NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 378.

Stavební právo (Čechy): * Koncentrační zásada uplatněná ve stavebním řízení odnímá straně, která byla k stavebnímu řízení náležitě pozvána, resp. se dostavila a která také o vyřízení byla vyrozuměna, možnost, aby teprve v řízení instančním uplatňovala nějaké námitky, ať ve věci samé, ať proti řízení. (Nález ze dne 14. dubna 1920 č. 2955.)
Věc: Antonie Kozlová, domkářka ve Chvatěrubech (adv. Dr. Rosenzweig z Kralup n. Vlt.) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za súčastněnou stranu Josefa Kose adv. Dr. Klineberger z Prahy) stran stavby chlívku a kolny při čp. 48 ve Chvatěrubech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při komisionelním řízení konaném dne 3. června 1913 stavebním úřadem na ústní žádost Josefa Kosa o projektu na stavbu chlévků a kolny při domě č. p. 48 ve Chvatěrubech přednesla sousedka Antonie Kozlová toliko námitku, že stavba zasahá do jejího pozemku, vzdálila se pak nevyčkavši konce jednání a nepodepsala také protokol o komisi sepsaný.
Teprve v odvolání proti povolení zmíněné stavby, udělenému výměrem ze dne 19. března 1917 č. 334 vznesla námitky, že stavební komise nebyla podle zákona složena, že nebyla její prohlášení při komisi učiněná pojata v protokol a že obecní úřad povolil stavbu na pozemku jí patřícím.
Okresní výbor v Kralupech vyšetřiv věc, zrušil nálezem ze dne 5. listopadu 1917 č. 2902 dané povolení a uložil stavebnímu úřadu ve Chvatěrubech, aby o žádosti Josefa Kosa za povolení stavební, kterouž týž písemně musí podati, zahájil nové řízení dle III. části stav. řádu pro Čechy, přihlížeje zejména k §§ 35—38 stav. ř.
Okresní výbor shledal závažnými vady řízení spočívající v tom, že stavebník nepodal písemně přesně formulovanou žádost o povolení stavby, že nepodepsal plán, že komise se súčastnil jen jeden člen výboru obecního, že protokol neobsahuje popis stavby ani nález znalce ani přednesenou námitku Antonie Kozlové, dle níž částečně stavba zasahá na její pozemek a že o této soukromoprávní námitce nebylo dle § 37 jednáno a rozhodnuto.
K odvolání Josefa Kosa změnil zemský správní výbor výnosem ze dne 9. prosince 1918 č. 118850, doplniv šetření, rozhodnutí okresního výboru i výměr 1. stolice v ten rozum, že se stavba sporného chlévka a kolny prohlašuje z příčin veřejných za přípustnou a technicky proveditelnou a že se spor o námitce Antonie Kozlové, aby základy této nové stavby nebyly rozšiřovány na území, jež jest jejím vlastnictvím, poukazuje na pořad práva soukromého.
Zemský správní výbor poukázal v důvodech k tomu, že Antonie Kozlová při stavebním jednání přítomná vznesla pouze onu jedinou námitku soukromoprávní, což vyvolává nutnost změny povolení 1. instance a že na vady pokládané druhou instancí za rozhodné nelze, ježto nezakládají zmatečnost, v řízení instančním pozírati, kdyžtě v tom směru při řízení komisionelním nebylo činěno námitek.
Stížnost Antonie Kozlové činíc proti řízení stavebnímu ony námitky, jež v rozhodnutí okresního výboru byly vyzvednuty a za vážné shledány, namítá dále, že vyřízení o stavebním řízení nebylo vydáno ve lhůtě v § 38 stav. ř. předepsané a že stavebník proti předpisu § 40 stav. ř. se stavbou dříve započal, než povolení ke stavbě vešlo v právní moc.
Na výtku, že námitky v stavebním řízení stranou uplatněny nebyly, reaguje stížnost tvrzením, že na vady takové musí stavební úřady vyšší stolice pozírati z povinnosti úřední, ježto nepodléhají disposici stran, nýbrž mají význam veřejnoprávní.
Při ústním veřejném přelíčení připojil zástupce stěžovatelky k těmto námitkám ještě námitky další vytýkaje, že prý obeslání stěžovatelky k řízení stavebnímu nestalo se způsobem náležitým a že nerozhodlo v prvé instanci obecní představenstvo, nýbrž obecní úřad.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Na námitky teprve při ústním líčení přednesené nemohlo býti pozíráno vzhledem § 18 zákona o správním soudě, jenž nařizuje, aby všechny body stižné byly konkretisovány již v písemné stížnosti, jakož i vzhledem k § 14 t. z., jenž na námitky opožděně vznesené vejíti nedopouští a bylo proto vývody dotčené přejíti mlčením.
Rovněž nemůže nejvyšší správní soud obírati se oněmi námitkami, které sice v písemné stížnosti jsou obsaženy, ale nebyly již v pořadí instančním uplatněny t. j. námitkou, že nevyslovil již stavební úřad 1. stolice, zda stavba jest z veřejných příčin přípustna a technicky proveditelna, jakož i námitkou o opožděném vydání rozhodnutí neb o předčasném počinu stavby, poněvadž těmito otázkami se naříkané rozhodnutí nezabývá a je neřeší. Není tu tedy dán podklad v § 5 a 6 zákona o správním soudě pro zakročení nejvyššího správního soudu předpokládaný.
Zbývají tudíž jen ony námitky proti řízení, které byly uvedeny již v rekursu proti stavebnímu povolení první stolice.
Námitky tyto odmítl naříkaný výnos jako prekludované proto, že pro konsensní jednání nebyly stranou vzneseny a zmatečnost, na niž by bylo pozírati z povinnosti úřední, nezakládají.
Tento výrok, jenž tvoří podstatu naříkaného rozhodnutí, shledal nejvyšší správní soud správným.
Stavební řízení upravené předpisy §§ 35 a násl. stav. řádu pro Čechy jest totiž ovládáno přísnou zásadou koncentrační, která vyžaduje, aby účastníci, tedy i sousedé všechny své námitky, ať je činí proti stavbě samé nebo proti postupu při jednání stavebním přednesli již při komissionelním řízení a domáhali se rozhodnutí o nich již u prvé instance.
Zásada tato vylučuje možnost, aby teprve po odbytém řízení konsensním a po vyřízení vydaném instancí prvou činěny byly námitky ať ve věci samé ať co do řízení, leč že by strana tvrdila, že celé řízení již provedené nemá vůči ní proto účinku a významu, že jí bylo zabráněno na jednání se súčastniti.
V daném případě jest však zjištěno, že k stavebnímu řízení o sporné stavbě dne 3. června 1913 se stěžovatelka jako sousedka dostavila a doznáno, že jí rozhodnutí stavebního úřadu bylo doručeno.
Tyto skutečnosti odnímají jí možnost přednášeti v řízení odvolacím námitky jiné, než které uplatnila již při komisi zmíněné.
Jak žalovaný úřad v souhlase se spisy správně zjistil, vznesla stěžovatelka při této komisi toliko jedinou námitku, t. j. tu, že nesmí zdivo sporné stavby zasahovati do jejího pozemku.
Na námitku tuto, která jest rázu soukromoprávního, vzalo naříkané rozhodnutí ve shodě s předpisem § 37, odst. 2 zřetel pozměnivši v tom směru vydané povolení stavební, takže v té příčině zákonu bylo učiněno zadost.
Všechny ostatní námitky byly tedy právem uznány za prekludované a nebyly řešeny meritorně. Nemůže tudíž také nejvyšší správní soud vejíti na vývody stížnosti, pokud námitky tyto opakuje a rozvádí (§ 5 zákona o nejv. správním soudě).
Dovolává-li se stížnost konečně toho, že žalovaný úřad měl na nedostatky řízení stavebního pozírati již ze své povinnosti úřední, stačí k tomu podotknouti, že i kdyby správno bylo, že vyšší úřad stavební k takovému zakročení vůbec byl oprávněn, což nutno popříti, strana, nemajíc ani subjektivního nároku na zakročení úřední ani legitimace k zastupování veřejných zájmů, jichž zákon — předpisuje určité řízení — hájiti chtěl, nemohla by odmítnutí takového zakročení bráti v odpor (§ 2 zákona o správním soudě).

Citace:

č. 378. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 247-250.