NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9903.

Policejní právo trestní: I. * Odsouzením pro přečin podle § 14 č. 5 zák. na ochranu republiky č. 50/23 a pro přestupek § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. pro týž výrok není porušena zásada »ne bis in idem«. — II. * Jest nezákonné, odsoudí-li I. stolice obviněného podle § 11 věty 1 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. toliko proto, že vzbudil pohoršení, II. stolice však k odvolání obviněného mimo to také ještě proto, že porušil pořádek a slušnost, třebas mu vyměřila stejný trest jako stolice I.
(Nález ze dne 17. května 1932 č. 8178.)
Věc: Josef F. v R. proti zemskému úřadu v Brně o přestupek § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Trestním nálezem okr. polic. komisařství v Karvinné z 18. listopadu 1926 uznán byl st-l vinným přestupkem § 11 cís. pat. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jehož se dopustil tím, že dne 28. října 1926 pronesl před více osobami v hostinci v R. k Josefu P.: »Ty hromský chachaře, ty jako obecní právník posíláš děti do české školy. Však je tam posíláš jen proto, aby ti je tam ošatili; bez toho z té české školy vycházejí děti jako voli«, kterýmižto výroky vzbudil veřejné pohoršení; odsouzen byl do vězení na 6 dnů. K odvolání st-le — změnil zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím trestní nález I. stolice — Č. 9903 —
ve výroku o vině tak, že uznal st-le vinným přestupkem § 11 1. věty cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., spáchaným dne 28. října 1926 v hostinci v R. rušením pořádku a slušnosti a vzbuzením pohoršení. Ve výroku o trestu byl v odpor vzatý nález potvrzen.
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutím porušena byla kardinální zásada všeho trestního práva »ne bis in idem«. K odůvodnění této námitky se uvádí, že st-l byl pro tutéž skutkovou podstatu, pro kterou byl odsouzen žal. úřadem, odsouzen také krajským soudem v Mor. Ostravě pro přečin § 14 č. 5 zák. na ochranu republiky k 5dennímu vězení, neboť soud vyslovil, že slova jeho zakládají skutkovou podstatu tohoto přečinu. Stížnost dovozuje, že st-l byl odsouzen pro týž čin dvakráte, což jest nepřípustné. § 36 zák. na ochranu republiky stanoví kompetenci soudů, a nemůže proto býti dána zároveň kompetence úřadů politických, neboť podle § 94 úst. listiny vykonávají soudnictví soudy, a nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci, takže o deliktech přikázaných soudům může rozhodovati jen soud. Patent z r. 1854 dal sice správním úřadům možnost trestati menší přestupky, kde skutková podstata nepostačí k zakročení soudů, nebylo však jeho intencí, aby umožnil potrestání dvojnásobné.
Dříve než přistoupil nss k věcnému řešení této námitky, uvážil toto:
V době, kdy v daném případě byl vydán nález I. stolice, bylo v platnosti cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., které v § 11 1. větě ustanovovalo, že se trestá pořádkovou pokutou od 2—200 Kč neb 6hodinovým až 14denním vězením mimo jiné i každé protipolicejní chování na veřejných shromaždištích, jímž se ruší veřejný pořádek nebo slušnost, zábava obecenstva neb jinak budí veřejné pohoršení — nepředbíhajíc trestnímu stíhání soudem. V době, kdy vydáno bylo nař. rozhodnutí, byl i v zemích České a Moravskoslezské již v účinnosti 2. odst. čl. 3 zák. ze 14. července 1927 č. 125 Sb., který ustanovuje, že tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů mohou politické úřady ukládati — bez újmy soudního stíhání — na všeliké nepřístojné jednání neb chování na místech veřejných neb veřejně přístupných, kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav neb slušnost, nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení. Ze srovnání svrchu cit. ustanovení cís. nař. č. 96/54 a zák. 125/27 plyne, že rušení veř. pořádku a slušnosti, jakož i vzbuzení veř. pohoršení, trestné podle cís. nař. 96/54, prohlašuje za trestné i zákon č. 125/27 a ukládá na ně tresty a to sazbou vyšší.
Bylo-li však takové chování zakázáno a trestno podle cís. nař. č. 96/54 ř. z. a zůstalo-li zakázaným a trestným také podle cit. předpisu zák. č. 125/27, nelze vzhledem k časové a vnitřní souvislosti obou těchto právních norem míti za to, že by dotyčný předpis zák. č. 125/27, jehož účelem bylo nahraditi zmíněný předpis cís. nař. 96/54 ř. z. předpisy novými, chtěl zbaviti trestních následků činy spáchané před účinností zák. č. 125/27, trestné podle obou předpisů, dosud však nepotrestané. Nelze proto upříti úřadům pravomoc ke stíhání těchto činů i za působnosti zák. č. 125/27. — Č. 9903 —
Vyřešiv tak podle úřední své povinnosti otázku příslušnosti politických úřadů ke stíhání činů, za které byl st-l potrestán, přistoupil nss k věcnému řešení námitky stížnosti, že nař. rozhodnutí porušuje zásadu ne bis in idem. Shledal ji nedůvodnou. Podle § 11 odst. 1 cís. nař. č. 96/1854 trestá se pořádkovou pokutou nebo uzavřením každé policejně závadné chování blíže tam uvedené, nepředbíhajíc trestnímu stíhání soudem. Z tohoto ustanovení cís. nař. č. 96/1854 ř. z. plyne, že policejní trestní řízení provádí se pro delikty, jejichž skutková podstata jest vymezena v § 11 tohoto nař., samostatně a nezávisle na případném soudním stíhání pachatele pro delikty podrobené podle jiných zákonů trestní jurisdikci soudní, takže pachatel může býti pro tutéž skutkovou podstatu stíhán a potrestán jak úřadem správním, tak i soudem, zakládá-li inkriminovaný čin veškeré pojmové náležitosti jak deliktu policejního, tak i soudně stihatelného. Potrestání pachatele pro přestupek § 11 cís. pat. č. 96/1854 nevylučuje tedy, aby byl pohnán k odpovědnosti soudem trestním, a naopak, neboť soudy a úřady správní jsou co do výkonu své trestní pravomoci na sobě vzájemně nezávislé vzhledem k účelům stíhání soudního a policejního, jež jsou různé. Táž skutková podstata trestního činu může proto vésti ke konkurenci dvojího trestního stíhání a odsouzení pachatelova, totiž policejního a soudního, jak plyne také z čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/27, arg. verba »bez újmy soudního stíhání«, jimiž jest vyjádřeno podstatně totéž, co vysloveno jest v § 11 cís. pat. obratem »nepředbíhajíc trestnímu stíhání soudem«. Proto, že st-l byl v daném případě potrestán pro přestupek podle § 11 cit. cís. nař. pro své chování a výroky v hostinci v R., jež shledány byly s hlediska tohoto ustanovení policejně závadnými úřadem správním, a jak tvrdí stížnost, pro tutéž skutkovou podstatu také pro přečin podle § 14 č. 5 zák. na ochranu republiky soudem, nelze právem tvrditi, že obojí potrestání bylo »idem«, neboť jak žal. úřad, tak i soud subsumovaly skutkovou podstatu samostatně pod různé abstraktní trestní normy a zkoumaly samostatně podle kompetence sobě přikázané, zda vykazuje veškeré pojmové znaky činu, v nich za trestný prohlášeného.
Stížnost vytýká konečně, že nař. rozhodnutím porušen byl zákaz reformationis in pejus. Námitku tuto odůvodňuje tím, že první instance vyslovila v trestním nálezu toliko, že st-l vzbudil svými výroky pohoršení, čímž se dopustil přestupku § 11 cís. nař., kdežto žal. úřad uznal st-le vinným také ještě porušením pořádku a slušnosti, kumuluje tedy dva přestupky, v čemž spatřuje stížnost porušení zákona.
Po této stránce nutno stížnosti dáti za pravdu. Nss vyslovil již v nál. Boh. A 7199/28, že v první větě § 11 cís. nař. č. 96/1854 obsaženy jsou tři skupiny trestních činů a to: 1. činy, jimiž porušen byl pořádek a slušnost, 2. činy, jimiž rušena byla zábava obecenstva, 3. činy, jimiž se budí pohoršení.
Trestním nálezem první stolice odsouzen byl st-l pro přestupek § 11 cit. nař., jehož se dopustil tím, že svými výroky, v nálezu uvedenými, vzbudil veřejné pohoršení. Delikt st-li za vinu kladený subsumovala tedy první stolice jako delikt verbální jen pod trestné činy uvedené shora pod č. 3. K odvolání st-le, který se v něm domáhal zrušení tohoto nálezu a osvobození od viny i trestu, změnil však žal. úřad nař. rozhodnutím v odpor vzatý trestní nález první stolice ve výroku o vině tak, že uznal st-le vinným přestupkem § 11 1. věty cit. cís. nař., spáchaným rušením pořádku a slušnosti a vzbuzením pohoršení. Z tohoto obsahu enunciátu nař. rozhodnutí plyne, že žal. úřad jednak potvrdil výrok o vině st-lově, učiněný první stolicí, jímž bylo vysloveno, že st-l svými projevy spáchal čin, který vzbudil pohoršení, jednak odsoudil st-le dále ještě také pro porušení pořádku a slušnosti, tedy pro delikt, spadající do skupiny trestných činů, uvedených shora pod č. 1. Výsledek odvolání st-lova byl podle toho ten, že st-l po jeho vyřízení byl odsouzen pro delikty dva, kdežto před jeho podáním byl uznán vinným jen přestupkem jedním, takže kdyby se nebyl odvolal, byl by na tom lépe, než po rozhodnutí o svém odvolání, kdy odsouzením pro dva delikty byla jeho právní situace zhoršena. Nař. rozhodnutí reformovalo tedy trestní nález první stolice v neprospěch st-lův přes jeho odvolací petit in pejus a porušilo tak zákaz reformationis in pejus, platný podle všeobecných zásad právních také v trestním řízení policejním. Není možno souhlasiti s názorem žal. úřadu, projeveným v odvodním spise, že v daném případě zákaz reformationis in pejus nebyl porušen proto, že v konečném výsledku nebyl st-li uložen přísnější trest, než byl vysloven I. stolicí, neboť reformatio in pejus spočívá již v tom, že st-l, odsouzený v první stolici jen pro přestupek jeden, odsouzen byl k svému vlastnímu odvolání odvolací stolicí pro přestupky dva. Poukaz odvodního spisu na to, že trest byl již odpykán, nemá při posouzení otázky, byl-li porušen zákaz reformationis in pejus, vůbec žádného významu.
Poněvadž podle toho, co bylo řečeno, tento zákaz byl žal. úřadem porušen, bylo nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9903. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 974-977.