Č. 8076.

Jazykové právo. — Řízení správní: 1. Rozvání člena obecního zastupitelstva je vyřízením bez předchozího podání ve smyslu čl 72 odst. 2 věty 3 jaz. nař. č. 17/26. — 2. Uloží-li osp ke stížnosti člena obecního zastupitelstva obci, aby tomuto členu doručovala pozvánky ke schůzím obecního zastupitelstva také v jazyce státním, nejde o všeobecné nařízení k provádění jaz. zákona, nýbrž o rozhodnutí podle § 7 jaz. zák.
(Nález ze dne 28. června 1929 č. 2257.)
Věc: Městská obec P. proti ministerstvu vnitra (min. r. Dr. Ladislav Prokop) stran jazykového práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Emil B., člen obecního zastupitelstva v P., oznámil podáním z 27. května 1926 a z 1. července 1926 osp-é v P., že byl do dvou schůzí obecního zastupitelstva zván pozvánkami sepsanými výhradně v jazyku německém, že žádosti jeho z 27. května 1926 a z 29. června 1926, aby se zřetelem na čl. 80 odst. 2 jaz. nař. byl ke každé schůzi zván vždy jazykem státním, vyhověno nebylo, následkem čehož se schůzí oněch nezúčastnil a žádal, aby, ježto postup ten odporuje zákonu a jaz. nařízení, osp zakročila, ježto by byl jinak trvale opomíjen při zvaní do, těchto schůzí proto, že nechce býti ve svých jazykových právech zkrácen.
Osp v P., vyžádavši si zprávu od obecního starosty v P., výměrem ze 16. července 1926 uložila měst. obci P., aby Emila B. zvala do schůzi obec. zastupitelstva vždy v jazyce státním. Odvolání, které měst. obec P. z tohoto výměru podala, bylo zamítnuto výnosem zsp-é v Praze ze 14. srpna 1926 a posléze nař. rozhodnutím min. vnitra.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost v prvé řadě namítá po stránce formální, že výrok osp-é v P.r aby obec Emilu B. doručovala napříště pozvánky do schůzí obecního zastupitelstva v jazyce státním, nebyl judikátním výrokem v konkrétní jazykové věci ve smyslu § 7 jaz. zák., nýbrž všeobecným nařízením k provádění jaz. zák. a že osp nebyla oprávněna vydávati jazykové příkazy všeobecného rázu, ježto dle §§ 3, 8 jaz. zák. může tak činiti pouze státní moc výkonná, tedy vláda.
Nss nemohl této výtce přisvědčiti. Z obsahu správních spisů jest patrno, že »věcí«, jež v daném případě zavdala podnět k zakročení osp-é, byla jazyková úprava pozvánek do schůzí obecního zastupitelstva, v kteréžto otázce člen zastupitelstva a příslušník státního jazyka Emil B. stál na stanovisku, že jest porušením jeho jaz. práv, když obecní úřad ho zve do těchto schůzí ve svém minoritním jazyce jednacím a nikoliv v jazyce státním, a stanovil požadavek, aby obec ho vždy vzala v jazyce státním, kdežto obec tomuto požadavku nechtěla vyhověti, vycházejíc z názoru, že není povinna použiti při tomto aktu jiného jazyka než svého jednacího. Ke přímé stížnosti Emila B. dostala se pak na fórum osp-é konkrétní sporná otázka jazyková, zda obec P. jest dle předpisu jaz. práva povinna zváti Emila B. do schůze obecního zastupitelstva vždy v jazyce státním, čímž dány byly objektivní předpoklady pro zahájení jaz. sporu ve smyslu § 7 jaz. zák. Že by osp nebyla dohlédacím úřadem státní správy, povolaným dle § 7 jaz. zák. k řešení sporů o užívání jazyka u úřadů samosprávných, stížnost ani netvrdí. Osp judikovala tedy v tomto sporu jako státní dohlédací úřad ve smyslu § 7 jaz. zák. a dospěla — jak z obsahu jejího výměru zřejmo — na základě čl. 72 jaz. nař. k názoru, že obec jest povinna zváti členy obecního zastupitelstva, kteří jsou čsl. národnosti, do schůzí tohoto sboru v jazyce státním. Jesliže pak vyslovila ve svém výměru, že se obci města P. ukládá, aby pozvánky do schůzí obec. zastupitelstva hotovila pro Emila B. vždy v jazyce státním, nelze v této stylisaci spatřovati nic jiného než judikátně vyslovenou povinnost obce, vyhověti konkrétnímu jazykovému požadavku, který Emil B. na osp-ou vznesl, a nikoliv nějaký příkaz všeobecné povahy k provádění jaz. zákona, jak za to má stížnost. Slušelo proto tuto námitku stížnosti zamítnouti jako bezdůvodnou.
Stížnost zcela správně chápe, že obec s minoritním jazykem jednacím jest při užívání svého jednacího jazyka omezena předpisy jazykového práva, neboť ve smyslu jaz. zákona jedině předpisy jaz. zákona a jaz. nařízení vydaná v duchu jaz. zák. mohou býti pramenem jazykové úpravy v oboru místní samosprávy. Nelze však souhlasiti s názorem stížnosti, že jaz. nařízení nemá normy, která by ukládala st-lce povinnost zváti člena obecního zastupitelstva, jenž je příslušníkem jazyka státního, do schůzí a porad jazykem státním a že zejména nelze povinnost tu vyvozovati z ustanovení čl. 72 jaz. nař.
V čl. 72 odst. 2 jaz. nař. stanoví se mezi jiným: »Nepředchází-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana je příslušníkem jazyka státního, vydá jí vyřízení v tomto jazyce.« Stížnost má za to, že této normy nemůže býti v daném případě použito proto, že jedná o vyřízení určeném pro strany, kdežto člen obec. zastupitelstva není stranou, nýbrž funkcionářem a orgánem obce, na kterého se nemohou vztahovati předpisy dané ve prospěch stran ve styku s úřadem obecním. Náhled tento není správný.
Stížnost jest na omylu, má-li za to, že Emil B. proto, že jest členem obec. zastupitelstva, nemá v žádné relaci k obci postavení strany, neboť, jde-li o hájení práv členských, vyplývajících z funkce člena obec. zastupitelstva, jest jeho člen subjektem takovýchto práv, a náleží mu proto ve sporu o rozsah těchto členských práv postavení strany. Pod pojem těchto práv nutno subsumovati také právo na respektování práv jazykových s postavením člena obec. zastupitelstva spojených.
Z předpisu § 3 odst. 2 jaz. zák. a z čl. 79, 80 jaz. nař. se podává, že člen obec. zastupitelstva, který je příslušníkem jazyka státního, je vybaven určitými právy po stránce jazykové — je oprávněn užívati tohoto svého jazyka ve schůzích a poradách obec. zastupitelstva, rady, komisí, je oprávněn žádati, aby jeho návrhy a podněty byly v tomto jazyce protokolovány a aby návrhy učiněné v jazyce jednacím, který není čsl., byly přeloženy do jazyka státního. Z toho však jde, že takovýto člen obecního zastupitelstva jest i v této své funkci a v této relaci oproti obecnímu úřadu stranou ve smyslu jaz. práva. Je-li však člen obec. zastupitelstva v této relaci ve smyslu jaz. práva stranou, která má nárok na používání svého jazyka ve styku s úřadem obecním, pak nelze důvodně popírati, že vztahují se naň všechny normy jaz. zák. a jaz. nař., které zaručují stranám užívání jazyka ve styku s úřadem samosprávným, a že tedy i na něho platí výše cit. předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař., který stanoví, že obecní úřad je povinen straně, o níž mu je známo, že je příslušníkem jazyka státního, vydati v jazyce státním vyřízení bez předchozího podání.
V konkrétním případě nutno si ujasniti, jakou právní povahu ve smyslu jaz. práva má pozvánka do schůze obec. zastupitelstva a lze-li ji zařaditi pod pojem vyřízení bez předchozího podání. Podle § 42 obec. zříz. česk. musí býti každý člen obec. zastupitelstva pozván do schůze tohoto zastupitelstva písemně, povinnost ta uložena je obecnímu starostovi a zanedbání této povinnosti má za následek neplatnost té které schůze. Se stanoviska jaz. práva nemůže pak takového pozvání míti jinou povahu než vyřízení bez předchozího podání. Když však pozvánka do schůze obec. zastupitelstva je ve smyslu jaz. práva vyřízením bez předchozího podání a když — jak výše bylo vyloženo — obecní úřad je povinen členu obec. zastupitelstva, který je příslušníkem jazyka státního, vydati vyřízení bez předchozího podání v jazyce státním, i když s ním přichází ve styk v této relaci, pak dlužno v cit. článku 72 odst. 2 jaz. nař. spatřovali positivní předpis, kterým uložena je obecnímu úřadu s minoritním jazykem jednacím povinnost, aby členy obec. zastupitelstva, kteří jsou příslušníky státního jazyka, zval do schůzí a porad obec. zastupitelstva v jazyce státním. Pak ovšem námitka stížnosti, že normy, která by takovouto povinnost obci ukládala, v jaz. nařízení není, jest bezpodstatná a není proto třeba se zabývati námitkami stížnosti, že také z dikce čl. 91 jaz. nař., z jednacího řádu pro obě sněmovny a z nař. č. 27/24 lze dovoditi, že právo používati ve schůzích jiného jazyka než jednacího, nemá ještě za následek, že také pozvánky do těchto schůzí mají se vydávati v jiném jazyce než jednacím.
Stížnost namítá nezákonnost nař. rozhodnutí a netvrdí, že cit. předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař. odporuje jaz. zákona a je neplatný. Proto touto otázkou v daném případě zabývati se netřeba.

Citace:

Č. 8076. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 64-66.