NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 525.

Cesty (Morava): I. * Je-li zemský výbor povolán dle čl. V, odst. 2 zák. ze dne 7. února 1886 č. 20 z. z. mor. k rozhodování o míře a způsobu konkurenčních příspěvků, nemůže zájem určité obce na stavbě okresní silnice II. třídy nikdy hodnotiti tak nízko, že by kvota této obci z nákladů na stavbu silnice vyměřená nestačila ani k ukrytí oněch povinností, které čl. V, odst. 3 leg. cit., jakož i zákon z 30. září 1877 č. 38 z. z. mor. v §§ 16 až 18, zejména však v § 16 ukládá. Přiznání těchto povinností tvoří dolní mez pro volnou úvahu jinak zemskému výboru příslušející, kterou dospívá k ocenění zájmů jednotlivých obcí a tím i k určení oné kvoty, jakou každá z nich na části pro súčastněné obce stanovené má participovati. — II. * Jde-li o okresní silnici II. třídy (zák. ze 7. února 1886 č. 20 z. z. mor.), není třeba pro rozhodnutí otázky, zda obce, jichž obvodem silnice probíhá, mají vůbec ke konkurenci býti přidržány, uvažovati, zda obce tyto mají na silnici oné nějaký zájem či nikoli, ježto zájem tento zákon sám předpokládá a proto obce pro všechny případy za řádné konkurenční činitele uznává. — III. * Zásadní povinnost konkurenčních obcí, pokud jde o stavbu okresní silnice II. třídy, musí zahrnovati v sobě vždycky i jako příspěvek obligatorní povinnosti stanovené v čl. V, odst. 3 zák. ze dne 7. února 1886 č. 20 z. z. mor. a v § 16 zák. z 30. září 1877 č. 38 z. z. mor. a může — odůvodňuje-li to jejich vyšší zájem — zahrnovati i přiměřenou část ostatních nákladů stavebních, o něž se event. s ostatními súčastnčnými obcemi dělí. Jen co do části posléz uvedené nastává tu konkurence s ostatními obcemi, která působí, že obce navzájem jsou k sobě v postavení procesních stran, kdežto ohledně oněch obligatorních prestací, které již po zákonu na obec spadají, jest jen každá jednotlivá obec sama o sobě stranou vůči silničnímu výboru jako podnikateli.
(Nález ze dne 22. září 1920 č. 8767.)
Věc: Obec Německé Prusy a Pustiměř (adv. Dr. L. Krupka z Vyškova) proti zemskému výboru moravskému v Brně (zast. přísedícím Dr. Jar. Budínským z Brna) o zřízení okresní silnice druhé třídy Něm. Prusy-Zelená Hora.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Zemský výbor markrabství moravského vydal dne 27. února 1919 pod č. 50695 toto rozhodnutí:
»Zemský výbor schvaluje předložený projekt na stavbu shora označené 1 100 m dlouhé a na 69 794 17 K rozpočtené silnice a uděluje z důvodů usnesení silničního výboru ze dne 20. listopadu 1918 povolení k provedení stavby. Proti převzetí veškerého nákladu stavebního na silniční fond, vyjímaje náklady na zřízení dlážděných rigolů, uložení chodníkových obrubnic a provedení podélných odvodňovacích zařízení, není námitek. S odvoláním se na § 16 silničního zákona ze dne 30. září 1877, případně čl. V. siln. zákona ze dne 7. února 1886 rozhoduje se současně, že súčastněné obce Něm. Prusy a Pustiměř povinny jsou poskytnouti silničnímu výboru zdarma půdu k založení silnice potřebnou, provésti po ukončené stavbě knihovní pořádek a zříditi svým nákladem příjezdné můstky a rampy k ústícím cestám nebo přiléhajícím majetnostem. Něm. Prusy k uhrazení onoho nákladu stavebního, který silničnímu výboru vzejde za dlažbu rigolů, uložení chodníkových obrubnic a zřízení podélných odvodňovacích zařízení.«
Rozhodnutí to odůvodněno jest jednak všeobecným prospěchem, jenž stavbou projektované silnice, až bude v celé své délce provedena, bude dosažen, zejména tím, že se dostane obci Podivicím a osadě Zelené Hoře, jakož i celému kraji severně od Výškova nutného spojení s hospodářským a obchodním centrem, jednak i zvláštními výhodami pro súčastněné obce z této silniční stavby plynoucími. Obci Něm. Prusy dostane se předně řádné regulace oné části obce, jíž nově zakládaná silnice bude procházeti a dále jí odpadne udržování dosavadní obecní cesty, kteráž nově zřízenou komunikací bude nahrazena. Výhoda, spojená s odpadnutím nákladů na udržování dosavadní obecní cesty, platí též pro obec Pustiměř, kteráž kromě toho získá ještě toho zvláštního prospěchu, že až přikročeno bude ke stavbě další části silnice, dostane se nutného a žádoucího připojení k silniční síti osadě Zelené Hoře tvořící s Pustiměří jednu politickou obec a mající tudíž s ní společné záležitosti komunikační.
Na stanovisko obcí Něm. Prus a Pustiměře, že vystavením prvé části projektované silnice získá silniční výbor, jemuž se tím dostane silničního spojení s najatými kamenolomy, béře se zřetel potud, že velká část oněch příspěvků, jež silničním výborem obvykle při silničních stavbách po súčastněných obcí se požadují a jež by v daném případě dle rozpočtu pro jmenované obce činily 36 052 K 91 h, se zapraví z prostředků silniční konkurence, kdežto obce ponesou jen tu malou část nákladů, jež vzhledem na shora uvedená ustanovení zákonná je má po zákonu postihnouti.
Proti tomuto rozhodnutí podaly obce Něm. Prusy a Pustiměř stížnost.
Ve stížnosti vytýká se: 1. nesprávné použití zákona a 2. neúplnost.
Ad 1. Nesprávné použití zákona spatřuje se v tom, že zemský výbor moravský vycházel z názoru, jakoby jen okresní silniční výbor ve Výškově a obě obce Něm. Prusy a Pustiměř přicházely při konkurenci v úvahu, že měl ke komisionelnímu jednání přizvati též zástupce obce Raclavic a Podivic jako prostředně súčastněné strany a též s těmito vyjednávati, že rozhodnutí mělo se dotýkati povinnosti a míry příspěvků všech účastníků, tedy i ohledně obce Podivic, pokud se týče arcibiskupského velkostatku a okresního silničního výboru ve Výškově jako podnikatele, aneb uvésti důvody, proč faktory tyto z příspěvků vylučuje a to zvláště z toho důvodu, ježto výslovně se tam uvádějí výhody pro obec Podivice se zřízením silnice spojené a velkostatek výslovně bral mimořádný příspěvek na sebe.
Ad 2. Neúplnost shledávají stěžovatelky v tom, a) že nebyly vyšetřovány zájmy obce Něm. Prus, velkostatku olomouckého, ani mimořádný zájem okresního silničního výboru okresu výškovského na stavbě silnice, ač obec Něm. Prusy na stavbě té nemá žádného zájmu, poněvadž účel ze zřízení okresní silnice pro ni se podávající splněn jest zřízenou již cestou obecní a nákladnější úprava, se kterou spojeno jest zřízení silnice okresní a která souvisí výhradně s intensivnějším použitím zmíněné části automobily a povozy, jest ku prospěchu lomu; b) že současné vyjednávání nebylo konáno se všemi konkurenčními účastníky a pokud vyjednávání to zahájeno bylo, nebylo dokončeno; c) že nebylo blíže vyšetřeno, zda a pokud opodstatněny, jsou podmínky § 16 zákona ze dne 30. září 1877 čís. 38 z. z., zejména dláždění příkopů.
Vyřizuje stížnosti podané musil si nejvyšší správní soud především zodpovídati otázku, pokud vůbec sahá konkurenční povinnost obcí, co do úhrady nákladů vzešlých stavbou a udržováním okresních silnic druhé třídy.
Sedes materiae pro odpověď na tuto otázku hledati sluší v zákoně ze dne 7. února 1886 č. 20 z. z., spor o tom však nelze řešiti toliko z tohoto zákona. Zákon z r. 1886 prohlašuje se sám jen za doplněk nebo novelu zákona ze dne 30. září 1877 č. 38 z. z. a stanoví ve svém čl. II, že všude tam, kde sám nedává ohledně silnic okresních II. třídy předpisů zvláštních, přijíti mají k platnosti všechny normy zákona ze dne 30. září 1877 vztahující se na staré okresní silnice, jež se napříště nazývají silnicemi okresními třídy I.
Nutno proto i při výkladu čl. V zákona z r. 1886 vycházeti z předpisů zákona z r. 1877.
o uznal určité důležitější komunikace, jichž význam sahá přes obvod jen jedné nebo několika málo obcí, za silnice okresní a uložil pečovati o jejich zřízení a udržování, konkurenci okresní t. j. svazům dle § 11 zřízeným. Obce, jimiž takováto okresní silnice (I. tř.) probíhá, nebyly v zákoně z r. 1877 prohlášeny za řádné konkurenční subjekty, nýbrž toliko vysloveno v § 14, že mohou po případě dle velikosti a stupně prospěchu pro ně ze silnice vzcházejícího býti přidržovány k »mimořádným příspěvkům« a že mají plniti samy určité prestace v obvodu jejich nastávající, jež blíže vytčeny jsou v § 16, 17 a 18.
Všechny tyto normy svědčí o tom, že zákon pokládá okresní silnice
starého slohu (nyní zvané I. třídy) za předmět zájmu a péče nikoli obcí,
nýbrž celého silničního okresu a že obce jen podle svého interesu k příspěvkům na stavbu jako mimořádní účastníci jsou přibrány.
Jiné stanovisko zaujímá již zákon z r. 1886, věnovaný úpravě poměrů okresních silnic třídy druhé. Za silnice tyto prohlašuje ony komunikace, které sice mají význam přes obvod jedné obce sahající, však nedosahují významu okresních silnic třídy I.
Při silnicích těchto, majících jen obmezenější význam lokální, ustupují do pozadí okresy silniční jako svazy širší a posunují se v popředí obce jako orgány užší, silnicím těmto bližší. S tím logicky přesunul se poměr mezi obcemi a okresy co do otázky konkurence při stavbě a udržování silnic tohoto druhu. Zůstaly arciť — jak samozřejmo — v celém svém rozsahu všechny povinnosti obcí, jaké jim byly již v zákoně z r. 1877 ohledně okresních silnic (I. tř.) uloženy, zejména zachovány byly v platnosti závazky stanovené v §§ 16, 17 a 18 i ohledně silnic okresních třídy II, avšak nad to ještě byly obce měrou mnohem intensivnější přidržány ke konkurenci silniční.
Ohledně těchto silnic nepřijal zákon z r. 1886 prostě za svůj i předpis § 14 zákona z r. 1877, jenž obcím jen dle velikosti jejich »prospěchu« ze silnice eventuelní povinnost »mimořádného příspěvku« ukládá, nýbrž prováděje své zásadné stanovisko, že silnice okresní II. třídy vždycky obcím, jimiž probíhají, a to v prvé řadě jsou k prospěchu, prohlásil v čl. V. obce tyto vedle okresu za řádné konkurenční faktory, které v tomto ohledu vedle okresu jako koordinovaní s ním činitelé jsou postaveni (srovn. čl. V, odst. 1.).
Již z toho jest patrno, že jakmile jde o silnice okresní třídy II., netřeba pro otázku, zda obce mají vůbec ke konkurenci býti přidrženy, uvažovati, zda obce tyto mají na silnici oné nějaký zájem či nikoli, ježto zájem tento zákon sám předpokládá a proto obce pro všechny případy za řádné konkurenční činitele uznává.
Ovšem není výše zájmu, jaký obce tyto na okresní silnici II. třídy mají, bez právního významu. Ale ten objevuje se teprve tenkráte, jde-li o to, stanoviti konkurenční povinnosti obce, již vzájemnou dohodou nebylo lze určiti, výrokem zemského výboru (odst. 2 a 3 čl. V). Tento zájem jest rozhodným, nejen pokud jde o poměr mezi silničním okresem a všemi súčastněnými obcemi, nýbrž i pokud jde o rozdělení kvoty konkurenční na obce vypadlé mezi nimi samými.
Uvážiti a oceniti tento zájem a dle toho určiti klíč pro rozvrh nákladu, spadá v kompetenci zemského výboru. Ale zemský výbor nemůže si při tom počínati úplně svémocně a libovolně. Zákon sám dává mu pro toto jeho rozhodnutí v odst. 3 čl. V alespoň v jednom ohledu určitou směrnici. Prohlašuje, že opatření a poskytnutí pozemku ke zřízení okresní silnice II. třídy nutného, potřebná úprava terénu, dále zařízení nezbytná k tomu, aby obecní cesty ústící do silnice okresní k této náležitě se připojovaly a aby přiléhající pozemky na ně měly vjezd, jakož i dovoz větší části kamene a štěrku-spadající vždycky na súčastněné obce a nařizuje, aby zemský výbor na tyto zákonné povinnosti při výměře »vyššího« příspěvku diktovaného větším zájmem a tudíž i při odhadování tohoto zájmu pozíral.
Z tohoto předpisu plyne, že zemský výbor, povolán-li jest k rozhodování, nemůže zájem určité obce na stavbě okresní silnice II. třídy nikdy hodnotiti tak nízko, že by kvota této obci z nákladů na stavbu silnice vyměřená nestačila ani k ukrytí těchto povinností, jež čl. V, odst. 3, jakož i zákon z r. 1877 obcím v §§ 16—18, zejména však v § 16 ukládá. Přiznání těchto povinností tvoří dolní mez pro volnou úvahu jinak zemskému výboru příslušející, kterou dospívá k ocenění zájmů jednotlivých obcí a tím i k určení oné kvoty, jakou každá z nich na části pro súčastněné obce stanovené má participovati.
Zachována-li tato mez, jest další odhad zemským výborem provedený právně kvalifikovati za pouhé zjištění skutkové, které nejvyšší správní soud dle § 6 svého zákona nemůže co do merita posuzovati, nýbrž které podléhá zdejšímu přezkoušení jen v ohledu formálním, totiž v tom, zda předchozí řízení netrpí nějakou vadou podstatnou, o níž mluví odst. 2 cit. § 6.
Ze všech těchto úvah vyplývá, že zásadní povinnost konkurenční obcí, pokud jde o stavbu silnice okresní II. třídy, musí zahrnovati v sobě vždycky jako příspěvek obligatorní povinnosti stanovené v čl. V. odst. 3 zákona z r. 1886 a § 16 zákona z r. 1887 a může — odůvodňuje-li to jejich vyšší zájem — zahrnovati i část přiměřenou ostatních nákladů stavebních, o něž se event. s ostatními obcemi súčastněnými dělí. Jen co do části posléz uvedené nastává tu konkurence s ostatními obcemi, která působí, že obce navzájem jsou k sobě v postavení procesních stran, kdežto ohledně oněch obligatorních prestací, které již po zákonu na obec spadají, jest stranou vůči silničnímu výboru jako podnikateli každá jednotlivá obec sama o sobě.
V případě přítomném spadají všechny povinnosti příspěvkové, stěžujícím si obcím naříkaným rozhodnutím uložené, výlučně v rámec těchto zákonných povinností v čl. V, odst. 3 uvedených, resp. pokud obci Něm. Prusům uloženo hraditi náklad za zřízení rigolu a chodníkových obrub a podélného odvodňovacího zařízení, v povinnost spadající na obec tuto dle § 16 zákona z r. 1877 a čl. II zákona z r. 1886 jako na obec, jejíž zastavenou částí silnice ona probíhá. Nebylo tudíž třeba při ukládání těchto povinností jednati s jinými ještě obcemi, které na stavěné silnici mají zájem, ani s ostatními konkurenčními faktory, nýbrž stačilo úplně, projednána-li byla tato otázka mezi silničním výborem jako podnikatelem a každou ze stěžujících si obcí zvláště.
Není tudíž ani nezákonností ani vadou rozhodnutí, nebyly-li k řízení, v němž šlo jen o uložení těchto zvláštních příspěvků, přibrány obce, které teprve na další výstavbě této silnice snad budou interesovány neb obmezilo-li se rozhodnutí právě na vytčení jen těchto zvláštních povin- ností obou stěžujících si obcí, kterých se ona část silnice, o kterou jde, jedině dotýká.
Není také nezákonnosti nebo vady řízení v tom, že rozhodnutí nemluví o příspěvkových povinnostech ostatních konkurenčních faktorů (okresu silničního, resp. velkostatku arcib.), poněvadž — jak již shora konstatováno — zde nešlo o rozvržení oněch nákladů, jež společnou konkurencí mají býti hrazeny — úhrada těchto nákladů upravena byla dohodou a převzata okresem silničním a velkostatkem — nýbrž jen o ony zvláštní náklady, které na tu kterou obec po zákonu spadají.
Již z těchto úvah nutno námitky ad 1. a 2. a) b) uznati za nepřípadné a bezdůvodné. Co do námitky ad 2. c) stačí připomenouti, že jedinou podmínkou pro použití § 16 zákona ze dne 30. září 1877 č. 38 z. z. jest existence té okolnosti, že silnice, o jejíž stavbu jde, prochází zastavenou částí obce, což při obci Něm. Prusích, které jediné závazky z titulu § 16 jsou ukládány, jest dle spisů zjištěno a jí nepopřeno.
Pokud by však stížnost v tomto bodě chtěla popírati nutnost neb účelnost jednotlivých projektovaných prací úpravných, není možno námitkou touto blíže se obírati a to nejen proto, že není s dostatek konkretisována (§ 18 zák. o správ. soudě), nýbrž i proto, že všechny dotčené úpravy obsaženy jsou již v projektu silnice, o němž řízení za přítomnosti zástupce obce Něm. Prus bylo provedeno, aniž byly při tom vzneseny proti tomu jakékoli námitky.
Jest tudíž každá námitka ve stížnosti v tom směru učiněná dle § 5 zák. o správ. soudě prekludována.
Z úvah těchto dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí obou stížností.

Citace:

č. 525. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 548-552.