Č. 6396.

Samospráva obecní: Není právního nároku na vrácení obecní dávky z piva z onoho množství, které je do obce dovezeno, ale z ní zase vyvezeno.
(Nález ze dne 15. března 1927 č. 3573.)
Věc: Firma R. a P. v Bratislavě (adv. Dr. Radomír Kuba z Bratislavy) proti župnímu úřadu v Bratislavě stran vrácení obecní dávky z piva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 30. dubna 1923 žádala stěžující si firma, jež provozuje v Bratislavě sklad českobudějovického piva, aby jí byla vrácena ona »přirážka k potravní dani z piva«, zaplacená v částce 5 Kč z 1 hl. piva při dovozu piva z nádraží do skladiště, která připadá na pivo, jež st-lka opět vyvezla z obvodu potravní čáry. V žádosti uvedla st-lka, že přirážkou k potr. dani smí býti postižena pouze spotřeba v obvodu obce, nikoli však výroba a obchod.
Rozhodnutím z 1. června 1923 vyslovila městská rada v Bratislavě, že zřetelem k důvodům žádosti a k té okolnosti, »že to dovoluje i § 11 zák.« (patrně zák. č. 264 z r. 1920), žádosti z uznanlivosti vyhovuje a že měst. daň, kterou st-lka platila při dovozu piva ve výši 5 Kč z 1 hl piva, jež doveze na sklad, zpět poukáže za množství zjištěné při vývozu; v témž rozhodnutí bylo pak stanoveno podrobně, jakým způsobem má se množství vyvezeného piva kontrolovat a jakým způsobem mají se zjišťovati částky, které jest st-lce na měst. dani vraceti.
Rozhodnutím z 22. srpna 1924 vyslovila táž měst. rada, že s platností od 1. září 1924 odvolává výhodu povolenou rozhodnutím z 1. června 1923. Odvolání této výhody odůvodnila měst. rada takto: Podle § 23 prov. nař. vydaného k zák. ze 14. dubna 1920 č. 264 Sb. mají na vrácení potravní daně z piva nárok pouze oni výrobci piva, kteří pivo na území města k prodeji z druhé ruky sami vyrábějí; ti však, kdož mají v městě pouze sklad piva, nemají nároku na vrácení potravní daně, tedy i měst. přirážky k ní.
V odvolání dovozovala st-lka, že přísluší jí nárok na vrácení oněch částek placených z titulu obecní »přirážky« k potr. dani z piva, jež připadají na pivo z Bratislavy opětně vyvezené, ježto podle § 34 zák. č. 329 z r. 1921 může býti spotřební dávkou obecní postižena toliko spotřeba v obci. Toto odvolání zamítlo měst. zastupitelstvo rozhodnutím z 28. dubna 1925 z důvodů uvedených v rozhodnutí měst. rady z 22. srpna 1924, k nimž dodalo: St-lka cituje správně ve svém odvolání § 34 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb., necituje však § 36 téhož zák . podle něhož ustanoveními §§ 34 a 35 nejsou dotčeny předpisy §§ 20 a 21 zák. ze 14. dubna 1920 č. 264 Sb. o potravní dani na čáře. Posléz cit. §§ poskytují obcím ležícím v uzavřeném území právo, vybírati přirážky a dávky z předmětů uvedených v sazbě připojené k zákonu. § 36 zák. č. 329/1921 potvrzuje toto právo obcí, ležících v uzavřeném území, tvoří pro ně výjimečný stav a vyslovuje zcela jasně, že § 34 se může vztahovati jen na ony obce, jež neleží v uzavřeném území.
Další odvolání st-lčino bylo nař rozhodnutím zamítnuto z důvodů obsažených v rozhodnutí měst. zastupitelstva.
Stížnost neshledal nss důvodnou. — — — — —
St-lka nenamítá vůbec, že by nař. rozhodnutí bylo proto nezákonným, že když jí již jednou byl pravoplatným úředním aktem přiznán nárok na vrácení zmíněných částek, nemůže jí takovýto nárok — založený právě pravoplatným úředním aktem — býti dodatečně odejmut z důvodu, že st-lka nemá ze zákona nároku na vrácení oněch částek. St-lka pokládá za nezákonné pouze stanovisko žal. úřadu, že st-lce nepřísluší ze zákona nárok na vrácení zmíněných částek. Za tohoto stavu věci nemohl se ovšem nss vzhledem k ustanovení §§ 5 a 18 zák. o ss v daném případě vůbec zabývati otázkou, zdali a pokud jest v souhlasu se zákonem, aby nárok, který byl st-lce přiznán dřívějším pravoplatným úředním aktem z důvodu slušnosti, byl jí nyní odejmut z důvodu, že st-lka nemá přímo ze zákona nároku na vrácení částek, o něž tu jde. Nss mohl řešiti v daném případě jedině otázku, zdali st-lce přísluší již ze zákona onen nárok, který jí byl přiznán svrchu uvedeným rozhodnutím měst. rady z 1. června 1923.
St-lka stojí na stanovisku, jež hájila také již v řízení správním, že totiž tento nárok přísluší jí ze zákona proto, že podle ustanovení odst. 2. § 34 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. smí obecní dávkou spotřební býti postižena jen spotřeba v obci; z tohoto ustanovení plyne prý, že strana, která zaplatila obecní spotřební dávku z předmětů, jež byly do území obce dovezeny, nebyly tam však vůbec spotřebeny, nýbrž vyvezeny z tohoto území, má nárok na vrácení obecní dávky, připadající na tyto vyvezené předměty. Toto stanovisko stížnosti nss nesdílí.
Nss nemusil se vůbec zabývati otázkou, zdali ustanovení odstavce 2. § 34 zák. č. 329/21, jak stížnost za to má, poskytuje — již samo o sobě — straně, která zaplatila z titulu obecní dávky spotřební vybírané při dovozu předmětu, dávkou tou postiženého, do území obce určitou částku, nárok, aby jí byla tato částka vrácena v případě, že dovezený předmět není v obci spotřebován, nýbrž vyveze se z území obce, nebo ustanovení odst. 2. § 34 cit. zák. nelze v daném případě vůbec použíti, jak plyne z těchto úvah: V daném případě, jak bylo svrchu již uvedeno, jde o vrácení částek placených z titulu samostatné obecní dávky vybírané ve prospěch města Bratislavy, jež jest nesporně obcí zahrnutou do t. zv. uzavřeného území, t. j. obcí ležící v obvodu čáry státní potravní daně na čáře, z piva dovezeného přes čáru potravní daně, — tedy o samostatnou obecní dávku ve smyslu ustanovení odst. 2. § 20 zák. č. 264/20. Odstavec 2. § 20 tohoto zák., přiznávaje obcím zahrnutým do t. zv. uzavřeného území právo zavésti samostatné obecní dávky spotřební z určitých předmětů — mimo jiné také z piva dovezeného přes čáru potravní daně (vide pol. 23 sazby připojené k cit. zák.) — nemá vůbec ustanovení, že by takováto samostatná obecní dávka, vybíraná při dovozu předmětů dávce té podrobených přes čáru potravní daně, směla postihnouti jen spotřebu v obci, ani ustanovení, že by strana, která zaplatila takovouto obecní dávku při dovozu předmětů, měla právní nárok na vrácení dávky, když dovezené předměty opětně vyveze z uzavřeného území. Takovéto ustanovení není obsaženo ani na jiném místě tohoto zákona. V § 36 zák. č. 329 z r. 1921 se stanoví, že ustanoveními §§ 34 a 35 tohoto zák. nejsou dotčeny předpisy §§ 20 a 21 cit. zák. č. 264 z r. 1920. Z ustanovení § 36 cit. zák. č. 329/1921 jde tedy zřejmě na jevo, že ustanovení odstavce 2. § 34, že ob. dávkou spotřební smí býti postižena jen spotřeba v obci, nevztahuie se na ony obecní dávky, které mohou obce zahrnuté do t. zv. uzavřeného území zavésti podle odst. 2. § 20 cit. zák. č. 264 z r. 1920.
Z toho, co uvedeno, plyne tedy, že i kdyby předpis odstavce 2, § 34 cit. zák. č. 329 z r. 1921 bylo vůbec lze vykládati tak, jak činí stížnost, nemohl by tento předpis tvořiti základ pro nárok st-lčin na vrácení oněch částek, placených st-lkou z titulu samostatné obecní dávky vybírané ve smyslu odst. 2. § 20 cit. zák. č. 264 z r. 1920 ve prospěch obce zahrnuté v t. zv. uzavřeném území z piva dovezeného do tohoto území, které připadají na množství piva, jež st-lka z tohoto obvodu vyveze. Z právního názoru svrchu dovozeného, že totiž ustanovení odstavce 2. § 34 cit. zák. č. 329 z r. 1921 nevztahuje se na ob. dávky vybírané ve smyslu odstavce 2. § 20 cit. zák. č. 264 z r. 1920 ve prospěch obcí zahrnutých do obvodu t. zv. uzavřeného území, vycházel také již úřad II. stolice, totiž měst. zastupitelstvo ve svém rozhodnutí z 28. dubna 1925, jak patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z téhož právního názoru vycházel i žal. úřad, který v nař. rozhodnutí poukázal na odůvodnění rozhodnutí měst. zastupitelstva. — — — —

Citace:

č. 6396. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 542-545.