NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 2114.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Útraty trestního řízení (svědečné) nejsou »škodou« ve smyslu §u 4 zákona.
(Rozh. ze dne 2. října 1925, Zm I 486/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 22. května 1925, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §§ů 197, 200 tr. zák., zrušil však podle §u 290 tr. ř. z moci úřední výrok, že se obžalované podle §u 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. ukládá za povinnost, nahraditi náklady trestního řízení, zejména svědečné. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Při vyřizování zmateční stížnosti shledal zrušovací soud, že bylo ve směru stížností nevytýkaném trestního zákona v neprospěch obžalované nesprávně použito, že totiž nalézací soud při vyměřování trestu vykročil ze své mocí trestní (§ 281 čís. 11 tr. ř.). Podle §u 290 tr. ř. byl proto zrušen výrok nalézacího soudu, že se obžalované podle §u 4 zákona o podmíněném odsouzení ukládá za povinnost, nahraditi náklady trestního řízení, zejména svědečné, ježto tímto výrokem vykročil soud ze své moci trestní. Podle §u 4 zákona o podmíněném odsouzení má soud podmíněně odsouzenému zpravidla uložiti, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil, a aby dal zadostučinění. K této škodě, obžalovanou způsobené, nelze však počítati i útraty trestného řízení, jak se nalézací soud mylně domnívá.

Citace:

č. 2114. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 529-530.