Č. 9062.

Pracovní právo: 1. Do osmihodinné doby pracovní jest čítati také dobu pracovní pohotovosti. — 2. Ustanovení zák. o osmihodinné době pracovní nemohou býti dotčena dohodou stran. — 3. Kdo ručí za dodržování předpisů zák. o osmihodinné době pracovní v závodě?
(Nález ze dne 11. února 1931 č. 2219.)
Prejudikatura: Boh. A 3067/24 a 6833/27.
Věc: Bedřich N., Hugo N. a Zikmund P. v T. proti zemskému úřadu v Praze o překročení zákonné pracovní doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl zemský úřad v Praze odvolání st-lů proti trestnímu nálezu osp-é v P. z 12. června 1928, jímž st-lé byli odsouzeni pro přestupek § 1 zák. o 8hodinné době pracovní a bodu 4. čl. 1. vl. nař. č. 11/19, jehož dopustili se tím, že ve své továrně v K. po delší dobu nechali brusiče pracovati denně 12 hodin, místo přípustných 8 hodin. Stížnost vytýká především, že žal. úřad nevyšetřil, že povaha podniku, který byl po delší době opět uveden v činnost, vyžadovala toho, aby nebylo pracováno nepřetržitě po 8 hodin, nýbrž aby s přestávkami bylo pracováno déle, a že tento způsob rozdělení práce proveden byl v dohodě s dělnictvem a v jeho zájmu.
Námitku tuto shledal nss bezdůvodnou. Ve správním řízení nebylo sporu, o tom, že se v závodě st-lů pracuje denně celkem po dobu delší než 8 hodin, nýbrž šlo jen o to, zda při zjišťování, nebyly-li tím překročeny předpisy o zákonné 8hodinné pracovní době, neměly býti od celkové pracovní doby jednotlivých brusičů odečteny pracovní přestávky, v nichž brusiči měli pouhou pohotovost pracovní, aniž prováděli nějaké pracovní výkony. Při řešení této otázky nutno v prvé řadě zkoumati, zda zákon o 8hodinné době pracovní vůbec dopouští, aby do zákonem přípustné pracovní doby nebyly započítávány časové intervaly, ve kterých jednotliví dělníci měli pouhou pohotovost pracovní, případně dopouští-li to aspoň tehdy, když povaha podniku vyžaduje toho, aby pracováno bylo po dobu delší, a když dělníci projeví s tím souhlas. Jestliže by přestávky takové bylo nutno za všech okolností započítávati do zákonné pracovní doby, pak nebylo by vadou řízení, že žal. úřad nevyšetřil, že dělnictvo dalo svůj souhlas k práci přes čas, a že povaha podniku vyžadovala toho, aby pracováno bylo v závodě přes 8 hodin denně, neboť skutečnosti ty, i kdyby existovaly, nezbavovaly by st-le viny. Nss vyložil již v nál. Boh. A 3067/24 a 6833/27, že do zákonné 8hodinné pracovní doby započítati jest nejen dobu, po kterou zaměstnanec fakticky provádí pracovní úkony jemu uložené, nýbrž i dobu, po kterou pro tyto úkony jest v pohotovosti. Trvaje na náhledu v cit. nálezech blíže odůvodněném, nemohl nss uznati důvodnou obranu st-lů, že nebylo vyšetřeno, zda bez započtení pouhé pohotovosti zaměstnanců trvala pracovní doba déle, než dopouští zákon.
Za důvodnou nemohl nss uznati ani námitku, že pracovní doba v závodě byla upravena v dohodě se zaměstnanci a v jejich zájmu se zřetelem na potřebu závodu, neboť ustanovení zákona o 8hodinné době pracovní mají povahu iuris cogentis a nemohou býti modifikována disposicemi stran. Že by v daném případě práce přes čas byla kryta ustanovením § 7 odst. 3 cit. zák., dle něhož za určitých předpokladů lze se souhlasem min. prodloužiti pracovní dobu ustanovením kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci ujednané v těch podnicích, ve kterých skutečná práce nevyžaduje více než 6 hodin denně, stížnost netvrdí.
St-lé konečně namítají, že úřad nevyšetřil, která fysická osoba je za přestoupení zákona zodpovědná, a tvrdí, že sami zodpovědnosti nemají, ježto práci přes čas v závodě nenařídili a že zodpovědným je v prvé řadě správce závodu. Také tato námitka je bezdůvodná. Z nař. rozhodnutí je patrno, že žal. úřad pokládá st-le za zodpovědné za dodržování předpisů o 8hodinné pracovní době v jejich závodě. Proti tomu nemohou st-lé namítati, že sami nedali přímý rozkaz, aby v závodě se pracovalo přes čas, neboť st-lé jsou vůči úřadům zodpovědní za dodržování zákonné 8hodinné pracovní doby ve svém závodě, i když sami nezákonnou práci přes čas nenařídili. Trestní nález také netvrdí, že st-lé sami dali rozkaz, aby se v jejich závodě pracovalo přes čas, nýbrž konstatuje pouze, že st-lé nechali pracovati přes čas, t. j. dopustili, aby přes čas bylo pracováno. Že st-lé jako veř. společníci a majitelé živn. podniku jsou v prvé řadě zodpovědní za dodržování zákonných předpisů o pracovní době ve svém závodě, ježto jde o jejich vlastní podnik a vlastní povinností st-lů také bylo pečovati o to, by podnik ten provozován byl ve shodě s cit. zákonem. Odkazovati na správce závodu st-lé nemohou, když netvrdí, že jmenovaného jako svého zodpovědného zástupce u úřadu řádně ohlásili.

Citace:

č. 9062. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 423-425.