Čís. 16514.

Příčí se dvorskému dekretu č. 277/1838 Sb. z. s. dohoda sjednaná mezi knihovním věřitelem a tím, kdo zamýšlí koupiti nemovitost v exekuční dražbě, že bude podávati až do určité smluvené částky, a vydraží-li nemovitost za nižší než za smluvenou částku, že zaplatí knihovnímu věřiteli jeho pohledávku zajištěnou na vydražené nemovitosti ze svého, naproti tomu, že se knihovní věřitel zdrží podávání do smluvené částky.
Kdo jedná proti předpisům řečeného dvorského dekretu, odpovídá za škodu jiným knihovním věřitelům tím způsobenou podle §§ 1295, 1311 obč. zák.
V takovémto případě není potřebí podati zvláštní důkaz příčinné souvislosti, nýbrž stačí důkaz, že by se byl knihovní věřitel porušující předpis řeč. dvorského dekretu zúčastnil dražby a že by byl učinil aspoň takové podání, jímž by byla pohledávka jiného hypotekárního věřitele uhrazena, a že by takovéto podání byl učinil i vydražitel, kdyby nebyla sjednána zakázaná dohoda.
Ustanovení § 1311 obč. zák. mění zákonnou domněnku § 1296 obč. zák. a důkazní břímě.
(Rozh. ze dme 23. listopadu 1937, Rv I 1684/36.)
Srov. rozh. č. 4441, 10578, 12500, 15999 Sb. n. s.
Na nemovitosti, zapsané ve vložce čís. 587 a náležící dříve povinnému Rudolfu H., bylo vloženo zástavní právo jednak pod pol. C 78 pro pohledávku žalovaného 100000 Kč s příslušenstvím v pořadí poznamenaném pod položkou 63, jednak pod pol. C 82 pro pohledávku žalovaného 80000 Kč s příslušenstvím v pořadí poznamenaném pod pol. C 66. Pod pol. C 80 bylo vloženo zástavní právo za žalobcovu pohledávku 6414ú Kč 25 h s příslušenstvím v pořadí poznamenaném pod C 64. Uvedená nemovitost byla dne 27. dubna 1931 přiklepnuta v soudní exekuční dražbě zahájené na návrh první zástavní věřitelky T-cké spořitelny, za nejvyšší podání 481500 Kč Josefě I. a Oskaru D., každému polovicí. Žalobce přihlásil svou knihovní pohledávku shora uvedenou v částce 73933 Kč 94 h k rozvrhovému roku, vyšel však se svou pohledávkou na prázdno. Žalovanému byla pravoplatně přikázána na částečné zaplacení jeho knihovní pohledávky 100000 Kč s příslušenstvím částka 8671 Kč 53 h. Za exekučního řízení uzavřel žalobce se žalovanými smír, podle něhož žalobce na svou shora uvedenou, při rozvrhu nejvyššího podáni úplně na prázdno vyšlou pohledávku, dostal částku 17500 Kč. Při exekuční dražbě uvedené nemovitosti, provedené dne 27. dubna 1931, hypotekární věřitelka »K.« nabídla jako poslední podání 470000 Kč a žalobcova sestra Klára C., která nebyla hypotekární věřitelkou, nabídla jako poslední podání 491000. Kč Žalobce domáhaje se na žalovaném zaplacení 56433 Kč S. příslušenstvím; opírá žalobu o tvrzení, že přímo před nucenou dražbou nemovitosti, na níž měl žalobce zajištěnou pohledávku, žalovaný smluvil s vydražiteli Josefinou I. a Oskarem D., že se zavazují, že svému právnímu zástupci Dr. Oskaru H. dají plnou moc k podávání až do částky 700000 Kč, kdežto žalovaný se zavázal, že u dražby nebude podávati, že Josefina I. a Oskar D. se však zavázali, že tehdy, kdyby vydražili nemovitost za nižší částku než 700000 Kč, zaplatí pohledávky žalovaného, zajištěné na prodávané nemovitosti a stanovené částkou 220000 Kč, z vlastního a že žalovaný také skutečně důsledkem této úmluvy se vnucené dražby nemovitosti nezúčastnil, takže Josefina I. a Oskar D. mohli nemovitost vydražiti za pouhých 481000 Kč, v nichž hypotekární pohledávka žalobce neměla krytí. Z toho pak vyvozuje, že ho žalovaný dolíčenou zakázanou úmluvou poškodil, způsobiv, že za nemovitost nebylo dosaženo nejvyšší podání, které by stačilo na úplné uspokojení žalobcovy pohledávky, že žalovaný jé mu odpověden podle § 1311 obč. zák. za veškerou tím vzešlou škodu, kterou utrpěl důsledkem zakázané úmluvy jako hypotekární věřitel. Neboť kdyby k této úmluvě nebylo došlo, byl by žalovaný musil, aby si zajistil uspokojení své pohledávky, podávati, a to tak daleko, že by tím byla i žalobcova pohledávka úplně uhrazena. Žalovaný však na místě toho dosáhl zakázanou úmluvou uspokojení své pohledávky na žalobcovu újmu, aniž sám při dražbě podával. Žalobce tvrdí, že žalovaný je proto povinen nahraditi mu škodu tou částkou, kterou by byl žalobce došel uspokojení, kdyby byl žalovaný neuzavřel protizákonnou úmluvu s Josefou I. a Oskarem D., po odečtení obdržených 17500 Kč, tudíž částku 56433 Kč 94 h. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Soud prvé stolice zamítl žalobu proto, že dospěl k názoru, že v souzeném sporu není splněn předpoklad uvedený v poslední větě § 1311 obč. zák., ježto není dokázáno a nelze ani dokázati, že by žalobci nebyla vznikla újma jím tvrzená, kdyby nebylo úmluvy, jež se žalovanému přičítá za vinu. Žalobce napadá dotčený názor prvého soudu jen s hlediska odvolacích důvodů nesprávného posouzení věci po právní stránce a neúplnosti řízení, uváděje výslovně, že argumentace prvého soudu je právně mylná. Zůstává tudíž nedotčeno skutkové zjištění prvého soudu, že není dokázáno, že by nebyla újma žalobcem tvrzená pro něho nastala i bez úmluvy ze dne 26. dubna 1931, která se žalovanému přičítá za vinu, a odvolací soud je proto přejímá za základ svého rozhodnutí. Jest ovšem podotknouti, že rozdíl mezi skutkovou a právní stránkou této otázky jest velmi jemný a žalobce pod titulem právního posuzování zabočil i na otázku skutkovou, a to zejména tím, že poukazuje na to, že žalovaný měl podle smlouvy ze dne 26. dubna 1931 svoji vlastní hypotekární pohledávku od svých spolusmluvců nejen zajištěnu, ale i z velké části zaplacenu, a že tudíž neměl příčiny zúčastniti se dražby na záchranu své pohledávky. Avšak ani tyto vývody nejsou sto vyvrátiti po skutkové stránce názor prvého soudu, kotvící v tom, že není dokázáno, že by žalobci nebyla povstala škoda bez dotčeného ujednání. Je proto zřejmé, že mohla i bez zajištění pohledávky žalovaného řečenou dohodou nastati situace úplně stejná, jako kdyby byl žalovaný onou dohodou zajištěn. V té příčině soud prvé stolice výstižně odůvodnil, že jsou tu i jiné skutečnosti (na příklad nedostatek peněz), které rozhodují o tom, zdali se někdo zúčastní dražby. Žalobce poukazuje na risiko spojené s koupí takového objektu, o který při dražbě nemovitostí H-ových šlo. To je také velmi vážná okolnost, pro kterou se žalobci zdržují podávání při dražbě, opatření si hostinské koncese. Nelze proto skutečně dokázati — a žalobce to sám výslovně doznává —, co by se bylo stalo bez oné nezákonné úmluvy. Nelze tudíž dokázati příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a nahodilou škodou žalobcovou. Nutno dále zkoumati, zda má pravdu žalobce, když tvrdí, že názor prvého soudu je mylný po právní stránce proto, že prý v souzené věci není potřebí důkazu skutkové příčinné souvislosti, nýbrž že stačí příčinná souvislost právní a že ta je tu splněna tím, že žalovaný sjednal úmluvu, která se příčí právní positivní normě proti takovýmto škodlivým smlouvám. S tímto názorem však nelze souhlasiti, neboť odporuje výslovnému znění § 1311 obč. zák., podle něhož přestoupil-li někdo zákon, který se snaží předejiti náhodným poškozením, jest odpověden za veškerou újmu, která by se jinak nebyla stala. Žalobce tu směšuje dva pojmy, a to pojem zavinění a pojem příčinné souvislosti. Přestoupení zákona jest ovšem zaviněním a není jíž třeba dokazovati další skutečnosti, avšak pouhé takovéto nezákonné jednání samo nemůže ještě znamenati příčinnou souvislost se škodou, neboť z protiprávního jednání samého ještě neplyne, že by se škoda nebyla jinak stala. Není možno in abstracto dovozovati příčinnou souvislost, nýbrž nutno in concreto podle přednesených skutečností ukázati, jak souvisí nedovolená smlouva žalovaného se skutečností, že při dražbě byla nemovitost žalovaného prodána jen za částku, která nepostačovala na úhradu všech hypotekámích pohledávek, a že se na žalobcovu pohledávku nic nedostalo. Takovouto příčinnou souvislost mezi jednáním, žalovaného a mezi náhodným poškozením. žalobcovými in concreto, ať už se nazývá »právní«, či »skutková«, kteréžto rozlišování zákon arciť nezná, žalobce však nedokázal. Ostatně odvolání samo .dále uvádí, že tu jest příčinná souvislost již tím, že žalobce pozbyl své pohledávky proto, že žalovaný nepodával při dražbě, tedy tvrdí souvislé konkrétní okolnosti a ne pouze porušení právní normy in abstracto. Jak prvý soud správné vytkl, není žalovaný nedovolenou smlouvou nijak vázán a nebylo mu smlouvou tou nijak zachráněno ani znemožněno, aby se zúčastnil dražby aktivně jako spoupodávající, a není již proto možné shledávati mezi uzavřením takové nedovolené a nezávazné smlouvy a škodou žalobcovou příčinnou souvislost. Žalovaný má jako každý jiný občan právo sám se svobodně rozhodnouti, zda se chce činně zúčastniti dražby a při ní podávati, či zda uzná za vhodné zdržeti se dražby, a nelze v tom, že se dražby zdržel, shledati nějaký protiprávní čin. Není zákonného předpisu, který by žalovanému ukládal povinnost, aby se zúčastnil dražby, ať už je hypotekárním věřitelem, či nikoliv. Ochrana zájmů hypotekárních věřitelů je splněna tím, že úmluvy o omezení spoludražení jsou neplatné, a sluší souhlasiti s tím, co praví žalobce, že třetí osoby nemohou dosíci náhrady škody tam, kde by se některé osoby důsledkem nedovolených úmluv nezúčastnily dražby, ovšem jen potud, pokud v některém případě nedokážou příčinnou souvislost in concreto. Výsledek dražby vyplývá z mnoha příčin po výtce hospodářského rázu a pokud lze formou zákona chrániti zájmy zúčastněných osob, učinil tak exekuční řád, Chrániti zájmy hypotekárních věřitelů tak, jak si přeje žalobce, nějakou všeobecnou normou, není možno, poněvadž, jejich prospěch nebo škoda je závislá na hospodářských okolnostech, na př. na konjunktuře a nikoliv na právních normách. Nelze proto také dvorní dekret ze 6. června 1838, č, 277 Sb. z. s., vykládati tak, jak to činí žalobce, a již v pouhém přestoupení této zákonné normy spatřovati bez zřetele na skutkové okolnosti předpoklad § 1311 obč. zák. pro povinnost k náhradě škody. Žalobci se nepodařilo dokázati, že názor prvého soudu je právně mylný, a není odvolací důvod nesprávného právního posouzení oprávněn. Nemá proto významu ani odvolací důvod neúplnosti řízení.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolici, aby o věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žaloba o náhradu škody, o niž jde, jest opřena o tvrzení, že přímo před vnucenou dražbou nemovitosti, na níž měl žalobce zajištěnou pohledávku, žalovaný smluvil s vydražiteli Josefinou I., a Oskarem D., že se zavazují, že svému právnímu zástupci Dr. Oskaru H. dají plnou moc k podávání až do částky 700000 Kč, kdežto žalovaný se zavázal, že u dražby nebude podávati, že se Josefina I. a Oskar D. však zavázali, že tehdy, kdyby měli vydražiti nemovitost za nižší částku než 700000 Kč, zaplatí ze svého pohledávky žalovaného, zajištěné na prodávané nemovitosti a stanovené částkou 220000 Kč, a že se žalovaný také skutečně důsledkem řečené úmluvy nezúčastnil vnucené dražby nemovitosti, takže Josefina I. a Oskar D. mohli vydražiti nemovitost za pouhých 481000 Kč, v nichž hypotekární pohledávka žalobce neměla úhrady. Je zřejmé a nižší soudy též uznaly a ani žalovaný nepopírá, že tvrzená úmluva mezi žalovaným a vydražiteli jest bezprávným činem., zapověděným dvorským dekretem ze dne 6. června 1838, č. 277 Sb. z. s., ježto jí byl koupěchtivému uložen závazek, aby nedražil. Nižší soudy však přes to neprovedly důkazy o tom, zda se tvrzená úmluva skutečně stala, a zamítly žalobu o náhradu toho, oč se prý důsledkem uvedené úmluvy dostalo žalobci méně na jeho pohledávku, a to proto, že by tu i tehdy, kdyby se tvrzená úmluva byla stala, nebylo příčinné souvislosti mezi ní a majetkovou újmou žalobce, ježto žalovaný nebyl povinen spolupodávati při dražbě, a že tudíž není jisto, že by žalobci vzešla majetková újma, kdyby nebylo došlo k tvrzené úmluvě zapověděné dotčeným; dvorským dekretem. Tomu názoru právem výtka žalobce právní mylnost (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí č. 10578 Sb. n. s., na jehož odůvodnění se pro stručnost ukazuje, že se ten, kdo jedná proti předpisu dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, č. 277 Sb. z. s., dopouští protiprávního činu (§ 1294 obč. zák.) a že podle předpisů §§ 1295 a 1311 obč. zák. odpovídá za škodu třetím osobám tím způsobenou. Jest ovšem správné, že se lze i podle § 1311 obč. zák. domáhati jen náhrady škody, jejíž příčinou byl aspoň bezprávný čin. To plyne již ze znění § 1311 obč. zák., v němž se mluví o újmě, k niž dal bezprávný čin podnět, a jež by se jinak nebyla stala. Ale podle ustálené judikatury (srov. rozh. č. 12500 Sb. n. s.), není v případě § 1311 obč. zák. zapotřebí přesného důkazu příčinné souvislosti. Také nezáleží na tom, že žalovaný nebyl povinen zúčastniti se dražby a spolupodávati, aniž na tom, zda a do jaké míry byla spoluúčast žalovaného v tom směru odůvodněna jeho majetkovými poměry a hospodářskými poměry vůbec, jak odvolací soud míní, nýbrž záleží jen na tom, zda by se byl žalovaný zúčastnil dražby a zda by byl učinil aspoň podání, jimiž by byla pohledávka žalobce kryta, a zda by byli takové podání učinili i vydražitelé, kdyby nebyla vyvrácena zákonem zakázaná dohoda. Bylo proto povinností nižších soudů, aby o této pro spor důležité okolnosti učinily zjištění. Možnost kladného zjištění nebyla předem vyloučena. Neboť jestliže byla skutečně ujednána žalobcem tvrzená dohoda mezi žalovaným a vydražiteli a měla obsah žalobcem tvrzený, dal žalovaný již tím, že s vydražiteli o takové dohodě vůbec vyjednával, zřetelně najevo, že jest koupěchtivým a že nemovitost chce dražiti až do 700000 Kč, aby byly uhrazeny i jeho pohledávky, a vydražitelé přistoupivší na dohodu dali zřetelně najevo, že žalovaného pokládají za vážného uchazeče o příklep a chtějí také sami dražiti do 700000 Kč. Podle tvrzení žaloby se vydražitelé dokonce žalovanému zavázali zaplatiti uvedenou částku za nemovitost, arciť část z ní nikoli snad jako nejvyšší podání, nýbrž přímo žalovanému jako úhradu jeho pohledávek. Oznámil-li však žalovaný vydražitelům, že se, kdyby k dohodě jím navržené nedošlo, zúčastní dražby a svými podáními přinutí vydražitele dražiti až do 700000 Kč, jest nasnadě i závěr, že žalovaný měl vůli skutečně tak učiniti, zvláště když při tom nic neriskoval, věda a maje právě v obsahu dohody, na niž vydražitelé chtěli přistoupiti, záruku, že vydražitelé chtějí jíti až do 700000 Kč, a jest nasnadě i další závěr, že právě ona dohoda byla příčinou, že se žalovaný dražby nezúčastnil a nevynutil nejvyšší podání až do 700000 Kč, ježto právě ona mu opatřila úhradu pohledávek jiným zákonným způsobem, totiž přímo od vydražitelů, ovšem na žalobcovu újmu. Zjištění, že se žalobcem tvrzená dohoda stala, bylo by proto zároveň také náznakem pro to, že tu jest příčinná souvislost mezi bezprávným činem žalovaného a škodou žalobce, a bylo by pak na žalovaném, aby podal přesný protidůkaz, že naznačená příčinná souvislost tu není, ježto ve skutečnosti neměl úmysl podávali až do 700000 Kč, jak vydražitelům v oné dohodě oznámil, a ježto by se ani tehdy, kdyby vydražitelé nebyli na navrženou dohodu přistoupili, dražby nebyl zúčastnil. Význam předpisu druhé věty § 1311 obč. zák., který by se na první pohled zdál hledíc na § 1295 obč. zák. samozřejmým a zbytečným, záleží právě v tom, že se jím mění zákonná domněnka § 1296 obč. zák. a důkazní břemeno. Kdežto zpravidla jest na tom, kdo požaduje náhradu škody, aby dokázal nejen zavinění škůdcovo, ale i aby podal přesný důkaz o příčinné souvislostí mezi jeho zaviněním a škodou, má přestoupení zákonného předpisu v zápětí odpovědnost za škodu, proti níž porušený předpis chrání, a to i tehdy, je-li prokázána jen možnost, že byla i v konkrétním případě příčinou škody porušením zákonného předpisu, a vinník musí podali přesný protidůkaz, že v konkrétním případě není příčinné souvislosti mezi zakázaným jednáním neb opominutím a touto škodou, chce-li se zprostili odpovědnosti podle § 1311 obč. zák. (srov. rozh. č. 4441, 15999 Sb. n. s.).
Nižší soudy se věcí s uvedeného hlediska neobíraly, nezjistivše ani, zda se žalobcem tvrzené ujednání mezi žalovaným a vydražiteli skutečně stalo. Tím zůstalo řízení kusé podle §§ 503 č. 2 a 496 č. 2 a 3 c. ř. s. Bylo proto dovolání již z toho důvodu vyhověno. Podle výsledků doplnění řízení musí se prvý soud, bude-li třeba, zabývali i námitkou žalovaného, že předmětem jeho dohody s vydražitelem bylo též nabytí koncese hostinské živnosti, provozované ve vydraženém domě a žalovaným zabavené, a jeho námitkami o výši škody a promlčení žalobního nároku.

Citace:

č. 16514. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 632-637.