Č. 3655.

Státní občanství: I. O náležitostech opčního prohlášení pro čsl. stát. občanství. — II. Vznesla-li strana výslovně jenom žádost za přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/1920, není úřad povinen vyřizovati toto podání též s hlediska předpisů o opci.
(Nález ze dne 24. května 1924 č. 7439.)
Věc: Marie St. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 19. ledna 1922 žádal kurátor st-lčin cestou osp-é ve F. »o přiznání čsl. státního občanství st-lce podle § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.« uváděje, že jest st-lka narozena v roce 1891 v Ustroni, politický okres Bílsko, tamtéž příslušná a bydlí již od roku 1894 v území čsl. státu.
Rozhodnutím z 26. ledna 1923 nevyhověla zsp žádosti st-lčině za udělení čsl. státního občanství po rozumu § 9 úst. zák. č. 236/1920, jelikož žádost ta podána byla po uplynutí propadné lhůty čl. I : 1 nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb. ustanovené, nehledě ani k tomu, že po 1. lednu 1920 nabyla domovského práva na území čsl. republiky.
V odvolání z tohoto rozhodnutí podaném tvrdila st-lka, že jí přísluší podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 opční právo pro čsl. republiku, pročež se nelze odvolávati na vl. nař. č. 601/1920 a nelze též tvrditi, že prošla lhůta k podání opčního prohlášení, ježto st-lka pochází ze Slezska Těšínského, pro jehož obvod byly stanoveny zvláštní opční lhůty, z nichž poslední končila 28. dubna 1922.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání toto zamítnuto s podotknutím, že pokud se žadatelka v odvolání dovolává opčního prohlášení dle rozdodnutí konference velvyslanců, odmítá se toto prohlášení opční jako opožděné, ježto původní žádost st-lčina vzhledem k jasnému znění za opční prohlášení dle uvedeného rozhodnutí považována býti nemůže a odvolání, v němž opční nárok se uplatňuje, podáno bylo teprve dne 3. března 1923, tedy po uplynutí lhůty pro podání shora uvedeného opčního prohlášení předepsané. Nestala se tedy st-lka tímto opčním prohlášením státní občankou čsl.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dvojí výrok:
1) zamítnutí žádosti st-lčiny za udělení čsl. státního občanství po rozumu § 9 úst. zák. č. 236/1920;
2) odmítnutí opčního prohlášení st-lčina.
Stížnost proti prvému výroku námitek nečiní, nýbrž obrací se jen proti výroku druhému, vytýkajíc, že žal. úřad neprávem odmítl opční prohlášení st-lčino jako opožděné, poněvadž st-lce narozené v obci ležící v Těšínském Slezsku přísluší právo optovati pro čsl. státní občanství a vzhledem k tomu měl prý úřad již v prvním podání z 19. ledna 1922 spatřovati opční prohlášení st-lčino pro čsl. státní občanství, byť i bylo podání opožděno jako žádost za přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20, neboť musí prý jakékoliv prohlášení osoby opčního práva požívající býti považováno za projev vůle, že chce býti státním občanem této země. Kladl-li však úřad váhu na zvláštní formu opčního prohlášení, byl povinen podání st-lce vrátiti k opravě nebo doplnění.
Nss neshledal stížnost důvodnou. Právo domáhati se »přiznání« státního občanství, jest podstatně rozdílné od práva uplatňovati opční právo ve prospěch čsl. republiky. Z toho se podává, že žadatel o státní občanství musí žádost svoji konkretisovati tak, aby z ní bylo patrno, čeho se žadatel domáhá. Musí tedy, chce-li vykonati právo opční, v podání nejen uvésti skutkové okolnosti, svědčící tomu, že žadateli právo opční přísluší, nýbrž musí také svoji vůli, vykonati opci, proti úřadu rozhodujícímu určitě vyjádřiti. Neučiní-li tak a dožaduje-li se výslovně a to s poukazem na příslušné zákonné ustanovení přiznání státního občanství čsl., není úřad povinen, aby se žádostí tou zabýval také jakožto prohlášením opčním a vracel takové podání v tom směru k doplnění nebo opravě.
Jak již svrchu bylo vytčeno, žádala st-lka ve svém podání z 19. ledna 1922, poukazujíc na § 9 cit. zák., výslovně o přiznání státního občanství čsl. a teprve ve svém odvolání z rozhodnutí I. stolice, jímž její žádosti za udělení čsl. státního občanství vyhověno nebylo, tvrdila, že jí přísluší právo opční.
Uplatňovala tedy st-lka svoji vůli použíti opčního práva ve prospěch čsl. státního občanství teprve ve svém odvolání, tudíž dnem, kdy toto odvolání došlo k úřadu. To se stalo, jak ze spisů správních patrno, 3. března 1923, tedy po 28. dubnu 1922, kterýmž dnem, jak nepopřeno, lhůta k uplatňování práva opčního již uplynula a byl tudíž žal. úřad oprávněn toto opční prohlášení st-lčino odmítnouti jako opožděné . . . .

Citace:

č. 3655. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1369-1371.