K reformě právnických studií.

(Dokončení.)
Z obšírného dotazníku byly zvláště důležitý: otázka první týkající se obmezení právně-historického oddílu, otázka druhá o rozdělení druhého oddílu studijního na oddíl judicielní ukončený státní zkouškou judicielní a oddíl státovědecký ukončený státní zkouškou státovědeckou, a otázka pátá o obmezení počtu přednáškových hodin práva římského, německého a církevního.
Nehledíme-li zatím ku Pražské české fakultě právnické, vyslovily se z ostatních sedmi fakult všechny pro zkrácení historického studia na tři semestry, dvě pro rozdělení druhého oddílu studijního a jedna pro zkoušky každoroční. Proti redukci přednáškových hodin o právu římském, německém a církevním vyslovily se tři fakulty, pro redukci se vyslovily rovněž tři fakulty; jedna fakulta doporučovala redukci všech všeobecných přednášek ve prospěch speciálních kolegií, seminárních a praktických cvičení. Pokud jde o přednáškové hodiny práva římského, doporučovala vídeňská fakulta redukci ze 20 hodin na 15, z čehož mělo býti věnováno 8 hodin institucím a 7 hodin úvodu do platného práva na podkladě obecného práva; podobným způsobem vyjádřila se o tomto bodě pražská německá fakulta.
Z toho je viděti, že názory těchto sedmi fakult pro a proti reformě se pohybovaly celkem v blízkosti polohy rovnovážné a že mínění pražské české fakulty mohlo tuto rovnováhu buď uskutečniti nebo porušiti.
Z obšírných spisů o této reformě právnického studia, které jsou uloženy v registratuře naší právnické fakůlty, je patrno, že ministerstvo vyučování nebylo zvláště příznivo reformě, kterou mu vlastně vnutil jiný resort; že zejména byla mu proti mysli podstatná obmezení historicko-právního studia, lze souditi z toho, že ministrem vyučování byl toho času profesor kanonického práva na vídeňské fakultě Hussarek.
Z jednacích spisů je dále patrno, že mínění ve sboru české fakulty právnické bylo rozděleno asi takto : historikove počtem sedmi byli až na jednoho proti podstatnému obmezení historicko-právního studia a proti rozdelení druhého studijního oddílu, politikove rovněž v počtu sedmi byli pro reformu v obojím směru, jazýček na váze tvořilo rovněž sedm judicialistů, z nichž pro reformu byli jen dva kriminalisté ; dva civilisté a dva procesualisté a jeden kriminalista přáli směru historicko-právnímu. Směru reformě nepříznivému velmi prospívalo, že hlásili se k němu oba senioři sboru, profesoři Ott a Heyrovský, kteří těšili se ve sboru vlivu, jaký mohou vykonávati jen mužové jejich rázu; jsouce učenci slovutní, muži ryzích charakterů a nekompromisní obhájci universitních svobod, požívali všeobecné vážnosti ve sboru a to i u těch členů, kteří nesouhlasili s jejich názory na reformu právnického studia.
Ač jednací spisy svědčí o neobyčejně důkladném a pronikavém řešení jednotlivých otázek a četná minoritní vota o takřka bojovném hlasování, nemohla konečná usnesení sboru za vylíčených poměrů vyzníti jinak než v kompromis. Sbor usnesl se sice zásadně na zkrácení historicko-právního studia na dva semestry a na rozdělení druhého oddílu studijního v oddíl judiciální a oddíl státovědecký, každý o třech semestrech, připustil však také eventualitu zkrácení historického oboru na tři semestry a vyloučení rozpoltění judiciálního a státovědeckého oboru. Při této eventualitě mělo býti římskému právu učeno 18 hodin, tedy právě tolik, jako právu občanskému.
Dotazníková anketa rakouského ministerstva vyučování, ač přinesla v jednotlivostech mnoho cenných poznatků o funkci a významu jednotlivých oborů a předmětů učebních na právnických fakultách, v celku neměla rozhodujícího výsledku, který by mohl býti podkladem pro směrnice pro reformu právnického studia. Lze však říci, že nasvědčuje rostoucímu významu disciplin státovědeckých, jakož i tomu, že historickoprávní škola pozbyla ze značné části svého dominujícího postavení ve vědě právní.
Po převratu byla v Rakousku provedena reforma nařízením svazového kancléře pověřeného vedením ministerstva vyučování ze dne 21. září 1935 č. 103. Tato reforma značně se přibližuje první eventualitě návrhu sboru prof esorského české fakulty právnické. První oddíl obsahuje sice tři semestry, ale z toho 10 hodin výhradně věnováno úvodním naukám (filosofickému úvodu, úvodu do základních pojmů státu a práva, národního hospodářství a sociální nauky). Ostatní hodiny vyučovací jsou určeny dějinám a institucím práva římského (12 hod.), právu církevnímu (7 hod.), právu německému (9 hod.) a rakouským ústavním a správním dějinám (5 hod.). Druhý oddíl je vyhrazen naukám našeho oboru judicielního ; jako zvláštní kolegia obligátní mají se konati přednášky o mezinárodním právu soukromém a trestním (3 hod.) a o kriminológii (2 hod.). Třetí oddíl je určen pro nauky státovědecké; k dosavadním předmětům povinným přibyla jako zvláštní povinná kolegia: správní řízení a správní soudnictví (2 hod.), právo sociální incl. sociální pojišťování (2 hod.), sociální politika (3 hod.), nové dějiny (3 hod.). V tomto oddílu má býti povinně přednášena též právní filosofie se zvláštním zřetelem ku křesťanské filosofii právní (5 hod.). Mezi prvním a druhým oddílem studijním má se konati postupná státní zkouška historickoprávní, mezi druhý a třetí oddíl je vřaděna státní zkouška judiciální jako zkouška postupná.
V Československé republice platí dosud starý rakouský zákon č. 68/1893, změněný zákonem č. 290/1919. Reformní tendence došly v něm výrazu jen potud, že historickoprávní oddíl byl zkrácen na tři semestry. Vládním nařízením č. 510/1919 byl snížen v prvním studijním oddílu počet obligátních přednáškových hodin u římského práva z 18 hodin na 16 hodin, u církevního práva ze 7 hodin na 6 hodin ; v druhém oddílu studijním nebylo na počtu obligátních přednáškových hodin u jednotlivých předmětů platného práva a státovědeckých nauk ničeho měněno, až na to, že právu ústavnímu byla přidána jedna hodina. V důsledku této nedostatečné úpravy jsou dnes učitelé positivního práva a nauk státovědeckých nuceni obligátní kolegia nastavovati nepovinnými přednáškovými hodinami, což je jistě nedůstojné nejdůležitějších předmětů fakultního vyučování.
V létech 1925 a 1927 konala se ministerstvem školství uspořádaná anketa o reformě právnického studia, které se zúčastnili zástupci všech právnických fakult, tedy jen teoretikové, nikoli praktikové. Jednání ankety postupovalo podle obšírného dotazníku vypracovaného profesorem Miřičkou. Na této anketě bylo dosaženo téměř jednomyslné shody v mnohých zásadních otázkách reformy právnického studia, zejména bylo usneseno, aby nebylo podrženo zvláštní období historickoprávní, aby státní zkoušky byly vybudovány jako zkoušky smíšené, aby první státní zkouška konala se po třech semestrech a aby nebyla zaváděna žádná další mezizkouška. Anketa vyslovila se též pro maximální počet účastníků v seminářích (20) a v praktických cvičeních (50).
Loňského roku předložilo ministerstvo školství profesorským sborům právnických fakult návrh osnovy studijního a rigorosního řádu, k jehož vypracování dal podnět tehdejší ministr školství profesor Krčmář, jenž se zúčastnil též některých prací na tomto návrhu. Návrh ministerstva, jenž přihlížel k výsledkům svrchu uvedené ankety vlastně jen částečně v otázce praktických cvičení, byl sbory profesorskými posouzen převahou nepříznivě.
Poněvadž vyjádření sborů obsahují mnohé nové podněty, ale také v mnohých základních otázkách se podstatné rozcházejí, má sbor za to, že je nutné učiniti ještě jeden a to poslední pokus, aby byla docílena shoda v zásadních otázkách reformy studia. Teprve pak, až bude dosaženo této zásadní shody, bude možno snadno upraviti otázky druhotné a podřadné, jako jsou zejména počet obligátních hodin jednotlivých předmětů, obligátní kolegia speciální a předměty nepovinné. Proto činí sbor profesorský ministerstvu školství tento formální návrh:
Budiž především svolána nová anketa s krátkou jednací lhůtou, které by se tentokráte účastnili nejen dva zástupci z každého sboru profesorského, nýbrž též zástupci právníků praktických z oboru soudnictví, správy a zástupci advokátních a notářských komor. Anketě buďtež předloženy tyto základní otázky reformy: 1. Má se studium počínati výhradně studiem právní historie? 2. Má býti studium prodlouženo a event, o jakou dobu? 3. Má býti studium rozděleno ve tři oddíly s mezizkouškami mezi prvním a druhým a druhým a třetím oddílem? 4. Mají býti zavedeny zkoušky individuální či kolegiálni, event, zkoušky po každém studijním roce? 5. Má býti zachován dosavadní dualismus státních zkoušek a rigoros?
Ve věci samé je sbor profesorský toho názoru, že se zřetelem k vývojovým tendencím reformy studijního řádu má býti tato reforma vedena těmito myšlenkami:
Úkol právnických fakult je dvojí: a) vědecky systematická příprava právnického dorostu pro život;
b) zavádění zvláště nadaných jednotlivců do method vědeckého badání.
Úkolu prvému jsou určeny přednášky, zejména kolegia obligátní a event. praktická cvičení, úkolu druhému slouží cvičení seminární.
Vědy právní, jimž se učí na fakultě, jsou podle svojí methody a svého předmětu: 1. vědy theoreticko-praktické, jichž vědecké poznatky mají býti uplatněny v životě přítomném ; jsou to vědy práva platného, vědy státní a hospodářské; 2. vědy ryze theoretické, které zjišťují vědeckým způsobem, jaké právo platilo v minulosti, to jsou vědy právněhistorické.
Tím je dán též poměr vědy práva platného k právní historii pro kolegia obligátní. Poznání práva platného, jeho hospodářských základů a jeho funkce v životě jednotlivce, národa a státu je v universitním studiu cílem přednášek, poznání práva historického je jednou z pomůcek tohoto poznání. Chápeme-li dnes právo sociologicky, je nutno, ale také postačí, umožní-li tradování právní historie v obligátních kolegiích studujícímu, aby si utvořil správný názor na jednotlivá vývojová období práva a aby je chápal jako součást dějin lidstva, jež usnadňuje hodnocení sociální funkce dnešního právního řádu. Učení právní historii má se podle názoru sboru obmeziti na výklad základních vývojových tendencí práva a zbaviti se všech přečetných podrobností, které jsouce čistě věcí paměti, theoretické pochopení spíše zatemňují, než aby je ujasnily.
Nelze souhlasiti s názorem o tak zv. propedeutickém významu studia práva římského, kterým bylo odůvodňováno zachování dnešního výsadního postavem práva římského ve studijním řádu. Tento názor vyskytnul se průběhem diskuse ve dvou formulacích.
Podle jedné formulace může studující porozuměti výkladům o ústavech práva platného, jen když dříve slyšel výklad o korespondujících institutech práva římského. Toto odůvodnění může býti správným jen v tom případu, když romanista vykládá svůj předmět s normální srozumitelností, kdežto výklady civilistovy jsou komplikované a nejasné. Jinak lze se přesvědčiti nahlédnutím do našich učebnic práva římského, že před výklady historického vývoje určitých římskoprávních institutů jsou často zařazeny výklady základních pojmů práva současného; souvisí to s retrospektivním a srovnávacím postupem vědy historickoprávní a je to pochopitelné, neboť žádný studující nepoznal by na př. v actiones adiecticiae qualitatis zárodek dnešního přímého zastoupení, kdyby mu dříve nebyl vyložen princip přímého zastoupení platného práva. Lze tedy tvrditi, že neuvádí se do studia práva platného studiem historie práva, nýbrž naopak že do studia právní historie lze uvésti jen poznáním základních pojmů práva současného. Je zajímavé, že v debatách o reformě, které se konaly ve sboru v roce 1913/14, prohlásil vynikající právní historik a polyhistor prof. Kadlec, že pro propedeutiku práva hodí se právo občanské stejně dobře jako římské, a že připojil se k minoritnímu votu, které žádalo přeložení historického oddílu o dvou semestrech na konec právnického studia.
Druhá verse propedeutického významu římského práva tvrdí, že studiem práva římského lze uváděti ve způsob právnického myšlení, poněvadž nahlížením do duševní dílny římského právníka pozná studující jeho umění posuzovati konkrétní případ. Způsob právnického myšlení je logický výklad norem. Není pochybností, že v činnosti římských právníků lze nalézti skvělé doklady právnické logiky. Bohužel však nelze tuto skvělou formu myšlení odpoutati od jejího normového podkladu a obsahu a tu je nesporné, že duch práva římského je podstatně jiný než ten, který ovládá dnešní právo občanské. Zejména vypjatý individualismus práva římského je v příkrém rozporu s duchem našeho práva soukromého, jenž již v občrmském zákoníku došel výrazu stálým ohledem na čest a víru, přirozenou slušnost a jistotu obchodu; pozdější zákony pak tento sociální aspekt práva stále stupňují. Věnujeme-li tedy při výchově právnického dorostu studiu římského práva neúměrně více času než mu přísluší jako vývojové pomůcce práva platného, vštěpujeme mladým právníkům názory cizí dnešnímu úkolu práva; je to tím nebezpečnější, činíme-li tak při aplikaci normy na konkrétní případ, tedy při činnosti, kterou bude jednou studující vyvíjeti v praktickém životě.
Se zřetelem k těmto vývodům prohlašuje sbor za vedoucí směrnici reformy: Kolegia obligátní buďtež vyhrazena pro vědu práva platného, nauk státních a hospodářských větší měrou než dosud; počet hodin, určených povinně pro studium právní historie, budiž přiměřeně obmezen. Podrobnější vědecké badání v oboru právní historie buď přeloženo do seminářů a kolegií neobligátních.
Ku provedení této směrnice navrhuje sbor:
a) doba studijní budiž prodloužena o jeden semestr tak, aby celkové studium trvalo devět semestrů ;
b) studium budiž rozděleno ve tři oddíly: všeobecný, judiciální a státovědecký, každý oddíl o třech semestrech;
c) oddíl všeobecný budiž určen pro tyto obligátní předměty: úvod do studia práva platného, rozdělený ve tři oddíly: úvod do práva soukromého, úvod do práva veřejného a úvod do nauky národohospodářské, dále dějiny práva československého, právo římské, právo církevní, dějiny práva ve střední Evropě se zvláštním zřetelem k právům slovanských národů a čs. právo a řízení trestní; oddíl judiciální budiž určen výhradně pro ostatní předměty oboru judiciálního a oddíl státovědecký pro předměty oboru státovědeckého.
ad a) Sbor nepokládá prodloužení celkové doby studijní o jeden semestr za úplně vyhovující, spokojuje se však s ním jako s minimem, jsa si vědom toho, že dnešní poměry hospodářské nedopouštějí značnější prodloužení školské přípravy mládeže pro život. Navrhovaným zavedením devátého semestru se studium fakticky neprodlouží, poněvadž dnes jsou pravidelně hotovi posluchači se státními zkouškami teprve po deseti semestrech a jen výjimečně po devíti.
ad b)—c) V debatách a vyjádřeních, ke kterým dal sborům podnět Hussarkův dotazník, bylo pro a proti rozdělení druhého období studijního sneseno s hledisek vědeckých a potřeb prakse tolik a tak pádných důvodů, že možno právem tvrditi, že s těchto hledisek má jeden způsob uspořádání právě tolik předností a nedostatků jako způsob druhý. Sbor profesorský je tedy toho názoru, že, poněvadž jde o vyučování, má rozhodnouti zásada didaktická. Je to zásada koncentrace učiva; bez této koncentrace je vědění žáků povrchní a vykazuje mezery. Koncentrace učiva má se diti podle toho, co je v předmětech příbuzné a souvislé, čímž docílíme všestranného sdruženi představ získaných v jednotlivých předmětech. Zda koncentrace byla provedena správně či vadně, o tom nás poučují výsledky zkoušek. A tu je každému, kdo jako děkan měl příležitost sledovati výsledky přísných zkoušek na fakultě konaných, známo, že výsledky rigoros státovědeckých jsou proti výsledkům rigoros judiciálních trvale méně uspokojivé. Sbor, jsa přesvědčen, že příčinou toho je z převážné části vadná koncentrace obou oborů, navrhuje jejich rozdělení.
Zařadění práva trestního do prvního oddílu studijního navrhuje sbor z těchto důvodů: Právo trestní hmotné obsahuje poměrně málo všeobecných pojmů, jichž pochopení působí začátečníkům největší obtíže; proti tomu má veliké množství konkrétních pojmů velice přesných. Je tedy znamenitou školou právnické logiky. V právu trestním seznámí se posluchač hned na počátku studia se základními problémy práva, totiž s problémy spravedlnosti, morálky, viny a trestu a poměru společnosti k jednotlivci. Tyto problémy jsou pro svoji zajímavost velmi vhodným prostředkem, aby byl povzbuzen zájem posluchačů o studium práva. Obsahově souvisí pak výklad platného práva trestního s výklady o historickém vývoji trestně-právních institucí.
4. Zkušební řád.
Podle platných předpisů konají se u nás dvoje právnické zkoušky: totiž přísné zkoušky doktorské, t. zv. rigorosa, a, theoretické zkoušky státní. Konání rigoros upraveno je rigorosním řádem z 15. dubna 1872 č. 57 ř. z., změněným vl. nař. č. 324/1920, konání státních zkoušek nař. min. z 24. prosince 1893 č. 204 ř. z., změněným vl. nař. č. 510/1919 Sb. Podle těchto předpisů jsou rigorosa interní institucí právnických fakult, souvisejíce s právem universit udělovati akademický gradus dokora práv, pro jehož dosažení je úspěšné vykonání rigoros podmínkou. Zkušební komise rigorosní skládají se výhradně z fakultních profesorů a předsedou jejich· je vždy dočasný děkan fakulty. Státní zkoušky mají zjistiti způsobilost kandidátovu k vykonávání veřejného úřadu a souvisejí de jure jen velmi volně s právnickými fakultami potud, že úspěšné vykonání první státní zkoušky (historické) je podmínkou pro postup do vyššího oddílu studijního. Zkušební komise státních zkoušek jsou v celku samostatnými orgány; za jejich předsedy a místopředsedy ustanovuje ministerstvo universitní profesory právnické nebo osobnosti z kruhů praktických právníků. Členy komisí jsou jednak universitní profesoři příslušných oborů mocí svého úřadu, jednak ministerstvem ustanovení jiní odborníci právní.
Hledáme-li důvody pro tento zkušební dualismus, nalezneme je patrně ve známé antitesi vědy, resp., jak se říkává, theorie a prakse a právě systém dvojích zkoušek právnických je nejlepším dokladem vadnosti tohoto protikladu, resp. neupřímnosti, se kterou se líbivé heslo alias in theoria, alias in praxi hledí uplatniti ve výchově právnického dorostu, a to při plném přesvědčení, že prakticky nelze theoretické školení v právu sloučiti s nabýváním zkušeností v právním životě čili praksi. Nejlepším dokladem této neupřímnosti jsou ustanovení, podle kterých theoretické přísné zkoušky doktorské nemohou nahraditi zkoušek státních а k examinátorskému úřadu u státních zkoušek povolávají se též praktikové, avšak současně se tyto státní zkoušky nazývají theoretickými a zavádějí se speciální praktické zkoušky advokátní, soudcovské a ve všech oborech veřejné správy, které se konají po delší době prakse. Instituci theoretických státních zkoušek s examinátorským živlem praktiků lze si vysvětliti tím, že ' slovanských fakultách právnických v Rakousku zkoušelo se u rigoros v učebním jazyku, kterým byla příslušná řeč slovanská. Proti tomu musili se žáci těchto fakult podrobiti u státních zkoušek z jednoho předmětu zkoušce v jazyku německém. Stát si tímto způsobem zajišťoval dostatečnou znalost německé řeči u adeptů stavu soudcovského a u budoucích administrativních úředníků.
Nutný výsledek svrchu uvedené pedagogické neupřímnosti je, že máme dnes dvoje theoretické zkoušky, které se v podstatě liší jen tím, že jedny jsou důkladnější a druhé méně důkladné. Rozvržení zkušební látky, zkušební obory, klasifikování prospěchu jsou u obou zkoušek téměř shodné, nebo alespoň velmi obdobné.
Tento zkušební dualismus pokládá sbor profesorský za zbytečný a neudržitelný. Systémem dvojích zkoušek zdvojnásobuje se zkušební pensum profesorů a tito připravují se jím o čas, kterého by mohli prospěšněji užiti k výchově studujícího dorostu a pro svoji literární práci vědeckou. Konání dvojích zkoušek komplikuje provoz na fakultě, zejména v obdobích zvýšené činnosti zkušebních komisí, kterážto období se u obojích zkoušek téměř kryjí. V neposlední řadě sluší uvážiti, že pro skutečně svědomité kandidáty je každá zkouška vrcholným vypětím duševním, které sotva zůstati může bez vlivu na jejich nervovou soustavu. Je jistě při nejmenším zbytečné, aby jim tato duševní trýzeň byla zdvojnásobována.
Sbor profesorský je tedy toho názoru, že má býti zaveden jediný systém zkoušek theoretických podle vzoru dnešních rigoros, arci ve formě zdokonalené. Zkoušky tyto buďtež nazývány přísné zkoušky fakultní.
Sbor profesorský nesouhlasí se zavedením t. zv. doktorátu vědeckého ; jeho stoupenci snaží se zvýšiti hodnotu doktorátu právnického požadavkem písemné vědecké práce a vědecké disputace. Sbor profesorský je toho názoru, že těmito prostředky nelze bezpečně zjistiti kandidátovu způsobilost k samostatné tvořivé práci vědecké, a svoje důvody proti zavedení vědeckého doktorátu vyložil podrobně ve svém podání ze 17. prosince 1935 č. F P 288/1935/36.
I kdyby však t. zv. vědecký doktorát mohl dosáhnouti předpokládaného účelu, pokládá jej sbor profesorský za opatření s hlediska potřeb našeho veřejného života neúčelné, ano přímo škodlivé.
Požadavek vědeckého doktorátu práv, tak jak se dnes běžně formuluje a jak došel také výrazu v ministerském návrhu, zužuje neprávem pojem právní vědy na činnost tvůrčí, t. j. nalézání základních zásad, jichž vyjádřením někdy neúplným a nedokonalým jsou normy positivního práva; přehlíží se tu úplně praktický ráz vědy právní. Je pravda, že tato tvůrčí činnost je vrcholem vědecké činnosti právnické a jsouc podmíněna zvláštním nadáním jen málo jedinci může býti s úspěchem vykonávána. Proti tomu je však značně vysoké procento právníků, kteří, i když samostatně nedovedou tvořiti, nejen mají zájem o výsledky vědeckého badání, nýbrž je i plně chápou a — což jest nejdůležitější — dovedou je v životě s úspěchem uplatňovati, podobajíce se tak hudebním umělcům s vlohami reprodukčními, kteří, nemajíce sami tvořivou vlohu komposiční, díla skladatelů jiných provádějí často lépe a s větším pochopením, než by to dovedli sami autori komposice.
Je jistě pochybené, odnímá-li se těmto právníkům, tedy právě pro život nejcennějšímu živlu právnickému možnost dosáhnouti akademického gradu, jež je jistě jednou z nejvydatnějších pohnutek pilného a bedlivého studia, neboť mu opatřuje určitou zaslouženou společenskou distinkci, kterou nemůže mu nahraditi to nejkrásnější vysvědčení. Jaký význam proti tomu může miti vědecký doktorát svrchu uvedeného způsobu? Majetková úroveň našeho národa je poměrně nízká a za stávajících poměrů lze očekávati spíše její poklesnutí než stoupnutí; prostředky státní sotva stačí ke krytí nejnutnějších potřeb státních, takže je vyloučeno, aby stát mohl vydržovati nadané učence, kteří nemají vlastních prostředků. V důsledku toho nemohl by se vědecký doktor práv, s výjimkou několika málo bohatých jednotlivců, věnovati výhradně vědě, nýbrž musel by hledati povolání praktické, vždyť i u vysokoškolských profesorů je jejich činnost vědecká jen adnexem jejich činnosti jako státních úředníků. Poněvadž jen nepatrné procento všech vědeckých doktorů mohlo by býti umístěno jako učitelé na vysokých školách, musili by ostatní hledati svoji existenci u soudů, veřejných úřadů a ve službách soukromých. Tato povolání však zaměstnávají v dnešní době tak obsáhle, že poskytují nejvýše čas k sledování vědecké literatury, tím ovšem méně popřávají času k tvořivé vědecké práci. U většiny vědeckých doktorů byla by tedy pravděpodobně disertační práce prvním a zároveň posledním projevem vědecké činnosti. Doktorát stal by se tedy buď prázdnou formou bez obsahu, nebo nedemokratickou výsadou několika málo bohatých soukromníků.
Většina pak studujících, pozbyvši možnosti dosáhnouti akademického gradu, pozbyla by i důvodu pro důkladnější studium, což by se zejména škodlivě uplatnilo, kdyby klesajícím počtem absolventů právnických studií zvětšila se možnost nalézti zaměstnání i pro absolventy méně kvalifikované. Zavedení vědeckého doktorátu vedlo by tedy pravděpodobně k tomu, že bychom měli několik málo soukromých učenců a za to převážnou většinu podprůměrně kvalifikovaných soudců a úředníků. Kdybychom předpokládali, že by titul vědeckého doktora práv opravdu mohl býti zárukou, že jeho nositel má schopnosti k vědecké tvořivé práci, musili bychom připustiti, že zavedením vědeckého doktorátu vznikly by nám až do vymření doktorů podle starého řádu dvě kategorie praktických právníků, jedni s titulem doktora nabytým před zavedením nového řádu a druzí bez tohoto titulu, kterého nemohli dosáhnouti nemajíce vědecké tvůrčí schopnosti, ač by třeba po stránce vědomostí a úsudku převyšovali mnohé doktory podle starého řádu. Stav tento, který by mohl potrvati několik desítiletí, byl by zřejmou a těžkou křivdou.
Zavedení jednotných zkoušek nemusí vésti, jak se stoupenci vědeckého doktorátu domnívají, k zevšeobecnění a znehodnocení hodnosti doktorské, odstraníme-li základní chybu, která zatěžuje dnešní rigorosní řád. Dnes stává se doktorem každý, kdo vykoná vůbec předepsaná rigorosa, takže máme doktory, kteří každé rigorosum třikráte opakovali než je per majorissima udělali. Doktoři tohoto druhu nejsou ovšem akademickému gradu ke cti. Podle názoru sboru má rozhodovati o udělení hodnosti doktorské ne to, že někdo rigorosa vůbec vykonal, nýbrž, že je vykonal dobře.
Sbor profesorský navrhuje tedy, aby doktorát »práv« mohl býti udělen jen tomu kandidátovi, který vykoná většinu přísných zkoušek fakultních s prospěchem alespoň většinou hlasů dobrým.
Toto opatření vedlo by ovšem k zavedení jisté novoty; musilo by totiž býti připuštěno opakování zkoušky za účelem zlepšení výsledku.
Kandidát, který vykonal na poprvé zkoušku s výsledkem jen dostatečným, mohl by ji opakovati ; kdyby při opakování dosáhl opět jen výsledku dostatečného, mohl by po třetí opakovati jen tehdy, kdyby alespoň u dvou z jiných zkoušek dosáhl výsledku většinou hlasů dobrého.
Zkoušku vykonanou s prospěchem nedostatečným možno opakovati. Neobstojí-li kandidát opětně, může opakovati po třetí. Další opakování budiž za všech okolností vyloučeno.
Kandidát, který z jednoho zkušebního předmětu projeví naprostou nevědomost, může vykonati z tohoto předmětu opravnou zkoušku, obdržel-li ze všech ostatních zkušebních předmětů známku alespoň dobrou; jinak bude reprobován a musí opakovati zkoušku celou. Opakovati celou zkoušku musí také tehdy, když opravnou zkoušku vykonal opět s prospěchem nedostatečným.
V rámci této úpravy lze konečně vyhověti i těm, kdož žádají zavedení t. zv. doktorátu vědeckého. Posluchači, který v některém semináři osvědčí skutečně schopnost k vědecké tvůrčí práci, může býti k návrhu ředitele semináře, který musí býti schválen sborem, udělena hodnost doktora »právní vědy« za těchto podmínek:
1. Předloží-li samostatnou vědeckou práci písemnou;
2. podrobí-li se s úspěchem disputaci o této práci;
3. dosáhl-li při rigorosech alespoň čtyř hlasů dobrých s vyznamenáním;
4. podrobil-li se s úspěchem veřejnému kolokviu z dějin právní filosofie.
K posouzení práce a konání disputace zvolí sbor k návrhu příslušného ředitele semináře tříčlennou komisi, ve které je děkan předsedou a ředitel semináře referentem.
Udělení hodnosti doktora vědy právní stane se podle řádu pro slavnostní promoce.
V doktorátu vědy právní ožil by tedy v modernější, zdokonalené formě institut doktora sub auspiciis.
Sbor profesorský navrhuje zavedení 4 přísných zkoušek :
a) Prvá přísná zkouška, kterou by bylo možno konati nejdříve na konci třetího semestru. Tato zkouška by se konala z práva trestního a z předmětů historických, ťľspešné vykonání prvé zkoušky bylo by podmínkou postupu do druhého oddílu studijního.
b) Druhá přísná zkouška konala by se z práva občanského, práva obchodního a směnečného a civilního řízeni soudního; mohla by býti konána nejdříve na začátku sedmého semestru a byla by podmínkou postupu do třetího oddílu studijního.
c) Třetí přísná zkouška konala by se z práva ústavního, práva správního a práva mezinárodního; mohla by býti konána nejdříve v posledním měsíci devátého semestru studijního.
d) čtvrtá přísná zkouška konala by se z národohospodářské theorie, národohospodářské politiky a z vědy finanční a práva finančního; konala by se nejdříve za dva měsíce po vykonání zkoušky třetí. Tímto řešením podařilo by se jednak udržeti nedělené zkoušky a tím přidržeti studující k tomu, aby se naučili ovládati pamětí větší vědní celky, jednak obmezily by se nároky na pamět a duševní napětí kandidátů, dnes příliš vystupňované, na rozumnou a zdraví jejich neohrožující míru.
Zkoušky konaly by se před čtyřčlennou komisí za předsednictví děkana fakulty. Každý předmět směl by býti zkoušen jen jedním komisařem. Členy komisí byli by nominelní řádní a mimořádní profesoři příslušných oborů. Docent, který nejméně šest semestrů konal přednášky z oboru, na který je habilitován a který je předmětem zkušebním, mohl by k návrhu příslušného ordinare býti sborem připuštěn k úřadu examinátorskému z tohoto oboru.
Pokud jde o postup při zkoušení a hlasování, doporučuje sbor profesorský, aby byl v hlavních rysech přijat z instrukce o konání státních zkoušek s těmito změnami: zkoušky z jednotlivých předmětů mají býti konány odděleně před jednotlivými komisaři a to u první zkoušky musí kandidáti vykonati zkoušky ze všech předmětů během desíti dnů, u ostatních zkoušek během týdne ; tímto opatřením chce sbor dosáhnouti, aby kandidát mohl si před zkouškou z každého předmětu látku zopakovati a aby byl ušetřen nervového napětí, které působí dnešní soustředění zkoušky ze všech předmětů do jednoho půldne.
Pro klasifikaci prospěchu doporučuje sbor, aby byl převzat způsob, který je dnes zaveden u státních zkoušek, t. j. známky: dobrý s vyznamenáním, dobrý, dostatečný a nedostatečný. Klasifikace tato lépe vystihuje stupně prospěchu než klasifikování dnešního rigorosního řádu.
Návrh komise byl schválen ve schůzi sboru profesorského dne 3. prosince 1936 všemi hlasy proti dvěma (prof. Sommer a Vošta). Minoritní vota podali prof. Sommer proti celému usnesení, prof. Vošta v otázkách podržení dějin práva ve střední Evropě a doktorátu, profesor Horáček, jenž žádá zavedení předmětu: Theoretická a hospodářská statistika, a prof. Solnař proti zařadění trestního práva do všeobecného oddílu a proti rozdělení studia na tři oddíly.
Dr. Arnošt Wenig.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Stání. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 824-824.