Č. 5847.

Vojenské věci: I. Záložnímu gážistovi může úřad trvalé výslužné povoliti jen k jeho žádosti, — II. Žádost za zavedení superarbitračního řízení není o sobě ještě žádostí za přiznání trvalého výslužného. — III. Podmínkou nároku na přídavek za zranění není, aby oprávněná osoba nárok ten uplatnila do pěti roků po poranění.
(Nález ze dne 7. září 1926 č. 18060).
Věc: Dr. Vojtěch L. v N. proti ministerstvu národní obrany stran přídavku za zranění.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l, dříve advokát a od 1. ledna 1924 okresní soudce, sloužil v býv. armádě rak.-uh. jako gážista v záloze, posléze jako nadporučík. Jeho přihláška o převzetí v hodnosti gážisty v záloze z 31. března 1922 byla výnosem mno ze 13. listopadu 1922 odmítnuta jako opožděně podaná a st-l přeložen jako prostý vojín k jezdeckému pluku č. 5. Byv ke své žádosti z prosince 1923 podroben superarbitračnímu řízení, byl jednak dne 20. března 1924, jednak dne 6. února 1925 uznán k řadové službě nezpůsobilým, ale místních služeb i přiměřeného občanského povolání schopným. Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že st-l podle superarbitrace ze 6. února 1925 nemá vzhledem k ustanovení § 40 uh. zák. čl. LI : 1875 nároku na přídavek za zranění, jelikož od zranění, nárok na tento přídavek jinak odůvodňujícího, až do superarbitrace, kterou byla zjištěna služební nezpůsobilost tímto zraněním vyvolaná, uplynula doba delší pěti let (8. dubna 1918 až 6. února 1925, resp. 20. března 1924.).
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná tvrdí, že st-l byl po svém zranění 8. dubna 1918 propuštěn na trvalou dovolenou až do převratu a vytýká nař. rozhodnutí jednak nezákonnost, jednak vadnost řízení, kterou shledává v tom, že nař. rozhodnutí neobsahuje výroku o st-lově nároku na trvalé výslužné, ačkoliv se st-l, — nebyv dosud přeložen do výslužby, nýbrž jen na trvalou dovolenou propuštěn, — nalézá ještě v činné službě, po jejíž dobu mu příslušejí aktivní požitky a ze které nemůže býti propuštěn, dokud mu nebyl z úřední povinnosti po superarbitraci přiznán nárok na trvalé výslužné, k jehož uplatnění vzhledem k ustanovení §§ 2 a 7 cit. zák. dle názoru stížnosti zvláštní žádosti třeba není a jenž mu příslušel až do dne 1. ledna 1924, kdy byl jmenován soudcem, — pokud ovšem mu do té doby nepříslušejí požitky aktivní. Tato námitka není důvodna.
Podle § 6 uher. zák. čl. LI : 1875, jehož ustanovení jsou po rozumu § 97 odst. 2 a 98 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. v této příčině rozhodna, mají záložní gážisté vojenští, když se stanou ke službě z určitých tam blíže uvedených příčin neschopnými, právo žádati za trvalé výslužné. Z toho jde, že úřad může trvalé výslužné přiznati záložnímu gážistovi jen k jeho výslovné žádosti a nikoli z úřední povinnosti.
St-l nežádal však, jak ze spisů jde a jak stížnost nepopírá, o přiznání výslužného v řízení správním vůbec, nýbrž žádal jen o zahájení řízení superarbitračního a při superarbitraci dne 6. února 1925 o přiznání přídavku za zranění, které jest podle nadpisu k §§ 36—42 cit. zák. článku rovněž podmíněno výslovnou žádostí gážistovou.
Žádost o zahájení superarbitračního řízení, jímž se podle § 7 cit. zákona neschopnost k voj. službě zjišťuje, není však sama o sobě ještě žádostí za přiznání trvalého výslužného, poněvadž, jak výše naznačeno, není každá nezpůsobilost ke službě vojenské důvodem k přeložení do výslužby a k přiznání výslužného a poněvadž i gážista ke službě dle § 6 neschopný nárok na výslužné uplatniti může, ale nemusí.
Nežádal-li tedy st-l o přiznání výslužného, není vadou, že žal. úřad nerozhodl o jeho výslužném resp. o jeho aktivních požitcích, o jichž přiznání resp. vyplácení st-l podle stavu spisů v řízení správním rovněž nežádal.
Jinak jest tomu, pokud stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost z důvodu, že žal. úřad nesprávně vykládá ustanovení § 40 cit. zák. čl. LI : 1875, jenž stanoví, že přídavky za zranění náležejí v případech § 36 a 39 zák. (prostá resp. kvalifikovaná neschopnost ke službě) jen tehdy, když neschopnost ke službě z poranění nebo z těžkého uškození nastane v pěti letech od poranění nebo uškození. Podmínkou pro vznik nároku jest dle znění § 40 zák. pouze, aby neschopnost ke službě nastala v 5 letech. Že by byl nárok ten prekludován, nebyl-li v tomto 5letém termínu podáním žádosti uplatněn nebo dokonce nebyla-li v termínu tom zjištěna se strany úřadu neschopnost ke službě, zákon ani nestanovil, ani to vzhledem k jeho přesnému znění z něho vyvozovati nelze a zejména není myslitelno, že by zákon chtěl učiniti existenci nároku toho závislou na činnosti nebo nečinnosti úřadu, tedy na okolnosti od vůle strany nezávislé. (Srovnej nál. nss-u Boh. 4537 adm.)
Nař. rozhodnutí, vycházejíc z opačného názoru, nemá tedy opory v zákoně.
Žal. úřad sleduje sice v odvodním spise zmíněný nález i dále a dovozuje v jeho smyslu, že st-l by byl mohl po rozumu § 40 prov. nař. k cit. zákonu (Věstník býv. min. války č. 52 bod 172, resp. Rendeletek Tara z r. 1875 č. 166) nárok na přídavek za zranění uplatniti s úspěchem, jen kdyby byl podal žádost za jeho přiznání do 5 roků ode dne svého zranění, tedy do 8. dubna 1923 a nikoli až v prosinci 1923, ale přehlíží při tom, že se tímto ustanovením zachovává nárok na přídavek za zranění až do okamžiku přeložení do výslužby oněm gážistům, kteří, ač zraněni, dále aktivně slouží, tedy činnou službu skutečně dále konají a kteří by — popírajíce další činnou službou svoji neschopnost ke službě — mohli nároku na přídavek za zranění podle zákona v 5 letech pozbývati, — a že není opory ve spisech pro tento předpoklad, že st-l po svém zranění činnou službu skutečně dále konal, ať v býv. armádě rak.-uh. ať v armádě čsl.
Splnění tohoto předpokladu (konání činné služby) shledává odv. spis neprávem v tom, že svojí přihláškou žádal st-l o převzetí v hodnosti gážisty v záloze, neboť toto přihlášení samo o sobě nemůže nahraditi zákonný předpoklad skutečného konání činné služby vojenské.

Citace:

č. 5847. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 239-241.