NPD documents search: Právník, 65 (1926)

Čís. 4128.

Samosoudce vynášející pozdější rozsudek (§ 265 tr. ř.) jest oprávněn podle § 6 čís. 4 zák. o podm. ods. rozhodnouti o prodloužení zkušební lhůty předchozího rozsudku, vyneseného soudem sborovým.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1931, Zm I 324/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 30. ledna 1930, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečiny podle §§ 283 a 284 tr. zák. a přestupkem podle § 312 tr. zák. a odsouzen podle § 284 tr. zák. použitím §§ 267, 266, 260 b) tr. zák. a se zřetelem k § 265 tr. ř. do tuhého vězení na 7 dní, zostřeného 1 postem, a výkon trestu byl ve smyslu zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. odložen na dobu 3 let, a podle § 6 čís. 4 téhož zákona až do konce této zkušební lhůty byla prodloužena i zkušební doba, stanovená obžalovanému rozsudkem téhož krajského soudu ze dne 21. ledna 1930.
Důvody:
Rozsudkem byl výkon trestu ve smyslu zák. čís. 562/1919 sb. z. a n. odložen na dobu 3 let, a byla podle § 6 čís. 4 téhož zák. až do konce této zkušební lhůty prodloužena také zkušební doba stanovená obžalovanému rozsudkem téhož krajského soudu ze dne 21. ledna 1930, jímž byl odsouzen pro zločin podle § 98 a) tr. zák. použitím §§ 54 a 55 tr. zák. na 3 týdny do žaláře, zostřeného jedním postem, podmínečně se zkušební lhůtou tří let. Státní zastupitelství uplatňuje proti tomuto rozsudku výtku zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. Shledává ji v tom, že rozsudek ze dne 21. ledna 1930 byl vynesen tříčlenným senátem, kdežto rozsudek ze dne 30. ledna 1930 jen samosoudcem. Uznává, že tu byly podmínky pro použití § 265 tr. ř. a § 6 čís. 4 zák. o podm. ods., domnívá se však, že samosoudce vynášející pozdější rozsudek nebyl oprávněn rozhodnouti o prodloužení zkušební lhůty rozsudku vyneseného soudem sborovým, nýbrž že rozhodnutí to měl učiniti sborový soud sám; vykročil prý proto samosoudce takto ze své moci trestní. Jest především — Čís. 4128 —
zkoumati, jaký důvod zmatečnosti lze věcně shledávati v postupu samosoudce, vytýkaném ve zmateční stížnosti. O zmatek čís. 1 § 281 tr. ř., že totiž soud nebyl náležitě obsazen, zřejmě nemůže tu jíti, hledíc k návrhu státního zastupitelství učiněnému podle § 6 zákona čís. 471/1921 v obžalovacím spisu, by se hlavní přelíčení konalo před samosoudcem. Podle obsahu spisů obhájce zřízený obžalovanému z úřadu ve smyslu poslední věty I. odstavce § 6 cit. zák. výslovně prohlásil, že se vzdává odporu proti přikázání věci samosoudci. Souhlasné prohlášení učinil i obžalovaný. Zbývá tedy jen uvažovati, zda vytýkaný postup, jak uplatňuje zmateční stížnost, zakládá zmatek čís. 11 § 281 tr. ř., že totiž samosoudce, prodlužuje zároveň zkušebnou lhůtu stanovenou rozsudkem soudu sborového (senátu), vykročil ze své trestní pravomoci. Zrušovací soud neshledává však napadený výrok rozsudkový ani s tohoto hlediska zmatečným.
V § 6 čís. 4 zák. čís. 562/1919 je vyslovena zásada, že vynášeje rozsudek o skutku spáchaném před prvým rozsudkem rozhodne soud vynášející pozdější rozsudek, zda mají býti vykonány oba tresty, či zda má býti podmíněně odložen i trest dodatečně přisouzený, v kterémžto případě platí zkušební doba stanovená při pozdějším odsouzení i pro první odsouzení. Na konci tohoto odstavce je výjimka z tohoto pravidla v tom směru, že, vynáší-li pozdější rozsudek soud okresní, kdežto podmíněné odsouzení vyslovil soud sborový nebo soud porotní, přísluší rozhodnouti o odkladu soudu sborovému. V době vydání zákona o podmíněném odsouzení a propuštění ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. nebyla sice instituce samosoudců ještě zavedena do trestního soudnictví, ano se tak stalo teprve opatřením Stálého výboru Národního shromáždění čís. 480/1920 sb. z. a n. Než z ustanovení §§ 6 a 7 zák. čís. 471/1921, jímž se upravuje doslov tohoto opatření, nelze dovozovati, jak činí zmateční stížnost, že samosoudce nesměl podle § 6 odst. 4 zák. čís. 562/1919 rozhodovati o prodloužení zkušební lhůty stanovené rozsudkem soudu sborového. Podle § 7 odst. (1) zák. čís. 471/1921 projedná samosoudce věc podle ustanovení platných pro řízení před sborovými soudy prvé stolice. Při tom má práva i povinnosti předsedy i senátu. V § 6 odst. 1 cit. zák. se stanoví, že trestný čin, který náleží k příslušnosti sborového soudu prvé stolice, má býti přikázán k rozsouzení jedinému členu tohoto soudu jako samosoudci za podmínek v tomto odstavci vytčených. Při projednání věci samosoudci k rozsouzení přikázané je jeho pravomoc omezena jen ustanovením § 7 odst. 2 cit. zák., podle něhož jako hlavní trest smí uložiti jen trest zmíněný v § 6. Překročení tohoto omezení je důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. V důsledku toho ukládá zákon v § 7 odst. 3 veřejnému obžalobci, by prohlásil, zda trvá na svém návrhu co do výše trestu, dojde-li při hlavním přelíčení k rozšíření obžaloby. Z těchto ustanovení zákona jest usuzovati, že samosoudce, rozsuzuje »věc« jemu přikázanou, je též oprávněn rozhodnouti o podmíněném odsouzení, a to (s výhradou cit. § 7 odst. 2) v témže rozsahu jak soud sborový. Pro to mluví i zásada vyslovená v rozhodnutích čís. 1568 a 1650, podle níž samosoudce, vynášející pozdější rozsudek, smí i v případech, kde jest použíti § 265 tr. ř., uložiti trest na svobodě až do šesti měsíců, a je ustanovením § 265 tr. ř. omezen jen potud, že úhrnný trest nesmí překročiti nejvyšší trest, který je stanoven na trestný čin ohrožený nejtěžším trestem. Rozhodl-li tedy v souzeném případě samosoudce, že má býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený, směl i vysloviti, že se tím prodlužuje též zkušební doba, stanovená soudem sborovým při odsouzení prvním až do konce zkušební doby, určené pro trest dodatkový. Již z doslovu zákona (§ 6 čís. 4 zákona čís. 562/1919): »V tomto případě platí zkušební doba, stanovená při pozdějším odsouzení . . . . . . také pro odsouzení první«, plyne jasně, že tento účinek výroku, že mají býti odloženy podmíněně tresty oba, nastává samočinně ze zákona samého. Výrok samosoudcův o prodloužení zkušební doby prvního odsouzení má tedy jen ráz deklaratorní, ježto, i kdyby tento výrok nebyl učiněn, nastoupilo by prodloužení doby zkušební samočinně mocí zákonného předpisu. Řečeným výrokem nepřekročil tedy samosoudce svoji pravomoc, čímž padá i uplatňovaný zmatek § 281 čís. 11 tr. ř. Zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 4128. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 196-198.