Č. 977.

Nemoc, pojišťování dělnictva: I. Pracovní poměr po rozumu zákona nemocenského sluší pokládati za založený skutečným zahájením práce zaměstnancem v podniku zaměstnavatelově třeba bez předběžného vědomí jeho a bez výslovného sjednání pracovní smlouvy, ale s mlčky projeveným dodatečným souhlasem zaměstnavatelovým. — II. Náhradní pojištění po rozumu § 60 nemocenského zákona.
(Nález ze dne 17. října 1921 č. 3507/20.)
Prejudikatura: k I. nál. č. 901.
Věc: Jiří P. v D. F. proti ministerstvu sociální péče stran náhrady léčebného a zaplacení pojistných příspěvků.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná, pokud směřuje proti výroku o potrestání stěžovatele pro přestupek zákona o nemocenském pojištění; jinak se naříkané rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byla potvrzena v pořadu instančním souhlasná rozhodnutí politické expositury v C. K. a místodržitelství v Praze, jimiž byla stěžovateli na základě § 31 nem. zák. uložena pokuta 10 K event. trest vězení 24 hodin a dle §§ 32 pokud se týče 33 cit. zák. uloženo bylo, že jest povinen okresní nemocenské pokladně v C. K. nahraditi částku 85 K 54 h, kterou tato pokladna vyplatila jako nemocenské a léčebné Josefu S., a mimo to zaplatiti této pokladně pojistné příspěvky za jmenovaného částkou 3 K 78 h.
Řízením, o něž se citovaná rozhodnutí opírala, zjištěny byly tyto okolnosti: Stěžovatel převzal dodávku štěrku pro okresní výbor v C. K. S., ač k tomu nebyl přímo zjednán, počal pro něho 28. května 1915 roztloukati kameny, ale asi po půldenní práci vlétla mu střepinka kamene do oka, což mělo za následek nemoc, trvající od 28. května do 15. července 1915. Stěžovatel přijetí S. do práce příslušné pokladně neohlásil, zaplatil však S-ovi mzdu za vykonanou práci, a také uhradil náklad za jeho léčení v době od 31. května do 6. června, nikoliv však za opětné léčení v době od 6.—15. července a odepřel nahraditi i nemocenské, okresní nemocenskou pokladnou na základě výměru politické expositury v C. K. vyplacené (úhrnem 85 K 54 h), a odepřel zaplatiti také pojistné příspěvky pokladnou požadované za dobu od 28. května do 15. července 1915.
Ve stížnosti proti ministerskému rozhodnutí k tomuto soudu podané obsaženy jsou tyto námitky: Stěžovatel S-a do práce nepřijal, S. pracoval bez vědomí, ano proti vůli stěžovatelově pro něho na vlastní pěst. S. byl členem nemocenské pokladny liberecké, která mu také nemocenské vyplatila. Nemusel tedy podle §§ 13 čís. 1 a 60 nem. zák. býti přihlašován u okresní nemocenské pokladny v C. K. Po stránce formální namítá stížnost, že úřady neprovedly důkazů stěžovatelem nabízených o jeho tvrzeních svrchu uvedených, pokud se týče neoznámily mu výsledku konaných šetření.
Pokud tato stížnost směřuje proti trestnímu nálezu naříkaným rozhodnutím potvrzenému, musila býti odmítnuta jako nepřípustná, se zřetelem k ustanovení § 48 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, jenž v době, kdy stížnost byla podána, byl ještě v platnosti, neboť ustanovením tím byly věci policejně trestní z příslušnosti správního soudu vyloučeny.
Pokud se týče ostatního obsahu naříkaného rozhodnutí, uvážil nejvyšší správní soud o stížnosti toto:
Popírá-li stěžovatel subjektivní povinnost k placení léčebného a příspěvků za S. z důvodu, že S-a do práce nepřijal, nejvyšší správní soud nemohl v tom směru dáti stížnosti za pravdu. Zákon o nemocenském pojištění zajišťuje určitým kategoriím zaměstnanců v nemoci podporu způsobem a rozsahem v §§ 6 a násl. vytčeným. K dosažení tohoto sociálně politického účelu ukládá zaměstnavatelům (i zaměstnancům) jisté povinnosti. Stěžovatel nepopíraje jinak, že dány jsou jiné předpoklady pro vznik pojistné povinnosti, tvrdí toliko, že pro něho povinnost k plněním zaměstnavatelům zákonem nemocenským uloženým nenastala, poněvadž S-a výslovně do práce nepřijal, čímž patrně chce dovoditi, že mezi ním a S. pracovní poměr ve smyslu nemocenského zákona nenastal. Při tom klade důraz na okolnost, že S. dostavil se o své vůli do práce, aniž stěžovatel o tom věděl. Leč tato okolnost ani nepopřená skutečnost, že k formálnímu přijetí S-a do práce nedošlo, nemůže býti o sobě dostatečným důvodem, aby S-ovi byly odpírány výhody, jež nemocenský zákon zaměstnancům zaručuje. Nehledě ani k tomu, že S. dle vlastních údajů stěžovatelových mu vzkázal, že po ukončení jiné práce bude pro něho kámen roztloukati, jest nesporno, že S. pro něho skutečně pracoval, byť jen asi půl dne, byl tedy v jeho podniku zaměstnán (§ 1, odst. 2 nem. zák.) a stěžovatel mu také mzdu za vykonanou práci zaplatil. Se zřetelem k tomu nelze nedostatek výslovného sjednání pracovní smlouvy pokládati ve smyslu nemocenského zákona za rozhodující, nýbrž dlužno míti za to, že po rozumu nemocenského zákona S. skutečným zahájením práce v podniku stěžovatelově stal se jeho zaměstnancem. Poněvadž pak skutkové okolnosti právě uvedené, stěžovatelem samým tvrzené, úplně postačují k závěru, že mezi S. a stěžovatelem vznikl pracovní poměr, jaký má na mysli nemocenský zákon, jest i námitka vadnosti řízení, pokud se týče této otázky, bezdůvodná.
Druhou námitku vznesl stěžovatel v tom směru, že jest jakýchkoli povinností ze zákona nemocenského pro zaměstnavatele jinak vyplývajících sproštěn tím, že S. byl v době pro vznik pojistného poměru rozhodné, pokud se týče v době onemocnění dobrovolným členem všeobecné dělnické nemocenské a podpůrné pokladny v L., nestal se tudíž po rozumu §§ 13, odst. 1 a 60 nem. zák. členem okresní nemocenské pokladny a nemusil býti u ní přihlašován. Proti této námitce uvedlo místodržitelství v důvodech svého rozhodnutí, jež i naříkané rozhodnutí přijalo za své, že dobrovolné členství u jmenované spolkové pokladny s hlediska § 13, odst. 1 a § 60 nem. zák. posuzovati nelze, ježto zakládá jen soukromoprávní poměr a nesprošťuje tedy zaměstnavatele povinnosti přihlásiti zaměstnance u okresní nemocenské pokladny. Tento názor nenalézá však v zákoně opory. Dle 1. odst. § 60 nem. zák. sprošťuje členství u spolkových nemocenských pokladen povinnosti býti členem jiné nemocenské pokladny podle nemocenského zákona zřízené tenkráte, vyhovuje-li pokladna spolková předpisům § 60 nem. zák. Tyto předpisy vyžadují jednak, aby spolková pokladna zřízena byla podle zákona spolkového z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z., jednak aby zaměstnancům bylo zajištěno minimum výhod, v odst. 1 pod písm. a) a b) vyznačené.
Okolnost, jakým způsobem členství v pokladně takové bylo založeno, zdali zaměstnancem samým, či přihláškou, kterou učinil zaměstnavatel plně povinnost jemu zákonem nemocenským uloženou, nelze se zřetelem k obsahu předpisů § 60 pokládati o sobě za rozhodnou. Žalovaný úřad právě tak, jako nižší stolice byl však zřejmě názoru opačného, ježto opřel své rozhodnutí jedině o okolnost, že S. stal se členem jmenované spolkové pokladny dobrovolně a nezkoumal proto již, zdali pojištěním S. u této pokladny učiněno jest zadost podmínkám, za nichž ve smyslu § 60 povinnost k jinakému pojištění nemocenskému nenastává. Jest tedy naříkané rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že S. svým zaměstnáním v podniku stěžovatelově stal se členem okresní nemocenské pokladny v C. K. a v důsledku toho bylo stěžovateli uloženo nahraditi okresní nemocenské pokladně sporné léčebné a nemocenské a zaplatiti pojistné příspěvky, založeno na mylném názoru právním a musilo proto v této části býti zrušeno jako nezákonné ve smyslu § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 977. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 835-837.