NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4111.

Svémocné a úmyslné odstranění mezníků o sobě nestačí ke skutkové podstatě zločinu podvodu podle § 199 e) tr. zák., není-li zároveň zjištěn zlý úmysl pachatelův, poškoditi jiného na majetku nebo na jiných právech. Škoda, k níž tu pachatelův úmysl směřuje, spočívá alespoň v tom, že poškozený pozbývá v meznících průkazu o hranicích svého pozemku.
(Rozh. ze dne 20. března 1931, Zm I 375/30.) — Čís. 4111 —
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Kutné Hoře ze dne 9. ledna 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 199 písm. e) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, dovolávající se důvodů zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Napadený rozsudek uznal obžalovaného vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 199 e) tr. zák., poněvadž vykopal dva hraniční mezníky, dělící pozemek č. kat. 775/I, sousedící s jeho vlastním polem, z nichž jeden, uprostřed hranice stojící, větší mezník odvezl domů a druhý menší, na konci meze stojící, nechal ležeti na poli. Ku přesvědčení o vině obžalovaného dospěl nalézací soud na základě výpovědi svědka Josefa V-e, jenž potvrdil, že se obžalovaný při komisi konané obecním úřadem vyjádřil, že si ještě na tři kroky za mezníky vezme půdu, dále v uvážení toho, že svědci Josef V., Josef J. a nepřímo i Marie B-ová udali, že obžalovaný prohlásil, že kameny tam nedal zpět a že by je zase vyhodil, kdyby tam byly, a posléze v uvážení toho, že obžalovaný tvrdil, že pole byla nesprávně rozdělena, tak že obžalovaný vyndal mezníky v úmyslu, by si mohl přisvojiti kus pozemku č. kat. 775/1, patřící manželům J-ovým. Proto nalézací soud dospěl k přesvědčení, že jest dána skutková podstata obžalovanému za vinu kladeného zločinu i po stránce objektivní, i po stránce subjektivní, neboť obžalovaný nebyl oprávněn svémocně mezníky vyndati, ani kdyby byl přesvědčen, že pole nejsou správně vyměřena. Odsuzující výrok nalézacího soudu jest za tohoto skutkového děje a s tímto odůvodněním neudržitelný, neboť soud prvé stolice nezjistil všechny předpoklady zločinu podvodu podle § 199 e) tr. zák. Svémocné a úmyslné odstranění mezníků o sobě nestačí ke skutkové podstatě zločinu podvodu podle § 199 e) tr. zák., není-li zároveň zjištěn zlý úmysl pachatelův, poškoditi jiného na majetku nebo na jiných právech (úvodní věta § 199 tr. zák.). Škoda, k níž směřuje úmysl pachatelův v případě onoho zločinu, spáchaného odstraněním mezníků, spočívá alespoň v tom, že poškozený pozbývá v meznících průkaz o hranicích svého pozemku (srov. rozh. víd. nejv. s. sb. čís. 2056, 2894, 3946, 4421, rozh. Nejvyš. s. sb. tr. čís. 2616). Napadený rozsudek, nezjistiv, zda obžalovaný odstranil mezníky za tím účelem, by manžele J-ovy uvedl v omyl (viz rozh. čís. 4421) o hranicích jejich pozemku č. kat. 775/1, a zda bylo jeho jednání způsobilé v omyl uvésti, najmě zda nebyla mezi pozemky i travnatá mez a zda díry po meznících zůstaly otevřeny, jak aspoň tvrzeno, nalézacím soudem však ani kladně ani záporně nezjištěno, nezabýval se otázkou, zda obžalovaný, odstraňuje mezníky, jednal v úmyslu, zbaviti manžele J-ovy v meznících průkazu o hranicích jejich pozemku proti pozemku obžalovaného. Rozsudek skutkově sice předpokládá, že obžalovaný vyndal mezníky v úmyslu, by si mohl přisvojiti kus pozemku čís. kat. 775/1, patřícího manželům J-ovým. Nehledíc však k tomu, že rozsudek nevysvětluje vztah činu obžalovaného, jenž nespočíval v přesazení mezníků, nýbrž jen v jejich odstranění, k předpokládanému záměru obžalovaného, nelze zjištěním tím nahraditi subjektivní zjištění zákonem vyžadované, an onen zjišťovací výrok trpí nedostatkem logického odůvodnění, jak mu stížnost důvodně vytýká s hlediska čís. 5 § 281 tr. ř., pokud se týče, je stižen i vadou právní. Zahrnuje-li pojem »přisvojení si« namnoze již obecně prvek bezprávnosti, je tomu tak tím spíše v případě, kde poukazem na úmysl přisvojiti si měla býti zjištěna náležitost úmyslu poškozovacího. V tomto smyslu nelze však mluviti o úmyslu přisvojovacím, k němuž náleží i vědomí bezprávnosti činu, chce-li pachatel jen proraziti svým ať skutečným, ať aspoň domnělým právem soukromým, o němž jest poctivě přesvědčen a jež bylo v souzeném případě pozdějším vyměřením z části i potvrzeno. Na tomto právním podkladě je podle zákonů logického myšlení pochybeno odůvodňovati závěr na přisvojovací úmysl poukazem na obranu obžalovaného, jež v podstatě uplatňovala jeho přesvědčení o vlastním právu. Otázka subjektivního zavinění obžalovaného, jak byla vytýčena, není vyřízena ani konečnou větou rozsudkového odůvodnění, podle níž je tu skutková podstata zločinu podle §§ 197, 199 písm. e) tr. zák. i po subjektivní stránce, an obžalovaný ani, je-li přesvědčen, že pole nejsou správně rozměřena, není oprávněn svémocně vyndávati mezníky. Neboť výrok o svémocnosti jednání obžalovaného a o jeho bezprávnosti nepodává odpověď ani na otázku směru a obsahu úmyslu obžalovaného, ani na otázku skutkové přijatelnosti a právního významu jeho obrany.

Citace:

č. 4111. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 168-170.