NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 459.

Zabírání bytů: * Určuje-li nájemní úřad podle § 9, odst. 3 vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. náhradu za byt utvořený zabráním části bytu jiného, nemůže stanoviti tuto náhradu, aniž by stanovil poměr zabrané části k bytu starému a dle toho určil, jaká poměrná část dosavadní činže, placené z celého bytu, vypadne na byt nově utvořený.
(Nález ze dne 16. června 1920 č. 5403.)
Věc: Bohumil Heřbolt v Praze proti nájemnímu úřadu v Dejvicích o stanovení výše nájemného ze zabraného bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: V domě čp. 8 v Dejvicích, patřícím stěžovateli, měl setník S. pronajatý byt o 4 pokojích, dvou kuchyních dvou spížích a příslušenství. Používal též zahrady, v níž bylo asi 20, dle tvrzení stěžovatelova 15 ovocných stromů. Setník S. platil z tohoto bytu 1 800 K ročně.
Výnosem společného bytového úřadu v Praze ze dne 27. srpna 1919 č. j. 12302 byly zabrány z tohoto celého bytu jako samostatný byt dva pokoje a jedna kuchyně s příslušenstvím, jež byly přikázány usnesením obecního úřadu v Dejvicích z 9. září 1920 č. j. 7949 Terezii P.
Poněvadž výše nájemného nebyla stanovena dohodou, vyměřil nájemní úřad v Dejvicích k žádosti společného bytového úřadu v Praze svým nálezem z 2. října 1919 č. 30 náhradu za zabraný byt částkou 400 K ročně podle § 9 nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n.
V důvodech tohoto nálezu se praví, že činže z tohoto nové zabraného bytu dosud stanovena nebyla a že jsou tu tedy předpoklady, aby výše náhrady byla stanovena dle § 9 cit. nař. Při stanovení výše nájemného hleděl nájemní úřad k tomu, že v kuchyni zabraného bytu nejsou zřízena patřičná kuchyňská kamna, že v domě není zavedeno ani plynové světlo a že v něm není vodovodu, tak že voda se musí přinášeti na vzdálenost asi 8 minut.
Ve stížnosti, podané do tohoto nálezu na správní soud, tvrdí vlastník domu Bohumil Heřbolt, že nájemní úřad neprávem stanovil výši nájemného za zabraný byt dle odst. 3 § 9 cit. nař., neboť zabavené místnosti tvořily součást bytu, z něhož činže byla již vyměřena.
Bylo tedy třeba stanoviti výši nájemného dle prvého odstavce § 9 cit. nař. tím, že by byla vypočtena poměrná část z činže za celý byt, připadající na zabrané místnosti.
Stížnost navrhuje, aby naříkané rozhodnutí bylo zrušeno jako nezákonné.
Nejvyšší správní soud, rozhoduje o této stížnosti, řídil se těmito úvahami:
Vládní nařízení z 23. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. ustanovuje v § 9, že obec musí platiti majiteli domu náhradu, zabere-li byt. Dle odstavce prvého tohoto § je tato náhrada určena výší poslední činže i s vedlejšími poplatky a dle odstavce třetího ustanovuje ji nájemní úřad, když jde o byt, z něhož činže dosud stanovena nebyla. Ten případ, kde se zabere pouze část celého bytu, z něhož činže již placena byla, sice v zákoně výslovně řešen není, ale není pochybnosti, že spadá pod odst. 3. cit. § 9, poněvadž z nově utvořeného bytu činže dosud placena nebyla a jest tedy nutno ji určiti.
Nájemní úřad v Dejvicích postupoval tedy formálně správně, když stanovil výši náhrady podle odst. 3 § 9 cit. nařízení.
Jiná je však otázka, postupoval-li nájemní úřad také materielně správně. Nájemní úřad v Dejvicích, ač si byl vědom, že z celého bytu byla placena činže 1 800 K ročně a ač tu nebylo podnětu, aby tato činže, jako snad neoprávněně zvýšená byla dle min. nařízení ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. snížena, určuje náhradu za tuto část, nepřihlížel k výši činže placené dosud z celého bytu, nýbrž přihlížel výhradně jen k okolnostem jiným, tak jako by šlo o byt dosud neobývaný.
Tento postup, vlastně tento názor, z něhož nájemní úřad vycházel, určuje náhradu, nepokládá nejvyšší správní soud za správný.
V odstavci prvém i druhém § 9 cit. nařízení o zabírání bytů je vyslovena zásada, že zákon, zbavuje vlastníka domu disposice s bytem, nechce ho zkracovati ještě ve výši činže, jíž by mohl právem požadovati od nájemníků, kdyby byt zabrán nebyl. Dle této intence zákona dlužno posuzovati i případ, o který zde jde. Jde o byt, z něhož sice dosud nebyla placena činže jako ze samostatného bytu, ale byla placena činže z bytu, jehož byl částí.
Kdyby se nyní měla vyměřiti náhrada za byt nově utvořený z části bytu starého, beze všeho ohledu na činži placenou za celý původní byt, mohl by býti majitel domu zkrácen, poněvadž, jako i v tomto případě, mohlo by se státi, že za nově utvořený byt by se vyměřila náhrada mnohem menší, než jaká by z původně placené činže poměrně na něj vypadala.
Tím by však byla porušena zřejmá, svrchu zmíněná intence zákona a vlastníku domu stalo by se bezpráví.
Z toho nutně vyplývá, že nájemní úřad, určuje náhradu za zabranou část bytu, z něhož činže již placena byla, musí přihlížeti, v jakém poměru jsou zabrané místnosti k původnímu celému bytu i ke zbylým místnostem co do počtu, velikosti, jakosti, polohy i příslušenství a dle toho určiti, jaká část činže dosavadní, placené z celého bytu, připadne na byt nově utvořený.
Nájemní úřad v Dejvicích tímto způsobem nejednal, když určoval náhradu za zabraný byt, a odporuje tedy jeho rozhodnutí zákonu.
Proto bylo je zrušiti podle § 7 zákona o správním soudu.

Citace:

č. 459. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 413-415.