NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Čís. 3519.

§ 376 tr. zák. jest jen použitím § 335 tr. zák. na určitý výsek možných případů.
K odsouzení pro přestupek podle § 376 tr. zák. se vyžaduje, by kromě zjištění, že se osoba, která z přirozené povinnosti má dohled k dětem, jež nejsou samy s to, by se opatřily a chránily před nebezpečenstvím, provinila nepečlivostí, plníc tuto povinnost, bylo dále zjištěno, že tato osoba již podle přirozených následků svého opomenutí, jež každý může snadno poznati, mohla postříci, že jím může býti ohrožena tělesná bezpečnost dětí.
Povinnost otce, by osobně dohlížel k tělesné bezpečnosti dětí, nenastává, dokud otec vzhledem ke konkrétním okolnostem důvodně může předpokládati, že se tak stane matkou (§ 141 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 11. června 1929, Zm I 583/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 1. června 1928, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem proti bezpečnosti života podle §§ 335, 376 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a vrátil věc témuž krajskému soudu k opětnému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Napadený rozsudek předpokládá, že děti obžalovaných Eduard a Anna zahynuli udušením, protože se z hořících (doutnajících) přikrývek a ze slámy vyvíjel kouř; za alespoň možnou prapříčinu vznětí se přikrývek a slámy pokládá rozsudek zřejmě okolnost, že v době, když se obžalovaní po poledni vzdálili z bytu, nebyl oheň v kuchyňských kamnech patrně ještě úplně uhaslý; plyne to ze slov rozsudku, ale také z postupu odůvodnění nalézacího soudu, jenž teprve na konci mluví o sirkách a patrně věří obžalovaným, že je před svým odchodem odklidili. Jak potom oheň v kamnech zbylý přešel na přikrývky a na slámu (podle četn. oznámení a přiloženého k němu náčrtku bylo místo ohně od kamen vzdáleno zhruba na 1/2 3 m), zda vypadnutím řežavého uhlíku z kamen či snad spíše tak, že některé z děcek zanítilo nějaký hořlavý předmět od řežavého popele v kamnech a přeneslo oheň na postel nebo pod ní, o tom se rozsudek nevyslovuje. Skutková podstata § 335 tr. zák., jehož je § 376 tr. zák. jen použitím na určitý výsek možných případů, činí trestně zodpovědným za jednání neb opomenutí, z něhož nastal některý z výsledků v zákoně uvedených, mohl-li pachatel z některého z důvodů v zákoně naznačených postříci, že jeho jednání neb opomenutí může ohroziti lidskou bezpečnost. Pro § 376 tr. zák. a v mezích souzeného případu vyžaduje se tedy k odsouzení, by kromě zjištění, že se osoba, která z přirozené povinnosti má dohled k dětem, jež nejsou samy s to, by se opatřily a chránily před nebezpečenstvím, provinila nepečlivostí, plníc tuto povinnost, — bylo dále zjištěno, že tato osoba již podle přirozených následků svého opomenutí, jež každý může snadno poznati, mohla postříci, že jím může býti ohrožena tělesná bezpečnost dětí. V onom směru zjišťuje nalézací soud, že oba obžalovaní odešli z bytu, zanechavše tam tři malé děti, z nichž nejstaršímu nebyla ještě 4 léta, bez dozoru ve světnici, kde nebyl patrně ještě oheň v kamnech vyhaslý, neučinivše pro bezpečnost dětí nic jiného, než že Anna K-ová požádala sousedku N-ovou, by se občas podívala, zda děti neotvírají okno, — shledává toto jediné opatření nedostatečným a spatřuje v tom zanedbání povinnosti, kterou § 376 tr. zák. zvláště rodičům připomíná. Při tom vzal soud nalézací v úvahu i otázku, zda tato složka skutkové podstaty není popřena zřetelem na meze, ve kterých podle konkrétních poměrů bylo lze na obžalovaných požadovati, by plnili onu povinnost k dohledu (stanovisko rozhodnutí zrušovacího soudu, uveřejněných ve sb. tr. pod. čís. 1217, 2214), shledal však, že obžalovaným, kteří musili jíti po práci, bylo lze postarati se o dohled alespoň tak, že by byli své menší děti svěřili dohledu svého devítiletého synka Josefa. Ve směru druhém (subjektivním) praví rozsudek, že obžalovaní při onom nedostatečně opatřeném dohledu nad třemi malými dětmi mohli snadno předvídati nebezpečí pro jejich tělesnou bezpečnost, a dále, že obžalovaní mohli lehce seznati, že jejich tři děti, ponechány samy sobě, mohly by býti ohroženy na zdraví nebo na tělesné bezpečnosti ano i na životě, zejména že mohly by býti vydány nebezpečí ohně. Nehledíc k tomu, že toto zjištění je ve své prvé větě příliš povšechné a že ani v poslední větě, kde se alespoň přibližuje předpokládané příčině smrti dětí, není zjišťovací výrok rozsudku dostatečně přizpůsoben požadavku plynoucímu z předchozích výkladů, by bylo zjištěno, že obžalovaní, a to ovšem každý z nich o sobě, mohli předvídati, že z jejich opomenutí může nastati ten konkrétní lidskou bezpečnost ohrožující stav, který pak vyvrcholil ve skutečnou škodu smrtí dětí, — vytýká zmateční stížnost onomu zjištění právem s hlediska čís. 5 § 281 ř. tr. nedostatek odůvodnění. Nepraviť rozsudek vskutku, proč a z čeho mohli obžalovaní, pokud se týče ten neb onen z nich, lehce seznati, že jejich tří děti mohly by, ponechány samy sobě, býti vydány nebezpečí ohně, a nezjišťuje ani skutečností, o něž tento svůj závěr opírá. Vždyť ani nezjišťuje, zda bylo obžalovaným (pokud se týče komu z nich) známo, ze v kamnech nebyl oheň v době jejich odchodu z domova ještě úplně uhaslý, jak in objecto rozsudek předpokládá. Tím méně rozsudek vysvětluje, proč má za to, že obžalovaní mohli seznati, že tento patrně ještě ne zcela uhaslý oheň v kamnech může se státi zdrojem ohrožení tělesné bezpečnosti jejich děti. Rozsudek je tu tedy stižen zmatečností podle čís. 5 § 281 tr. ř., jež podle § 288 čís. 1 tr. ř. musí vésti k jeho zrušení.
Za tohoto stavu věci netřeba se z dalších vývodů zmateční stížnosti zabývati žádným krom toho, kde se zmateční stížnost poukazem na ustanovení § 141 obč. zák., jenž ukládá péči o tělesné blaho dítěte v prvé řadě matce, pokouší o vyvinění spoluobžalovaného Josefa K-a již z důvodu, že nebyl způsobilým podmětem přečinu podle § 376 tr. zák. alespoň co do povinnosti přirozené. S tímto názorem nelze ovšem souhlasiti. Vždyť § 139 obč. zák., mluvě o povinnostech »rodičů« proti manželským dětem, ukládá i otci za povinnost, pečovati o život a o zdraví dětí právě tak, jak i § 141 obč. zák. ukládá tuto povinnost matce nikoliv výlučně, nýbrž jen »v prvé řadě«, tedy v druhé řadě i otci. Proto není však poukaz stěžovatelův na ustanovení § 141 obč. zák. nemístným. Neboť, ustanovuje-li § 141 obč. zák., že jest v prvé radě na matce pečovati o tělesnou výchovu a o zdraví dítek, plyne z toho, že povinnost otce, by sám osobně dohlížel k tělesné bezpečnosti dětí, nenastává, dokud otec vzhledem ke konkrétním okolnostem důvodně může předpokládati, že se tak stane matkou. Teprve když otec zjistí, že matka tuto svou povinnost zanedbává anebo ji dostáti nemůže, jest na něm, by v tom zjednal nápravu nebo, by sám pečoval o tělesné blaho svých dětí. Z toho vidno, že otázku viny nelze řešiti ohledně obou rodičů jednotně a stejně a bude proto na soudu nalézacím, by o vině každého z obžalovaných uvažoval zvlášť a by pokud se tkne obžalovaného Josefa K-a, zejména též zkoumal a zjistil, zda a proč se nesměl v naznačeném směru spoléhati na svou manželku.

Citace:

Čís. 3519.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 370-373.