Čís. 14728.

K výkladu § 507 odst. 1 c. ř. s.
Kdy je dovolen samostatný dovolací rekurs odpůrce do přípustnosti dovolání.
Použití § 502 odst. 4 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1935, Rv I 2116/35.)
Žalobkyně domáhají se na žalovaném vydání auta, k němuž žalovaný uplatnil retenční právo z důvodu oprav. Prvný soud žalobu původně zamítl a to proto, že žalobkyně, ačkoliv žalovaný měl proti nim pohledávku za opravy auta, jehož vydání se žalobkyně domáhají, a měl následkem toho retenční právo k autu, mu nenabídly zaplacení oprav. Odvolací soud zrušil tento rozsudek proto, že podle § 471 obč. zák. není takové nabídky zaplacení třeba. V dalším řízení před procesním soudem přednesly však strany souhlasně, že žalovaný svou pohledávku postoupil Marii V-ové. V důsledku toho oba soudy dospěly k názoru, že žalovaný tímto postupem pohledávky pozbyl i retenčního práva a uznaly podle žaloby. Spor byl oceněn odvolacím soudem na 5000 Kč. Dovolání podané žalovaným do rozsudku odvolacího soudu prvý soud odmítl jako nepřípustné vzhledem k předpisu § 502 odst. 3 ve znění čl. I. čís. 2 zákona čís. 251/34 sb. z. a n. Rekursní soud uložil prvému soudu, by o dovolání jednal dále podle zákona. Důvody: Prvý soud přehlédl ustanovení § 502 odst. 4 c. ř. s., dle něhož dovolání se připouští, když rozsudek prvé stolice, odvolacím soudem potvrzený, byl vynesen následkem usnesení soudu odvolacího, které rekursem nemůže býti bráno v odpor a jímž dřívější rozsudek podle §§ 496 čís. 2 a 3 a 499 byl zrušen a právní věc byla přikázána zpět soudu prvé stolice. O tento případ tu jde. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Především jest řešiti otázku, zda jest dovolací rekurs vůbec přípustný, hledí-li se k § 507 odst. 1 c. ř. s., podle něhož námitky proti přípustnosti dovolání nemohou býti uplatněny rekursem, nýbrž toliko v dovolací odpovědi. K otázce té jest v souzeném případě dáti odpověď kladnou. Zmíněný zákonný předpis má na mysli jen případ, kdy procesní soud dovoláni neodmítne pro nepřípustnost, nýbrž doručí jeden stejnopis podle druhé věty prvního odstavce § 507 c. ř. s. odpůrci. V takovém případě nemůže odpůrce rekursem uplatniti, že procesní soud měl dovolání pro nepřípustnost odmítnouti, nýbrž smí své námitky proti přípustnosti uplatniti jen v dovolací odpovědi. O tento případ však zde nejde, nýbrž jde o případ opačný, kde procesní soud odmítl dovolání podle první věty § 507 c. ř. s. pro nepřípustnost, ale rekursní soud k rekursu dovolatele prohlásil dovolání za přípustné. Proti jeho změňujícímu usnesení jest dovolací rekurs podle obecného předpisu § 514 odst. 1 c. ř. s. přípustný a je zde také oprávněný. Dovolání, které odvolací soud považuje za přípustné, směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. března 1935, jímž byl potvrzen rozsudek prvního soudu, a v němž byla hodnota předmětu sporu uvedena podle § 500 III c. ř. s. částkou 5000 Kč. Podle § 502 odst. 3 c. ř. s. v doslovu čl. I čís. 2 zákona z 11. prosince 1934 čís. 251 sb. z. a n. není však proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání, nepřevyšuje-li předmět sporu, o němž by měl dovolací soud rozhodnouti, na peněžních nebo peněžité hodnotě 7000 Kč, leč by odvolací soud v rozsudku prohlásil dovolání za přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního významu, což však se v projednávaném případě nestalo. Odstavec 4 § 502 c. ř. s. ustanovuje sice výjimku z tohoto pravidla dopouštěje dovolání, když rozsudek soudu prvé stolice odvolacím soudem potvrzený byl vynesen následkem usnesení odvolacího soudu, které rekursem nemůže býti bráno v odpor a jímž dřívější rozsudek podle § 496 čís. 2 a 3 a § 499 c. ř. s. byl zrušen a právní věc byla přikázána zpět soudu prvé stolice. To však předpokládá, že nový rozsudek prvního soudu nevycházel ze samostatného právního názoru, nýbrž z právního názoru, který odvolací soud ve zrušovacím usnesení projevil a jímž byl prvý soud při novém svém rozhodnutí podle § 499 odst. 2 c. ř. s. vázán tak, že pak tu jde o takové souhlasné rozsudky dvou soudů, z nichž každý dospěl nezávisle a samostatně k stejnému právnímu názoru, nýbrž o souhlasné rozsudky, jimž je za základ položen jen jediný právní názor odvolacího soudu (na př. sb. n. s. 2045, 3821, 6558, 7813, 8767, 9607 a j.). Ustanovení § 502 odst. 4 c. ř. s. nelze na souzený případ použíti. První soud totiž žalobu původně zamítl proto, že ačkoliv žalovaný měl proti žalobkyním pohledávku za opravy auta, jehož vydání se žalobkyně domáhají, a měl následkem tohoto retenční právo k autu, žalobkyně mu nenabídly zaplacení oprav. Odvolací soud zrušil tento rozsudek proto, že podle § 471 obč. zák. není takové nabídky zaplacení třeba. V dalším řízení před procesním soudem přednesly však strany souhlasně, že žalovaný svou pohledávku postoupil Marii V. V důsledku toho oba soudy dospěly k názoru, že žalovaný tímto postupem pohledávky pozbyl i retenčního práva. Prvý soud tedy po doplnění řízení rozhodl na podkladě změněného skutkového děje, který jej zprošťoval vázanosti co do právního posudku odvolacího soudu, a řídil se při tom právním názorem, který sám pokládal za odůvodněný tímto změněným stavem. Nebyl tudíž nový rozsudek prvé stolice, který byl odvolacím soudem potvrzen, vynesen z toho důvodu, že byl první soud podle § 499 odst. 2 c. ř. s. vázán právním názorem odvolacího soudu.

Citace:

č. 14728. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 862-864.