Č. 9197.

Zaměstnanci veřejní: Vydávaje disciplinární nález proti gážistovi mimo hodn. třídu ve sboru stráže bezpečnosti, nemůže disciplinární úřad formalisovati podstatu disc. přečinu odlišně od podstaty, jak byla žalována v řízení disciplinárním.
(Nález ze dne 17. dubna 1931 č. 5380.)
Věc: Alois H. v J. proti zemské správě politické v Praze o disciplinární trest.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem správce policejního komisařství v K. z 27. května 1927 uložen byl strážníku Aloisů H. na základě §§ 23 a 37 odst. 1 nař. č. 295/22 trest kárné důtky písemné s pohrůžkou přísnějších trestů disciplinárních, pro porušení služebních povinností a kázně, kteréhož dopustil se tím, že nepředložil ihned anonymní dopis, jímž sdělen byl mu obsah úředních spisů, takže tím zamezil pátrání po osobě, která porušila úřední tajemství.
Odvolání z tohoto nálezu včas podanému nevyhověla zsp v Praze, ježto skutková podstata služebního přečinu § 23 vl. nař. č. 295/22 byla prokázána. Námitka st-lova, že byl odsouzen pro delikt, pro který v disc. řízení obžalován nebyl, jest nesprávná a nemá opory v spisech. V návrhu disc. referenta z 23. března 1927, jímž disc. komisi bylo navrženo, aby proti odvolateli bylo zavedeno disc. řízení, se výslovně mluví o porušení služebních povinností ve smyslu § 23 cit. nař. tím, že odvolatel nabyl vědomosti o úředním tajemství. Rovněž při ústním jednání byl tento delikt náležitě projednán, ježto právě z tohoto důvodu byli slyšeni svědci obviněným vedení, totiž strážník K. a P., kteří potvrdili, že v rozmluvě s nimi obviněný výslovně prohlásil, že ví vše, co obsaženo bylo ve zprávě policejního komisařství v K., kterou předkládáno bylo odvolání obviněného zspé. Ostatně totéž prohlásil obviněný výslovně při výslechu na velitelství stráže. Ježto šlo v této věci o úřední spis, ke kterému kromě referenta neměl nikdo přístupu, jest jisto, že obviněný nabyl vědomosti o obsahu tohoto spisu nepřípustným způsobem. I kdyby nemohlo býti prokázáno, že obviněný byl by se domohl znalosti úředních spisů vlastním jednáním, přece jen porušil úřední tajemství tím, že obsah spisu dále sděloval a konečně neoznámením věci zamezil pátrání po osobě, která obsah spisů mu sdělila. Byl proto v souhlase s výsledkem ústního jednání definován správcem policejního komisařství čin odvolateli za vinu kladený tak, jak v nálezu jest uvedeno.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost vytýká, že porušena byla v řízení, jež ukončeno bylo nař. rozhodnutím, zásada obžalovací, ježto byl st-l potrestán pro čin, o kterém nebylo jednáno v řízení tom a z něhož se st-l také nezodpovídal. Čin, pro který byl kárně potrestán, liší se prý podstatně od onoho, z něhož byl obžalobou obviněn a jest prý proto celý postup žal. úřadu protizákonný. Nss uznal stížnost důvodnou.
Podle § 2 zák. č. 230/22 upraví se nařízením předpisy o služebním poměru sboru stráže bezpečnosti, pokud předpisy ty nejsou obsaženy v zák. č. 15/1914 ř. z. o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců. Nařízením tím jest vl. nař. č. 295/22, které v § 33 ustanovuje, že gážisté mimo hodn. třídy, kteří poruší své stavovské a úřední povinnosti, budou bez újmy své odpovědnosti podle trest. zákona potrestáni pořádkovými neb disc. tresty podle toho, zda se porušení povinnosti jeví toliko jako nepořádek, aneb s ohledem na poškození neb ohrožení státních zájmů, na způsob neb závažnost pochybení atd jako služební přečin. Tresty disc. ukládá podle § 43 cit. vl. nař. po vyslechnutí disc. komise přednosta úřadu osobního. Komise tato usnáší se podle § 44 uved. nař na návrhu, který se vztahuje na otázku viny a na případný trest a předloží návrh úřednímu přednostovi, vykonávajícímu moc disc. Tento není bezpodmínečně vázán na usnesení komise, nýbrž naopak oprávněn, aby i proti návrhu komise osvobodil nebo odsoudil a trest ustanovil. O odvolání z nálezu disc. rozhoduje podle § 45 nař. přednosta úřadu bezprostředně nadřízeného, a to s konečnou platností.
Z předeslaného vysvítá, že i disc. právo členů sboru stráže bezpečnosti má svůj pramen ve služební moci zaměstnavatelově a že je prostředkem k udržování kázně a pořádku uvnitř služebního organismu. Stihaje porušení specielní povinnosti, plynoucí ze služebního poměru členů sboru stráže bezpečnosti, jest disc. nález aktem, jímž se nuceně odnímají tomu kterému členu sboru stráže bezpečnosti nějaké hodnoty, resp. statky pro to, že kázeň a pořádek byly jím porušeny. Z podstaty disc. práva vyplývá, že lze v něm ukládati tresty jen po provedení řádného řízení, v němž musí býti obviněnému v zásadě podle principu obžalovacího sděleno, pro které řádně specifikované činy jest volán k zodpovědnosti a umožněna mu obhajoba před vydáním disc. nálezu. Skutková podstata disc. deliktu jest vymezena v uvedeném § 33 pouze všeobecnou dikcí »porušení stavovských a úředních povinností« a jest proto tím spíše požadavkem řádnosti disc. procesu, aby byly přesně vymezeny a určeny jednotlivé činy či opomenutí, jež se obviněnému přičítají na vrub a dána mu tak možnost, aby se proti obviněním v řízení řádně mohl obhájiti. Tomuto názoru není na závadu skutečnost, že § 23 vl. nař. uvádí některé činy neb opomenutí jako zvláště závažné porušení služebních povinností, neboť ustanovení to není svou podstatou ničím jiným než pouhou exemplifikací některých deliktních skutkových podstat, které chce nařízení trestati jako závažnější disc. poklesky přísnějším trestem. I přes toto ustanovení jest v disc. právu členů sboru stráže bezpečnosti jen jedna legální skutková podstata disc. deliktu, to jest porušení stavovských a služebních povinností (srovn. §§ 22, 24 a 26). Tato legální skutková podstata musí býti v každém případě v jednotlivostech řádně determinována a konkrétními činy či opomenutími již v obžalobě doložena. Vyšly-li proto během řízení disc. na jevo skutky neb opomenutí, které by samy o sobě mohly zakládati porušení služební povinnosti a kázně, resp. stavovské povinnosti, nelze již v pouhém konstatování toho při ústním líčení spatřovati dostatečný podklad pro odsuzující výrok disc. úřadu. Tento není po zákonu oprávněn, aby, vydávaje disc. nález, formalisoval deliktní podstaty odlišně od těch, jak byly žalovány v řízení disc. a by z průvodního materiálu v řízení sebraného sám nové delikty zjišťoval a na ně aplikoval disciplinárně-trestní normy.
Jak patrno z obsahu správních spisů, bylo st-li při ústním jednání před disc. komisí dne 28. března 1927 sděleno na jeho dotaz předsedou komise, že jest viněn jednak z toho, že se neslušným způsobem zachoval vůči obvodnímu inspektorovi B., když byl předvolán na velitelství stráže, aby mu byla předestřena část aktů jednajících o jeho rekursu proti pořádkové pokutě tím způsobem, že ho odbyl poznámkou, že do příslušného doprovodu rekursu nemusí nahlédnouti, ježto jeho obsah zná a za druhé, že si pokoutným způsobem zjednal znalost úředních spisů, které byly dosud úředním tajemstvím. Celé ústní jednání, pokud směřovalo k druhému bodu obžaloby, vedlo podle protokolárního zápisu z 28. března 1927 k tomu, že st-l, byv vyslýchán ve věci svého odvolání proti pořádkové pokutě, učinil poznámku, že ví asi, který svědek proti němu vypovídal a že ví vše, co na něho do Prahy psali, čímž myslil obsah doprovodu svého rekursu. Na dotaz, jakým způsobem se to dověděl, odpověděl st-l, že obdržel nepodepsaný dopis z Prahy, kterým mu byl sdělen obsah doprovodu k rekursu; k dotazu, zda byl vyzván, aby zmíněný anonymní dopis vydal, prohlásil obviněný, že k vydání dopisu vyzván byl, nemohl však tak učiniti, ježto jej spálil. Dále bylo při jednání podle prohlášení disc. referenta zjištěno, že st-l nabyl znalosti důvěrné části spisu způsobem, který nemohl býti objasněn disc. řízením a sám není s to, aby podal přijatelné vysvětlení. Konečně uvedeno, že st-l prozradil úřední tajemství dvěma strážníkům, čímž se dopustil porušení uvedeného tajemství a nečestného jednání.
Z předeslaného vysvítá, že st-l nebyl v řízení disc. žalován pro jednání, jež záležeti mělo v tom, že nepředložil anonymní dopis svým nad- řízeným a že nebylo pro tento čin řízení disc. s ním vedeno. Nebylo-li však spatřováno porušení služ. povinností st-lem v řízení disc. v tom, že st-l nepředložil svému velitelství anonymní dopis, v němž mu byl obsah spisů policejního komisařství v K. sdělen, čímž zamezeno bylo pátrání po osobě, která porušila úřední tajemství, nemohl žal. úřad pro tento čin, podle toho, co předesláno, v nař. rozhodnutí disciplinárně st-le potrestati a jest výrok jeho v rozporu se zákonem.
Na tom nemůže nic změniti skutečnost, že v návrhu disc. referenta na zavedení disc. řízení se mluví o porušení služ. povinností a nečestném jednání ve smyslu § 23 vl. nař. č. 295/22 tím, že st-l nabyl vědomosti o úředním tajemství. Neníť návrh disc. referenta sám o sobě ještě formelní obžalobou a nelze v něm proto spatřovati procesní úkon, kterým se obviněnému dává vědčti, z čeho je disciplinárně stihán. Ostatně je nabytí vědomosti o úředním tajemství nepřípustným způsobem podstatně jinou deliktní skutkovou podstatou než nepředložení anonymního dopisu, v němž je sdělován členu sboru stráže bezpečnosti obsah úředního spisu, pro kteréžto opomenutí byl st-l nař. rozhodnutím disciplinárně potrestán.
Z toho, co uvedeno, jest patrno, že výrok žal. úřadu odporuje zákonu a slušelo jej proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9197. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 718-720.