Čís. 14477.

K výkladu čl. 7 f) a čl. 42 úmluvy 60/26 a čl. IX A d) 2. úmluvy čís. 34/27 Sb. z. a n.
Prejudicielní význam správních aktů (prohlášení dozorčího úřadu) v otázce měnové.
(Rozh. ze dne 22. června 1935, Rv II 147/35.)
Žalobce vypůjčil si od žalované společnosti A. pro životní a důchodové pojištění ve Vídni v roce 1903 3770000 K, jež byly hypotekárně zajištěny na jeho nemovitostech. Na tento dluh dluhoval žalobce roku 1923 ještě 1697280 K. Tento zbytek zaslal žalované poštovní spořitelnou, poněvadž podle dlužního úpisu jest konati veškeré platy ve Vídni a tudíž v měně rakouské. Když žalovaná obnos nepřijala a přijetí jeho jak ve měně rakouské tak i po přepočtení ve měně československé odmítla, složil žalobce tento obnos ve měně rakouské per K 1697280,— pro žalovanou u okresního soudu pro vnitřní město ve Vídni I., o kterémž složení byla žalovaná společnost usnesením okresního soudu pro vnitřní město Vídeň ze dne 25. července 1923 také zpravena. Žalovaná dopisem ze dne 5. srpna 1923 sdělila zástupci žalobcovu, že o složení byla vyrozuměna, že složení nebere na vědomí a musí ponechati složiteli, aby toto složení soudní cestou ospravedlnil. Žalobce zastávaje názor, že jeho dluh složením na soudě podle § 1425 obč. zák. zanikl, žádá o výmaz zástavního práva. Prvý soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaná v tomto sporu popírá nebo aspoň pochybuje o tom, že žalobce v době kritické (t. j. 26. února 1919) měl řádné sídlo v obou státech. Žalobce tvrdí, že nejedná se o pohledávku podléhající soupisu a clearingu, poněvadž obě strany mají své řádné bydliště (sídlo) na území jednoho a téhož státu. Nemůže býti sporu o tom, že žalovaná společnost A. má své sídlo jednak ve Vídni (hlavní ústav), jednak v Brně (generální zastupitelství), kterouž pobočku v Brně jest pokládati dle § 1 odst. 2. nařízení č. 265/22 za ústav tuzemský. Otázka, zda dluh založený dlužním úpisem ze dne 26. prosince 1903 podléhá soupisu a clearingu, byla právoplatně rozřešena úřady k tomu povolanými, totiž čsl. zúčtovacím ústavem v Praze, který ji odmítl a vyslovil, že nenáleží do rovnání dle mezistátní úmluvy čís. 60/26, a druhou instancí čsl. rak. rozhodčím soudem pro závazky ve starých korunách, jenž stížnost nálezem z 22. listopadu 1930 zamítl, a uznal, že dluh tento rovnání dle úmluvy čís. 60/26 nepodléhá. Tato druhá instance řešila také otázku, zda žalobce v kritické době měl řádné bydliště nejen v Československu, ale také v Rakousku a zjistila, že žalobce v kritické době měl bydliště v obou státech. Z toho jest dostatečně patrno, že v přítomném sporu jsou strany, které obě mají své sídlo jak v Československu, tak v Rakousku, kdežto vládní nař. o soupisu, resp. vládní nařízení čís. 249/25 předpokládají pohledávky resp. závazky mezi takovými osobami, z nichž jedna má sídlo pouze v jednom státě a druhá sídlo pouze v druhém státě. Jde tedy o pohledávku, která nespadá pod vládní nařízení čís. 249/25. Dle dopisu ze dne 24. ledna 1928 ministerstvo vnitra sice zásadně přijalo hypotéku tuto na úhradu technických reserv ve smyslu úmluvy čís. 60/26, avšak k praktickému provedení vkladem práva nadzástavního nedošlo, a dle dopisu ze dne 29. listopadu 1923 není finanční prokuratuře v Praze známo, zda hypotéka byla vládou na úhradu technických reserv přijata, neboť nebyla česká finanční prokuratura dožádána, aby vklad práva nadzástavního provedla, tím méně bylo provedení převzetí hypotéky na úhradu premiových reserv na ni přeneseno. Z toho jest zřejmo, že v řízení správním k žádnému zjišťování právního poměru nedojde. Ostatně nejde zde ani o pohledávku, u které by splněny byly podmínky čl. IX. úmluvy číslo 34/27. Žalovaná dovozovala, že dle čl. 42 úmluvy čís. 60/26 hypotekární pohledávky uvedené v čl. 7 lit. f) téže úmluvy mají býti placeny v poměru 1 K rakouské rovna 1 Kč, když přejde hypotéka taková dle úmluvy čís. 34/27 na čsl. stát nebo osobu jím určenou za účelem úhrady premiových reserv, poněvadž tuto pohledávku čsl. vláda skutečně přijala k účelu uvedenému, takže ona o ní rozhoduje. Tu naskytá se otázka dvojí: zda pohledávka o niž jde, jest taková, že může dle čl. IX. úmluvy čís. 34 z roku 1927 býti použita k úhradě technických reserv, a zda byla pravoplatně k tomu účelu věnována. Dle čl. IX. úmluvy čís. 34/27 má býti použito k úhradě technických reserv pohledávek z půjček, které jsou zajištěny na nemovitostech v republice československé ležících, které zní na staré rakousko-uherské koruny, pojišťovnám náleží nejméně od 26. února 1919 a jsou vyňaty ze všeobecné úpravy dle čl. 7. nebo 42. úmluvy z 18. května 1924 (čís. 60/26), pokud tyto pohledávky československým dozorčím úřadem k úhradě technických reserv pro československé stavy pojišťoven, které jsou věřiteli, byly knihovním vtělením práva nadzástavního pravoplatně věnovány. Pohledávka, o niž jde, nebyla však v době kritické (dne 26/2 1919) pojištěna na nemovitostech československých, nýbrž také na nemovitostech rakouských, zapsaných ve Vídni (pohledávka tato jest ze všeobecné úpravy vyňata ustanovením čl. 2. úmluvy z 18. června 1924 (čís. 60/26), neboť jde o pohledávku, při níž věřitel i dlužník v den 26. února 1919 měli řádné bydliště (sídlo) jak na území republiky československé, tak na území republiky rakouské). Není tedy tato pohledávka vyňata ze všeobecné úpravy ani čl. 7. ani čl. 42. úmluvy čís. 60/26. A konečně tato pohledávka nebyla pravoplatně přejata pro úhradu technických reserv, neboť toto pravoplatné převzetí dle znění čl. IX. úmluvy čís. 34/27 děje se zřízením práva nadzástavního, k čemuž dosud nedošlo. Pouhé »zásadní« přijetí není pravoplatným převzetím. Z toho již patrno, že obě otázky shora nadhozené nutno zodpověděti záporně, a z toho všeho plyne, že pohledávka nehodíc se ku převzetí ve smyslu čl. IX. úmluvy č. 34/27 a nebyvší ani k účelu tomu pravoplatně přijata, nemusí býti placena v korunách a nebyla odňata disposicím žalobce, aby na ni nesměl platiti. Uvedenými vývody padá návrh žalované na zamítnutí žaloby z důvodů shora uvedených. Za tohoto stavu věci byl dlužník (zde žalobce) oprávněn na pohledávku platiti a ji k soudu složiti, nebyl povinen platiti v Kč v poměru 1 stará koruna rakouská rovna 1 Kč, a mohl také zbytek pohledávky složiti k soudu. Dle dlužního úpisu ze dne 26. prosince 1903 měly veškeré platy býti konány ve Vídni. Bylo je tedy konati ve měně rakouské. Plniště jest směrodatné pro určení valuty. Dle § 6 zák. z 10. dubna 1919 pouze závazky splatné v republice Čsl. jest platiti v Kč. Usnesením okresního soudu ve Vídni I. vnitřní město ze dne 25. července 1923 bylo na soud přijato složení obnosu K 1697280,— pro žalovanou. Žalovaná byla o tomto složení vyrozuměna, nevzala je ale na vědomí a vyzvala žalobce, aby složení to soudně, tedy sporem ospravedlnil. Byl tedy žalobce oprávněn ku podání žaloby ve smyslu § 1425 obč. zák. Ke složení u soudu byl žalobce oprávněn, poněvadž žalovaná přijetí obnosu odmítla. Tímto soudním složením, o němž žalovaná byla vyrozuměna, osvobozen byl dlužník od závazku (§ 1425 o. z.), zanikl tedy dluh se vším příslušenstvím. Právo zástavní vtělené na nemovitostech nepomíjí ovšem placením (§ 469 obč. zák.), avšak zaplativší hypotekární dlužník je oprávněn domáhati se výroku, že právo zástavní může býti na základě rozsudku vymazáno a že žalovaná jest povinna to trpěti, neboť zástavní právo vázne už na nemovitostech per nefas. Odvolací soud nevyhověl odvolání. Důvody: Dle čl. IX. lit. d) zákona čís. 34/27 přišla by předmětná hypoteka v úvahu pro použití technických reserv uvedených dle čl. VIII. téhož zákona, pokud byla československým dozorčím úřadem nad pojišťovnami k úhradě těch reserv pro československé stavy pojištění knihovním vtělením práva nadzástavního právoplatně věnována. I když pokládá soud odvolací za lhostejnou okolnost, že pohledávka tato byla zajištěna nejen na tuzemských nemovitostech, ale i na vídeňských, neboť to nemůže býti na překážku, přece se soud odvolací přiklání k názoru soudu 1. stolice, že výše uvedené ustanovení čl. IX. na předmětnou pohledávku nedopadá, poněvadž jde o takovou pohledávku, která je vyňata již vůbec ze všeobecné úpravy podle čl. 2. úmluvy z 18. června 1924 a nebyla pravoplatně převzata zřízením práva nadzástavního. Dle zprávy min. vnitra ze dne 24. ledna 1928 »přijalo min. vnitra zásadně hypotéku, o niž jde, jako úhradu těch reserv podle čl. 7 lit. f) a čl. 42 úmluvy čís. 60/26 sb. z. a n., jakož i podle čl. IX. A lit. d) bod 2 čís. 34/27. K praktickému provedení tohoto zajištění vkladem práva nadzástavního pro čsl. stát dosud z technických příčin nedošlo.« Právem dovozuje 1. soud, že takové »zásadní« přijetí není právoplatným přijetím, neboť je to pouze přijetí s výhradou, že v cit. zprávě min. vnitra uvedené články mezistátních úmluv na tuto hypoteku dopadají a že tato hypotéka také skutečně, nejen formálně, po právu existuje, neboť neexistuje-li, nemá pro stát žádné ceny, i kdyby na ni právo nadzástavní bylo vloženo. Takové přijetí s výhradou, nebo jak to označuje ministerstvo vnitra, »zásadní« přijetí ve skutečnosti pravoplatným přijetím není, neboť závisí na dodatečných konkretních předpokladech zákonných i hmotných, zda k definitivnímu přijetí dojde. Stát nebude přece zabírati do technických reserv fingované pohledávky nebo pohledávky sice v knihách pozemkových figurující, ve skutečnosti však neexistující, tedy pomyslné majetkové hodnoty, neboť technické reservy mají tvořiti majetkový fond, aby práva a zájmy pojistníků byly chráněny, vývoj pojišťovnictví podporován — jak se praví v úvodě k zákonu čís. 34/27 a jak zdůrazňuje i čl. 215 mírové smlouvy St. Germainské. Zřízení práva nadzástavního předpokládá platnou pohledávku a platné zástavní právo, a pokud soudem není pravoplatně rozhodnuto, zda pohledávka v deskách zemských vkladem práva zástavního zajištěná jest po právu, či zda má býti vymazána, poněvadž není po právu, ježto byla zaplacena, nemělo by smyslu, aby dozorčí úřad předem definitivně — pravoplatně — rozhodoval o tom, zda se věnovaná pohledávka přijímá do stavu technických reserv a odtud slovo »zásadně«, t. j. s výhradou. Neboť v tomto případě, není-li pohledávka po právu, nemá vklad práva nadzástavního žádných praktických důsledků, neboť musí býti toto nadzástavní právo v důsledku výmazu hypotekární pohledávky také vymazáno. Tím jest odůvodněno ono »zásadní« přijetí, jež má svůj význam pouze v případě, že pohledávka fakticky tu jest, a jakmile bude řádnými soudy zjištěna, že skutečně je po právu, počne účinkovat ono »zásadní« přijetí, čili octne se pohledávka v nexu zástavním, takže podléhá pak automaticky všem obmezením a důsledkům plynoucím z mezistátních úmluv i tuzemských předpisů valutových a pod. Teprve po tomto rozhodnutí soudním může dojíti k rozhodnutí příslušného dozorčího (správního) úřadu, zda přijímá definitivně pohledávku do technických reserv, a po pravoplatném tomto věnování může dojíti ku vkladu nadzástavního práva, a pak teprve bude splněn předpoklad pravoplatného věnování ve smyslu čl. IX. d) zákon čís. 34/27. Poněvadž se jednalo pouze o »zásadní« přijetí, nikoliv o definitivní, nebylo potřebí, aby prohlašoval dozorčí úřad předem, než soud se věcí zabýval, že odmítá věnování této pohledávky, jak nesprávně míní odvolatelka. Toto stanovisko ostatně — jak zřejmo ze spisu ministerstva vnitra čís. 27701/33, zaujímá jak toto ministerstvo, tak i ministerstvo spravedlnosti. Tím jeví se vyvráceny námitky strany žalované. Pohledávka — o niž tu jde — nepodléhala předpisům disposici stran omezujícím, nespadala do všeobecné úpravy mezistátní úmluvy čís. 60/26 a nehodíc se ku převzetí ve smyslu čl. IX. úmluvy čís. 34/27, nebyla také ani dozorčím úřadem správním pravoplatně přijata ku krytí technických reserv. Byl tedy dlužník oprávněn na pohledávku tuto platiti, případně ji k soudu složiti a nebyl povinen platiti v Kč v poměru 1 Kč t. j. 1 K starorakouské. Není tu proto nesprávného posouzení.
Nejvyšší soud žalobu pro tentokráte zamítl.
Důvody:
Jde o právní posouzení a o výklad mezistátních smluv, uveřejněných pod čís. 60/26 a č. 34/27 ve sb. z. a n., kterým se dostalo sankce v tuzemských zákonech čís. 220/25 a 108/27 sb. z. a n. Úmluva čís. 60/26 sb. z. a n. byla do té míry všeobecná, že smluvní strany měly při ní na paměti všecky ony otázky, které ve smyslu mírové smlouvy uveřejněné pod čís. 507/21 ve sb. z. a n. měly býti řešeny a upraveny vzájemnou dohodou zúčastněných států. To je viděti jednak z úvodu této smlouvy, jednak z ustanovení mírových smluv, která jsou v této úmluvě čís. 60/26 zvláště uvedena. Avšak smlouvou touto nebyly rozřešeny všecky otázky dopodrobna s konečnou platností, nýbrž byla úprava některých otázek, nechť z jakýchkoli důvodů, vyhražena dalším dohodám. Všeobecná zásada o tom, jak budou likvidovány peněžní závazky ze soukromoprávních titulů, jež vznikly ve starých rakouských korunách před 26. únorem 1919, byla obsažena v odd. I. a odd. V. To bylo řízení zúčtovací (clearingové), které zásadně platilo pro všecky pohledávky. Z této všeobecné úpravy byly však podle § 7 v odd. II. vyňaty určité taxativně vyjmenované pohledávky a závazky, které podle své povahy vyžadovaly individuálního řešení a zvláštní úpravy. Mezi nimi byly podle lit. f) hypoteční pohledávky, které dne 26. února 1919 náležely rakouským pojišťovacím společnostem a které se přejímají vládou československou na úhradu premiové reservy pro příslušný československý stav pojištění. O takových závazcích platí jen ta ustanovení smlouvy čís. 60/26, která se jich výslovně týkají, tedy všecko to, co je o nich již v této smlouvě výslovně řečeno, jinak se tato úmluva na ně nevztahuje, ony mají býti předmětem zvláštních úmluv, které již byly nebo budou ještě sjednány. Při tom se v odst. lit. f) ještě výslovně uvádí, že v příčině těchto závazků platí ustanovení čl. 42. Protože pak se o těchto závazcích v odd. I. vůbec nemluví a nic se tam o nich výslovně neustanovuje, jak by to vyžadoval jinak čl. 7 podle prvního svého odstavce, neplatí pro ně ustanovení odd. I. a tedy ani čl. 2. v něm obsaženého, který se týká závazků, jichž dlužník nebo věřitel měli před 26. únorem 1919 dvojí bydliště, totiž jak na území rakouském tak v tuzemsku. Tento čl. 2. netýká se tedy oněch závazků, které se vylučují v odst. II. podle čl. 7. Že tomu tak skutečně je, plyne netoliko z toho, co bylo již řečeno, že totiž v čl. 2. nic o takových závazcích obsaženo není, nýbrž podává se to ze znění čl. 40, který se týká hypotečních pohledávek Rakousko-uherské banky (čl. 7. lit. g), u nichž se na rozdíl od čl. 42. analogické použití čl. 2. výslovně připouští. Konečně dlužno zde poukázati také ještě k závěrečnému zápisu ze dne 18. června 1924, kde se pod čís. 2 připouští použití čl. 42. o placení v Kč i pro případ, kdyby dlužníci (akciová spol.) dne 26. února 1919 byli měli bydliště (sídlo) v Rakousku. Proti zásadě, která by se podávala z čl. 1. a 2. ukládá se tu totiž platiti v korunách československých dokonce rakouskému dlužníku, i nelze nahlédnouti, proč by měl býti z této povinnosti vyňat dlužník československý. Pro otázku, v jaké měně má býti zaplacena hypoteční pohledávka žalované, je tedy nerozhodné, že československo-rakouský rozhodčí soud pro závazky ve starých korunách nálezem ze dne 22. listopadu 1930 rozhodl, že pohledávka nepodléhá rovnání podle dohody čís. 60/26, když své rozhodnutí se zřetelem ke své příslušnosti a podle oboru své působnosti opíral jenom o čl. 2. Tím bylo jenom vysloveno, že nejde o závazek, na který se vztahuje odd. I. jmenované smlouvy o řízení clearingovém. Po stránce formální má toto rozhodnutí význam pro tento spor potud, že tím byly odklizeny jakékoli pochybnosti s hlediska čl. 46 (1—3), jež by mohly vzejíti o tom, může-li býti o otázce valuty a osudu pohledávky jednáno před řádnými soudy. Řešiti další otázku, spadá-li totiž pohledávka pod ustanovení odd. II. oné smlouvy (viz ono rozlišování v čl. 49), náleží na pořad práva a smí tedy býti předmětem nynějšího sporu. Z těchto procesuálních hledisek přichází zde v úvahu mimo čl. 7 lit. f) a čl. 42 (odst. 2.) ještě čl. 47, kde se stanoví, že co do těchto závazků (podle odst. II.) zůstávají v platnosti platební, procesní a exekuční zákazy dosud vydané oběma stranami a to také po uplynutí lhůt tam stanovených a to až do účinnosti zvláštních úmluv zmíněných a naznačených v odst. II., v našem případě tedy do účinnosti smlouvy čís. 34/27, při čemž se ještě souhlasně zjišťuje, že se nař. čís. 236/23 sb. z. a n. vztahuje také na závazky uvedené v odd. II. čl. 7 lit. b) až g), což mělo zřejmě smysl, že tomu tak býti má, i kdyby se to snad ze znění onoho nařízení bez vší pochybnosti nepodávalo. Upozorniti ještě dlužno na to, že podle § 5 nař. čís. 265/22 sb. z. a n. posl. odst. bylo nutno přihlásiti také takové pohledávky, o kterých bylo pochybno, jsou-li podle tohoto nařízení soupisem povinny, což platilo také o pohledávce souzené, takže se pak zákaz placení obsažený v § 9 cit. nař. týkal také této pohledávky. Odd. II. týká se pak také ještě zmíněný již čl. 49, ale hlavně ještě také onen závěrečný zápis, jehož předmětem byla také pohledávka žalované strany proti akciové společnosti »Helenenhof-Imperial Hotel« v K. V. Podle toho byla tedy otázka, v jaké měně mají býti placeny hypoteční pohledávky zajištěné na tuzemských nemovitostech, které se přijímají na úhradu reserv, rozřešena v čl. 42 této úmluvy v tom smyslu, že takové pohledávky musí býti československými dlužníky zaplaceny v poměru: jedna stará koruna rovná se jedné československé koruně, tedy v korunách československých. Dlužno poukázati k tomu, že tyto soukromoprávní pohledávky byly posuzovány stejně jako případné nároky, jež by byly odpírány o čl. 273 a 275 mírové smlouvy, totiž jako pohledávky, které mají přejíti na republiku československou nebo na osobu jí určenou. Bylo již poukázáno na rozdílnou úpravu v čl. 40, týkajícím se hypotečních pohledávek Rakousko-uherské banky, pokud jde o dlužníky, kterých by se jinak týkal čl. 2 až 6 úmluvy, dále na rozdíl ve stylisaci, pokud jde o povinnost platiti tyto pohledávky v tomto čl. 40 (zaplatí českoslovenští hypoteční dlužníci), pak v čl. 41 odst. 5 československá vláda je oprávněna pohledávky na ni převedené vybrati od československých dlužníků,
Civilní rozhodnutí XVII. 33 v poměru oproti čl. 42, kde se kategoricky přikazuje, že dluhy podle čl. 42 musí býti československým dlužníkem zaplaceny v korunách československých. Tu jde tedy o normu, která zasahuje netoliko dlužníka, ale která váže i smluvní stranu v tom smyslu, že se dlužníku v příčině valuty nesmí dostati úlevy na úkor věřitele (se zřetelem k určení pohledávky k úhradě reserv) ani tuzemským zákonem, ani správním aktem. Poslední větou prvního odstavce čl. 42 pak se stanoví, že platy, které budou na tyto pohledávky vybrány, nespadají do obecného likvidačního fondu (v clearingu), nýbrž že jich bude použito podle zvlášních úmluv, to jest podle čl. IX lit. d) odst. 2 in fine) přímo na místo, které k tomu ustanoví československý dozorčí úřad nad pojišťovnami, aby totiž dosaženo bylo účelu, jemuž celé toto ustanovení slouží, totiž zabezpečení reserv. Že žalobce rozhodujícího dne, totiž 26. února 1919 měl řádné bydliště také na území československé republiky, o tom nebylo sporu. Podle toho dlužno jej tedy považovati ve smyslu čl. 42 úmluvy čís. 60/26 za československého dlužníka. Odvolací soud klade důraz na to, že hypoteční dluh, o který jde, je zmístněn ve Vídni, že totiž podle dlužního úpisu ze dne 26. prosince 1903, jak zjišťuje soud procesní, všecky platy měly býti konány ve Vídni, tedy v ústředí žalované strany. Tato skutečnost (právě tak jako dvojí bydliště dlužníkovo) měla by význam jenom tehdy, kdyby šlo o dluh spadající jenom pod odd. I. úmluvy a nikoli o dluh podle odd. II., jak tomu je podle toho, co bylo již řečeno v souzeném případě. Jde-li o takový dluh, spadající pod odd. II. úmluvy, je ono zmístnění dluhu podle plniště nerozhodné, protože předpisy odd. II., jmenovitě čl. 42, týkají se právě takových dluhů, které by jinak podle plniště bylo považovati za pohledávky ústředí, tedy za pohledávky rakouského ústavu. Pro pohledávky, jež by se týkaly tuzemské representace a jež by byly zmístněny v tuzemsku (viz nař. čís. 265/22, § 1 odst. 2), nebylo by ovšem mimořádné úpravy potřeba, protože takové závazky bylo by československému dlužníku splniti v korunách československých již podle všeobecné zásady uznané v čl. 1 a 2 úmluvy čís. 60/26. Zvláštní úpravy bylo však potřeba ve smyslu čl. 215 mírové smlouvy, jehož se dovolává jak čl. 42, tak také úmluva čís. 34/27, v zájmu nerušeného provozu a likvidace obchodů pojišťovacích ústavů působících v území obou smluvních států nástupních a jmenovitě k zabezpečení reserv potřebných pro zajištění československého stavu pojištění a to právě u takových dluhů, jež podle smlouvy byly zmístněny ve Vídni, pro které však zástavou byla nemovitost ležící v československé republice. Tu bylo třeba odchylného ustanovení ve příčině měny, mělo-li býti dosaženo účelu úpravy, v tom smyslu, že i takové dluhy, zmístněné jinak v Rakousku, musí československý dlužník platiti v československých korunách. K vysvětlení této speciální normy bylo by lze hodnotu ležící a zachovanou v tuzemské nemovitosti uvésti, že byla utvořena právní fikce, že tyto ústavy mají býti postaveny na roveň ústavům tuzemským, jakož podle uznané zásady má býti i napříště s nimi nakládáno stejně jako s ústavy tuzemskými jak co do jejich závazků, tak ovšem také co do jejich nároků, jmenovitě pokud jde o zásobu reserv. To se zračí také ještě u konkrétního případu uvedeného v závěrečném zápisu u hypoteční pohledávky žalované strany zajištěné na nemovitosti v K. V., kde se šlo potud dále, že oboustrannou dohodou v zájmu zabezpečení tuzemského stavu pojištění bylo stanoveno, že by tento dluh musil býti uhrazen v československých korunách také tehdy, kdyby se ukázalo, že dlužník (akciová společnost) měl sídlo (jenom) v Rakousku. Nesejde tedy na tom, že v souzeném případě byl dluh zmístněn v Rakousku. Podle toho, co bylo již řečeno, neobsahuje tedy úmluva čís. 34/27 ve příčině měny, v níž se mají případně musí ony dluhy platit, nic, co by nebylo dohodnuto již v čl. 42 úmluvy čís. 60/26. Tato otázka byla již v této úmluvě čís. 60/26 vyřešena a proto se mluví v čl. IX pod lit. d) v odst. 2 již jenom prostě o »dlužnících« a proto se také v třetím odstavci, týkajícím se pohledávek z půjček poskytnutých Prvním všeobecným úřednickým spolkem, pro které platí stejná práva, cituje čl. 42 čís. 60/26 jako přímý pramen a nepoukazuje se tam k tomu, co bylo před tím podle lit. d) řečeno o pohledávkách pojišťovacích ústavů. Sedes materiae je skutečně v čl. 42 úmluvy čís. 60/26. Z toho plyne také povaha a význam, jakož i smysl celého článku IX úmluvy čís. 34/27. Tato úmluva týká se pojišťovacích ústavů, na které pamatováno bylo v čl. 215 mírové smlouvy. Šlo tu o likvidaci, které bylo potřeba po státní rozluce. Tu bylo třeba řešiti také otázku reserv, o kterých se mluví již v čl. VI a pak v čl. VIII a IX. Jsou to reservy pro smlouvy, které podle čl. II až VI náležejí k československému stavu pojištění. V čl. VIII. se stanoví, jak a ke kterému dni mají býti reservy vypočteny (totiž ke dni 31. prosince 1924). V čl. IX se stanoví pořadí, ve kterém má býti použito hodnot v tomto článku uvedených, v čl. XI se stanoví, jak budou tyto hodnoty při výpočtu oceněny. Všecky tyto předpisy jsou technického rázu. Pro ono pořadí, v němž má býti použito jmenovaných hodnot, sleduje čl. IX v podstatě totéž, co bylo ustanoveno v rakouském pojišťovacím regulativu ze dne 7. března 1921 čís. 141 sp. zák. a co se nyní objevuje také v § 5 zákona ze dne 11. července 1934 čís. 147 sb. z. a n., jehož §em 25 byl zrušen § 27 akciového regulativu, který byl v době úmluvy v platnosti v Československu. S tohoto hlediska a v této souvislosti dlužno pak vykládati čl. IX úmluvy čís. 34/27. Stanovené pořadí je pro smluvní strany (vlády) závazné. Československá vláda přejímá vůči vládě rakouské závazek, že ono pořadí zachová. Sáhne tedy k hypotekárním pohledávkám uvedeným pod lit. d) jenom tenkráte, nedostačí-li k zajištění hodnoty uvedené pod lit. a) až c); jenom v tom případě smí pojišťovacímu ústavu odejmouti právo nakládati s pohledávkou, ukáže-li se toho potřeba k úhradě reserv, a to ovšem jenom v tom rozsahu, pokud je toho k úhradě oněch reserv zapotřebí. Nastane-li však taková potřeba, je dozorčí úřad povinen přijmouti pohledávku k zajištění reserv a v takovém případě nastanou účinky čl. 42; za těch okolností přestává býti pohledávka čistě soukromou věcí pojišťovny, dostává se jí privilegovaného postavení ve smyslu čl. 42 nikoli v zájmu pojišťovny, nýbrž v zájmu československého stavu pojištění a k jeho zabezpečení a to ovšem v takovém rozsahu, v jakém je toho podle výpočtů potřeba. Je správné, že tu správní akt ministerstva jako dozorčího úřadu prejudikuje zároveň v otázce měnové a že se tak nepřímo dotýká také právních a hospodářských zájmů dlužníkových. Rozhodně dlužno věc posouditi tak, že se otázka valuty řeší podle správního aktu a nikoli tak, jak to činí nižší soudy, že by teprve na rozhodnutí soudu v otázce valutové mělo záviseti rozhodnutí dozorčího úřadu správního o tom, má-li býti hypotekární
33* pohledávka přijata k úhradě reserv jako pohledávka v československých korunách a tedy jako pohledávka hodnotná. Podle skutkových zjištění byla pohledávka, o kterou jde, ministerstvem vnitra jako dohlédacím úřadem nad pojišťovnami zásadně přijata jako úhrada technických reserv podle čl. 7 lit. f) a čl. 42 úmluvy čís. 60/26, jakož i podle čl. IX lit. d) bod 2 úmluvy čís. 34/27. Nesejde na tom, že k praktickému provedení tohoto zajištění vkladem nadzástavního práva dosud nedošlo z technických příčin, protože tím nepozbyl platnosti onen správní akt, kterým hypotéka byla na úhradu reserv přijata a na kterém závisí otázka, v jaké měně má býti pohledávka placena a tedy také rozhodnutí sporu, když k onomu provedení knihovním zápisem může ještě dojíti. Rozhodné jest, že řešení otázky měnové, na níž závisí rozhodnutí tohoto sporu, bylo přenecháno správním úřadům, totiž vládě podle čl. 7 lit. f) úmluvy čís. 60/26 sb. z. a n., čímž bylo odňato soudům. Ministerstvo vnitra učinilo projev nasvědčující řešení měnové otázky podle čl. 42 úmluvy čís. 60/26 a bránící tomu, by bylo vyhověno žalobě. Ovšem nedošlo dosud k technickému provedení projevu toho ve smyslu čl. IX a), d) čís. 2 úmluvy čís. 34/27 sb. z. a n., na druhé straně však projev ten nebyl dosud ani odvolán, ani zrušen. Pokud tento správní akt trvá, pokud nebude odstraněn anebo pokud nebude prokázáno, že k jeho provedení dojíti nemůže, nelze vyhověti žalobě, opírající se o placení v korunách rakouských, protože rozhodnutí v otázce měny zůstává závislým na správním aktu, k němuž soud musí hleděti. Z téhož důvodu nelze ovšem žalobu zamítnouti pro vždy.

Citace:

Čís. 14477.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 530-538.