Několik slov o používání práv §§ 260. b, 266., 261. tr. z. (Přednosta soudu V. Fryc.) Trestní zákon nyní platný ukládá na jednotlivé činy trestní po většině trest v jistých sazbách a to ještě v mnohých případech v několika sazbách. Soudce, vyměřuje trest, musí uvažovati, nastaly-li ony zvláštní okolnosti, které ospravedlňují použití v tom kterém případě buď sazby vyšší nebo nižší. Je-li pouze jedna sazba stanovena, jakož i při několika sazbách, vzata-li již jedna sazba za základ vyměření trestu, rozhodnými jsou pro vyměření trestu okolnosti polehčující a přitěžující všeobecné, jež při přečinech a přestupcích, o nichž se tuto jedná, jsou v §§ 263., 264 tr. z. příkladmo uvedeny. Tyto okolnosti polehčující a přitěžující nutno uvažovati jak co do počtu, tak i co do důležitosti, a pak se má trest vyměřiti v zákonné sazbě buď měrou nižší nebo vyšší dle toho, které okolnosti převládají (§ 265. a 259. tr. z.). Trest v zákonné sazbě vyměřený může zostřen býti pouze v těch případech, kde to zákon výslovně dovoluje (§ 250. tr. z.). Zostření takové je dovoleno na př. v § 460. tr. z. a v § 1. zákona z 24. května 1885 č. 89 ř. z. 1 S tímto postupem setkáváme se však v praxi skoro jen výjimečně, naopak shledáváme, že se tresty vyměřují po většině pod sazbou zákonnou. Jsou totiž i nejnižší míry trestních sazeb příliš vysoké, takže by trest v sazbě vyměřený neodpovídal spravedlnosti, byl příliš přísným. Aby křivda všeliká zamezena a trest spravedlivý, vině odpovídající vyměřen býti mohl, dovoluje zákon vyměřiti trest pod sazbou zákonnou jednak z důvodu, že z převládajících okolností polehčujících dá se polepšení obžalovaného důvodně očekávati — § 266. tr. z. mimořádné právo zmírňovací — jednak z důvodů rodinných a výdělkových (§ 260. lit. b) tr. z.), jestliže by následkem dlouhého trvání trestu vězení výdělek trestníka neb jeho rodiny mohl upadnouti v nepořádek. Obžalovaný, u něhož jsou dotyčné okolnosti, má i právo, aby na ně při výměře trestu byl vzat ohled, ježto v případě opomenutí jich může se co do výměry trestu odvolati. (§§ 283. 464. č. 2 tr. ř.) Použije-li se mimořádného práva zmírňovacího, může se obžalovanému vyměřiti trest i pod sazbou zákonnou i zaměniti trest vězení ve vězení stupně mírnějšího, kdežto použije-li se práva §. 260. b) tr. z., může se pouze vyměřiti trest pod sazbou zákonnou, avšak musí za to trest vězení některým způsobem dle § 253. tr. z. býti zostřen (§ 260. tr. z. posl. odst.). Obě ustanovení shodují se v tom, že trest vězení zákonem stanovený může býti vyměřen pod sazbou zákonnou, odchylují se pak, že při mimořádném právu zmírňovacím může kromě toho také vězení zaměněno býti ve vězení prvního stupně — nikoli též vězení ve vězení domácí, které jen co zvláštní druh zmírnění za podmínek § 262. tr. z. může býti uloženo— kdežto použije-li se práva § 260. b) tr. z., musí ten trest vězení, který v zákoně je ustanoven, také uložen býti. Odchylka ta odpovídá úplně účelu ustanovení těch; v posledním případě totiž může výživě obžalovaného a jeho rodiny pouze délka trestu vězení a nikoliv též způsob jeho býti na závadu, kdežto v prvém případě by požadavku spravedlnosti mnohdy ještě nebylo dosaženo tím, když by trest jen pod zákonnou sazbou mohl býti vyměřen. Obou těchto ustanovení lze současně použíti, ježto každé spočívá na jiném důvodu, které se při témž vinníku mohou vyskytnouti a dobře se dají vedle sebe srovnati. V případě takovém nastává zdánlivá nesrovnalost v tom, že vězení jest zostřeno, ač bylo použito mimořádného práva zmírňovacího. Tu však jest míti na mysli, že ono zostření v posl. odstavci § 260. tr. z. nařízené jest pouze náhradou za delší trvání vězení, které by jinak za použití pouze mimořádného práva zmírňovacího bylo uloženo. Trest není zostřen proto, že bylo použito mimořádného práva zmírňovacího, nýbrž proto, že bylo použito práva § 260. b) tr. z., a nelze v tom tedy spatřovati žádnou nesrovnalost. Ze slova »kann« v §§ 266. a 260. tr. z. posl. odst. uvedeného jasně vyplývá, že užije-li se zmíněných práv, soudce pouze může obžalovanému vyměřiti trest pod sazbou zákonnou a to po případě (§ 266. tr. z.) vězením mírnějšího stupně, že však tak učiniti nemusí a může trest vyměřiti v sazbě zákonné. Namítati by se mohlo, že pak jest tomu zrovna tak, jako kdyby práv těch nebylo použito, následkem čehož se v praxi vyskytují mylné náhledy, že užije-li se práv jmenovaných, nutno trest vždy měřiti pod sazbou zákonnou. Než tomu není tak; neboť soudce, vyměřuje trest, nesmí hleděti pouze k trestní sazbě a okolnostem přitěžujícím a polehčujícím, nýbrž též k činu samotnému a uvážiti, za jakých okolností byl spáchán, zdali se snad svou skutkovou povahou nepřibližuje již zločinu, na nějž je mnohem přísnější trest ustanoven. Kdyby se oněch práv nepoužilo, bylo by nutno vyměřiti obžalovanému trest v zákonné sazbě, po případě měrou nejvyšší, kdežto použije-li se jich, vyměří se sice též v sazbě zákonné, avšak měrou nižší, aby převládajícím okolnostem polehčujícím neb ohledům na jeho a jeho rodiny výživu odpovídal. Kromě toho má použití práv těchto důležitost i pro případ odvolání se obžalovaného; neboť, bylo-li práv těch použito, jest dle § 283. a 464. č. 2. tr. ř. odvolání jeho co do trestu nepřípustné, kdežto v opačném případě bylo by odvolání přípustné. Mimořádné právo zmírňovací kromě toho, že umožňuje zmírnění trestu co do způsobu, jest ještě v jiném směru širšího dosahu než ustanovení §. 260. b) tr. z. Při mimořádném zmírnění jest totiž možno trest pod sazbou zákona vyměřiti, ať se jedná o trest vězení nebo peněžitý — arg. všeobecný výraz »gesetzliche Strafe« — kdežto ustanovení §. 260. b) tr. z. lze užíti pouze při činech, na něž je sazba vězení — arg. slova »... durch die Dauer des gesetzlich bestimmten Arrestes...«, což plně odpovídá zásadám, na nichž ustanovení tato spočívají a které již shora jsou uvedeny. Praxe, která též při výměře trestů peněžitých béře ohled na ustanovení § 260. b) tr. z., jest tudíž nesprávná, a nedá se omluviti tím, že i při uložení trestu peněžitého výživa trestníka nebo jeho rodiny by trpěti nebo v nepořádek upadnouti mohla; neboť ustanovení § 260. b) tr. z. jest rázu výjimečného — arg. nadpis »Ausnahmen« —, jest výslovně obmezeno na tresty vězení a nesmí se tudíž rozšiřovati též na tresty peněžité. (Srov. nález č. 2772; jinak nál. č. 2506 v příl. Věstníku uveřejněné.) Nedá se ani mysliti, jak by pak ono zostření v posledním odstavci § 260. tr. z. nařízené mělo býti při trestech peněžitých provedeno! 2 Vedle těchto práv zařaditi dlužno výjimečné právo § 261. tr. z., které připouští též možnost výměry jiného trestu, než který je v zákonné sazbě uveden. Právo toto dovoluje změnu trestu co do způsobu a pozůstává v tom, že je možno trest vězení prvého stupně zaměniti v trest peněžitý majetkovým poměrům obžalovaného přiměřený, jsou-li zde zvláštní, ohledu hodné okolnosti. Ustanovení toto nelze pokládati za nějaké právo zmírňovací, ježto nedovoluje, aby trest mírnější, nižší než v zákoně je stanoven, byl vyměřen, naopak předpokládá, že trest peněžitý bude pro vinníka právě tak citelným jako trest vězení. 3 Z toho důvodu nebylo stanoveno žádné pravidlo, jak se trest vězení má zaměňovati v trest peněžitý, jako to pro opačný případ zaměňování trestů peněžitých v tresty vězení v § 260. tr. z. jest ustanoveno, nýbrž jest vysloveno všeobecně, že trest peněžitý má býti majetkovým poměrům vinníka přiměřeným a že záměna ta nemá býti závislá od volby jeho. Dle toho neplatí zde tedy sazba 10 K za jeden den vězení, nýbrž uložen může býti buď obnos vyšší nebo zase nižší než 10 K za jeden den vězení, jen aby takto uložený trest peněžitý majetkovým poměrům obžalovaného odpovídal. Za ohledu hodné okolnosti pokládati lze na př. zaměstnání, jež nedovoluje obžalovanému vzdáliti se, aneb o něž by přijíti mohl, občanská vážnost, churavost a pod., což nejsou okolnosti polehčující v § 264. tr. z. vypočtené. Pouhé okolnosti polehčující neospravedlňují použití práva § 261. tr. z. Jiná jest však otázka, nelze-li práva tohoto použíti zároveň s mimořádným právem zmírňovacím dle § 266. tr. z.? Odpověď je na snadě, když se uváží, že okolnosti, použití práv těchto odůvodňující, nijak se navzájem nevylučují. Polehčuje-li tedy obžalovanému několik okolností, z nichž se jeho polepšení dá důvodně očekávati, a jsou-li při něm zároveň zvláštní, ohledu hodné okolnosti, jež v rozsudku vždy uvésti jest, může se při výměře trestu použiti i mimořádného práva zmírňovacího i práva zaměňovacího dle § 261. tr. z. Než v této všeobecnosti nelze ještě s touto odpovědí souhlasiti. Za použití mimořádného práva zmírňovacího jest možno totiž vyměřiti na místo tuhého vězení vězení prvního stupně a kdyby se pak použilo ještě práva §. 261. tr. z., byl by trest vyměřen tím způsobem, že by na místo v zákoně stanoveného trestu tuhého vězení byl vyměřen trest peněžitý. Zákon praví však v § 261. tr. z., že pouze vězení prvního stupně může býti zaměněno v trest peněžitý, z čehož plyne, že ustanovení tohoto lze použíti pouze při oněch činech trestních, na něž je stanoveno vězení, a nikoli též při činech, na něž je zákonem ustanoven trest tuhého vězení, který teprve následkem mimořádného zmírnění na trest vězení (prvého stupně) byl zmírněn. Na takovéto případy se výjimečné ustanovení § 261. tr. z. již dle slovného znění nevztahuje a nesmí se na ně také rozšiřovati. Za nesprávný jest označiti také postup, jestliže se současně použije práva §. 260. lit. b) tr. z. a práva §. 261. tr. z.; neboť, jak již shora uvedeno, béře se při ustanovení §. 260. b) tr. z. ohled na výdělek (výživu) trestníka a jeho rodiny, by délkou trestu vězení neutrpěl zkázy. Kdyby se použilo ještě práva §. 261. tr. z. a zaměnil se trest vězení v trest peněžitý, pak by důvod ustanovení § 260. b) tr. z. úplně zmizel, a nemohlo by se o délce trestu vězení ani mluviti. Také by nebylo možno provésti zostření trestu vězení, jež v posl. odstavci § 260. tr. z. jest kategoricky nařízeno. 4 Ustanovení tuto probíraná dlužno jakožto výjimky z pravidla stručně vykládati, a mohlo by jich zcela snadno správně býti používáno, kdyby se jen bedlivěji přihlíželo k slovům zákona, v nichž důvod jich ustanovení jasně je vyznačen. Tato okolnost bude asi příčinou, že přes to, že trestní zákon jest již po takovou řadu let v působnosti, práv těchto při výměře trestu ne vždy správně bývá použito.1) Jiný náhled je projeven v článku „Něco o možnosti zostření trestu vězení“ v tomto časopisu roč. 21. str. 294. Mám však za to, že § 250. tr. z. může býti vykládán pouze v celku, nikoliv tedy první věta zvláště sama o sobě, a že pak dospěje se jen k úsudku v textu uvedenému, že trest v zákonné sazbě vyměřený může býti zostřen jen v tom případě, kde to výslovně je zákonem dovoleno. § 265. tr. z. nestanoví žádnou novou normu o zostření, nýbrž mluvě o možnosti zostření trestu odvolává se na §§ 250., 252. a 253. tr. z.; § 253. tr. z. vypočítává způsoby zostření vězení, nestanoví však, kdy vězení lze zostřiti. Kdyby správným byl náhled v článku uvedeném zastávaný, že totiž již ze všeobecných ustanovení o výměře trestu je zostření trestu vězení přípustno, pak by se dalo tvrditi, že zmínka o zostření na př. v § 460. tr. z. a v § 1. zákona o tulácích je zbytečna a že se tu jedná o redakční nedopatření!2) Toto zostření trestu vězení nyní dle zákona z 20. července 1912, č. 141 ř. z. o započítávání vazby prozatimní a vyšetřovací do trestu skutečně zmizí, jestliže započítatelná vazba rovná se aspoň délce uloženého trestu aneb jest sice kratší, avšak zbytek trestu nesnese (§§ 254. až 257. tr. z.) zostření rozsudkem uložené.3) Ve skutečnosti jest ovšem trest peněžitý — třeba dosti vysoký — přece jen mírnějším a snesitelnějším nežli trest vězení, tak že právo toto, třeba nemá býti zváno právem zmírňovacím, přece jen zmírnění trestu v sobě obsahuje.4) Jinak v cit. článku roč. 21. str. 296.