Č. 10076.

Pojištění pensijní (Slovensko): Služební poměr jako předpoklad pojistné povinnosti podle § 1 zák. č. 89/20.
(Nález ze dne 15. října 1932 č. 15625.)
Prejudikatura: Boh. A 8550/30; 3977/24, 4330/25, 7548/28, 8550/30, 8582/30, 9144/31, 9389/31.
Věc: Josef M. v B. (adv. Dr. Leopold Langer v Praze) a všeobecný pensijní ústav v Praze proti ministerstvu sociální péče (za zúč. firmu Singer Sewing Machine Company v Praze adv. Dr. Maxmilián Leiser z Prahy) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost. Útraty se straně zúčastněné nepřisuzují.
Důvody: Zemská úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě prohlásila výměrem z 10. června 1924 st-le Josefa M. jako agenta v jeho zaměstnání u firmy Singer Sewing Machine Company v Bratislavě od 5. května 1924 za pojištěním povinna. Námitky, jež firma proti výměru tomu podala, býv. župní úřad v Bratislavě zamítl. Na odvolání firmy min. soc. péče nař. rozhodnutím v odpor vzaté rozhodnutí župního úřadu, jakož i výměr Zemské úřadovny zrušilo a vyslovilo, že J. M. nepodléhá od 5. května 1924 pojistné povinnosti, ježto není k firmě v poměru služebním (§ 1151 o. z. o.), takže chybí nezbytný předpoklad pro pojistnou povinnost, stanovený v § 1 odst. 1 pens. zák. Podle § 1151 o. z. o. jsou podstatnými znaky služebního poměru závazek konati práce (služby) na straně jedné a závazek platiti úplatu na straně druhé. Z tohoto závazku vyplývá určitá podřízenost osoby první osobě druhé, t. j. osoba ona je povinna po určitou dobu konati určité práce pro druhou osobu, a této přísluší nárok na vykonávání oněch služeb. Podle souhlasných výpovědí J. M. a zástupce firmy a podle obsahu smlouvy ze 6. června 1925 byl J. M. zástupcem firmy na provisi; měl přikázán v Bratislavě určitý rayon, v němž vyhledával pro firmu zákazníky a obstarával inkaso. Při své činnosti byl zcela samostatným, nezávislým a navštěvoval zákazníky podle vlastních rozhodnutí a disposic. Podle cit. smlouvy zavázal se pouze, že svoje disposice zařídí tak, aby své činnosti věnoval většinu času a aby docílil pokud možno největšího výsledku. Firma nedávala mu rozkazů, pouze filiálka v Bratislavě mu poradila, které zákazníky bylo by prospěšno navštíviti. Pokud jde o obstarávání inkasa, inkasoval peníze jednak od zákazníků jím získaných, jednak i od zákazníků, kteří buď uzavřeli koupi přímo s firmou a bydleli v jeho rayonu nebo se do něho přistěhovali; od firmy obdržel seznam těchto zákazníků. Návštěvy zákazníků za účelem inkasa prováděl podle pořadí, jak sám uznal za vhodné. Za svou činnost byl podle jejího výsledku odměňován provisemi a podle výpovědi J. M. z 9. července 1925 obdržel denní poušál 10 Kč na úhradu výloh. Zastupování jiných firem nebylo mu zakázáno, nesměl ovšem nabízeti šicí stroje jiné značky než Singerovy. Z uvedeného dlužno souditi, že v daném případě nebyly splněny podstatné znaky služebního poměru, neboť nebylo tu takové vázanosti a podřízenosti J. M. k firmě, jakou má na mysli ustanovení § 1151 o. z. o. Okolnost, že J. M. měl přidělený určitý rayon, že nesměl prodávati jiné šicí stroje než Singerovy, že podával zprávy o své činnosti a že mu byly hraženy výlohy, nasvědčuje sice určité vázanosti J. M. k firmě, avšak dlužno přihlížeti k tomu, že každá dvoustranná úmluva přináší s sebou určité vzájemné povinnosti smluvních stran, avšak takovéto závazky samy o sobě nezakládají ještě podřízenosti a vázanosti poměru služebního ve smyslu § 1151 o. z. o. Nelze tedy poměr J. M. k firmě kvalifikoval jako poměr služební.
Rozhodnutí tomuto vytýkají obě stížnosti jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost. Nss uvažoval o nich takto:
Na sporu je otázka pensijní povinnosti Jos. M. jako provisního zástupce firmy Singer Sewing Machine Comp. v době od 5. května 1924. Otázku tu řešiti dlužno podle zákona č. 89/20. Základním předpokladem pro pensijní povinnost podle § 1 tohoto zák. jest, aby osoba, o jejíž pensijní povinnost jde, byla v poměru služebním. Služebním poměrem sluší pak rozuměti ony vztahy, které vyplývají pro kompaciscenty z uzavřené smlouvy služební ve smyslu § 1151 o. z. o., resp. § 1 zák. č. 244/22, podle nichž služební smlouva vzniká, zaváže-li se někdo konati po nějakou dobu jinému služby. Podstatným pojmovým znakem služební smlouvy na straně zaměstnance je tedy závazek konati zaměstnavateli služby. Z této jeho povinnosti vyplývá, že zaměstnanec v příčině konání služeb jest vázán rozkazy zaměstnavatele, z čehož pak plyne poměr vázanosti a podřízenosti zaměstnance k rozkazům zaměstnavatele. To jest právní stanovisko, hájené ustáleně judikaturou nss-u (srov. Boh. A 3977/24, 4330/25, 7548/28, 8582/30, 9144/31, 9389/31 a j.). Z téhož právního hlediska vychází také žal. úřad v nař. rozhodnutí, což stížnost Všeobecného pensijního ústavu také výslovně konstatuje, aniž proti němu vznáší nějakou námitku. Rovněž tak stížnost Josefa M. nic proti tomu nenamítá. Zbývá tedy jen zkoumati, zda v poměru jeho k jmenované firmě lze shledati uvedené podstatné pojmové znaky smlouvy služební. Vzájemný jejich smluvní poměr byl upraven podle zjištění žal. úřadu úmluvou ze 6. června 1925, jejíž platnost stížnosti nepopírají, takže obsah její jest nesporný. Že by smluvní poměr Josefa M. k firmě v době od 4. května 1924 do uzavření této smlouvy byl snad upraven jinak, stížnosti netvrdí. Z obsahu řečené smlouvy a z výpovědí st-le J. M. a zástupce firmy dospěl žal. úřad v nař. rozhodnutí k závěru, že M. nebyl k firmě v poměru služebním ve smyslu § 1151 o. z. o., resp. § 1 zák. č. 244/22, poněvadž nebyl k ní v poměru podřízenosti a vázanosti jejími rozkazy. Tomuto úsudku vytýkají stížnosti nesprávnost a snaží se z různých momentů, na které poukazují, dovoditi opak.
Stížnost Všeobecného pensijního ústavu zdůrazňuje především, že M. měl přidělen určitý rayon, v němž byl povinen vyhledávati zákazníky, z čehož dovozuje, že již po místní stránce byla jeho činnost firmou omezena, takže nemohl svoji působnost rozvíjeti podle své libovůle, jak by to odpovídalo principu samostatného podnikání. Námitka tato není důvodnou. Samostatnosti jednatele na provisi, jakým byl M., není na újmu, jestliže jeho působnost podle smluvního ujednání jest omezena místně na určité území nebo jinak po určitých stránkách, jak nss opětně již vyslovil (srov. Boh A 9144/31).
Stížnost namítá dále, že M. obstarává pro firmu inkaso peněz za dodané zboží v obvodu svého rayonu, ať šlo o obchody jím samým či jinou osobou uzavřené, a to také u osob, jež se do jeho rayonu třeba později přistěhovaly. Stížnost se domnívá, že již podstata této činnosti svědčí pro existenci služebního poměru, zvláště děje-li se — jak tomu bylo u M. — na základě dodaných mu seznamů podle příkazů a disposic firmy. Stížnosti však nelze přisvědčiti. Z podstaty inkasní činnosti o sobě nevyplývá ještě nutně, že by musila býti vykonávána vždy jen osobou jsoucí ve služebním poměru k osobě, pro niž inkasuje, neboť může býti vyvíjena také na základě jiného poměru než služebního, na příklad poměru mandátního. Záležeti bude na tom, jak v konkrétním případě inkaso podle úmluvy stran má býti vykonáváno. Žal. úřad zjišťuje v nař. rozhodnutí, že M. je prováděl v pořadí tak, jak sám za vhodné uznal, tedy podle libovolných svých vlastních časových i místních disposic, jež mu firma nijak nepředpisovala. Z toho plyne, že po této stránce nebyl vázán rozkazy firmy ani jim podřízen. Chybí proto pro tuto složku jeho činnosti charakteristické znaky poměru služebního. Dostával-li M. od firmy k inkasním účelům seznamy, nelze v nich shledávati služební příkazy její, jak se stížnost domnívá, nýbrž jen evidenční pomůcku nutnou k tomu, aby podle ní inkaso mohl prováděti. Bez sdělení dat, týkajících se dlužníků a výše dlužných částek obsažených v takových seznamech, nebylo by přece vůbec možno inkaso obstarávati. Ze samé povahy inkasní činnosti plyne, že inkasista musí vybrané peníze odvésti a podati zprávu o výsledku této činnosti. Z toho, že také M. denně tak činil, nevyplývá však, jak tvrdí stížnost, nezvratně, že proto byl již ve služebním poměru k firmě. Podávání zpráv o výsledku smluvené činnosti nevtiskuje jí o sobě ráz činnosti služební, stejně jako není rozhodným momentem povinnost kontrahenta oznámiti spolukontrahentu onemocnění nebo jinou překážku vykonávati smlouvou převzaté povinnosti.
Pokud stížnost snaží se dovoditi existenci služebního poměru M-ova poukazem na to, že dostával částku 10 Kč denně, z čehož usuzuje, že to byla úplata za pracovní výkon, stačí v této příčině odkázati na to, co o povaze tohoto denního paušálu bylo řečeno již shora.
Stížnost shledává konečně v nař. rozhodnutí určitý vnitřní rozpor, a to v tom, že žal. úřad v něm na jedné straně uznává vázanost M-ovu k firmě, na druhé straně však prohlašuje, že tato vázanost nemůže založiti služební poměr, aniž tento svůj závěr blíže odůvodňuje. Výtka tato není však oprávněna. Žal. úřad usuzuje z určitých okolností, že M. byl sice k firmě vázán, že však jeho závazky nebyly takové intensity, aby zakládaly takovou vázanost a podřízenost, jež vyznačují poměr služební ve smyslu § 1151 o. z. o., k čemuž podotýká, že každá dvoustranná úmluva přináší určité vzájemné povinnosti smluvních stran. V těchto projevech není žádného vnitřního rozporu, neboť vyjadřuje se v nich správný právní názor, že ne každý smluvní závazek vykonávati určitou povinnost ve prospěch jiné osoby, jest závazkem služebním. Nelze pochybovati o tom, že zastupitelská smlouva, uzavřená Josefem M. s firmou Singer ze 6. května 1925 jest smlouvou dvoustrannou. Takovéto smlouvy již podle svého pojmu a právní povahy obsahují vzájemné povinnosti a závazky obou smluvních stran. Samostatnosti obchodního zástupce (zprostředkovatele, jednatele, agenta), jakým byl M. podle jejího obsahu, není na újmu, jestliže v takové smlouvě jsou vymezeny určité jeho povinnosti, a je-li jeho působnost po určitých stránkách omezena. Omezení taková vyplývají přirozeně již z povahy věci samé, a z obligačního (závazkového) poměru, do něhož obchodní zástupce takovou smlouvou vstupuje. Vytyčuje-li tedy úmluva, sjednaná mezi M. a firmou pro zprostředkovací a jinou s ní související činnost určité meze, v nichž se má pohybovati, a stanoví-li se jimi okruh jeho povinností a závazků k firmě, jsou tato ustanovení jen výplní sjednané smlouvy. Taková smluvní ustanovení, plynoucí ze samé podstaty dvoustranné smlouvy, nezakládají však o sobě ještě podřízenosti a vázanosti charakterisující pojmově služební poměr, a nečiní proto ještě obchodního zástupce (jednatele) nesamostatným zaměstnancem firmy ve služebním poměru, není-li tu zvláštních ustanovení, která by o jeho podřízenosti a vázanosti k rozkazům firmy svědčila (srov. Boh. A 9144/31 a 9389/31).
Momenty, na které stížnosti poukazují, takovéto charakterisující znaky služebního poměru však nevykazují, jak shora bylo již uvedeno. M. zavázal se podle obsahu své zastupitelské smlouvy zprostředkovati prodej šicích strojů a za tím účelem navštěvovati osoby, které podle jeho mínění jsou s to, aby si šicí stroje koupily, při čemž vyhradil si výslovně vlastní svou iniciativu. Tuto zprostředkovací činnost mohl vyvíjeti podle svých vlastních disposic, kdy a jak mu libo, neměl stanovenou žádnou pracovní dobu, žádnou povinnost konati obchůzky v určitém pořadí a v určitých časových obdobích, navštěvovati určitá místa a určité osoby, prodlévati v určitých časových obdobích a v určitých místnostech a pod. Ve své zprostředkovací Činnosti, a ta byla jeho činností hlavní — byl úplně nezávislým a bez kontroly M. nebyl honorován za určitou práci, konanou po nějakou dobu, jak to má § 1151 o. z. o., resp. § 1 zák. č. 244/22 na mysli, nýbrž odměny se mu dostávalo jen za úspěch jeho zprostředkovací činnosti, totiž prodejní provise teprve z uskutečněného prodeje šicích strojů. On nedostával odměny (platu) za služby pro firmu vykonané, nehledíc k jejich výsledku, nýbrž jen tehdy, když došlo k uzavření obchodu jím zprostředkovaného. Risiko sebe intensivnější, leč neúspěšné jeho činnosti, vykonané ve prospěch firmy, šlo vždy jen na jeho vrub. Činnost inkasní byla umluvena jen jako činnost vedlejší, jak plyne z ustanovení smlouvy, v němž se praví: »Bude-li mi svěřeno také inkaso ...«. Také z inkasa příslušela mu jen inkasní provise. Ve smlouvě nelze nalézti nic, co by svědčilo o tom, že M. byl k firmě v poměru služebním, zejména že by šlo o služební poměr ve smyslu § 11 zák. o obchodních pomocnících ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z., jak míní stížnost M-ova.
Nss zabýval se výkladem zcela obdobných smluv zastupitelských, uzavřených rovněž firmou Singer Sewing Machine Comp. s jinými jejími provisními agenty, již opětně, na příkl. v nál. Boh. A 8550/30, v nichž dospěl k stejnému výsledku jako ve sporu dnešním.

Citace:

č. 10076. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 401-405.