Č. 886.

Úředníci státní: * Předpis § 1, odst. 4 zák. ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z. o počítání 6 měsíců za celý rok nemůže býti rozšiřován na počítání doby potřebné pro nápad vyšších platových stupnic neb osobního přídavku ve smyslu § 50 služ. pragm.
(Nález ze dne 15. června 1921 č. 7436.)
Věc: Alois D. v Brně proti ministerstvu spravedlnosti o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel, narozený 4. července 1852, nastoupil soudní praxi 7. dubna 1879, byl 7. září 1909 jmenován radou vrchního zemského soudu v VI. hodnostní třídě, obdržel 2. stupeň platu VI. hodnostní třídy od 1. února 1914 za současné výplaty jednorázového příspěvku za dobu od 1. října 1913 do 31. ledna 1914 jako rozdílu mezi požívaným a příslušejícím platem, bral od 1. února 1918 plat 3. stupně VI. hodnostní třídy a dnem 31. ledna 1919 dán byl na trvalý odpočinek s normálním odpočivným 8640 K.
Jeho přihláška o zvýšení odpočivného ve smyslu §§ 6 a 3 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. byla rozhodnutím presidia moravsko-slezského vrchního zemského soudu v Brně ze dne — zamítnuta a odvolání jeho naříkaným rozhodnutím nevyhověno.
O stížnosti uplatňující nezákonnost uvážil nejvyšší správní soud:
Stěžovatel domáhá se na základě cit. zákona z r. 1919, jímž upravena byla otázka připočtení válečných let státním zaměstnancům, dodatečného zvýšení pensijní základny o osobní přídavek rovnající se rozdílu mezi 3. a 4. stupněm VI. hodnostní třídy, tedy o 800 Kč. Žalovaný úřad potvrdil odmítnutí tohoto nároku z toho důvodu, že stěžovatel požíval 3. stupně jen od 1. února 1918 do 31. ledna 1919, tedy s připočtením pěti válečných půlletí 3 roky 6 měsíců, tak že odcházeje na odpočinek neměl plat tohoto stupně po celou dobu 4 let, jak je pro postup do vyššího stupně platu téže třídy v § 50, odst. 2 služ. pragm. předepsáno. Stěžovatel doznal udělení 3. stupně VI. hodn. třídy od 1. února 1918 a dovozuje nezákonnost tohoto rozhodnutí tím: 1. že ve smyslu nařízení ze dne 25. ledna 1914 č. 17 ř. z. dostalo se mu vedle udělení 2. stupně platu VI. hodnostní třídy od 1. února 1914 dle služební pragmatky také ještě rozdílu mezi 1. a 2. stupněm za dobu od 1. října 1913 do 31. ledna 1914, 2. že setrval v VI. hodnostní třídě od 1. října 1909 do 31. ledna 1919, tedy s válečnými lety 11 roků 10 měsíců a ve 3. stupni 3 léta 10 měsíců a poněvadž dle § 1, odst. 4 zák. ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z. počítají se zlomky nad 6 měsíců za plný rok služební, že činí jeho služební doba ve 3. stupni VI. hodnostní třídy plné 4 roky, čímž nabyl nároku na zmíněný osobní přídavek 800 Kč.
Nejvyšší správní soud neponechává úplně stranou otázku, má-li se přiznati stěžovateli, že setrval v aktivitě s 3. stupněm platu VI. hodnostní třídy vlastně 3 roky 10 měsíců, jak on počítá, či jen 3 roky 6 měsíců, z čeho vychází žalovaný úřad, poněvadž i kdyby se šlo cestou stížnosti, nestačilo by to k založení vymáhaného nároku, jak plyne z následujícího: Zákonem ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z. upraveno bylo zaopatření civilních státních úředníků, jejich nárok na výslužné a jeho výše. Prvý odstavec § 1 váže výslovně nárok i výši výslužného určitou dobou let ve státní službě ztrávených a jeho 4. odst. předpisuje ovšem, že při výpočtu doby služební budou zlomky jednoho roku, pokud přesahují 6 měsíců, jsou počítány za úplný rok služební. Tento 4. odst. nelze však vykládati jinak, než v té souvislosti, jak je dán a míněn, totiž jen při započítávání služebních let do výslužby.
Naproti tomu pro postup do vyšších stupňů platu předpisuje § 50, odst. 2 služ. pragm. bezpodmínečně celé kalendářní »roky« jako zákonnou lhůtu, po kterou musí úředník v nižším stupni platu sloužiti, aby mohl postoupiti do vyššího stupně. Stejně mluví i dřívější zákon upravující služební příjmy státních úředníků o »letech« v téže třídě hodnostní »dokonaných« (§ 6 zák. ze dne 15. dubna 1873 č. 47 ř. z.), pokud se týče »odsloužených« (čl. II. § 6 zákona ze dne 19. září 1898 č. 172 ř. z. a čl. I.,§ 1, odst. 2 zákona ze dne 19. února 1907 č. 34 ř. z.). Nelze proto výhody § 1, odst. 4 zákona z r. 1896 výjimečně jen pro zlepšení odpočiného přiznané použíti analogicky i na postup do vyššího stupně platu. Zůstává tedy pro rozřešení této otázky rozhodný předpis § 50, odst. 1 a 2 služ. pragm., dle něhož měl stěžovatel v 3. stupni platu VI. hodn. třídy ztráviti plné 4 roky, aby mohl dosáhnouti 4. stupně. Ježto jest nesporno, že plné 4 roky v 3. stupni neztrávil, nebyl by 4. stupně již z této příčiny dosáhl, i kdyby nebyl z toho vyloučen též proto, že při vystoupení z činné služby dokonal již 60. rok věku a 35 roků služby.
Nebylo tedy u něho dosažení tohoto stáří a délka služby jedinou překážkou postupu do vyššího stupně platu, jak to pro dosažení onoho osobního přídavky žádá § 3 cit. zákona z r. 1919 (slova »jen proto«) a nelze shledati v naříkaném rozhodnutí nezákonnost, když mu za těchto okolností zvýšení pensijní základny o tento osobní přídavek odepřelo.
Bylo tedy zamítnoti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 886. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 634-636.