Čís. 968.

Ve sporech, v nichž před konečným roztržením Těšínska rozhodoval v druhé stolici soudní dvůr Krakovský, jest, přiřknuto-li území, v němž sporná záležitost vzešla, Československé republice, třetí stolicí Čs. Nejvyšší soud.
Nelze požadovati náhrady podle § 1327 obč. zák., nepečoval-li usmrcený o osobu, jež se náhrady domáhá. Pouhá možnost, že by snad v budoucnu o ni pečoval, nestačí.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, Rv II 326/20.)
Syn žalobcův utrpěl smrtelný úraz v závodě žalovaného. Žalobu o placení důchodu procesní soud prvé stolice (krajský soud v Těšíně) zamítl. Apelační soud v Krakově rozsudek dne 1. června 1920 potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody
Jde tu o přezkoumání rozsudku apelačního soudu krakovského a tedy především o otázku, zdali rozhodoval právem v této věci. Tu dlužno vycházeti z rozhodnutí mezinárodní komise ze dne 12. února 1920, čís. 9, jež bylo Čsl. vládou uznáno a kteréž proto jest respektovati našim soudům. Rozhodnutí to v odstavci čtvrtém stanovilo, že pro právní záležitosti, vzešlé v území východně od demarkační čáry, jde odvolání k soudnímu dvoru krakovskému; o odvolání bylo rozhodnuto dne 1. června 1920, byl tedy vrchní zemský soud krakovský příslušným podle rozhodnutí mezinárodní komise. Rozhodnutím konference velvyslanců v Paříži ze dne
28. července 1920 byla však ona Část východního Slezska, v níž sporná záležitost vzešla, přiřknuta definitivně republice Československé; touto státoprávní změnou zanikla jurisdikční pravomoc státu polského pro tuto věc, a, ježto nestalo se ještě právoplatné konečné rozhodnutí, nastoupil opět pořad stolic dle platných zákonných předpisů v území republiky Čsl. Ani soud procesní ani odvolací nevykonávaly v této právní záležitosti soudní pravomoc z výsostného justičního práva státu polského,
nýbrž ze zvláštního jurisdikčního mandátu mezinárodní komise; konečnou úpravou hranic obou sousedních států mandát ten ne sice pro minulost, ovšem ale pro budoucnost uhasí, tuzemská soudní pravomoc ohledně věcí, jež dle úpravy hranic jsou na dále zmístněny v tuzemsku, oživla, pokud jde o procesní období, spadající do času po úpravě hranic,a přechází proto soudní jurisdikce v třetí stolici na čsl. nejvyšší soud. Pro řízení odvolací platily ovšem předpisy civilního soudního řádu polského. Žalobce uplatňuje proti rozsudku soudu apelačního dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., leč dovolání není opodstatněno. Nesprávné posouzení věci po stránce právní spatřuje žalobce v názoru soudů předchozích, že by otci zemřelého Jana M-а příslušel nárok na náhradu škody po rozumu § 1327 obč. zák. jen tehdy, kdyby byl Jan M. již v době, než poneštěstil, svého otce podporoval, že však otcův nárok na náhradu škody, jež prý mu synovou smrtí vzešla, není opodstatněn, jestliže tu byla pouze možnost, že syn snad v budoucnosti bude s to, otci svému nějakou podporu poskytovati. Než právní názor soudů předchozích srovnává se úplně se zákonem; soudy zjistily nejenom, že zemřelý Jan M. svého otce dosud nepodporoval, nýbrž že jest dokonce možnost vyloučena, že by byl vzhledem ku svému výdělku а k nynější drahotě svému otci nějak přispěl. Přihlížejíc k těmto zjištěním tvořícím základ soukromoprávních nároků, jež žalobce z úrazu Jana M-а odvozuje, nebylo třeba zkoumati, zda žalovaný vůbec aneb jak dalece úraz svého dělníka Jana M-а zavinil, aneb zda tu zašla nešťastná náhoda, a zdali žalobce upadl do nouze nezaviněně nebo tím, že v roce 1918 největší část svého majetku postoupil svému druhému synovi.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.