rukojmího, čí toho i onoho zároveň (§ 891 obč. zák.). Z toho jest patrno, že při závazku rukojmího a plátce jde jen o ručení solidární, že však rukojmí a plátce s hlavním dlužníkem netvoří nerozdílné společenství, jednotnou stranu procesní podle § 14 c. ř. s. Solidárnost závazku nemůže o sobě nedílné společenství v rozepři podle § 14 c. ř. s. založiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s. vytýkal dovolatel již v odvolání z rozsudku prvé stolice, odvolací soud tuto výtku již vyvrátil a dovolatel se poukazuje na příslušné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o právní posouzení věci, setrvává dovolatel neprávem na stanovisku, že rukojmí a plátce tvoří s hlavním dlužníkem podle § 14 c. ř. s. nedílné společenství v rozepři. Jest sice přisvědčiti dovolateli, že se závazek rukojmího a plátce řídí podle závazku hlavního dlužníka, že jest závazkem akcesorním, že celkový dluh, i rukojemství, zaniká uspokojením věřitele, že však onen závazek zaniká pro svou akcesorní povahu zpravidla také každým jiným zánikem hlavního dluhu. Všecko to nemůže však odůvodniti vznik a trvání nedílného společenství v rozepři. Nedílné společenství v rozepři jest tu jen tenkráte, vztahuje-li se účinek rozsudku, který má býti vynesen, na všecky společníky v rozepři, any tyto účinky vyplývají z povahy sporného právního poměru aneb ze zákonného předpisu. Poněvadž takovéhoto zákonného předpisu není, přišla by v úvahu jen povaha právního poměru. Nedílné společenství v rozepři jest tu v tomto směru jen tenkráte, jsou-li proti společníkům v rozepři právně nemožná odchylná rozhodnutí. U rukojmího a plátce (§ 1347 obč. zák.) tomu však tak není, poněvadž rozhodnutí může vyzníti odchylným způsobem podle námitek a jinakých obran, které u hlavního dlužníka i u rukojmího a plátce mohou se utvářiti různým způsobem. Tak na příklad může hlavní dlužník uplatňovati, že jest sproštěn podle § 53 vyrov. řádu závazku, čehož se však nemůže dovolávati rukojmí (§ 48 vyr. ř.). Ostatně nevyplývá ze spisů, že hlavní dlužnice namítla u prvního roku, že zažalovaný dluh zanikl. Závazek rukojmího a plátce jest ovšem závislým na závazku hlavního dlužníka, což má v zápětí, že rukojmí a plátce může zásadně uplatňovati proti žalobě také námitky z poměru hlavního dlužníka k věřiteli, obzvláště také námitku, že zánikem závazku hlavního dlužníka zanikl i jeho závazek. Tyto námitky musí však žalovaný rukojmí a plátce ve sporu uplatniti, což se nestalo.

Citace:

č. 9084. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 69-70.