NPD documents search: Váž. tr., 12 (1930)

Čís. 3367.

Předpis §u 879 čís. 4 (§ 1 nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák.) nevyžaduje, by tu byla skutková podstata lichvy dle §u 4 cit. nař.
Nicotnost smlouvy lze namítati i proti postupníkovi, třebas byl postoupený dlužník pohledávku vůči němu uznal. Pouze uznání vůči bezelstnému postupníku zavazuje dlužníka dle §u 1396 obč. zák. a pouze bezelstný postupník může se s účinkem dovolávati důvěry v pozemkovou knihu.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1924, Rv I 1263/23.)
Václav H. prodal žalovanému nemovitosti za kupní cenu 121 000 Kč, která však v písemné kupní smlouvě ze dne 17. července 1922 uvedena byla jen 79 000 Kč. Žalovaný jednak zaplacením, jednak převzetím dluhu vypořádal na kupní cenu celkem 92 000 Kč, a zbytku 29 000 Kč, pro který vtěleno bylo na prodaných nemovitostech právo zástavní, nezaplatil. Zbytek ten byl postupní listinou ze dne 15. ledna 1923 postoupen Václavem H-em žalobci Josefu K-ovi, převod ten byl knihovně vtělen a žalovaný o tomto postupu vyrozuměn. Proti žalobě na zaplacení 29 000 Kč namítl žalovaný před procesním soudem a nabídl o tom důkazy, že kupní cena 121 000 Kč jest cenou lichvářskou, protože Václav H. koupil nemovitosti roku 1919 ve veřejné dražbě jen za 26 300 Kč, že cena jejich i s přísl. činila v době prodeje nejvýše 46 000 Kč, že prodávající využil nezkušenosti a mladého věku žalovaného, teprve 22 letého a že zažalovanou pohledávku postoupil svému švakru, nynějšímu žalobci, který o všech těchto skutečnostech věděl, a tím se účastenství na lichvě dopustil. Oba nižší soudy uznaly dle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudu a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody
:
Skutkovým přednesem, jehož právnické hodnocení náleží soudům, uplatňoval žalovaný nicotnost kupní smlouvy ve smyslu §u 879 čís. 4 obč. zák. ve znění třetí novely a §u 1 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák. Právem vytýká dovolání napadenému rozsudku, že neposoudil věc po stránce právní správně, pokládaje tvrzení žalovaného za nerozhodná, ježto prý námitka lichvy by mohla míti úspěch jen proti původnímu prodateli, dále ježto prý žalobce nabyl pohledávky v důvěře ve veřejné knihy a ježto mimo to žalovaný vůči postupníkovi a nynějšímu žalobci svůj dluh uznal. Právem vytýká dovolání, že v důsledku tohoto nesprávného právního posouzení zůstalo řízení odvolací kusým. Právním podkladem žaloby jest nárok prodatelův na zaplacení kupní ceny (§ 1062 obč. zák.). Tento právní důvod nezměnil se ani postupem, ježto pohledávka postupem se nezmění, a právo postupitele i postupníka jest totožné (§ 1394 obč. zák.), proto také postoupený dlužník podrží všechny námitky, které měl v čase postupu (§ 1396 obč. zák.).
Žalovaný, namítnuv nicotnost kupní smlouvy následkem lichvy, popřel tím právní jsoucnost žalobní pohledávky, protože z nicotné smlouvy nevznikají ani práva ani závazky. K nicotnosti kupní smlouvy stačilo by, kdyby tu byly předpoklady §u 879 čís. 4 obč. zák., nebo §u 1 cís. nař. ze dne 12. října 1914 čís. 275 ř. zák., třebaže by tu nebylo skutkové podstaty přečinu lichvy podle §u 4 cit. cís. nař. (motivy k §u 879 III. novely str. 263 a věstník min. sprav. z roku 1914 str. 559). Nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že námitka podle §u 879 čís. 4 obč. zák. vyloučena jest proti postupníku a že mohla by býti uplatňována jen proti původnímu prodateli, protože prý v důsledku nicotnosti měla by každá strana vrátiti, co z nicotné smlouvy obdržela, což prý prakticky lze provésti jen mezi původními smluvníky. Odvolací soud přehlíží, že v tomto sporu nemá býti rozhodováno o nicotnosti kupní smlouvy a o vrácení vzájemného plnění jako o věci hlavní, nýbrž jen jako o předurčující otázce, by mohlo býti rozhodnuto o návrhu žalobním, zda jest žalovaný povinen zažalovanou pohledávku žalobci zaplatiti. Toto řešení dojde výrazu jen v důvodech rozhodnutí a nenabude moci práva vůči postupiteli, v tomto sporu jako strana nesúčastněnému.
Je-li pravdivým tvrzení žalovaného, že kupní smlouva následkem lichvy jest nicotnou, nemá smlouva vůbec právních účinků a nelze z ní žádných nároků vyvozovati. Námitka nicotnosti může býti uplatňována i proti postupníkovi a to i v tom případě, že by vůči němu postoupený dlužník byl zažalovanou pohledávku podle §u 1396 obč. zák. uznal. Neboť tím liší se právě nicotnost smlouvy od pouhé neplatnosti, že nemůže býti zhojena a to ani uznáním dlužníkovým. Dále přehlédl odvolací soud, že zákon důvěru ve veřejné knihy, t. j. důvěru, že knihovní stav srovnává se s pravým právním stavem, chrání jen u bezelstného nabyvatele knihovního práva (§ 1500 obč. zák. a § 63 knih. zák.) a že jen uznání vůči bezelstnému postupníkovi zavazuje dlužníka, aby svého nového věřitele uspokojil (§ 1396 obč. zák.). O této žalobcově bezelstnosti se důvody napadeného rozsudku nezmiňují a žalobcova bezelstnost byla by vyloučena, kdyby bylo pravdivým tvrzení žalovaného,
že postupník o lichevní povaze kupní smlouvy věděl. Uznání dluhu se strany žalovaného, které žalovaný popřel, které však napadený rozsudek na základě lístku ze dne 19. ledna 1923 vzal za dokázané, by tedy samo o sobě k odsouzení žalovaného ještě nestačilo, nehledě ani k tomu, že není ze spisů zjevno, z jakého podnětu a vůči komu žalovaný ono písemné prohlášení učinil.

Citace:

č. 9861. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 853-855.