České právo. Časopis Spolku notářů československých, 16 (1934). Praha: Spolek notářů československých, 84 s.
Authors:
= Váž. civ., 2 (1920)
PDF

Čís. 742.


K žalobě manželky na manžela, jenž svémocně zrušil manželské společenství, o placení výživného lze a to i bez zvláštního osvědčení nebezpečí povoliti prozatímní opatření odděleného bydliště a placení výživného.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R I 807/20.)
Manželka, domáhající se na manželi, svémocně ji opustivším, žalobou placení výživného, žádala, by jí bylo povoleno prozatímní opatření odděleného bydliště a placení výživného. Soud prvé stolice návrh zamítl v podstatě proto, že povolení prozatímního opatření odděleným bydlištěm a placením výživného má za předpoklad žalobu o rozvod nebo rozluku (§ 107 obč. zák.), čehož zde není, a že povolení výživného prozatímním opatřením by dále předpokládalo osvědčení, že odpůrce by zničením, zašantročením nebo zatajením svého majetku ohrozil neb ztížil vydobytí výživného, kteréžto osvědčení nebylo podáno. Rekursní soud prozatimní opatření povolil. Důvody: Žalovaný, jak ve sporu bylo zjištěno, opustil v prosinci 1919 svou manželku a do společné domácnosti více se již nevrátil. Povoluje-li soud rekursní nyní žalobkyni k její žádosti oddělené bydliště, dává tím výraz pouze skutečnému stavu, jejž žalovaný jed- náním svým sám přivodil, a nemůže se manžel nikterak pokládati tím za zkrácena. Rovněž tak neděje se žalovanému křivda, ukládá-li se mu, by platil manželce prozatímně výživné měsíčně až do právoplatného rozhodnutí o jejím nároku na konečné výživné. Podle § 91 obč. zák. povinen jest manžel, poskytovati manželce slušné zaopatření přiměřené svým majetkovým poměrům. Tento bezpodmínečný příkaz má na zřeteli nejen zabezpečení manželky, nýbrž i ochranu rodiny, jakožto zřízení veřejného a řádné jeho plnění se strany manželovy jest důležitým, nejen v zájmu soukromoprávním, nýbrž z ohledů všeobecných, veřejnoprávních. S povahou výživného a s účelem, jemuž má sloužiti, nelze srovnati ani odklad, ani značnější přestávky v jeho poskytování, takže odsunutí plnění značilo by ohrožení nároku samotného. Následkem toho nelze požadovati od žalobkyně, když domáhá se prozatímního výživného podle § 382 čís. 8 ex. ř., by zvlášť ještě osvědčovala ohrožení nároku ve smyslu § 370 ex. ř., zejména, uváží-li se, že i předpis § 372 ex. ř. vyplynul zajisté také ze snahy zákonodárcovy, zajistiti pokud možno nepřetržité poskytování výživného. O ustanovení § 107 obč. zák. žalobkyně žádost o povolení prozatímního výživného ovšem opříti nemohla, ale vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, neměla toho zapotřebí, protože přípustnost prozatímního výživného nelze omezovati jen na případy žaloby o rozvod nebo rozluku manželství. Soud rekursní přiznal žalobkyni prozatímní výživné v celé požadované výši, pokládaje je vzhledem ku zjištěným příjmům žalovaného za zcela přiměřené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Povolení odděleného bydliště stěžovatel v odpor nebéře, nýbrž jen povolení placení zatímného výživného. V tom směru je sice stížnost vzhledem na současné konečné rozhodnutí sporu zahájeného žalobkyní o placení výživného bezpředmětnou, než vzhledem k otázce útrat dlužno se přece zabývati otázkou, byla-li žádost žalobkyně o povolení žádaného prozatímního opatření v době podání odůvodněnou, čili nic. Nelze přisvědčiti názoru dovolacího rekursu, že podmínkou pro povolení zatímního opatření povolením odděleného bydliště a placení výživného manželce jest, aby dány byly podmínky §§ 107 a 117 obč. zák. t. j. že lze je povoliti pouze tehdy, podal-li manžel žalobu na rozvod nebo rozluku. Dle § 378 ex. ř. lze povoliti prozatímní opatření dokonce i před zahájením sporu a ustanovení § 382 čís. 8 ex. ř. neobmezuje možnosti, žádati o povolení prozatímných opatření, tam uvedených, jen na případy rozvodu nebo rozluky, ježto prozatímní opatření tam uvedená nejsou vypočtena taxativně, nýbrž jen příkladmo. Ostatně i podmínkám, na něž chce vázati dovolací stížnost povolení prozatímního opatření, o něž jde, je učiněno zadost, ježto dle vlastního tvrzení stěžovatelova byla jím podána na manželku dne 17. května 1920 žaloba o rozvod, kdežto její žádost o povolení prozatímního opatření je podána teprve 19. května 1920. Nejvyšší soud sdílí názor soudu rekursního, že s povahou výživného a jeho účelem nelze srovnati ani odklad ani značnější přestávky v jeho poskytování a že by i pouhé odsunutí plnění značilo ohrožení nároku samého. To platí zejména v tomto případě, kde uhražovacím fondem pro splatné již lhůty výživného není nějaký trvalý fond majetkový, nýbrž jen osobní výdělek žalovaného, který by při jeho odporu proti placení výživného žalobkyni snadno mohl uniknouti. Dlužno tedy prohlásiti za správný názor soudu rckursního, že nebylo třeba požadovati od žalobkyně, aby ještě podle § 370 ex. ř. zvláště ohrožení svého nároku osvědčovala.
Citace:
Naše doba. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1901, svazek/ročník 1, s. 190-190.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).