Čís. 1616.

K zodpovědnosti za udání ve smyslu § 1329 obč. zák. stačí nedopatření. Pokud ručí podnik za udání svých zřízenců.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv I 105/22.)
Žalobce, jenž za války pracoval v dole, podrobeném vojenskému dozoru, byl dle tvrzení žaloby na udání žalovaných K-a a V-a zatčen a ponechán ve vazbě až do skončení trestního řízení, jímž prokázána jeho nevina. Žalobu, jíž domáhal se náhrady škody na důlní společnosti, inspektoru K-ovi a naddůlnímu V-ovi, procesní soud prvé stolice co do důvodu zamítl. Důvody: Nárok žalobní bylo uznati jako co do důvodu po právu nepozůstávající již bez dalšího přezkoumání provedených důkazů, poněvadž, jak všeobecně známo, byly za světové války všechny podniky, zvláště pak doly, pod vojenským dozorem, aby byla zachována v podnicích kázeň a pořádek, a podléhali všichni dělníci v těchto závodech zaměstnání disciplinární a trestní moci vojenských úřadů. Závodní naddůlní, mistři směny atd. byli v dolech po tuto dobu pouze orgány technickými, kteří měli toho dbáti, by závod technicky se vedl, výnos jeho se zlepšoval a aby zamezeno bylo úrazům v podnicích. Moci disciplinární, jak na ni pamatuje horní zákon a dotyčné řády, neměli, ta byla výhradným právem vojenských orgánů. Když tedy vojenský dohlédací orgán, v tomto případě setník Richard B., byt i na udání třetích osob, v závodě pracujících, dělníka buď pro neposlušnost nebo pro jinou nesprávnost ve službě zatkl а k vůli odsouzení příslušnému vojenskému úřadu předal, nezodpovídají za to třetí osoby, v tomto případě žalovaní, poněvadž vojenští orgánové podle svých služebních předpisů předsevzali potřebné šetření ohledně udání na dělníka a pak teprve po zjištěném přečinu dělníka jeho zatčení provésti měli a žalovaní nemohli zameziti dle názoru vojenského orgánu zaviněné zatčení dělníka. V tomto sporu netřeba rozbírati, zda vojenští orgánové před zatčením dělníka důkladně vyšetřili jeho přestupky uvedené v udání nebo zda vyšetřování nebylo dle žádoucí míry urychleno, a nejsou k tomu též civilní úřady příslušný. Přece však dlužno na to poukázati, že soud na základě svědecké výpovědi setníka Richarda В-a má za zjištěno, že se přikročilo jen z důležitých příčin a po předchozím šetření udaného případu k zatčení dělníka а k jeho předání vojenskému úřadu a že každé udání a upozornění na vadné chování horníků bylo podrobeno důkladnému šetření, na jehož průběh a výsledek vedení závodní a zaměstnanci neměli vlivu. Soud proto nemohl nabýti přesvědčení, že žalovaní mohli vykonávati nějaký vliv na jednání vojenských orgánů, a že proto ručí za jednání vojenských orgánů. Ale ani v případě, že se vezme zřetel na výsledek provedených důkazů, nepozůstává nárok žalobce co do důvodu po právu. Především budiž poznamenáno, že žalobce nebyl zatčen dne 21. září 1917 (správně 1916), nýbrž až 2. října 1916 o 6. hod. odpol. a předán vojenskému místnímu velitelství v D. po případě okresnímu soudu v D., a že by ohledně toho v úvahu přicházel pouze naddůlní Jan V. Žalobce uvádí v žalobě, že byl zatčen na zcela klamné obvinění inspektora Richarda K-a a naddůlního V-a, že se súčastnil násilností, jež podniknuty byly dne 20. září 1917 ráno (správně 29. září 1916 ráno) u pracovní skupiny na dole pracující a sestávající ze zajatých Rusů, ačkoliv nebyl s těmito událostmi vůbec v žádném spojení. Soud byl toho názoru, že neodůvodňuje každé bezvýsledné udání povinnost k náhradě útrat. Jest sice správným, že každý, kdo učiní udání o nějakém trestném jednání, musí předvídati možnost, že pro jeho udání a ohledně toho konaného vyhledávání může dojiti k zatčení nařknutého. Udání musilo by se učiniti ve zlém úmyslu nebo aspoň proti lepšímu vědomí a proto úmyslně klamně, aby byl udaný bezdůvodně odsouzen. Každé udání však, ku kterému udavač podle § 86 tr. ř. nebo podle svých služebních předpisů nebo na dotaz oprávněného veřejného ať již civilního nebo vojenského orgánu jest povinen, neodůvodňuje klamné obvinění, a to ani tehdy ne, když udavač se v osobě udaného mýlí, poněvadž pak chybí zlý úmysl, pročež ani v tomto případě nelze mluviti o nějakém závazku k náhradě škody udanému. V projednávaném případě napsal na žádost vojenské stráže naddůlní V. žalobce a ještě dva dělníky jako ony osoby, o nichž mínil, že tyto, zvláště žalobce, se súčastniti měly události ze dne 29. září ráno, a tu, jak žalovaný naddůlní V. sám ve svém svědeckém protokolu a v žalobní odpovědi doznává, se zmýlil v osobě žalobce. Tento omyl žalovaného V-a nemůže se však pokládati za zavinění tohoto, že žalobce byl zatčen a držán ve vazbě vyšetřovací, poněvadž zatčení mělo býti následkem výsledku vyšetřování a příčinou zatčení vlastně bylo, že pokračováno bylo dne 30. září 1916 v událostech ze dne 29. září 1916. Nemůže tudíž udání naddůlního V-a, které pro trestní vyšetřování nemělo žádného příznivého výsledku, odůvodniti zodpovědnost V-ovu a jeho závazek k náhradě škody, nýbrž jenom takové, které odůvodňuje zločin § 209 nebo přestupek § 487 lit. a) tr. zák. nebo aspoň takovým jest, že udavač při použitém stupni píle nebo pozornosti, jak v § 1297 obč. zák. vyznačeno jest, mohl předvídati, že od něho učiněné udání po případě označení obsahuje v sobě takové okolnosti, které příznivý výsledek trestního úředního jednání míti by nemohly. Všeho, toho není u žalovaného V-a, poněvadž žalovaný V. neudali žalobce u vrchnosti pro nějaký vymýšlený zločin atd. a tedy mu na cti neutrhal, dále ani žalobce falešně neobvinil z nějakého přečinu neho přestupku a konečně nemůže se mluviti též o nějaké nedbalosti ve smyslu § 1297 obč. zák., poněvadž nejednal proti lepšímu vědomí, nýbrž v dobrém i když omylném mínění, že se žalobce súčastnil událostí s vojenskou stráží. Tomuto přesvědčení soudu neodporuje též svědecká výpověď vojenského správce Richarda В-a, dle kteréž tehdy pouze vojenské úřady vliv měly na zatčení a zadržení horníka ve vazbě pro neposlušnost a nesprávnost, nikoliv však civilní závodní orgány a to ani ne, když učinily dotyčné nějaké udání. Musilo se tedy uzmuti, že nárok žalobce vůči žalovanému Janu V-ovi na náhradu škody co do důvodů nepozůstává po právu. Pokud pak se týče druhého žalovaného inspektora K-a, nepodal výsledek celého jednání toho nejmenšího důvodu, že by byl inspektor K. nějak jednal nebo učinil udání nebo podobný výrok, který by vedl k zatčení žalobce, ba nevyšlo vůbec z celého šetření na jevo, že by inspektor K. o příhodě něco byl věděl a že by byl přítomen zatčení žalobce místostrážmistrem J-em a tedy na zatčení tohoto nějak byl působil a poukazuje se ohledně této okolnosti zvláště na oznámení tohoto místostrážmistra J-a. Jelikož tu není tedy vůbec žádná skutková podstata, muselo se proto uznati, že nárok žalobcův vůči tomuto žalovanému na náhradu škody co do důvodu nepozůstává po právu. Ohledně nejprve žalované uhelné společností uvedl žalobce toliko v odst. IV. žaloby doslovně toto: »Žalovaná společnost zdráhá se nahradí ti mně tuto škodu«, ostatně ale ani netvrdil, tím méně se snažil dokázati, že tato žalovaná svými representanty (za takové však dle horního zákona a ostatních zákonných ustanovení o, společnostech nemohou býti pokládáni inspektor K. a naddůlní V.), nějaký vliv na zatčení žalobce by byla vykonávala. Ale i kdyby, což však neprokázáno, inspektor K. u naddůlní V. proti jich lepšímu vědomí, tedy falešně žalobce byli obvinili a tak jeho zatčení vojenským orgánem byli způsobili, bylo by to dolosním jednáním těchto a tu ustanovuje § 1313 obč. zák., že za cizí protiprávné činy ten, kdo na nich nebral podílu, není též zpravidla práv. Odvolací soud rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Prvý soud probral důkladně výsledky řízení a správně z nich odvodil, že nikdo ze tří žalovaných není práv ze škody žalobci vzniklé. Žalobce ani v řízení před prvým soudem vůbec neuvedl žádné skutečnosti, ze které by se dalo důvodně souditi, že prvžalovaná společnost ručí za škodu druhým a třetím žalovaným tím způsobem, že ho tito dva lehkomyslně a falešně udali, tedy jeho zatčení a uvěznění svou vinou způsobili (§ 1295 obč. zák.). Že by vůbec a pokud by žalovaná společnost přímo spolu nesla vinu na zatčení a věznění žalobce, sám žalobce netvrdí a že nezodpovídá v tomto případě ani za domnělou vinu svých úředníků a zřízenců, druhého a třetího žalovaného, bezvadně a důkladně prvý soud1 odůvodnil. Nějakou skutečnost, ze které snad by se dalo souditi na ručení prvžalované ze škody z jednání jejích orgánů dle §§ 1313, 1314 obč. zák., ani žalobce netvrdil. Že pak udání, stavší prý se ze strany žalovaného V-a, nemělo pražádné souvislosti s dolováním na dole prvžalované a při udání tvrzeném vůbec nešlo o zájmy soukromé společnosti (prvžalované), nýbrž o zájmy veřejnoprávní t. j. stihání trestných činů vojenskými úřady a soudy, dovodil prvý soud úplně správně. Že na druhém místě žalovaný K. s trestním oznámením dne 3. října 1916 na žalobce učiněným vůbec neměl co činiti, jest dle správných důvodů rozsudku nade vši pochybu zjištěno.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní znovu jednal a ji rozhodl.
Důvody:
Oba uplatňované dovolací důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. jsou dány. Nelze především souhlasiti s názorem nižších stolic, že ten, kdo udal dělníka vojenskému správci dolu pro nějaký disciplinární nebo trestný čin, za zatčení jeho nezodpovídá, poněvadž prý bylo věcí vojenských orgánů, by věc napřed vyšetřily a pak teprve o zatčení udaného rozhodly, že orgánové závodu neměli na šetření a rozhodnutí to žádného vlivu, a že prý tedy, i když šetření nebylo provedeno dostatečně a zatčení provedeno ne důvodně, nelze za to udavatele k ručení poháněti. Neboť nižší stolice tu přehlížejí, že mezi udáním a zamčením je příčinná souvislost i v takovém případě, a povýtečně právě takovém, neboť, kdyby nebylo učiněno udání, bylo by nedošlo ani k šetření a tudíž ani k zatčení na základě nedostatečného šetření: udání jest tedy prvním článkem v řetězu příčin, a, bylo-li nedůvodné, jak to zde žalobce tvrdí už v žalobě, označuje je přímo křivým, zodpovídá za ně udavatel podle míry svého zavinění t. j. dle toho, sluší-li mu přičítati zlý úmysl (aspoň hrubou nedbalost) či potíže nedopatření. A v tom po druhé nižší soudy vše právně mylně posoudily, majíce za to, že udání, omylem učiněné, vylučuje už o sobě všecko zavinění, jak míní první soud, nebo dokonce, jak míní druhá stolice, že k zodpovědnosti za udání třeba jest obmyslnosti udavatele. Takovéto chápání předpisu § 1329 obč. zák., který tu odvolací soud cituje, odporovalo by duchu zákona a úmyslu zákonodárce, jenž každého činí zodpovědným za každý bezprávní čin, byť i jen z nedbalosti spáchaný, — jednostejno, je-li nedbalost hrubá nebo lehká. § 1329 dlužno vykládati v souvislosti s všeobecnými předpisy o závazku k náhradě škody, zejména s předpisem § 1324 (1331), podle nichž míra viny má vliv nejvýš jen na objem závazku. To jest podstatně i v nauce jednomyslně uznáváno (Krainz II § 395, Krasnopolski Obl. 1910 str. 227 n., Stubenrauch k § 1329 a j.), ač někteří mají za to (Randa), že i při lehkém zavinění založen jest nárok také na náhradu ušlého výdělku. Tu otázku zde ovšem ještě rozhodovati nelze, neboť se jedná zatím jen o důvod nároku, který nižší stolice popřely, aniž by důkazy žalobcem k otázce té nabídnuté provedly. O výši nároku půjde až v rozsudku konečném. Dlužno tedy nabídnuté důkazy provésti a povahu a míru viny každého ze žalovaných zjistiti. Tu sluší k věci přihlédnouti le jednotlivých žalovaných. Naddůlní V. Prvý soud cituje zde trestní spisy, najmě oznámení četnické Arnošta H-a ze dne 3. října 1916, výpověď Isidora R-a a výpověď samého V-a, ale mylně je chápe, a odvolací soud v tom s ním souhlasí. Z tohoto oznámení přece plyne, že nejprv dne 29. září 1916 mezi velitelem eskorty R-em a dělníky, mezi nimiž však žalobce J. jmenován není, povstala hádka, při níž se strany dělníků padla prý i slova »my mu ukážeme« a »to uvidíme«, jež se pak jako vyhrůžka pojímala, a že den na to dne 30. září 1916 bylo by došlo k opětné srážce, která však inženýrem K. byla již téměř v zárodku potlačena. Na to se dále praví, že V. (žalovamý) poznačil L-а, S-a a J. (žalobce) jako největší křiklouny ze dne 29. září 1916, a že proto tito tři s dalším čtvrtým byli zatčeni, protože by prý vyhrůžky den před tím (29. září) pronesené mohli ve skutek uvésti. Žalobce byl tedy zatčen, že ho žalovaný poznačil jako nejhoršího křiklouna při výstupu dne 29. září 1916. Ale svědek R. v trestním řízení potvrdil, že ho tehdáž ani neviděl, sám V. pak udal, že myslí, že žalobce tam byl, že však to určitě neví, a že ho též jako hlavního vinníka udal proto, že je L-ovým druhem a myslil, že tam byl. Sám prvý soud praví, že V. v tom protokolu a pak v žalobní odpovědi doznává, že se zmýlil v osobě J-ově, ač v žalobní odpovědi jen stojí, že mezi těmi jež stráži (R-ovi) jako křiklouny ze dne 29. září 1916 poznačil, »byl pravděpodobně také žalobce«, a odvolací soud to mínění schvaluje. Ale i kdyby to byl pouhý omyl, ručí žalovaný za škodu z něho pošlou, pak-li věci se měly tak, že mu na omylu tom přičítati dlužno zavinění. Takové obvinění, že někdo byl mezi výtržníky, nesmí se pronášeti lehkomyslně; neví-li obviňovatel nic určitého, má býti zdrženliv, nemá stavěti na pouhých svých domněnkách, jež ostatně, kdyby vše bylo tak pravda, jak shora líčeno, byly by úplně bezdůvodný, nýbrž má stavětí jen na faktech. Takové »myšlení«, o jaké se žalovaný opíral, může velmi dobře maskovati dokonce i zlý úmysl (rankýnu), z jaké žalobce udání to viní. Bylo tedy třeba provésti žalobcem nabízené důkazy, zdali se to tak mělo, jak trestní spisy líčí, zejména vyslechnouti i J-a, na jehož výslechu žalobce zvláště stál a stojí, po případě i strany. Inspektor K. Nižší stolice praví, že nevyšlo z celého šetření na jevo, že by byl tento) žalovaný nějáké udání učinil nebo vůbec na zatčení žalobcově nějaký podíl· měl. Avšak když důkazy žalobcem už v žalobě svědky В-cm, R-cm a H-em nabídnuté nepřipustily! Odvolací soud praví, že prvý soud nepřipuštění správně odůvodnil, ale odůvodnění to může záležeti jen v hořejších mylných právních názorech prvého soudu, neboť nějakou vlastní zmínku o těchto svědcích nečiní. Jest to chybný kruh, říkati, jak činí odvolací soud, že svědků nebylo třeba, a pak dovozovali, že průvodní řízení vinu žalovaného na jevo nevyneslo. Přiznati jen lze tolik, že prvý soud měl dle § 182 c. ř. s. žalobce vyzvati, aby zavinění každého žalovaného konkretisoval, tedy zejména udal, jak a kde K. tvrzené křivé obvinění na žalobce vznesl neb jinak na zatčení jeho spolupůsobil, aby se posoudili mohlo, je-li žalobcovo tvrzení v konkrétnosti rozhodné. Paušálními údaji nemá se soud spokojiti. Je třeba tedy i tu po případě provedení důkazů, jež však podmíněno jest doplněním jednání. Prvžalovaná společnost. S tak naprostou jistotou, jak to činí nižší stolice, nelze v rámci § 1315 obč. zák. říci, že tato žalovaná za bezdůvodné udání svých zřízenců neručí. Předem záleží na tom, zda udání spolužalovaných, bude-li prokázáno, je v souvislosti s jejich úředními úkony, k nimž zřízení byli, a i kdyby v souvislosti nebylo, přijde na to, nestihá-li ji jinak vina (srv. Krasnopolski 1,. с. str. 181). To vše ale lze zodpovídati teprv po řízení úplně provedeném a po zjištění otázky viny obou zřízenců.

Citace:

č. 1616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 384-389.