NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9667.

Jazykové právo: Žalobu pensionovaného úředníka býv. společnosti Ústecko-teplické dráhy ze služebního poměru, podanou podle § 74 jur. normy u zem. soudu civ. v Praze, nutno podati v jazyku státním, třebas žalobce je národnosti německé a jeho bydliště i býv. služební místo leží v okresu menšinovém.
(Nález ze dne 11. února 1932 č. 2058).
Prejudikatura: Boh. A 3348/24, 6271/27, 6957/27, 7382/28, 8075/29, 8076/29.
Věc: Dr. Karel St. v T. (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žalobou, podanou u zemského civilního soudu v Praze v jazyce německém, domáhal se st-1 na Čsl. státu náhrady ve výši 22922 Kč s přísl., které mu byly sraženy prý neprávem jménem daně z příjmu s pensijních jeho požitků, ač stát úmluvou se společností Ostecko-teplické dráhy z 18. května 1924 o konečném uspořádání vzájemných nároků, souvisejících s výkupem Ostecko-teplické dráhy, a vzhledem k ustanovení § 5 zák. č. 234/22 a konečně podle § 1409 o. z. o. převzal, pokud se týče přešla naň povinnost vypláceti žalobci podle služebních smluv a normativních předpisů bývalé Ostecko-teplické dráhy vyměřené pensijní požitky bez jakékoli srážky. Žaloba zakládala příslušnost zemského soudu civilního v Praze na ustanovení §§ 50 a 74 jur. normy a žalobce teprve v přípravném spise z 22. října 1928 prohlásil, že bude uplatňovati kompetenci tohoto u soudu také podle zák. č. 4/18.
Usnesením zem. civ. soudu v Praze z 23. července 1928 byla žaloba tato st-li vrácena s tím, aby byla podána do 14 dnů v jazyku státním. Dozorčí jazykové stížnosti, podané proti tomuto postupu, byly v pořadí instančním zamítnuty, naposledy nař. rozhodnutím.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, uvážil nss:
V tomto sporu jest rozhodnouti otázku, zda nař. rozhodnutím byl st-li právem odepřen nárok, uplatněný jím v řízení správním, aby podal v. zem. soudu civ. v Praze na čsl. stát (správu železniční) žalobu na doplnění neoprávněných pensijních srážek pro daně a o opominutí daňové srážky pro budoucnost — v jazyku německém. Právním pramenem, z něhož čerpati nutno odpověď na tuto otázku, jsou ustanovení §§ 1 a 2 jaz. zák. Z nich vyplývá, že podání u všech soudů, úřadů atd. republiky díti se mají zásadně vždy jazykem státním, nejsou-li dány předpoklady, vytčené v § 2 pro výjimečně použití jazyka menšinového. Podle 2. odst. tohoto paragrafu jsou soudy, úřady a orgány republiky, jejichž působnost se vztahuje na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než čsl., ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich se vztahuje na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku čsl., nýbrž i v jazyku podání. Použití jiného jazyka než státního závisí tedy podle tohoto předpisu na splnění dvou podmínek, a to podmínky objektivní, jež záleží v tom, že věc, o kterou jde, byla zmístněna v soudním okrese s kvalifikovanou jazykovou menšinou, a podmínky subjektivní, že strana, používající ve svém podání menšinového jazyka, jest příslušníkem této jazykové menšiny. Jen tehdy, jsou-li dány oba předpoklady, zaručuje jazykový zákon straně právo, aby použila svého jazyka menšinového. Podle ustálené judikatury nss-u, opírající se o cit. ustanovení jazyk. zák. a o usnesení odborného plena Boh A 315/27, jež došla výrazu zejména v nál. Boh. A 6271/27, řídí se ve sporech o užití jazyka při soudech a úřadech státních jazykové právo příslušníků jazyka národnostní menšiny podle toho, zda věc, která zavdala podnět k jazykovému sporu, vzešla v soudním okresu s kvalifikovanou jazykovou menšinou, t. j. zda tkví svými kořeny, určujícími příslušnost soudu neb úřadu, v takovém soudním okresu. Věcí, která v daném případě zavdala podnět k jazykovému sporu, byla německy sepsaná žaloba st-lova na čsl. stát, zastoupený fin. prokuraturou v Praze, podaná u zem. soudu civ. v Praze a vrácena tímto soudem st-li, aby ji sepsal v jazyku státním. — Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že spor touto žalobou zahájený, byl sporem z důvodu soukromoprávního, k jehož vyřízení příslušným byl zemský soud v Praze podle § 74 jur. normy, že působnost tohoto soudu se zřetelem na sídlo české finanční prokuratury, zastupující žalovaný čsl. stát, jímž jest Praha, se vztahuje na soudní okres pražský, v němž není kvalifikované jazykové menšiny německé, a z toho usoudil, že spor jest lokalisován v Praze. Žal. úřad vycházel pak při tom z právního názoru, že výraz »působnost«, jehož užívá jazykový zákon v § 2 odst. 2, nevyjadřuje nic jiného než co znamená slovo »příslušnost«. Proti tomu namítá stížnost, že ztotožňování obou těchto výrazů jest nesprávné a dovozuje, že z toho, že jazykový zákon neužívá výrazu příslušnost, nýbrž »působnost«, vyplývá, že jazykovému zákonu při poskytnutí menšinových práv nešlo o žádný čistě formelní důvod příslušnosti, nýbrž výhradně jen o materielní místní vztah věci k dotčenému soudnímu okresu, jinak že by jazykový zákon byl použil technického výrazu příslušnost. Tohoto výrazu však úmyslně opominul užiti proto, poněvadž chtěl ustanoviti něco jiného.
Nss stížnosti přisvědčiti nemohl. Výkladem výrazu »působnost«, jehož používá jaz. zákon v § 2 odst. 2, zabýval se nss již opětně a vyslovil v nál. Boh. A 8075 a 8076/29 právní názor, že výraz působnost neznamená podle svého významu, jaký v řeči má, a se zřetelem na souvislost, v níž bylo ho použito, nic jiného, než co vyjadřuje technický výraz »příslušnost«, a že jest totožným s pojmem příslušnosti místní. Tímto pojmem vyrozumívá se spojitost konkrétní právní věci s určitým úřadem, povolaným vůbec podle zákona k tomu, aby vyřizoval záležitosti toho druhu. Spojitost tato určuje se pak důvodem příslušnosti, totiž zvláštním poměrem, který speciální norma kompetenční za takový uznává. Tímto výkladem výrazu »působnost« vyvrácena jest jako neodůvodněná řečená námitka stížnosti, a padají zároveň i veškeré právní dedukce, jež stížnost činí ze svého nesprávného výkladu výrazu »působnost«, použitého ve 2. odst. § 2 jaz. zák., pro otázku, ve kterém soudním okrese byl lokalisován spor, zahájený st-lem žalobou podanou u zem. soudu civ. v Praze. Vyřízení tohoto sporu náleželo tomuto soudu na základě § 74 jur. normy, a to proto, že žalovaný čsl. stát byl zastoupen českou finanční prokuraturou se sídlem v Praze jako veřejným orgánem, povolaným podle služební instrukce pro finanční prokuratury, vydané min. nař. z 9. března 1898 č. 41 ř. z. a vl. nař. ze 4. června 1919 č. 313 Sb. k tomu, aby čsl. stát v tomto sporu zastupoval.
Jestliže pak zem. soud civ. v Praze podle kompetenčního předpisu § 74 jur. normy byl místně příslušný k vyřízení onoho sporu z toho důvodu, že v jeho sídle jest sídlo české fin. prokuratury, pak mu toto vyřízení příslušelo proto, že jeho působnost se vztahuje na soudní okres pražský, a nikoliv proto, že zemský soud civilní ve sporech proti čsl. státu fakticky rozšiřuje svou působnost přes hranice svého normálního obvodu na celé Čechy, a proto i na soudní okresy s jazykovou minoritou německou, jak st-1 tvrdí, a popírá, že by důvodem příslušnosti jeho bylo sídlo finanční prokuratury, neboť tím ocitá se v přímém rozporu s jasným positivním ustanovením § 74 jur. normy (srov. nál. Boh. A 7382/28). Z téhož důvodu nemá opory v zákoně ani mínění st-lovo, že se působnost zem. soudu civ. vztahuje prý ve sporech, v nichž žalován jest čsl. stát, též na soudní okresy s kvalifikovanou menšinou německou proto, poněvadž působnost české finanční prokuratury se vztahuje na tyto okresy. S hlediska kompetence zem. soudu civ., založené § 74 jur. normy, jest rozhodné výhradně jen sídlo české finanční prokuratury, a všechny ostatní skutečnosti, jako poloha věci, o niž jde, causa rozepře, předmět sporu, bydliště žalobcovo, místo uzavření a plnění smlouvy, z níž zažalovaný nárok byl odvozován, atd., na něž stížnost poukazuje, nemají tu právního významu. Proto jest neodůvodněná také námitka stížnosti, z těchto skutečností odvozovaná, že podle nich spor tkví svými kořeny a jest proto zmístněn v soudním okrese teplicko-šanovském.
Žal. úřad vycházel v nař. rozhodnutí dále z právního názoru, že žaloba st-lova byla opřena o důvod soukromoprávní. Stížnost správnost tohoto názoru nevyvrací, nýbrž namítá jen, že šlo také o spor z důvodu veřejnoprávního, o čemž bude řeč později. Šlo-li o spor soukromoprávní vedený proti státu u soudu jeho obecného sudiště, jež řídí se sídlem finanční prokuratury (§ 74 jur. normy), pak rozhodné jsou pro uplatnění menšinového práva jazykového ve smyslu § 2 druhého odstavce jaz. zák. jazykové poměry soudního okresu, v němž jest sídlo finanční prokuratury, povolané k zastupování státu ve sporu. Zásadu tuto vyslovil nss již v nál. Boh. A 6925/27. K vývodům, jimiž stížnost popírá správnost tohoto právního názoru, budiž uvedeno toto:
Stížnost vytýká, že nss přehlíží, že mezi ustanoveními § 66 a 74 jur. normy jest podstatný rozdíl a dovozuje, že § 66 jest úplná a samostatná norma, podle níž jest rozhodné místo, ve kterém osoba se usadila s úmyslem trvale se tam zdržovati, což jest otázka skutková, kdežto § 74 nečiní příslušnost závislou na otázce skutkové, nýbrž stanoví, že obecný soud eráru řídí se sídlem orgánu, jenž podle platných o tom předpisů jest povolán erár zastupovati. Paragraf 74 jest prý proto normou neúplnou, nesamostatnou, které lze použíti jen v souvislosti s §em 4 služební instrukce pro finanční prokuratury, takže příslušnost soudní řídí se předpisy této instrukce, podle níž finanční prokuratura jest příslušná podle svého obvodu, kde nachází se předmět, na nějž se vztahuje spor, případně kde se stala událost, zavdavší příčinu k němu, takže v těchto místech vzešel prý důvod příslušnosti.
Řečená výtka stížnosti jest bezpodstatná. Paragrafy 66 a 74 jur. normy zařáděny jsou ve 2. oddílu jejím pod záhlavím »Příslušnost místní« a pod společným nápisem »Soud obecný«. Obecný soud osoby fysické jest podle § 66 určen jejím bydlištěm. Obecný soud eráru jako osoby právnické jest podle § 74 určen sídlem veřejného orgánu, který podle předpisů o tom platných jest povolán zastupovati erár v rozepři. Ježto u osoby právnické, jakou jest stát, o bydlišti jeho dobře mluviti nelze, zvolil zákon v § 74 fikci bydliště státu a ustanovil jako fiktivní jeho bydliště ono místo, kde sídlí veřejný orgán povolaný k tomu, aby jej zastupoval v rozepři, v níž jest stranou žalovanou. Jako u osoby fysické určuje se místní příslušnost jejího obecného soudu jejím bydlištěm, tak u státu určuje se tato příslušnost jeho bydlištěm fiktivním, určeným sídlem finanční prokuratury, povolané zastupovati stát ve sporu.
Otázka, ve kterém místě jest bydliště osoby fysické, jest otázkou skutkovou. Stejné povahy jest i u státu otázka, ve kterém místě má sídlo finanční prokuratura jej zastupující. S hlediska jazykového práva není tedy při řešení otázky, kde soudní spor jest zmístněn, podstatného rozdílu mezi kompetenčními předpisy § 66 a 74 jur. normy, ježto v obou případech jsou rozhodné vždy jazykové poměry v soudním okrese, v němž jest bydliště žalované osoby fysické, resp. sídlo finanční prokuratury, jež jest povolána k tomu, aby zastupovala stát ve sporu proti němu zahájeném. Při tom jest okolnost, že její sídlo a zástupčí povinnost nejsou určeny v § 74 jur. normy přímo, nýbrž ve služební instrukci, irrelevantní, když zákon uznává tam sám jako kriterium pro obecnou místní soudní příslušnost pro žaloby proti státu sídlo veřejného orgánu, zastupujícího jej podle předpisů o tom vydaných. Je-li podle těchto úvah neodůvodněné tvrzení stížnosti o podstatném rozdílu mezi § 66 a 74 jur. normy při řešení otázky zmístnění st-lova sporu, pak jsou bezdůvodné také veškeré vývody, jež stížnost z tohoto svého mylného mínění činí, a jimiž snaží se dolíčiti lokalisaci st-lova sporu v soudním okrese teplicko- šanovském.
Stížnost namítá konečně, že kompetence zem. soudu civ. v Praze pro st-lův spor s čsl. státem byla založena také zákonem č. 4/18, a že proto st-li ve smyslu nál. Boh. A 3348/24 příslušelo právo, aby podal žalobu sepsanou v jazyku německém.
Námitku tuto, vznesenou již ve stížnosti, podané k žalovanému úřadu, prohlásil žal. úřad za nepřípustnou z toho důvodu, že st-1 neopíral ve své žalobě kompetenci zem. soudu civ. v Praze o ustanovení zák. č. 4/18, a že teprve ve vzniklém již jazykovém sporu změnil kompetenční důvod ve zřejmém rozporu se svými dřívějšími údaji, což však není přípustno. Při tom dovolal se žal. úřad nál. Boh. A 3348/24, ve kterém vysloven byl právní názor, že jazykovou stránku žaloby sluší posuzovati s toho hlediska, o jakou žalobu jde, resp. o jaký důvod kompetenční byla v ní příslušnost dovolaného soudu opřena. Proti právnímu hledisku, zaujatému žal. úřadem v nař. rozhodnutí při vyřizování uvedené námitky, neformuluje stížnost podle § 18 zák. o ss náležitě konkretisovaného stížního bodu, nenamítá zejména, že by právní názor žal. úřadu byl v té příčině nesprávný, nýbrž omezuje se toliko na to, že reprodukuje doslova uvedenou námitku tak, jak byla obsažena ve 4. odstavci jazykové stížnosti podané žal. min. Stížnost nebrojí ani slovem proti jeho výroku učiněnému o této námitce v nař. rozhodnutí. Takovéto pouhé opakování námitky, uplatněné v řízení správním, kterou úřad uznal za nepřípustnou, nelze pokládati za řádně formulovaný a provedený stižní bod ve stížnosti soudní ve smyslu § 18 zák. o ss, aby se jím nss mohl věcně zabývati. Námitka ta musila proto býti odmítnuta jako nepřípustná.

Citace:

č. 486. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 253-255.