Izraelská náboženská společnost.

Úvod. — Právo platné v zemích českých (územní a osobní základna, orgány náboženských obcí, úřední moc a pragmatická působnost orgánů náboženských obcí, vyšší kultové organisace, státní dozor, státní kultové úřady). — Právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi (územní a osobní základna, orgány kultových organisací, o úřední moci a pragmatikální působnosti orgánů kultových organisací, státní dozor a státní kultové úřady).
Úvod. Židé vyskytují se v zemích českých již od X. stol., v bývalých Uhrách od počátku XI. stol. Postavení jich celkem se rovnalo postavení Židů ve střední Evropě. Zabývali se skoro výlučně lékařstvím, obchodem a půjčováním peněz. Výkon náboženství byl jim trpěn.
Vývoj právního postavení Židů pohybuje se od poměru osob stojících pod ochranou panovníkovou až k poměru předmětů panovnického regálu (servi camerae, t. zv. židovský regál), přecházejících později do dědičného poddanství stavů a měst. V postavení židů shledáváme se s různými výsadami (jako na př. s právem půjčovati na úroky v době, kdy to bylo jinak zakázáno, resp. požadovati úroky vyšší, pokud braní úroků bylo připuštěno, dále s privilegiem, že židé věc ukradenou, ale od jiných bona fide nabytou, jsou povinni vrátiti vlastníkovi jen za náhradu kupní ceny). Osady jejich měly jistou samosprávu a své soudnictví v menších věcech a smírčí vlastní soudnictví. Tyto výsady byly však zároveň pramenem různých útisků a to jak se strany panujících, kteří vysávali židy těžkými dávkami, tak i od ostatního obyvatelstva, s jehož strany, nehledě k důvodům hospodářským jako byla snaha dlužníků po vyproštění se ze závazků nebo konkurenční závist obchodnictva, vybíjel se při různých příležitostech i náboženský antagonismus občas davovými útoky na život a majetek židovstva. Několikráte došlo k obecnému nebo místnímu vyhoštění židů ze země a měst. Osady jejich byly uzavřeny proti obyvatelstvu křesťanskému (ghetto), od něhož se museli lišiti i oděvem. Celkový ráz postavení židů byl prekérní až hluboko do novověku. Teprve od doby josefínské počíná se vlivem duchovního a společenského obrození propracovávati myšlenka zrovnoprávnění židů s ostatním obyvatelstvem. Cís. patent z 4. 3. 1849, č. 151 ř. z., postavil židy na roveň křesťanům jak v ohledu veřejnoprávním tak i v ohledu soukromoprávním. Nastal-li ještě potom v důsledku návratu k státnímu absolutismu a politické reakci zase krok zpět zúžením občanských svobod židů, nebyl již tento stav na dlouho udržitelný, takže při nové úpravě ústavních poměrů bývalého Rakouska v r. 1867 opět pronikla zásada rovnoprávnosti.
Byl to zejména rakouský státní základní zákon ze dne 21. 12. 1867, č. 142 ř. z., v němž odstraněna posavadní omezení židů (srov. čl. 2., 3., 6., 14., 15. a 16. cit. stát. zákl. zák.). V téže době byli židé i v bývalých Uhrách zrovnoprávněni s křesťanským obyvatelstvem co do výkonu všech občanských a politických práv zák. čl. XVII/1867.
Židům od usídlení se v našich zemích nechybělo nikdy kultové organisace a jisté míry samosprávy. Že tu stejně jako v jiných směrech právního a sociálního postavení židů veřejná moc zasahovala svými úpravami (židovské patenty a pod.), rozumí se samo sebou. Poslední systematická zákonná úprava kultové organisace židů, která v zásadě platí v zemích českých dodnes, stala se v bývalém Rakousku zák. ze dne 21. 3. 1890, č. 57 ř. z. (Pokud se v následující stati o právu platném v zemích českých uvádějí zákonná ustanovení bez zvláštní citace zákona, rozumí se tím tento zákon.) V bývalých Uhrách, kde židovské náboženství bylo zák. čl. XLII/1895 prohlášeno za náboženství zákonem recipované, myšlenka jednotného zorganisování židů po stránce administrativní ztroskotala. Když totiž uherská vláda v r. 1868 svolala sjezd (kongres) náboženských obcí židovských a předložila jim svůj projekt, přistoupila jen část náboženských obcí na usnesení dotčeného kongresu, která byla schválena král. rozhodnutím ze 14. 7. 1869. Byly to náboženské obce liberálnějšího směru, t. zv. obce neologické, kongresové. Tyto obce pak byly zorganisovány v zemský svaz s ústřední kanceláří v Budapešti. Po tomto příkladu utvořily i starověrecké, orthodoxní židovské náboženské obce vlastní, vyšší kultovou organisaci ve formě podobného zemského svazu se sídlem v Budapešti (tato organisace orthodoxů byla schválena královským rozhodnutím z 22. 10. 1871, nař. ministra kultu a vyučování z 15. 11. 1871, č. 26915, modif. min. nař. ze 6. 2. 1884, č. 5047). Zbylo jen docela málo náboženských obcí, které se nepřiklonily ani k organisaci neologů ani k organisaci orthodoxů, t. zv. náboženské obce státu quo ante. O dalších osudech výše vzpomenuté vyšší kultové organisace židů v republice Československé je pojednáno ve stati o právu platném na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Příslušníků židovského vyznání je v republice Československé podle posledního sčítání lidu z r. 1921 celkem 354342 osob (tedy všeho obyvatelstva asi 2,6%). Z toho připadá na Čechy 79777, na Moravu 37989, na Slezsko 7317, na Slovensko 135918 a na Podkarpatskou Rus 93341 příslušníků židovského vyznání (v procentech k počtu všeho obyvatelstva uvedených území v Čechách přes 1%, na Moravě kolem 1,4%, ve Slezsku asi 1%, na Slovensku 4,5% a v Podkarpatské Rusi přes 15%). Data tato týkají se stránky náboženské příslušnosti. V životě židů nelze však přehlížeti hnutí sionistické, které zdůrazňuje moment národnostní, prohlašujíc židy za zvláštní národnost a zasazujíc se o založení vlastní židovské domoviny v Palestýně. Ač je toto hnutí mocné, přece není obecně sdíleno. Ti, kdož mu odporují, prohlašují, že po stránce národnostní židům nezbývá než splynouti s ostatním prostředím (asimilace). Tím se vysvětluje, že počet příslušníků židovské národnosti se různí od počtu příslušníků židovského vyznání, jsa nižší. V zemích českých, kde je podle sčítání lidu z r. 1921 úhrnem 125083 příslušníků židovského vyznání, přihlásilo se jen 29613 osob k židovské národnosti, tedy ani ne čtvrtina; naproti tomu na Slovensku přihlásilo se k židovské národnosti 71018 osob (příslušníků židovského vyznání 135918, tedy víc než polovina) a na Podkarpatské Rusi 79560 osob (příslušníků židovského vyznání 93341, tedy přes 85%).
Židé bývají označováni též jako Izraelité a také náboženská společnost židovská bývá označována jako náboženská společnost izraelská. Dotčený atribut odnáší se k čestnému jménu patriarchy Jakuba a jeho potomků („dítky Izraele“), jakož i k říši Izraelské, která po rozdělení v X. stol. př. Kr. byla severní říší deseti kmenů na rozdíl od jižní říše Judské, objímající hlavně kmen Judy a Benjamina a tvořící jádro židovské národnosti i židovského náboženství. K tomuto útvaru odnáší se latinský název Judaei, řecký Ἰουδαῖος a náš název Židé (něm. Juden, franc. Juifs, angl. Jews) jako nejběžnější. Tohoto obvyklého označení užívá se též v této stati, která je toliko nadepsána atributem „izraelský“, vzatým se zřetelem na dikci zákona ze dne 21. 3. 1890, č. 57 ř. z., kterýžto zákon posud představuje základní a nejsystematičtější kultově-právní úpravu poměrů náboženské společnosti židovské v zemích českých a na dikci zákona XLIII/1895 platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zákony rak. č. 57/1890 a uh. XLIII/1895 mluví o izraelské náboženské společnosti.
I. Právo platné v zemích českých.
A. Územní a osobní základna. Základem vnější kultové organisace židovské náboženské společnosti jsou náboženské obce (§ 1 zák.). Úkolem náboženské obce je, aby v rámci státních zákonů pečovala o ukojení náboženských potřeb členů a aby k tomu účelu vydržovala a podporovala příslušná zařízení. Jest tedy jejím úkolem, aby se postarala o nutné bohoslužebné a rituelní ústavy a zařízení (synagogy, modlitebny, příp. konfesní hřbitovy a pod.), o duchovní a náboženské zřízence a o udílení řádného vyučování náboženství (§§ 1, odst. 2., 11, 25, srov. též § 3/4, jemuž dlužno se zřetelem k § 7, odst. 3., přizná ti též charakter jakési autentické interpretace § 1, odst. 2.).
Náboženské obce jsou veřejné územní korporace zahrnující všechny židy, kteří v obvodu náboženské obce mají řádné bydliště (§ 2). Zákon stanoví výlučnost obvodů jednotlivých náboženských obcí, ježto v určitém územním obvodu může býti jen jedna náboženská obec. Nemohou tudíž podle práva platného v zemích českých — na rozdíl od Slovenska a Podkarpatské Rusi — zasahovati na témž území do sebe různé židovské náboženské obce vyvolané snad růzností rituelních směrů a odstínů. Ježto náboženská obec židovská slučuje v sobě všechny příslušníky židovského vyznání na určitém území bez ohledu na to, k jakému rituelnímu směru se snad hlásí, nesmějí se v náboženské obci činiti překážky volnému projevu náboženského přesvědčení zejména v rituelním ohledu a náboženská obec je při zřizování a udržování modliteben povinna přihlížeti podle možnosti k různým rituelním formám v náboženské obci obvyklým (§ 25).
Tím, že zák. z r. 1890 postavil organisaci náboženské společnosti židovské na jednotnou půdu náboženských obcí jako korporací s pevným územním obvodem, bylo nutno nejprve provésti rayonování náboženských obcí. Pro toto rayonování obsahuje zákon v §§ 3—5 přesná ustanovení, která ve svém celku mají dnes význam skoro jen historický. Stanovení obvodů náboženských obcí bylo provedeno nařizovací cestou, a to a) pro Čechy min. nař. ze dne 10. 3. 1893, č. 39 čes. z. z., jímž byly upraveny obvody 197 náboženských obcí a to podle min. nař. ze dne 26. 3. 1893, č. 42 čes. z. z., s platností od 1. 9. 1893, b) pro Moravu min. nař. ze dne 15. 6. 1891, č. 45 mor. z. z., stanovící obvody 50 náboženských obcí s platností od 1. 1. 1892 (modif. min. nař. z 12. 12. 1892, č. 88 mor. z. z., a ze dne 16. 2. 1894, č. 26 mor. z. z.), c) pro Slezsko min. nař. ze dne 12. 12. 1892, č. 1 slez. z. z. ex 1893, jímž byly upraveny obvody 10 náboženských obcí s platností od 1. 3. 1893. Tato stanovení obvodů náboženských obcí měla býti toliko základnou pro případný další vývoj, jenž mohl a může se díti změnami obvodů, rušením náboženských obcí a zřizováním nových (§§ 7 a 8). Takové změny se skutečně dály (srov. na př. v Čechách nař. min. kultu a vyuč. z 12. 5. 1897, č. 30 čes. z. z.), takže v roce posledního sčítání lidu republiky Československé měly Čechy 203, Morava 50 a Slezsko 9 náboženských obcí židovských. Změny v rozhraničení náboženských obcí za doby nynější jsou způsobovány hlavně tím, že v době poválečné se židé stěhují do větších měst, čímž některé náboženské obce venkovské přestávají býti života schopny.
V ohledu osobním náboženská obec zahrnuje všechny židy, kteří mají v jejím obvodu řádné bydliště, bez rozdílu, zda jde při tom o státní občany čili nic. Má-li tedy někdo více řádných bydlišť v obvodu několika náboženských obcí, jest příslušníkem všech dotčených náboženských obcí (Budw. A 4393/1906, 5881/1908). Mohou se vyskytnouti též příslušníci židovského vyznání, kteří mají řádné bydliště sice na území platnosti zákona, o nějž jde, ale mimo obvod kterékoli náboženské obce (diaspora). Pro tyto územní zbytky nedotčené rayonováním podle § 3 stanovil § 6, že židé je obývající mají býti podle zemí, okresů, obcí nebo osad přikázáni cestou nařizovací k jednotlivým náboženským obcím, při čemž dlužno podle možnosti vzíti zřetel na vzdálenostní, dopravní a jiné směrodatné poměry. Ježto u těchto přikázaných členů nelze pro jejich více méně větší odloučenost od vlastní půdy náboženské obce předpokládati tak úzký styk s touto obcí a ježto dotčení členové zpravidla ani nemohou plně využíti kultových zařízení náboženské obce, stanoví § 6, odst. 3., že zmínění členové jsou rovnoprávní členům v obvodu náboženské obce domicilujícím jen potud, pokud zřetelem k zvláštním poměrům nebyla jejich práva a povinnosti stanovami omezena. Ustanovení § 6, ač se podle slovného znění připínají na rozhraničovací akci podle § 3, lze jich extensivním výkladem v duchu zákona použíti i na případy pozdějších možných změn v ohraničení náboženských obcí (hlavně je to možné v případech podle § 7, nikoli však tak snadno v případech podle § 8).
Zákon pamatuje na další vývoj a to 1. na změny v obvodu náboženských obcí a 2. na zřizování nových náboženských obcí. Úprava prvého druhu může se státi buď na návrh (§ 7) nebo ex officio v důsledku zrušení některé náboženské obce podle § 8 přivtělením obvodu zrušené náboženské obce k obvodu jiné náboženské obce nebo jiných náboženských obcí; úprava na druhém místě zmíněná, která se může státi jen na návrh, bude zpravidla spojena se změnou dotčených náboženských obcí. Jak změna obvodu náboženské obce na návrh podle § 7, tak i zřízení nové náboženské obce potřebuje k své platnosti státního schválení, které má ráz konstitutivní a jež udílejí úřady státní správy kultové. Státní správa kultová může příslušné návrhy projednati jen, byly-li podány buď zastupitelstvem některé náboženské obce nebo aspoň 30 hlavami rodin židovského vyznání. Zřízení nové náboženské obce může býti povoleno jen, je-li životaschopnost nové náboženské obce finančně zajištěna, není-li ohrožena životaschopnost existujících již náboženských obcí a nebude-li obvod nové náboženské obce příliš rozsáhlý. Životaschopnost nové náboženské obce lze předpokládati, je-li k disposici dostatek prostředků, aby bylo zajištěno splnění úkolů náležejících náboženské obci (existence nutných bohoslužebných ústavů a zařízení, vydržování náboženských zřízenců a udílení řádného vyučování náboženství; pokud jde o otázku existence hmotných prostředků k vydržování náboženských zřízenců, nezměnilo se nic ustanovením § 6 zák. ze dne 25. 6. 1926, č. 122 Sb., ježto dotčené ustanovení ruší podmínku pohotovosti hmotných prostředků k vydržování duchovního správce jen, pokud tato podmínka byla vyslovena § 5 zák. ze dne 20. 5. 1874, č. 68 ř. z., tento posléze cit. zákon se však židovské náboženské společnosti netýká). Posouzení, zda takové prostředky tu jsou, je quaestio facti. Zajisté nebude vždy třeba, aby byl složen nebo vykázán příslušný kapitál, v mnoha případech stačí existence dostatečného počtu členstva a jeho majetková situace, aby z těchto skutečností mohl býti vyvozen závěr, že zejména náboženskou daní bude finančně zajištěno plnění úkolů nové náboženské obce. Nepostačí však jen, aby nová náboženská obec byla sama životaschopná, dlužno i zkoumati, zda utvořením nové náboženské obce nebude další trvání starých náboženských obcí v důsledku úbytku členů ohroženo. To zajisté platí obdobně i pro změny obvodu náboženské obce.
Pro případ, že náboženská obec nemůže dostáti zákonným podmínkám svého trvání (§ 1, odst. 2., srov. i § 3 : 4), státní správa „může“ (podle § 8) ex officio — ale jen tehdy, je-li důvodem nemožnosti plnění zákonných podmínek trvání nedostatek finančních prostředků — jí odejmouti státní uznání. Odnětím státního uznání náboženská obec pozbývá nejen charakteru veřejnoprávní kultové korporace, nýbrž zaniká právně vůbec, ježto nemůže dále existovati ani podle spolkového zákona (§ 3, písm. a, zák. ze dne 15. 11. 1867, č. 134 ř. z.). K dotčenému výroku je povolán nejvyšší úřad státní správy kultové (§ 3, písm. c, min. nař. z 18. 3. 1897, č. 96 ř. z.). Po zrušení náboženské obce (odnětím státního uznání) jest nutno likvidovati dřívější poměry. Při tom třeba rozhodnouti jednak o osudu obvodu, jednak o jmění zrušené náboženské obce. Co se týče obvodu, může býti buď celý obvod zrušené náboženské obce přivtělen k jiné náboženské obci, nebo může být obvod zrušené náboženské obce rozdělen a jednotlivé části přivtěleny ex officio k různým sousedním náboženským obcím. Ježto příslušná opatření dotýkají se významně zájmů zúčastněných náboženských obcí, předpisuje zákon, aby byla slyšena zastupitelstva těchto náboženských obcí. Opomenutí tohoto slyšení by znamenalo podstatnou vadu řízení, a je předepsáno nejen pro případ přivtělení obvodu (zcela nebo z části), nýbrž i pro případ rozhodnutí o osudech jmění. Pokud jde vůbec o osud jmění zrušené náboženské obce, dlužno rozeznávati mezi jměním volným a jměním vázaným, t. j. mezi jměním patřícím zrušené náboženské obci a jměním, které jako jmění nadační jest samostatnou právnickou osobou, k němuž však zrušené náboženské obci příslušelo právo správy a dozoru. V obojím směru rozhodují úřady správní a to dle zásad § 5. Podle toho má volné jmění (aktiva a pasiva) zpravidla přejíti na novou náboženskou obec, jde-li o přivtělení obvodu zrušené náboženské obce k obvodu jiné náboženské obce, jinak, při dismembraci obvodu, má se jmění zrušené náboženské obce rozděliti mezi ony náboženské obce, k nimž díly zrušené náboženské obce byly přivtěleny. Bohoslužebné ústavy nemají však býti odňaty svému účelu. Nelze však mluviti o nějakém odnětí bohoslužebné budovy jejímu účelu, když nastal v místě a okolí modlitebny takový úbytek členů, že se zřetelem k dopravním poměrům stalo se další udržování bohoslužebného ústavu bezpředmětným. Tytéž zásady mají platit, i pokud jde o likvidaci t. zv. vázaného jmění, jen nesmí se podle § 5, odst. 3., státi žádná újma ustanovením nadačním. Se zřetelem k povaze jmění nadačního půjde tu jen o úpravu správy dotčených nadací a dozoru nad nimi. Že někdy bude v této souvislosti nutná i permutace nadace, rozumí se samo sebou. Také nemá se podle § 5, odst. 3., státi újma ustanovením spočívajícím na zvláštních právních titulech. Sem spadají na př. i odkazy sub modo učiněné ve prospěch náboženské obce nyní zrušené; bude na náboženské obci, jíž se ze zrušené náboženské obce dostane příslušné majetkové podstaty, aby dotčené určení plnila.
B. Orgány náboženských obcí. Podle § 9 musí míti každá náboženská obec představenstvo, které je povoláno ke správě a zastupování náboženské obce na venek: co se týče dalších orgánů, ponechává zákon, aby stanovami, tedy pro každou náboženskou obec zvlášť, bylo upraveno, které další orgány (kultová rada, výbor atp.) náboženská obec má míti. Úkolem stanov je též, aby byla stanovena působnost orgánů náboženské obce, zejména též, které orgány jsou povolány, aby podpisovaly listiny o právních jednáních náboženské obce (§ 28, odst. 2., bod 2.; srov. § 867 obč. zák.). Ježto stanovy mají býti zřízeny jen v rámci zákona (§ 28), nemůže býti působnost, která je zákonem výslovně vyhrazena představenstvu, přikazována stanovami jinému orgánu. Také pokud by se ukázalo, že při statutárním rozvrhu působnosti náboženské obce některý druh působnosti nebyl zvlášť přikázán, dlužno v tomto případě, nelze-li vhodným výkladem stanov zjistiti příslušný orgán, považovati za kompetentní představenstvo, ježto tento orgán je podle § 9, odst. 1., orgánem κατ' εξογην náboženskou obec spravujícím a zastupujícím.
Sborové orgány náboženských obcí se povolávají volbou, při čemž důvody, které vylučují z práva voliti do zastupitelstva obcí politických, vylučují i z práva voliti do náboženských obcí židovských (§ 9, odst. 3.). Arg. a contr. § 9, odst. 4., přísluší aktivní právo volební do náboženských obcí židovských v zásadě i cizincům; naproti tomu pasivní právo volební, pokud jde o volbu do představenstva, přísluší jen československým státním občanům, kteří plně požívají občanských práv (§ 9, odst. 4.). Podrobnosti o volebním řízení obsahují statutární volební řády (§ 28, odst. 2., bod 2.—4.). Bylo by neplatné ustanovení stanov, jímž by nebyla z řádů volení do politických obcí recipována ustanovení o důvodech vylučujících (srov. Budw. A. 2926/1904) nebo o vyloučení cizinců z práva volenu býti do představenstva (§ 28, odst. 1.).
Mimo orgány výše vzpomenuté přicházejí v náboženských obcích židovských se zřetelem k § 28, odst. 2., bodu 8., v úvahu ještě orgány povolané k rozsuzování sporů vzniklých ze svazku té které náboženské obce (ne snad tedy sporů vzniklých mezi jednotlivými náboženskými obcemi). Jde tu o instituci smírčích soudů, na niž má býti pamatováno stanovami. Se zřetelem k úkolům a povaze této instituce bud v pochybných případech analogicky použito zákonů o řízení soudním (srov. Budw. A. 6530/1909 in puncto důvodů zaujatosti členů smírčího soudu).
Mimo sborové orgány, o nichž jednáno výše, mají náboženské obce židovské ještě kultové funkcionáře, z nichž obhgatorním je rabín. Rabín (rabbi, t. j. pán, mistr) je, původně, učitelem a vykladačem božího zákona, jakož i rituelním soudcem. Každá náboženská obec má míti aspoň jednoho rabína, jenž musí sídliti v obvodu náboženské obce, byť ne zrovna v jejím sídle (§ 11, odst. 1.). Jen výjimečně (§ 11, odst. 2.) mohou míti dvě nebo více náboženských obcí společného rabína. Dotčené opatření, k němuž náleží i stanovení sídla společného rabína, potřebuje však schválení ministra školství a národní osvěty. Uprázdnění rabínského místa má býti ihned oznámeno státní správě a dotčené místo musí býti do 6 měsíců ode dne uprázdnění znovu obsazeno (§ 13, odst. 1. a 3.). Po dobu vakance má se pak náboženská obec postarati o zástupce rabínova. Tento zástupce buď oznámen státní správě a to současně s oznámením o tom, že se místo rabína uprázdnilo (§ 13, odst. 1.). Rovněž buď státní správě oznámena osoba, kterou náboženská obec pověřila zastupováním rabína v případě jeho impedience, t. j. není-li sice místo rabína uprázdněno, rabín však nemůže místa přechodně zastávati (§ 14, odst. 1.). Ježto v obou právě zmíněných případech (v případě vakance nebo impedience) zastupování rabína může býti jen dočasné (srov. Budw. 10513/1897), je nepřípustno obcházeti řádné obsazení rabínského místa dosazováním zástupců nebo pomocníků a pod.
Ostatní kultoví funkcionáři náboženských obcí židovských (zákon shrnuje všechny kultové funkcionáře, čítajíc v to i rabína, pod pojem „náboženských služebníků” § 10) jako kantoři, předřikavači, košeráci, pohřební personál, sluhové synagogy a pod. jsou jen fakultativními zřízenci.
Pro všechny kultové funkcionáře (tedy pro rabína, jeho zástupce a ostatní kultové funkcionáře) předpisuje § 10 jako podmínku tuzemské státní občanství a mravní i státoobčanskou bezzávadnost. Naproti tomu určité vzdělání předpisuje zákon (§ 11, odst. 3. a 4.) jen, jde-li o rabína nebo takového zástupce rabína, který déle než 6 měsíců zastupuje rabína nemohoucího úřad zastávati (§ 14, odst. 2.). Netýká se tedy předpis § 11 všeobecného vzdělání zástupce rabínova v případě vakance a v případě kratšího než šestiměsíčního zastupování rabína, který nemůže úřad zastávati. Rabín a za určitých okolností i zástupce rabínů (v případech § 14, odst. 2.) mají míti všeobecné vzdělání podle míry stanovené pro jednotlivé země nařízením (§ 11, odst. 4.). Těmito nařízeními (pro Čechy nař. ze dne 27. 12. 1891, č. 8 z. z. ex 1892, pro Moravu nař. ze dne 30. 6. 1891, č. 47 z. z. ex 1891, pro Slezsko nař. ze dne 2. 12. 1892, č. 6 z. z. ex 1893) bylo jako nejmenší míra všeobecného vzdělání kandidátů rabinátu stanoveno úplné absolvování vyššího gymnasia s dobrým prospěchem. Není tedy požadováno absolvování zvláštního bohosloveckého studia, jehož úprava byla § 11, odst. 5., vyhrazena zvláštnímu řešení dosud neprovedenému.(V býv. Rakousku byl r. 1893 jen fakultativně zorganisován židovsko-theologický ústav ve Vídni, v Brně pak — srov. výnos moravského místodržitelství ze dne 13. 3. 1894, č. 854 — zřízen židovsko-bohoslovecký proseminář jako soukromá škola s obzvláštním úkolem výcviku učitelů náboženství na školách národních.) Zmocnění v § 11, odst. 4., ministru kultu udílené, aby do 10 let od vyhlášení zákona udílel v případech zřetele hodných dispense od vzdělanostního průkazu, zaniklo 15. 4. 1900. Ve skutečnosti mají rabíni v zemích českých namnoze akademické vzdělání, zakončené obyčejně doktorátem filosofie.
Zkoumati, zda kultoví funkcionáři vyhovují zákonným podmínkám, jest úkolem státního dozoru. Za tím účelem je předepsána § 12, odst. 1., oznamovací povinnost a to jen pokud jde o rabína nebo zástupce rabínova (§§ 13 a 14). Proti zamýšlenému ustanovení rabína může státní správa v základě § 12, odst. 2., vznésti námitky pro nedostatek podle § 10 a § 11 (§ 12, odst. 2., dovolává se sice jen § 11, v tomto paragrafu je však odkaz také na § 10) a to jen do 30 dnů po dojití oznámení (srov. Budw. A. 2758/1904 a 7002/1909). Jde-li pak o ustanovení zástupce rabínova podle § 13, tedy za vakance rabínského místa, může státní správa reagovati jen pro nedostatek podmínek § 10 (státní občanství, mravní a státoobčanská nezávadnost). Jsou-li důvodné pochyby o existenci podmínek § 10, má státní správa ustanovení zástupce rabínova podle § 13, odst. 2., zakázati. Zde nemluví tedy zákon o námitkách, nýbrž o zákazu a také není tu dotčené opatření žádnou lhůtou prekludováno. To, co platí o ustanovení zástupce rabínova podle § 13, platí též, má-li býti zástupce rabínův ustanoven podle § 14 (tedy mimo případ vakance rabínského místa). Také zde je se zřetelem k tomu, že mají platiti ustanovení § 13, uložena státní správě povinnost zakázati ustanovení, nejsou-li splněny podmínky § 10. Nemůže býti pochyby, že v případě § 14, odst. 2. (zastupování rabína v případě jeho impedience po déle než 6 měsíců) mohla by státní správa zakázati další zastupování i jen z důvodu, že nebyl podán průkaz podle § 11. O právním významu námitek (§ 12) resp. zákazu (§§ 13 a 14) viz oddíl E. níže.
Způsob ustanovení rabína a ostatních kultových funkcionářů (tedy i zástupce rabínova, kantora, košeráka a pod.) a vymezení jich práv a povinností je ponecháno autonomii náboženské obce. Příslušná ustanovení mají býti pojata do stanov (§ 28, odst. 2., bod 3.), kde též mají býti vymezeny kompetence rabínů, pokud by jich bylo ustanoveno v náboženské obci více. Ustanovování kultových funkcionářů děje se podle stanov zpravidla volbou. Ustanovení rabína a zástupce rabínova musí býti v náboženské obci vždy představenstvem vyhlášeno (§ 15).
Služební poměr kultových funkcionářů má býti upraven stanovami. Náboženská
Slovník veřejného práva českosl. 3 obec je vázána toliko v tom směru, že rabíni mají býti ustanoveni na delší dobu a že má býti postaráno, aby nebyli bezdůvodně propuštěni (§ 16). Neobsahovaly-li by stanovy záruk proti neodůvodněnému propuštění rabína, na př. ve formě jakéhosi disciplinárního řádu pro rabíny, nebo připouštěly-li by, aby rabín byl ustanoven jen na krátkou dobu, bylo by to se zřetelem k § 28, odst. 1., důvodem, aby státní správa (§ 29, odst. 1.) odepřela stanovám schválení. Služební poměr rabínův (po případě i ostatních kultových funkcionářů) jest poměrem soukromoprávním a na tom nebylo nic změněno ani zák. ze dne 25. 6. 1926, č. 122 Sb. (t. zv. kongruový zákon). Ježto náboženská společnost židovská není v zemích českých — na rozdíl od Slovenska a Podkarpatské Rusi — náboženskou společností kongruální, vztahuje se na náboženské obce židovské § 5 t. zv. kongruového zákona, podle něhož dostane se jim k úhradě personálních potřeb duchovních správců ze státních prostředků paušální dotace. Je povinností náboženské obce, aby použila dotace ke stanoveným účelům. Za systemisované duchovní dlužno po rozumu odst. 1., § 5, t. zv. kongruového zákona považovati rabíny, kteří jsou v rámci stanov (srov. § 28, odst. 2., bod 3., zák. č. 57 ř. z. z r. 1890, dále §§ 3, 7, 29 cit. zák.) ustanoveni.
Také otázka pensijního zaopatření rabínů není kongruovým zákonem nijak dotčena, dotace podle odst. 1., § 5, tohoto zákona je sice určena k pensijnímu zaopatření rabínů, jak ale tato otázka bude in concreto vyřešena, ponecháno autonomnímu řešení náboženské obce. Podléhají tedy rabíni a ostatní kultoví funkcionáři náboženských obcí, pokud vykonávají práce převážně duševní (rabíni vždycky, u ostatních je to quaestio facti), pensijnímu pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách podle zákona ze dne 21. 2. 1929, č. 26 Sb., stejně jako podléhali již dříve pensijnímu pojištění podle zákona ze dne 16. 12. 1906, č. 1 ř. z. z r. 1907, cís. nař. ze dne 25. 6. 1914, č. 138 ř. z., a zákona ze dne 5. 2. 1920, č. 89 Sb. Jsou z pojistné povinnosti vyňati podle ustanovení oddílu I., § 2:4 zák. č. 26/1929 Sb. (dříve podle ustanovení čl. I., § 2:3 zák. č. 89/1920 Sb.) jen tehdy, mají-li zaručeny od náb. obce normální pensijní nároky spojené s místem jimi zastávaným a rovnocenné nárokům zákonným, ačli ovšem nepřichází v úvahu exempční důvod podle odd. I., § 2 zák. č. 26/1929 Sb. (dříve čl. I., § 2:1 nebo 2 zák. č. 89/1920 Sb.). Pokud jde o invalidní a starobní pojištění, rabíni vůbec nepřicházejí v úvahu, ježto jsou funkcionáři konajícími převážně duševní práce; ostatní kultoví funkcionáři však, pokud by nekonali převážně duševní práce, invalidnímu a starobnímu pojištění podléhají, leda že by tu byl některý z vylučujících důvodů zvláštních nebo že by bylo uznáno vynětí zaměstnanců dotčené náboženské obce po rozumu § 6, písm. a, resp. § 5, písm. a, zák. ze dne 9. 10. 1924, č. 221 Sb., ve znění zákona ze dne 8. 11. 1928, č. 184 Sb. Co se týče nemocenského pojištění, podléhají rabíni (ať jsou v činné službě či požívají normálních požitků odpočivných nebo zaopatřovacích) nemocenskému pojištění veřejných zaměstnanců podle § 1, odst. 2., zák. ze dne 15. 10. 1925, č. 221 Sb., ježto vykonávají úkony veřejné správy duchovní (srov. § 1, I, 5, vlád. nař. ze dne 16. 7. 1926, č. 144 Sb.). Ostatní kultoví funkcionáři podléhají nemocenskému pojištění podle zák. ze dne 9. 10. 1924, č. 221 Sb., ve znění zákona ze dne 8. 11. 1928, č. 184 Sb. (arciť za podmínek § 2, odst. 1., cit. zák.), pokud by nebyli ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty po rozumu § 5, písm. a, cit. zák. prohlášeni za rovnocenné zaměstnancům státu a jiných nucených svazků územních, v kterémžto případě byli by podrobeni zák. ze dne 15. 10. 1925, č. 221 Sb., podle § 1, odst. 1., písm. a. Takové prohlášení se dosud nestalo.
C. Úřední moc a pragmatická působnost orgánů náboženských obcí. Působnost orgánů náboženských obcí židovských vztahuje se jen na příslušníky židovské náboženské společnosti a nesmí úřední moci orgánů náboženské obce býti nikdy používáno, aby se překáželo v poslušnosti k zákonům a úřadům nebo ve svobodném výkonu občanských práv (§ 18, odst. 1., zák. č. 57 ř. z. z r. 1890). Orgány náboženských obcí židovských podle státního práva mohou v zásadě apelovati jen na svědomí, nikoli však uplatňovati úřední moc donucováním vnějším, které je § 18, odst. 2., zák. č. 57 ř. z. z r. 1890 zakázáno kategoricky (srov. též § 121 úst. list.). Podle toho sluší také posuzovati židovskou klatbu, která na rozdíl od exkomunikace křesťanských církví znamená vyvržení nejen z náboženského, ale i z hospodářského, sociálního a právního společenství. Židovská klatba byla zakázána již dekretem dvor. kanceláře z 25. 5. 1808, č. 10580 (znovu uveřejněným dekretem dvor. kanceláře z 5. 9. 1816, č. 17065). Klatbou však není t. zv. „iššúr“, jenž znamená prostou výstrahu.
1. Spirituelně-rituelní působnost orgánů náboženských obcí zahrnuje to, co se obecně vyznačuje pojmem správy duší a dále dozor nad kultovým životem v náboženské obci. Mají se respektovati též různé odstíny náboženského přesvědčení, zejména pokud se projevují ve formách rituelně odchylných (§ 25, odst. 1. a 2., zák. č. 57 ř. z. z r. 1890); toleranční klausulí § 25 vyhovuje zákon osobitým úkazům v náboženském životě židů. Správa duší odnáší se hlavně k oblasti svědomí, kam státní moc nezasahá (srov. § 121 úst. list.); jen pokud v této souvislosti podřízení se církevní ingerenci dotýká se i zájmového okruhu státu, nastupuje úprava i se strany státu. Je to zejména v příčině církevních sňatků, kterážto forma dříve obligatorní (v zemích českých) stala se zák. ze dne 22. 5. 1919, č. 320 Sb., formou fakultativní (§ 1 cit. zák.). Pokud podle výše uvedených ustanovení jakož i podle rovněž zachovaného ustanovení § 132 obč. zák. v příčině rozvodu (srov. § 25, odst. 1., zák. č. 320/1919 Sb.) přísluší působnost duchovnímu správci (zřetelem k dikci občanského zákona „rabínu nebo učiteli náboženství“), jest podle § 17 zák. č. 57/1890 ř. z. povolán řádně ustanovený rabín nebo jeho zástupce (nikoli tedy učitel náboženství jako takový), je-li pak v náboženské obci rabínů více, kterýkoli z nich, aniž by případné omezení této působnosti se strany náboženské obce mělo pro foro externo nějaké účinnosti. O vedení matrik viz pod heslem Matriky.
Pokud se kultový život projevuje ve vlastních ústavech a zařízeních náboženské obce, jest zde zásah orgánů náboženské obce přímý. Tam však, kde náboženský život v obci děje se mimo její vlastní kultová zařízení, otvírá se pole dozorčí působnosti orgánů náboženské obce. Tak je tomu zejména v příčině:
a) soukromých modliteben, které snad existují mimo oficielní modlitebny (§ 25, odst. 2., zák. č. 57 ř. z. z r. 1890). Soukromé modlitebny mohou býti zřizovány a udržovány jen se svolením náboženské obce (§ 25, odst. 3.) a to jen v rámci jejích stanov (§ 25, odst. 2.), v kterémžto rámci může arciť členům vzniknouti i právní nárok na svolení se strany náboženské obce. Řádně zřízené soukromé modlitebny podléhají dozoru náboženské obce v rozsahu určeném jejími stanovami (§ 25, odst. 3. a 4.).
b) schůzí k bohoslužebným a rituelním úkonům; zde platí obdobně totéž jako při a); domácí pobožnost nepodléhá však dozoru náboženské obce (§ 25, odst. 5.);
c) spolků k bohoslužebným a rituelním účelům (§ 26); náboženské obci přísluší nad takovými spolky právo dozoru a to se zřetelem k §§ 26 resp. 24, 25 a 1, odst. 2., jen po stránce náboženské resp. rituelní, nikoli však v jiných směrech, zejména též ne v ohledu majetko-právním, ačli ovšem stanovy spolku neustanovují samy jinak (srov. pochybné rozhodnutí Budw. A. 4777/1906);
d) ústavů, které jsou určeny k židovským kultovým účelům, ale nejsou vydržovány náboženskou obcí (§ 24). Sem spadá zejména dozor na výkon košerování jatečných zvířat. Košerování je náboženským obyčejem a nepodléhá jako takové živnostenskému řádu (rozh. min. vnitra z 25. 1. 1876, č. 2290) a může je vykonávati jen ten, kdo k tomu od místně příslušné náboženské obce obdržel povolení (prakticky se vyžaduje aprobace košeráka rabínem). Také k aprobaci jiných předmětů jako rituálně vyrobených (na př. macóth, čokoláda atd.) je podle § 24 povolána náboženská obec, v jejímž územním obvodu příslušný živnostenský podnik je provozován. Dozorčím právem náboženské obce, které, jak již řečeno, dotýká se jen stránky náboženské a rituelní, není ovšem nijak omezen vliv státu v oboru jeho působnosti (§ 24, na př. po stránce zdravotní, veterinářské, živnostenské, důchodkové atd.);
e) v příčině nadací ryze konfesní povahy. Tyto nadace jsou podle § 24 podrobeny dozoru náboženské obce s výhradou vlivu příslušejícího podle zákona státu. Takovými ryze konfesními nadacemi (podle § 646 obč. zák.) zpravidla budou na př. vzpomínkové nadace za zemřelé, nadace k dotaci náboženských funkcionářů, na zřízení a udržování bohoslužebných a vůbec kultových zařízení (modliteben, hřbitovů) a pod. Nemá-li nadace této zvláštní konfesní povahy, platí o ní obecné právo. V úvaze, že se zřetelem k nadační výsosti státu (srov. dekret dvorské kanceláře ze dne 21. 5. 1841, sb. z. pol. sv. 69., č. 90, sb. z. soud. č. 541) dlužno každou úchylku od této zásady vykládati jako výjimku striktně, nutno uzavírati, že náboženským obcím
3* židovským přísluší k ryze konfesním nadacím jen ta část nadační výsostí, která je vymezena pojmem „dozoru“, t. j. že náboženským obcím přísluší k dotčenému druhu nadací péče o to, aby nadace zachováním nadačního jmění byla způsobilá ku prestacím a aby řádně byla prováděna vůle zakladatele nadace. Vše ostatní zůstává v příčině dotčeného druhu nadací vyhraženo působnosti orgánů státní správy nadační, jimž přísluší dále, ježto i dozorčí právo náboženských obcí židovských je v § 24 zák. č. 57 ř. z. z r. 1890 klausulováno integritou vlivu státního, i vrchní dozor nad nadacemi, o něž jde. Pokud však nejde o nadace ryze konfesní povahy, uplatňuje se k nim, jak již výše podotčeno, státní vliv v plném rozsahu. Stalo-li by se sporným, zda in concreto jde o nadaci ryze konfesní čili nic, dlužno v nedostatku jiného ustanovení, se zřetelem k § 7 obč. zák., obdobným použitím odst. 2. § 47 zák. č. 50 ř. z. z r. 1874 usuzovati, že povolán je ministr školství a národní osvěty, aby spornou otázku rozhodl.
2. Hospodářská a finanční působnost náboženských obcí. Předmětem hmotné potřeby a tudíž i hospodářské a finanční péče náboženských obcí je zřizování a udržování bohoslužebných a kultových zařízení (§ 1 zák. č. 57 ř. z. z r. 1890, srov. též odd. A.), zejména obligatorní udržování aspoň jedné modlitebny v každé náboženské obci (§ 25, odst. 2.), vydržování náboženských funkcionářů, zejména aspoň jednoho rabína (§ 11, odst. 1. a 2.), a případné subvencování soukromých modliteben (§ 25, odst. 4.).
K úhradě hmotných potřeb náboženských obcí slouží jednak výtěžek jmění náboženské obce jako soukromoprávní pramen příjmový a dále dávky, poplatky a jiné prestace členů jako příjmový pramen povahy veřejnoprávní.
Pokud jde o soukromoprávní příjmové prameny, mohou náboženské obce v rámci stanov volně nakládati svým jměním a nejsou ani v případě jeho zcizení vázány svolením státní správy kultové.
Finanční prameny náboženských obcí židovských povahy veřejnoprávní lze rozděliti ve dvě hlavní skupiny:
a) poplatky za úřední a rituelní úkony a za používání kultových zařízení (na př. za používání sedadel v synagoze, poplatky hřbitovní, jde-li o použití konfesního hřbitova a pod.);
b) t. zv. kultová daň, která zpravidla slouží k úhradě jinak nekrytého schodku náboženské obce a rozvrhuje se podle stanov na jednotlivé členy se zřetelem k jejich majetkovým a výdělkovým poměrům.
Nějaké rozpočtování není sice zák. č. 57 ř. z. z r. 1890 náboženským obcím výslovně uloženo, lze je však nepřímo odvoditi z § 19, odst, 4., a z § 23, kterážto ustanovení počítají se správním rokem. Ostatně stanovy náboženských obcí pamatují na řádné rozpočtování a státní správa kultová by při schvalování stanov podle § 29 měla možnost působiti k tomu, aby ustanovení o pravidelném rozpočtování bylo do stanov pojato. Naproti tomu musí stanovy podle výslovného předpisu zákona (§ 28, odst. 2:7) obsahovati ustanovení o způsobu získání prostředků k úhradě hospodářských potřeb, v kteréžto souvislosti musí býti přesně označeny prestace (dávky a poplatky), které mají býti ukládány, jich maximální výše a způsob rozvrhu na členy. Zvláště pak, pokud jde o maximální výši prestací, zákon, chtěje zameziti, aby snad nebyla vysokým kultovým zdaněním ochromována berní schopnost příslušníků náboženských obcí židovských zřetelem k daním státním, ukládá úřadům státní správy kultové za povinnost, aby, schvalujíce ustanovení stanov o maximální výši prestací, patřičně přihlížely, tedy z úřední povinnosti, k veřejným zájmům, zejména k potřebám státní správy finanční. Státní schválení dotčeného statutárního ustanovení může státní správa kultová za podmínek § 19, odst. 3., jednak odvolati (s uložením příslušné změny stanov platné od nejbližšího správního roku, nebyla-li poskytnuta lhůta delší — § 19, odst. 3. a 4.), jednak — za podmínek § 20 — přechodně povoliti překročení zmíněného maxima.
Povinnost k placení kultových prestací (poplatků a dávek) připíná se za ostatních statutárních podmínek k členství v náboženské obci. Tato povinnost může tedy existovati současně i k několika náboženským obcím, ježto, jak výše uvedeno, je možné současné členství i v několika náboženských obcích. Jinak brání § 23 dvojímu kultovému zdanění potud, že při změně řádného bydliště nastupuje daňová povinnost v nové náboženské obci až od nejbližšího správního roku. Povinnost k placení kultových prestací zaniká po stránce subjektivní v případě vystoupení z náboženské společnosti židovské dnem vystoupení (§ 6, odst. 2., zák. ze dne 23. 4. 1925, č. 96 Sb.; dávky do tohoto dne splatné je však vystupující povinen zaplatiti), v případě úmrtí dnem úmrtí a v případě přenesení řádného bydliště do obvodu jiné náboženské obce v dřívější náboženské obci koncem běžného správního roku, pakliže strana aspoň do měsíce před uplynutím běžného správního roku oznámila změnu bydliště představenstvu opuštěné náboženské obce; nestalo-li se tak, trvá platební povinnost vůči opuštěné náboženské obci nadále (§ 23, odst. 2.) vždy po celý správní rok, dokud splněním oznamovací povinnosti nezanikne koncem toho správního roku, v němž oznámení o změně bydliště bylo podle § 23, odst. 2., řádně učiněno.
Kultové poplatky a dávky požívají podle § 22 privilegia politické exekuce, byly-li podle stanov uloženy. Příslušný státní úřad, popírá-li exekuční dlužník statutárnost dávky k exekuci navržené, je povinen dříve rozhodnouti, zda uložení dávky snad neodporuje stanovám. Toto přezkoušení se strany státní správy kultové, zda dávka byla uložena podle stanov, je se zřetelem k všeobecné a neomezené výhradě státního dozorčího práva, obsažené v § 30, odst. 2., zajisté možné v rámci výkonu dozorčího práva i tehdy, nebylo-li náboženskou obcí ještě zakročeno o exekuci, rozdíl proti prvému případu jest jen v tom, že v prvém případě mají strany nárok na úřední rozhodnutí, kdežto v druhém případě nepřísluší jim nárok na skutečný výkon dozorčího práva státní správy (srov. Budw. 1594/A/1903, 14019/1900).
D. Vyšší kultové organisace. Zák. č. 57 ř. z. z r. 1890 neobsahuje zvláštních ustanovení o vyšších kultových organisacích v náboženském životě židů. Avšak jednak zák. č. 57 ř. z. z r. 1890, třebas neobsahoval výslovných ustanovení o vyšších organisačních jednotkách, neobsahuje také žádné normy o jich nepřípustnosti, jednak § 1 cit. zák. výslovně označuje náboženské obce jen za základnu náboženské společnosti židovské, což právě dává podnět k závěrům na právní přípustnost také nějaké případné vyšší stavby.
Kolektivismus moderní doby, projevující se rozsáhlou měrou v životě hospodářském i sociálním, nezůstal bez ozvěny ani v kultovém životě židů, i vyskytly se již před světovou válkou snahy po vytvoření vyšších kultových organisací. Snahy tyto, jichž uskutečnění znamená pro náboženské obce židovské možnost soustředěnějšího zastupování společných věcí a zájmů a pro státní správu usnadnění a zjednodušení styku proti dřívější organisační atomistice, skončily utvořením Svazu izraelských náboženských obcí na Moravě (stanovy svazu schváleny výnosem min. školství a nár. osvěty ze dne 24. 7. 1924, č. 74190/1924/ VI), Svazu židovských náboženských obcí ve Slezsku (stanovy svazu schváleny výnosem min. školství a nár. osvěty ze dne 11. 5. 1925, č. 46595/1925/VI), Svazu pražských židovských náboženských obcí (stanovy svazu schváleny výnosem min. školství a nár. osvěty ze dne 26. 11. 1925, č. 132676/1925/VI), Svazu českých náboženských obcí židovských v Čechách (stanovy svazu schváleny výnosem min. školství a nár. osvěty ze dne 18. 2. 1927, č. 133972/1926/VI; jde tu o náboženské obce s československým jednacím jazykem) a Svazu izraelských náboženských obcí s německým jednacím jazykem v Čechách (stanovy svazu schváleny výnosem min. školství a nár. osvěty ze dne 18. 2. 1927, č. 153751/1926/VI). Konečně byla utvořena vrcholná kultová organisace, objímající všechny Svazy právě zmíněné, pod názvem „pracovní společenství", jehož stanovy byly schváleny výnosem min. školství a nár. osvěty ze dne 13. 9. 1927, č. 97759/1927/VI. Stanovy všech tuto uvedených svazů a pracovního společenství byly schváleny obdobou podle § 13 zák. ze dne 20. 5. 1874, č. 68 ř. z., a jsou si velmi podobné. Příslušenství ke svazu není nucené, nýbrž dobrovolné a autonomní působnost náboženských obcí, které se ke svazu připojily, zůstává v podstatě nedotčena, takže nenastává devoluce práv s obcí na svaz. Svazy jsou sdružením židovských náboženských obcí za účelem vedení správy a zastupování společných věcí a zájmů, jakož i k usnadnění styku mezi úřady a náboženskými obcemi. Orgány svazů jsou: shromáždění, představenstvo a předseda. Do působnosti shromáždění svazu patří mimo jiné zejména: stanovení rozpočtu svazu, schvalování účetní uzávěrky, stanovení příspěvků sdružených náboženských obcí k účelům svazovým, zřizování společných institucí, dozorčí hospodářská správa institucí a fondů, které jsou majetkem svazu, nebo nadací, které jsou ve správě svazu, podávání návrhů náboženským obcím o požadavcích pro kvalifikaci učitelů náboženství, o učebných osnovách pro vyučování náboženství a o všech věcech týkajících se zájmů kultových, kulturních a finančních, rozhodování o stížnostech proti opatřením představenstva, usnášení o vyloučení náboženské obce, která nedostála svým povinnostem vůči svazu, usnášení — kvalifikovanou většinou — o změnách stanov, volby představenstva svazu. Představenstvo podává dobrozdání úřadům, připravuje návrhy pro shromáždění a provádí jeho usnesení, spravuje svazové instituce a fondy, jakož i nadace, jichž správa přísluší svazu, usnáší se o věcech, které nejsou vyhrazeny shromáždění svazu a vyvíjí činnost smírčího soudu, pokud se týče ustavuje rozhodčí soud ve všech případech, kdy se ho dovolávají náboženské obce ve svazu sdružené nebo jednotliví jejich členové. Předseda zastupuje svaz na venek a podpisuje listiny svazu; listina, která zakládá finanční závazek svazu, musí býti podepsána nejen předsedou, ale ještě dalšími dvěma členy představenstva. Shromáždění svazu skládá se z delegátů náboženských obcí sdružených ve svazu a také určitým způsobem je pamatováno (vyjímajíc stanovy svazu pražských židovských náboženských obcí) i na zastoupení rabínů. Představenstvo skládá se podle stanov v různých svazech různě, ze 6 až 11 členů, voleno je shromážděním svazu. Na zastoupení rabínů v představenstvu je výslovně pamatováno stanovami svazu moravského a slezského a svazu izraelských náboženských obcí s německým jednacím jazykem v Čechách. Svazy mají sídlo v bydlišti předsedově, sídlem svazu izraelských náboženských obcí s německým jednacím jazykem v Čechách jsou Teplice-Šanov. Svaz rozejde se (stanovy mluví o rozpuštění svazu), když vystoupily dvě třetiny náboženských obcí ve svazu sdružených. Poněkud uchylující se ustanovení v tomto směru obsahuje § 22 stanov svazu izraelských náboženských obcí s německým jednacím jazykem v Čechách. Rozejde-li se svaz, rozdělí se jeho jmění, nebylo-li učiněno jinaké usnesení o osudu dotčeného jmění, mezi náboženské obce dříve ve svazu sdružené v poměru podle počtu duší. Také zde obsahuje § 22 stanov izraelských náboženských obcí s německým jednacím jazykem v Čechách poněkud odchylné ustanovení. Výše vzpomenutá vrcholná organisace „pracovní společenství“, jehož úkolem je zastupování společných zájmů svazů náboženských obcí židovských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, je representována Nejvyšší radou Svazů židovských náboženských obcí jako orgánem usnášejícím se o všech významných věcech (stanovení rozpočtu, schvalování účetní uzávěrky, stanovení příspěvků jednotlivých svazů k účelům pracovního společenství, zřizování společných fondů a pod.). Obstarávání běžné agendy a zejména usnášení o věcech nevyhrazených Nejvyšší radě patří do působnosti presidiální konference. Předseda zastupuje pracovní společenství na venek, provádí usnesení Nejvyšší rady a presidiální konference a podpisuje listiny. Listiny, které zavazují pracovní společenství, potřebují podpisu předsedy a jednatele. Do Nejvyšší rady vysílá každý ze svazů po 6 delegátech, pražský vrchní rabín má v Nejvyšší radě virilní hlas. Presidiální konference, kterou tvoří předseda, 4 místopředsedové, jednatel a jeho náměstek a pokladník a jeho náměstek, je volena Nejvyšší radou. Každý ze svazů sdružených v pracovním společenství může své členství vypověděti. Výpovědní lhůta je jednoroční, výpověď však nemůže být dána dříve než za tři léta. Vystoupil-li by jen jeden svaz, nemusí to míti za následek zánik pracovního společenství, vystoupily-li by svazy dva, končí se působnost pracovního společenství dnem vystoupení druhého svazu. O osudu jmění pracovního společenství a o osudu jeho institucí rozhodne v tomto případě Nejvyšší rada a to tak, že o institucích se rozhodne, zda mají býti zrušeny či odevzdány některé veřejné nebo soukromé korporaci, co se týče pak jmění pracovního společenství, rozdělí se, pokud ho nebylo použito pro instituce pracovního společenství, mezi svazy v poměru, v jakém jednotlivé svazy k dotčenému jmění přispěly. Pracovní společenství sdružuje, jak již výše řečeno, všechny svazy židovských náboženských obcí v zemích českých; Nejvyšší rada je však zmocněna, aby kvalifikovaným usnesením přijala i jiné svazy náboženských obcí židovských v republice Československé do pracovního společenství.
Mimo vzpomenuté svazové organisace novějšího data sluší zmíniti se ještě o útvarech a institucích z dob minulých, které přesahují rámec jednotlivých náboženských obcí. Jde tu zejména o společné ústavy a fondy určené v jednotlivých zemích pro kultové, humanitní, vyučovací a pod. účely židovstva („pražská domestikální pokladna", „zemská židovská domestikální pokladna v Čechách", „fond venkovského [scil. mimopražského] židovstva" v Čechách, „moravský židovský zemský fond"). O správě a v otázce použití těchto ústavů a fondů (zák. č. 57 ř. z. z r. 1890, § 34) namnoze platí starší předpisy; zejména v složení orgánů projevuje se místy ještě staré organisační rozčlenění židovstva. Mimo to na Moravě existovala od dávných dob instituce zemského rabína, o níž jednají též židovské řády z r. 1754 a 1763 (General-Polizei-Proceß- und Commerzialordnung für die Judenschaft in dem Markgrafenthum Mähren z r. 1754 a dodatek 13. 5. 1763). Novější předpisy o působnosti a volbě zemského rabína, jímž již nemusí býti rabín mikulovský, jak tomu bývalo dříve, byly vydány dvor. dekretem ze dne 8. 7. 1830 a guberniálním nař. ze dne 13. 8. 1830, 6. 25576. Zák. č. 57 ř. z. z r. 1890 nemá ustanovení o instituci moravského zemského rabína, bylo však při projednávání tohoto zákona podle protokolů poslanecké sněmovny z r. 1888 výslovně uznáno, že dotčená instituce platí nadále. Podle výnosu býv. ministerstva kultu a vyučování ze dne 17. 3. 1898, č. 6134, má býti až do definitivní úpravy otázky theologického vzdělání kandidátů rabinátu před podáním námitek proti ustanovení rabínů nebo jejich zástupců v židovských náboženských obcích na Moravě vyžádáno dobré zdání zemského rabína o způsobilosti kandidátů v příčině jich theologického vzdělání. De facto nebyl úřad moravského zemského rabína od r. 1884 obsazen, nýbrž jen spravován náhradníkem a po smrti tohoto náhradníka nebylo učiněno další opatření za účelem obsazení dotčeného úřadu.
E. Státní dozor. V poměru k náboženským obcím židovským a ku případným vyšším kultovým svazům má stát stejně jako v poměru k jiným autonomním korporacím uvnitř státu právo dozoru, aby činnost náboženské společnosti pohybovala se v rámci práva státního (ius cavendi). Dozorčí právo státu k náboženským obcím židovským je v zákoně č. 57 ř. z. z r. 1890 vymezeno jednak povšechně, jednak, v některých směrech, speciálně.
Povšechně stanoví § 30, odst. 1. cit., zák., že státní úřady mají bdíti,
1. aby orgány náboženských obcí nepřekročily svou působnost a nad zachováváním stanov (srov. § 29 a § 30, odst. 2., cit. zák.),
2. aby orgány náboženských obcí postupovaly podle zákonů (scil. státních) a podle nařízení státních úřadů vydaných na podkladě zákonném.
Specielně všímá si svrchu cit. zákon po stránce státního dozoru:
1.úřední činnosti a osobních kvalit orgánů náboženských obcí (§§ 12 a 31),
2. shromáždění k účelům kultovým (§ 27),
3. dávek ke kultovým účelům (§ 21) a
4. nadací (srov. § 24 a odd. C., I., písm. e, výše, zejména v příčině vrchního dozoru státu nad ryze konfesními nadacemi).
Pokud v některých případech není výslovně předepsána oznamovací povinnost (§ 9, odst. 5., § 12, odst. 1., § 13, odst. 1., § 14), přicházejí tu v úvahu zejména dozorčí stížnosti stran proti opatřením kultových orgánů na př. ve věcech volebních a pod., pokud arciť úřad sám z vlastního popudu neshledá nutnosti k zjišťování rozhodných skutečností a k zakročení. Co se týče dozorčích stížností stran, nemají strany nároku na výkon dozorčího práva se strany státu (Budw. A. 7800/1911), dozorčí stížnosti nemají tedy také odkládacího účinku a nejsou vázány na žádnou lhůtu (Budw. A. 3150/1904). Dozorčí právo státní může býti dovoláváno a vykonáváno kdykoliv a to i tehdy, když rozhodnutí náboženských obcí jsou podle stanov konečná (Budw. A. 6306/1908).
Způsoby, jakými státní správa může reagovati na porušení zákonů nebo stanov nebo na neuposlechnutí zákonně opřených úředních nařízení, jsou:
1. zrušení usnesení nebo opatření, jímž byl porušen zákon neb stanovy (§ 30, odst. 2., zák. č. 57 ř. z. z r. 1890);
2. rozpuštění zastupitelských orgánů náboženské obce (§ 30, odst. 2.); při tom jest příslušný státní úřad povinen ihned zaříditi, aby, pokud to nutno, byly provedeny nové volby. Bylo-li rozpuštěno představenstvo, jest až do provedení nových voleb učiniti prozatímní opatření k obstarávání běžné správy náboženské obce (ustanovením vládního komisaře, správní komise a pod., srov. § 32).
3. sesazení s úřadu členů představenstva nebo kultových funkcionářů, porušují-li způsobem svého úřadování veřejný řád, nebo ztratili-li československé státní občanství, nebo byli-li odsouzeni pro zločin nebo pro trestní čin spáchaný ze ziskuchtivosti, nebo proti mravopočestnosti. Právním následkem sesazení kultového funkcionáře s úřadu je zánik smlouvy o ustanovení a neschopnost zastávati některý úřad v náboženské obci po tři léta, ačli tato neschopnost v důsledku odsouzení trestním soudem netrvá déle (§ 31). Také zde platí § 32, nastane-li nutnost nové volby k obsazení místa nebo funkce sesazením uprázdněné. 4. vznesení námitek proti zamýšlenému ustanovení rabína (§ 12, odst. 2.). Právo vznésti námitky je, jak výše pod B, uvedeno, časově prekludováno. Akty rabína, proti jehož ustanovení byly podle § 12 pravoplatně vzneseny námitky, dlužno, ježto jde o osobu, která nebyla řádně dosazena v úřad, považovati pro obor státní za zmatečné a náboženskou obec, která by podržovala takového rabína, dlužno s hlediska státního považovati za náboženskou obec bez rabína, nehledě ani k jinakým represivním nebo donucovacím prostředkům, kterých by podle § 30, odst. 2., nebo § 31 mohlo býti použito. V této souvislosti dlužno se zmíniti dále o zákazu ustanovení rabínova zástupce (§§ 13 a 14), v kterémžto případě, ač zákon užívá jiného termínu („zákaz“ místo „námitek“), nastávají, je-li zákaz pravoplatný, prakticky tytéž důsledky jako při námitkách proti zamýšlenému ustanovení rabína. Rozdíl je, jak již výše uvedeno, v tom, že právo zákazu není časově prekludováno jako právo námitek.
5. zákaz konání shromáždění ke kultovým účelům; takový zákaz lze vydati z důvodů veřejných (§ 27);
6. uložení pokut (§ 30, odst. 2., též § 21, jenž odkazuje na § 30). Ježto pokuty, o něž jde, mají za účel přivoditi v případě kontravence stav odpovídající zákonu nebo stanovám, nejde při jich ukládání o výkon trestní pravomoci, nýbrž dotčené pokuty mají toliko ráz donucovacích (exekučních) prostředků, čemuž nasvědčuje další souvislost § 30, odst. 1., zejména passus o „jiných zákonně přípustných donucovacích prostředcích“. Zákon nestanoví maximální výše pokut podle § 30, mají jen býti přiměřené majetkovým poměrům pokutovaného.
7. jiné zákonné donucovací prostředky (§ 30, odst. 2.), pokud o nich nebylo pojednáno již výše. Jde tu o různé donucovací prostředky z oboru politické exekuce, jako náhradní výkon, přímé donucení a pod.
8. odsouzení k náhradě škody v případě § 21. Ježto rozhodování o náhradě škody, i když jde o náhradu škody z titulu porušení veřejnoprávních norem, je podle judikatury soukromoprávní povahy (rozhodnutí nejvyššího soudního dvora z 5. 1. 1909, sb. XII., 4483), může se strana proti výroku státního kultového úřadu, odsoudivšího k náhradě škody v případě § 21, dovolávati nápravy pořadem práva podle zák. ze dne 15. 10. 1925, č. 217 Sb.
F. Státní kultové úřady. Nejvyšším státním úřadem, v němž resortuje státně kultová správa náboženské společnosti židovské, je ministerstvo školství a národní osvěty. Pod tímto ministerstvem přísluší dotčená působnost politickým úřadům I. a II. stolice (okresním a zemským úřadům). Podrobnější ustanovení o kompetenci obsahuje min. nař. ze dne 18. 3. 1897, č. 96 ř. z., počet instancí je však za okolností snížen zákonem o organisaci politické správy ze dne 14. 7. 1927, č. 125 Sb. Na základě § 8 téhož zákona nejsou též vyloučeny změny (přesuny) v kompetenci.
II. Právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Vnější právní poměry židovské náboženské společnosti na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou potud pestřejší, že tu rozčlenění židovstva na orthodoxy, kongresisty (neology) a status quo ante židy (viz úvod) dochází výrazu zejména též po stránce organisační na rozdíl od zásadní organisační jednolitosti v ostatním území republiky. Abstrahujeme-li však od této stránky, nazírá i právní řád platný na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na veškery židy jednotně, neboť nezná výše uvedené skupiny jako vyznání zvláštní, nýbrž považuje všechny židy bez ohledu na rituelní odstíny za příslušníky téhož vyznání (srov. § 1 zák. čl. XVII/1867, zák. čl. XLII/1895, § 6 zák. čl. XLIII/1895, § 2 nař. min. vnitra, spravedlnosti, kultu a vyučování ze dne 8. 1. 1896, č. 56 pres. m. k. a. v., preambul nař. min. kultu a vyučování ze dne 21. 6. 1888, č. 1191/pres., t. zv. Trefortské nařízení). Větší pestrost poměrů židovského kultu na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla mimo jiné patrně jedním z důvodů, že schází tu taková systematická úprava, jaká byla v býv. Rakousku provedena zák. ze dne 21. 3. 1890, č. 57 ř. z.
A. Územní a osobní základna. Také na Slovensku a Podkarpatské Rusi je náboženská obec základem kultové organisace židů. Nechybí tu ale ani vyšší kultová organisace a to u orthodoxů na straně jedné a neologů (kongresovců) a status quo ante židů na straně druhé. Co se týče orthodoxů, jsou orthodoxní náboženské obce židovské na Slovensku podle § 1 stanov schválených výnosem ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 14. 4. 1920, č. 4181 adm. I., sdruženy v „Organisaci autonomních orthodoxních obcí na Slovensku” s vlastními orgány této vyšší organisace. Působnost stanov posléze zmíněných byla pak na základě usnesení orthodoxních náboženských obcí na Podkarpatské Rusi (21 mateřská náboženská obec projevila se pro to) rozšířena i na orthodoxní židovstvo na Podkarpatské Rusi podle dodatku ze dne 19. 1. 1923 k organisačním stanovám slovenským, kterýžto dodatek byl schválen rozhodnutím civilní správy Podkarpatské Rusi ze dne 12. 2. 1923, č. 1206. Pokud pak jde o neology a status quo ante židy, sdružily se náboženské obce kongresové a status quo ante na Slovensku ve zvláštní Svaz, jehož utvoření bylo vzato na vědomí a stanovy schváleny výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 22. 11. 1926, č. 134571/VI-1926.
Co se týče náboženských obcí, dlužno na Slovensku a Podkarpatské Rusi na rozdíl od práva platného v zemích českých rozeznávati dvě kategorie: náboženské obce mateřské a filiální. Podle bodu 1., odst. 1., t. zv. Trefortského nařízení jest za mateřskou (neboli hlavní) náboženskou obec považovati onu židovskou náboženskou obec, v níž existuje rabinát nadaný právem vésti matriky. Toto ustanovení, které pochází z doby, kdy v býv. Uhrách nebylo ještě zavedeno výlučné státní matričnictví (stalo se tak zák. čl. XXXIII/1894), přestalo platiti od doby, kdy citovaný zákonný článek nabyl účinnosti, podrževši právní význam jen pro poměry, které před tím byly založeny. Pro založení charakteru některé náboženské obce židovské jako obce mateřské zbývá od té doby jen formální kriterion podle bodu 4. Trefortského nařízení, podle něhož jsou židovské náboženské obce (ať orthodoxní či kongresové nebo status quo ante) povinny předložiti své stanovy ministru kultu a vyučování (u nás ministru školství a národní osvěty) na vědomí, resp. za účelem dalšího opatření jich klausulí o předložení. Náboženské obce filiální a modlitební spolky a společnosti podle bodu 4., odst. 2., Trefortského nařízení mohou si v oboru své působnosti upraviti stanovy ryze autonomně. Nař. min. kultu a vyuč. ze dne 13. 7. 1906, č. 57121 (nař. týká se židovských konfesních škol) se odchyluje od Trefortského nařízení potud, že ministr schvaluje stanovy mateřských náboženských obcí. Jinak se v cit. nařízení z roku 1906 výslovně konstatuje, že stanovy filiálních náboženských obcí a modlitebních spolků a společností nepotřebují schválení ministrova, že se však vyvinula prakse, podle níž se stanovy dotčených korporací předkládají komitátu. Zřetelem k tomuto právnímu stavu lze z náboženských obcí vzniklých po té, co nabyl účinnosti zák. čl. XXXIII/1894, považovati za mateřské jen ty, jichž stanovy byly ministrem kultu a vyučování resp. u nás ministrem školství a národní osvěty potvrzeny nebo schváleny jako stanovy mateřské náboženské obce. Na tom nic se nezměnilo ani výše zmíněnými stanovami organisace orthodoxů z r. 1920, ježto, pokud podle § 7 dotčených stanov mateřskou náboženskou obcí je ta obec, kde je sídlo rabinátu (nemluví se již o matričním rabinátu) a která má synagogu, rituální lázeň, náboženskou školu (Talmud Thora), rabína a rituálního řezníka (košeráka), jde tu o stanovení meritorních podmínek, které nijak nevylučují formální náležitost ministerského schválení stanov takové náboženské obce.
Židé téže skupiny (orthodoxové, kongresisté, status quo ante židé), mající bydliště mimo sídlo mateřské náboženské obce téže skupiny, sdružují se buď v náboženské obce filiální čili vedlejší nebo v modlitební společnosti. Každá filiální náboženská obec resp. modlitební společnost přináleží k některé mateřské obci. Tím, že prostřednictvím filiální náboženské obce nebo modlitební společnosti projevuje se přináležitost k příslušné mateřské obci, je vyhověno § 20 zák. čl. LIII/1868 a § 2 zák. čl. XLII/1895, pokud arciť příslušná náboženská obec existuje na území republiky Československé. Členové filiálních obcí a modlitebních společností mimo sídlo mateřské obce jsou povinni poměrně přispívati k rabinátu a ke společným institucím náboženské obce, t. j. k těm institucím mateřské obce, které filiální obce a modlitební společnosti nemají; jinak spravují si filiální obce a modlitební společnosti své vlastní záležitosti autonomně. (Srov. bod 3., písm. b, a bod 4., odst. 2., Trefortského nařízení, §§ 5, 6 a 7 stanov orthodoxní organisace z r. 1920, a § 6 stanov Svazu kongr. a status quo ante náb. obcí žid. z r. 1926; srov. též § 3 org. statutu kongresovců z r. 1869.) Poměr filiální obce nebo modlitební společnosti k obci mateřské řídí se stanovami vzájemně sjednanými (srov. § 6 stanov orth. org. z r. 1920), vlastní záležitosti spravují si filiální obce a modlitební společnosti samostatně buď zvláštními autonomně danými stanovami, které, jak výše řečeno, nepotřebují státního schválení, nebo, není-li takových stanov, podle zásad bodu 4., odst. 2., Trefortského nařízení. Pokud jde specielně o modlitební společnosti, mohou tyto společnosti existovati i v sídle (bod 3., písm. a, Trefortského nařízení) mateřské obce téže skupiny (posud bylo pojednáváno o modlitebních společnostech mimo sídlo mateřské obce). Jde tu buď o
1. modlitební společnosti, které se jimi staly v důsledku bodu 3., písm. a, odst. 1., Trefortského nařízení z bývalých náboženských obcí existujících v sídle mateřské obce, ale nemajících práva k vedení matrik, nebo o
2. modlitební společnosti, které založila část členstva mateřské obce proto, že mateřská obec provedla změnu bohoslužebných zařízení, nebo konečně o
3. modlitební společnosti svobodně utvořené bez některého z důvodů uvedených pod 1. nebo 2.
Existencí těchto modlitebních společností v sídle mateřské obce nemá býti porušena jednotnost administrace mateřské obce ani nemají býti ztenčeny její příjmy. Poměr mateřské obce k modlitební společnosti jsoucí v jejím sídle utváří se však po stránce finanční různě a to v tom smyslu, že, pokud jde o modlitební společnosti podle 1., mateřská obec udržuje ze své pokladny zařízení dřívější náboženské obce, která se podle 1. stala modlitební společností, pokud pak jde o modlitební společnosti podle 2., jest mateřská obec povinna takové modlitební společnosti poskytovati ročně podporu odpovídající poměru, v jakém podle rozpočtu mateřské obce přispívají členové modlitební společnosti na modlitebnu mateřské obce a na plat příslušného (rabína a pod.). Naproti tomu nemá mateřská obec finančních závazků k modlitebním společnostem podle 3., jichž členové musí příslušné náklady hraditi zcela ze svého.
Židovské filiální náboženské obce musí býti výslovně označovány (na př. na razítkách) jako takové, kdežto mateřské náboženské obce nejsou povinny uváděti tuto svoji povahu. Při označování mateřských a filiálních náboženských obcí a modlitebních společností jest uvésti též jméno místa, na jehož území náboženská obec nebo modlitební společnost existuje (bod 4., odst. 3., Trefortského nařízení).
Kategoricky zakazuje tvoření dvou náboženských obcí v jednom místě § 2, odst. 2., stanov orth. org. z r. 1920; nemohou tedy býti na témže místě dvě nebo více orthodoxních náboženských obcí. Jinak může na témž místě existovati několik mateřských náboženských obcí židovských,
a) jde-li o další trvání stavu vyvinuvšího se do vydání Trefortského nařízení; podle bodu 1., odst. 2., tohoto nařízení mohou totiž tam, kde v době vydání nařízení existovalo několik mateřských náboženských obcí (t. j. náboženských obcí, které byly podle tehdejšího právního stavu nadány právem vésti matriky scil. s platností pro foxo externo), tyto obce nadále trvati jako mateřské náboženské obce, „dokud nepozbudou práva vedení matrik“. Cit. ustanovení Trefortského nařízení má zřejmě na mysli případ odnětí práva k vedení matrik konkretním správním aktem, nikoli generelní zákonnou úpravou, jako se stalo zák. čl. XXXIII/1894.
b) povolil-li od vydání Trefortského nařízení ministr školství a národní osvěty (dříve ministr kultu a vyučování) zřízení několika mateřských náboženských obcí na témže místě (bod 2. Trefortského nařízení), což by se zřetelem k hořejším vývodům stalo ve formě schválení stanov dotčených náboženských obcí jako obcí mateřských.
Nepřípustno jest, aby na témže místě byla mateřská a filiální náboženská obec téže skupiny (srov. bod 3., písm. a, odst. 1., Trefortského nařízení). Pokud takové filiální náboženské obce existovaly v místě mateřské náboženské obce, přeměnily se, jak již výše řečeno, v důsledku cit. ustanovení Trefortského nařízení v modlitební společnosti. Podle § 50 stanov org. orth. z r. 1890 mohou v každé kongresové (neologické) nebo status quo aute náboženské obci příslušníci orthodoxního smýšlení, nelze-li založiti náboženskou obec orthodoxní, zříditi modlitební společnost a přičleniti se jako filiální náboženská obec k nejbližší orthodoxní náboženské obci mateřské (srov. Boh. adm. 5250).
Každý příslušník židovského vyznání je povinen býti členem té mateřské nebo filiální náboženské obce, pokud se týče modlitební společnosti, na jejímž území má své bydliště (§ 8 stanov org. orth. z r. 1920 stanoví, že kultové zpoplatnění — které zakládá hlasovací právo — děje se v té kultové organisaci, v jejímž obvodu příslušník orthodoxie má živnost). Má-li některý příslušník židovského vyznání několik bydlišť, „může“ si svobodně voliti, ke které z kultových organisací proň příslušných chce patřiti (srov. bod 5., odst. 2., Trefortského nařízení). Není tedy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pluralitní členství právně nutné jako v zemích historických. Povinnost býti členem příslušné kultové organisace vztahuje se i na cizozemce.
Členství v židovské kultové organisaci zaniká s hlediska práva státního úmrtím nebo vystoupením z židovské náboženské společnosti podle norem mezikonfesního zák. č. 96/1925 Sb. Ježto podle § 4, odst. 2., a § 5, odst. 1., tohoto zákona zanikají dnem oznámení o výstupu veškera práva a povinnosti k opuštěné náboženské společnosti, zaniká tím pro vystupující židy též členství v poslední příslušné kultové organisaci se všemi právy a povinnostmi, ačli ovšem nejde o závazky za doby členství již splatné (§ 5, odst. 2., cit. mezikonf. zákona) nebo o závazky z titulu soukromoprávního. Může se však státi, že někdo, aniž by vystoupil z náboženské společnosti židovské vůbec, změní jen rituelní příslušnost, na př. od skupiny kongresistů k orthodoxii nebo naopak atd. V takových případech platí nadále specielní ustanovení bodu 2., odst. 2., Trefortského nařízení, podle něhož členové, kteří vystupují z některé náboženské obce, buď aby se připojili k druhé náboženské obci v témže místě existující, nebo aby založili tam novou náboženskou obec (při obou alternativách může se tu jednati se zřetelem k tomu, co výše uvedeno, o přestupy od jedné rituelní skupiny k druhé), jsou povinni k úhradě potřeb opuštěné náboženské obce nésti veřejnoprávní kultová břemena po dobu 5 let od výstupu v takovém rozsahu, jako by byli ještě členy opuštěné obce a k úhradě soukromoprávních závazků opuštěné náboženské obce přispívati i po této — pětileté — době potud, pokud opuštěná náboženská obec v tyto závazky vešla s výslovným nebo mlčky daným souhlasem vystupujícího člena. (Totéž má podle bodu 2., odst. 3., Trefortského nařízení platiti, nastalo-li vystoupení filiální náboženské obce nebo modlitební společnosti existující mimo sídlo mateřské náboženské obce za účelem založení zvláštní filiální náboženské obce nebo modlitební společnosti; také zde byli by samozřejmě postiženi jen ti členové, kteří se zúčastnili exodu. Srov. též § 9 stanov org. orth. z r. 1920, podle něhož ten, kdo vystoupí z jedné náboženské obce do druhé náboženské obce v témže místě — může se tu jednati o přestupy od orthodoxie ke skupině kongresovou nebo ke skupině status quo ante — je povinen po pět let nésti břemena opuštěné náboženské obce. Podobné ustanovení má i § 50 cit. stanov, jenž na rozdíl od § 9 místo o břemenech mluví o kultové dani a jenž v ohledu komputace pětileté lhůty poskytuje přesnější vodítko stanově, že lhůta se počítá exklusive roku výstupu.) Neboť mezikonfesní zák. z r. 1925 „o vzájemných poměrech náboženských vyznání“, má co činiti s poměry mezi jednotlivými vyznáními, nikoli však s poměry uvnitř jednotlivých konfesí, ke kterýmžto vnitrokonfesním poměrům patří i vztahy mezi jednotlivými skupinami slovenského a karpatoruského židovstva, když tyto skupiny, jak hned zpředu doloženo, nejsou zvláštními vyznáními a neruší právní jednotu židovské konfese jako takové.
Co se týče vyšších kultových organisací, o jejichž orgánech bude ještě pojednáno níže, je podle § 12 stanov orthodoxní organisace z r. 1920 každá (scil. orthodoxní) náboženská obec povinna přispívati k vydržování shora zmíněné vyšší organisace (slovenský text mluví o vydržování zemského zastupitelstva, německý překlad o vydržování ústřední kanceláře). Také náboženské obce kongresové a status quo ante na Slovensku mohou býti zavázány k ročním příspěvkům na účely Svazu, k němuž jsou sdruženy (srov. § 12, písm. d, stanov Svazu dotčených náboženských obcí z r. 1926). Organisace autonomních orthodoxních židovských obcí může se podle § 78 stanov dobrovolně rozejíti, usnese-li se na tom valné shromáždění dvoutřetinovou většinou. (Ve stanovách není přesně vymezen pojem a složení valného shromáždění. Ježto se zřetelem k § 65 stanov není valné shromáždění totožné se zemským zastupitelstvem, dlužno srovnáním §§ 65, 75 a 68 uzavírati, že valným shromážděním jest rozuměti sbor složený podle § 68 stanov.) Rozejde-li se orthodoxní organisace dobrovolně, připadne její majetek podle § 78 stanov náboženským účelům orthodoxně židovským, které určí poslední valné shromáždění. Organisace může však podle § 79 stanov býti i rozpuštěna a to vládou republiky Československé, kdyby nedodržovala nebo překročovala stanovy nebo kdyby ohrožovala státní nebo hmotné zájmy. O osudu majetku orthodoxní organisace v případě tohoto rozpuštění stanovy se nezmiňují. Přišly by tu v úvahu normy obecného práva o osudu jmění zaniklých korporací. Stanovy Svazu kongresových a status quo ante náboženských obcí židovských na Slovensku nemají výslovného ustanovení o dobrovolném rozejití Svazu. K případnému podobnému usnesení by bylo zřetelem k povšechnému ustanovení § 12, písm. a, stanov dotčeného Svazu povoláno valné shromáždění. Naproti tomu obsahují stanovy Svazu kongresových a status quo ante náboženských obcí židovských v § 20 ustanovení, že Svaz může býti rozpuštěn vládou republiky Československé resp. ministerstvem školství a národní osvěty, jestliže by protizákonně působil, a že v případě úředního rozpuštění rozhodne o osudech jmění Svazu valné shromáždění, jehož příslušné usnesení má se předložit vládě ke schválení.
Náboženských obcí židovských je na Slovensku asi 175 (orthodoxních 120, neologických 30, status quo ante 25) a na Podkarpatské Rusi 22 (21 orthodoxní, 1 neologická).
B. Orgány kultových organisací. Stanovení předpisů o tom, které orgány mají míti jednotlivé kultové organisace, jak vznikají kultové orgány, jaká jest jejich působnost a pod., je zásadně zůstaveno autonomní úpravě, zejména v stanovách. Obecnými právními předpisy je jen stanoveno, že rabínem a představeným náboženské obce mohou býti toliko tuzemští státní občané, kteří svého vzdělání nabyli rovněž v tuzemsku (§ 3 zák. čl. XLII/1895; cit. předpis dlužno vztahovati i na všechny členy představenstva, je-li toto, jak pravidlem, složeno kolegiálně), a že filiální náboženské obce a modlitební společnosti, pokud nemají ke správě svých záležitostí vlastních stanov, mají míti jako funkcionáře: správce synagogy, jenž zastává funkci předsedy, pokladníka, kontrolora a notáře (bod 4., odst. 2., písm. b, Trefortského nařízení). Všeobecně dlužno ještě poznamenati, že podle práva platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi vystupuje v kultové organisaci židovské dosti ostře rozdíl mezi správními a zastupitelskými orgány na straně jedné a duchovenstvem, representovaným hlavně rabíny, na straně druhé a že v důsledku širší církevní autonomie a užšího rozsahu státního dozorčího práva významný úkol připadá autonomnímu církevnímu soudnictví.
Co se týče specielní úpravy kultové organisace, patří ke správním a zastupitelským orgánům náboženských obcí orthodoxních podle § 46 stanov orth. org. z r. 1920 zastupitelstvo a předsednictvo. Také statut kongresistů z r. 1869 uvádí v § 18 jako orgány náboženských obcí zastupitelstvo a představenstvo (k představenstvu patří podle § 20 statutu také pokladník), představenstvo a zastupitelstvo dohromady tvoří pak podle § 25 statutu valnou hromadu. Orgány tuto vzpomenuté ustavují se volbou. O tom, komu přísluší aktivní a pasivní volební právo, jak se konají volby do náboženských obcí a jak je rozhraničena působnost jednotlivých orgánů, nemají stanovy orth. org. z r. 1920 podrobnějších ustanovení, leda v tom směru, že hlasovací právo mají členové platící náboženskou daň, která se platí té kultové organisaci, v jejímž obvodě má člen živnost (§ 8), že předsedou nebo místopředsedou náboženské obce nemůže býti, kdo nenáboženským životem způsobil veřejné pohoršení (§ 13) a že do 15 dnů lze protestovati proti volbám, o čemž rozhodne smírčí soud (§ 11). Jest tedy těžiště příslušných předpisů v místních stanovách. Naproti tomu jsou ve statutu kongresistů z r. 1869 obsaženy základní normy o volbách do náboženských obcí (§§ 21—23), o aktivním a pasivním právu volebním (§§ 15 a 16), o funkčním období zastupitelstva (tříleté § 24), o působnosti valné hromady (§ 29; do působnosti valné hromady patří zejména ustanovování a propouštění zaměstnanců vyjímaje sluhy, usnášení o platech všech zaměstnanců, rozpočet, důležitá opatření majetkoprávního rázu, důležitější finanční transakce, účetní kontrola a udílení absolutoria, volba komise vyměřující kultovou daň, usnášení se o stanovách) a představenstva (§§ 31—34; představenstvo zastupuje náboženskou obec vůči osobám třetím, podpisuje listiny jménem náboženské obce, vykonává usnesení zastupitelského sboru, pečuje o běžnou správu, přijímá a propouští sluhy). Rabín není členem představenstva, může však býti do jeho schůzí pozván (§ 48 statutu kongresistů z r. 1869); na přání rabína musí býti za okolností (§ 49 cit. stat.) svolána mimořádná valná hromada náboženské obce.
Jak výše řečeno, jest v kultové organisaci židů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vedle správních zastupitelských orgánů zvlášť vyhraněno postavení duchovenstva, zejména rabínů, kteří tu representují jakýsi hierokratický živel. Náboženské obci není uložena povinnost míti rabína (Boh. adm. 943). Rabínem může býti podle § 3 zák. čl. XLII/1895 jen československý státní občan, jenž nabyl svého vzdělání v tuzemsku. Jako minimum všeobecného vzdělání rabínů vyžaduje se podle nař. uh. min. kultu a vyuč. z 6. 2. 1884, č. 5407, aby kandidát s úspěchem absolvoval alespoň 4 třídy gymnasia nebo reálky, po případě aby absolvoval měšťanskou školu. Nežádá-li státní právo od rabínů theologického vzdělání, činí tak § 51 stanov orth. org. z r. 1920, podle kteréhožto kvalifikace na rabína v orthodoxních nábo ženských obcích nabývá ten, kdo vykoná přísnou zkoušku před třemi (orthodoxními) rabíny. Rabíny nebo jejich zástupce ustanovuje náboženská obec volbou. Způsob volby určují u orthodoxů místní stanovy (§ 52 stanov orth. org. z r. 1920); pokud jde o kongresisty, volí rabína nebo obecního kazatele valná hromada náboženské obce, usnesení valné hromady nutno však podrobiti hlasování všech členů náboženské obce majících právo hlasovati a to tak, že každý k hlasování oprávněný člen napíše na svůj hlasovací lístek pouze slovo „ano“ nebo „ne“ a zvolen je ten, kdo získal dvě třetiny hlasů (§ 29, písm. a, statutu kongr. z r. 1869). Rabíni a jich zástupci jsou u orthodoxů voleni na doživotí (§ 52 stanov orth. org. z r. 1920), u kongresistů rozhoduje o době trvání úřadu zvoleného rabína smlouva s ním uzavřená (§ 40 statutu kongr. z r. 1869 s jistou úchylkou v § 41). Rabíni jsou podle § 54 stanov orth. org. z r. 1920 při výkonu své funkce vázáni na předpisy Šulchan-Áruchu („prostřený stůl“, židovský zákoník sepsaný Josefem Karo [1488 až 1575] a obsahující ve 4 dílech všechny náboženské a právní předpisy židovstva), opatření rabínova, odporující těmto předpisům, nemají platnosti; rozhodnutí o tom přísluší do působnosti církevního soudu. Rovněž u kongresistů (také kongresové a status quo ante náb. obce žid. na Slovensku řídí se — arciť v rámci právního řádu státního — Šulchan-Áruchem, srov. §§ 2 a 7 stanov Svazu zmíněných náb. obcí z r. 1926) rozhoduje církevní soud o sporech a nesrovnalostech mezi náboženskou obcí a rabínem, jde-li o otázku náboženskou; podle § 7 stanov Svazu kongresových a status quo ante náboženských obcí židovských z r. 1926 totiž, jde-li o spor mezi rabínem a náboženskou obcí, může se každá ze stran, nedošlo-li k dohodě, obrátiti na představenstvo Svazu, kteréž, shledá-li, že jde o otázku světskou, rozhodne ve vlastní působnosti, shledá-li však, že jde o otázku náboženskou, odkáže věc představenstvu „Svazu rabínů tradici věrných na Slovensku” (neorthodoxních), aby rozhodlo jako náboženský soud. Dájin (pomocný rabín, rabín-assessor) může býti u orthodoxů jen tehdy ustanoven (děje se tak volbou), je-li místo rabínovo už obsazeno, jen výjimečně může býti se svolením rabínského kolegia (o této instituci viz níže) obsazeno místo dájina před obsazením místa rabínova (§ 7, odst. 5. a 4., stanov orth. org. z r. 1920); statut kongresistů z r. 1869 nemá podobného ustanovení. Stejně jako rabíni a dájinové ustanovují se i ostatní zaměstnanci náboženských obcí volbou. Podle § 55 stanov orth. org. z r. 1920 mohou však býti zvoleny jen ty osoby, s jichž ustanovením rabín s církevního hlediska souhlasí. Jde-li o ustanovení dájina, má býti podle § 57 posléze cit. stanov dříve slyšen rabín o kvalifikaci dájinově; vzejde-li v tomto směru mezi rabínem a náboženskou obcí různost názorů, rozhodne rabínský výbor (o této instituci viz níže). Ustanovila-li náboženská obec k náboženská funkci nekvalifikované osoby, může býti předseda náboženské obce podle § 31 posléze cit. stanov zbaven svého úřadu a provedena nová volba. Právní poměr rabína a ostatních kultových funkcionářů, zejména též v příčině požitků, upravuje se v rámci stanov smlouvou. O právním charakteru dotčeného poměru platí obdobně totéž, co v zemích českých. Jinak potud je podstatný rozdíl v postavení rabínů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, že židovská náboženská společnost byla již za bývalých Uher t. zv. kongruální náboženskou společností, v důsledku čehož slovenští a karpatoruští rabíni na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové pokud se týče jich pozůstalí mají podle t. zv. kongruového zákona z r. 1926 (zák. ze dne 25. 6. 1926, č. 122 Sb.) vůči státu právní nárok na doplnění svých požitků na kongruální mez a na výchovné (§ 1 cit. zák), jakož i na odpočivné a zaopatřovací platy (§ 2 cit. zák.). (Podrobnosti viz v hesle „Kongrua‘‘.) Rabíni, na něž se vztahují §§ 1 a 2 kongruového zákona, jsou, ježto mají zaručeny normální pensijní nároky, vyjmuti podle ustanovení oddílu I., § 2:4 zák. č. 26/1929 Sb. (dříve podle čl. I, § 2, odst. 1:3 vlád. nař. ze dne 19. 1. 1923, č. 16 Sb.), ze všeobecného pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Pro invalidní a starobní pojištění podle zák. ze dne 9. 10. 1924, č. 221 Sb., rabíni vůbec nepřicházejí v úvahu, z těchže důvodů, které již byly uvedeny v oddílu o právu platném v zemích českých. Jinak o pensijním, invalidním a starobním pojištění ostatních kultových funkcionářů a o nemocenském pojištění všech kultových funkcionářů, čítaje v to i kongruální rabíny, platí totéž, co řečeno výše v oddílu o právu platném v zemích českých.
O orgánech náboženských obcí status quo ante obsahují příslušná ustanovení místní stanovy.
Pokud jde o vyšší kultové organisace, jsou správními a zastupitelskými orgány zemské organisace orthodoxů: ústřední kancelář, správní komise a zemské zastupitelstvo (§§ 3 a 33 stan. z r. 1920). Veškery tyto orgány jsou složeny sborově. Ústřední kancelář je orgánem výkonným a připravujícím pro správní komisi referáty ve věcech rázu administrativního a finančního. Správní komise, která se musí sejíti aspoň jednou za čtvrt roku (§ 34 stan. z r. 1920), je povolána k usnášení se o běžných věcech administrativní a finanční povahy, čítajíc v to stanovení rozpočtu, k zastupování orthodoxního židovstva vůči veřejným úřadům a vládě, ke zkoušení změn stanov náboženských obcí nebo stanov nově zřízených náboženských obcí, k podávání dobrozdání (ve věcech rituelní povahy nebo v otázkách dotýkajících se hluboce kultového života musí být dříve slyšen rabínský výbor, jehož názor je pro správní komisi přísně směrodatný) a k disciplinárnímu řízení jakož i k některým úkonům v oboru církevního soudnictví, o nichž bude ještě zmínka níže (§§ 34—37, 39 stanov z roku 1920). Zemské zastupitelstvo je příslušným projednati zprávy správní komise, usnášeti se o věcech důležitých otázkách administrativní, finanční a náboženskopolitické povahy, měniti, zachovávajíc základní princip, t. j. orthodoxii, stanovy zemské organisace (předepsána přítomnost aspoň dvou třetin zemského zastupitelstva), udíleti správnímu výboru a předsedovi absolutorium a usnášeti se, zda má být vysloven souhlas s připojením se některé dosud kongresové nebo status quo ante náboženské obce (§§ 41, 42, 44, 45 stan. z r. 1920). O disciplinární působnosti zemského zastupitelstva bude jednáno níže. Zemské zastupitelstvo skládá se z 65 členů a to 40 laiků a 25 rabínů; laičtí členové volí ze svého středu 20 osob, které tvoří komisi pro vyměřování a rozvrh příspěvků náboženských obcí k udržování zemské organisace (§§ 12, 65, 68—77 stan., kdež jsou též předpisy o způsobu voleb). Správní komise má 15 členů a to 10 laiků a 5 rabínů. Zemské zastupitelstvo volí na 6 let předsedu a místopředsedu a na 3 léta tajemníka (§ 77 stan.). Předseda a místopředseda zemského zastupitelstva jsou zároveň předsedou a místopředsedou správní komise. Předseda, místopředseda a výše zmíněný tajemník tvoří ústřední kancelář (§§ 40 a 77 stan. z r. 1920).
Jak viděti, uplatňuje se určitou měrou i ve správních a zastupitelských orgánech zemské organisace duchovenský živel. Kyze duchovenskými institucemi zemské organisace jsou pak: výbor rabínů a zemské shromáždění rabínů. Výbor rabínů, jenž se skládá z 5 členů, je povinen zasedati dvakrát do roka a jednati o náboženských a rituelních otázkách, jakož i podávati návrhy zemskému shromáždění rabínů. Dále je výbor rabínů povinen jednou v roce svolati rabíny, kteří jsou členy zemského zastupitelstva; každé 3 roky pak má býti svolána řádná schůze zemského shromáždění rabínů, jehož členem je každý úřadující rabín, nebo, je-li místo rabína uprázdněno, zástupce rabína té které mateřské náboženské obce. Mimořádnou schůzi zemského shromáždění rabínů může svolati výbor rabínů resp. musí ji svolati ústřední kancelář, požádal-li o to písemně 21 rabín. Předseda výboru rabínů je předsedou zemského shromáždění rabínů. (Srov. §§ 58 až 64 stan. z r. 1920.) O příslušnosti výboru rabínů ve věcech disciplinárních a v oboru církevního soudnictví bude jednáno níže.
V disciplinárních věcech proti předsedovi nebo místopředsedovi zemského zastupitelstva (tito funkcionáři jsou, jak výše vylíčeno, zároveň vůdčími funkcionáři správní komise a ústřední kanceláře) rozhodne nejprve výbor rabínů, zda zavedení disciplinárního řízení jest odůvodněno, v kladném případě předloží se pak věc zemskému zastupitelstvu, které tu vystupuje jako disciplinární stolice. Zemské zastupitelstvo vystupuje dále jako disciplinární stolice vůči členům správní komise. Jinak je vůči zaměstnancům zemské organisace disciplinární instancí správní komise (§§ 43 a 66 stan. z r. 1920).
Co se týče církevního soudnictví orthodoxů, jsou k rozhodování rozepří, které vzejdou v lůně náboženské obce nebo mezi mateřskými a filiálními náboženskými obcemi nebo konečně mezi různými náboženskými obcemi orthodoxními (nikoli však mezi náboženskými obcemi orthodoxními s jedné a náboženskými obcemi kongresovými nebo status quo ante s druhé strany, srov. nař. min. k. a vyuč. ze dne 27. 10. 1905, č. 4249 pres.), povolány smírčí soudy, které rozhodují podle předpisů Šulchan-Áruchu (§ 14 stan. orth. org. z r. 1920; v slovenském textu je patrná chyba potud, pokud text tento slovy: „nie však medzi jednou a druhou obcou“ vylučuje spory mezi různými náboženskými obcemi orthodoxními, kdežto německý překlad praví: „nicht minder zwischen einer und einer anderen Gemeinde“, což má smysl kopulativní). Smírčí soudy, o něž jde, jsou dvojího druhu a to soudy pro spory ve věcech rázu administrativního (na př. protesty proti volbám podle § 11 stanov orth. org. z r. 1920) nebo finančního a soudy ve věcech náboženských a rituelních. Pro spory prvého druhu existuje systém dvou stolic, neboť proti rozhodnutí smírčího soudu I. stolice lze se do 8 dnů odvolati k odvolacímu smírčímu soudu jako k stolici II. a poslední. Naproti tomu nález smírčího soudu příslušného pro věci náboženského a rituálního rázu je sententia inappellabilis. Smírčí soud I. stolice pro věci administrativní a finanční ustavuje se vždy ad hoc pro každý spor a skládá se ze 4 laiků, z nichž po dvou volí každá strana, a z rabína jako předsedy, kterého zvolí oni čtyři laičtí soudcové. Odvolací smírčí soud (příslušný, jak řečeno, jen pro věci administrativní a finanční) je stálý a konstituje se z 25 členů (20 laiků volených shromážděním rabínů ze středu zemského zastupitelstva a 5 rabínů členů to výboru rabínů), z nichž střídavě vždy po dva měsíce, vyjímajíc měsíce Nisan a Tišri, zasedá jako odvolací soud 5 členů (4 laikové a 1 rabín jako předseda) pro všechny apelační případy, které se v tom kterém období stanou pendentními. O odvolání, které má býti vyřízeno do 6 neděl po tom, co nabyl příslušný odvolací soud o odvolání vědomosti, rozhodují členové odvolacího soudu, v jichž úředním období stalo se odvolání pendentní i tehdy, když jejich úřední období již uplynulo. Smírčí soudy pro věci rázu administrativního a finančního rozhodují většinou hlasů. Do smírčího soudu pro věci rázu náboženského a rituálního, proti jehož nálezu není, jak výše řečeno, odvolání, zvolí každá ze stran po jednom rabínu a jednom laikovi a tito čtyři členové (2 rabíni a 2 laikové) zvolí pátého člena, rabína, za předsedu. Rozhodování tohoto soudu děje se většinou rabínských hlasů. Laičtí členové mají tedy jen votum consultativum. Smírčí soudy, pokud nejde o stálý odvolací smírčí soud, ustavují se za součinnosti předsedy správní komise. Podrobnosti o tom obsahují §§ 22 až 25 a 27 stanov orth. org. z r. 1920. Opomene-li žalobce přes dvojí vyzvání se strany předsedy správní komise jmenovati své soudce, má se za to, že žaloba byla vzata zpět, i zamítne se, opomene-li tak učiniti žalovaný, podlehne, ačli v tom neb onom případě opomenutí nebylo způsobeno vyšší mocí. Výrok o zamítnutí žaloby nebo o podlehnutí žalovaného z důvodu zmíněného promeškání vydá většinou hlasů správní komise v zasedání, k němuž mají býti pozvány i strany (§§ 26 a 27 stan. z r. 1920). Obnova řízení je přípustna propter noviter reperta do 30 dnů, rozhoduje pak ten smírčí soud, jehož nález má být z důvodu obnovy řízení přezkoušen; takové přezkoušení je však možné jen jednou (§ 21 stan. z r. 1920). Sankce k zajištění, aby byly respektovány pravoplatně nálezy smírčích soudů jak se strany náboženských obcí tak i se strany kultových hodnostářů, obsahují §§ 31 a 32 stan. z r. 1920.
Co se týče vyšší kultové organisace kongresistů a status quo ante židů, je tato organisace totiž Svaz kongresových a status quo ante židovských náboženských obcí svou stavbou napodobena stavbě svazů náboženských obcí židovských v zemích českých. Úkolem Svazu je zastupovati příslušné náboženské obce před vládou a úřady, zprostředkovati styk náboženských obcí s vládou a úřady a hájiti náboženský a kulturní život Svazu a mravní a kulturní zájmy náboženských obcí ke Svazu patřících. Politická činnost je vyloučena (§ 4 stanov Svazu z r. 1926). Správními a zastupitelskými orgány Svazu jsou: zemské valné shromáždění, představenstvo a předsednictvo. Zemské valné shromáždění je povoláno usnášeti se o všech věcech, které nejsou vyhrazeny jiným orgánům, upravovati a měniti stanovy, rozhodovati o odvoláních proti výrokům představenstva, stanoviti rozpočet Svazu, schvalovati závěrečné účty, vypisovati příspěvky sdružených náboženských obcí k potřebám Svazu, voliti představenstvo a předsednictvo Svazu (§ 12 stanov Svazu). Ke změnám stanov a k vyloučení některé náboženské obce je předepsána přítomnost polovice členů valného shromáždění a dvoutřetinová většina přítomných (§ 13 stanov). Představenstvo Svazu zprostředkuje mezi vládou, úřady a náboženskými obcemi, obstarává podpory pro náboženské obce a společné instituce, rozdílí podpory a podává o tom zprávu vládě (úřadům) a zemskému valnému shromáždění, vyvinuje pro náboženské obce činnost poradní, podává vládě a úřadům dobrozdání, určuje místo, dobu a program pro zemské valné shromáždění, volí a propouští zaměstnance Svazu (§ 15 stanov). Předsednictvo (§ 18 stanov) zastupuje Svaz před úřady a třetími osobami, obstarává běžnou správu — čítajíc v to i běžnou správu finanční —, vykonává dozor nad úřednictvem Svazu, podle usnesení představenstva svolává zemské valné shromáždění, publikuje usnesení a obstarává všechny písemné práce Svazu (protokoly, vyhlášky a pod.). Zemské valné shromáždění skládá se jednak z virilistů, t. j. z rabína a předsedy každé do Svazu sdružené náboženské obce a z dalších delegátů těch náboženských obcí, které spolu s příslušnými filiálními náboženskými obcemi mají větší počet členů než 200; z takových náboženských obcí se za každých 100 členů (zlomek vyšší než 50 se považuje za celé 100) vyšle po delegátu na dobu tří let (§ 10 stanov). Představenstvo má 21 člena, dvě třetiny členů představenstva je stavu světského, třetina z rabínů (§ 14 stanov). Představenstvo je, jak již výše uvedeno, voleno zemským valným shromážděním a to na tři roky. Předsednictvo, které stejně jako představenstvo je voleno zemským valným shromážděním na tři roky, skládá se z předsedy, dvou náměstků předsedových, dvou referentů a dvou zapisovatelů (§§ 17 a 14 stanov). Předsedou může býti osoba buď stavu světského nebo duchovního, ostatní členové předsednictva patří z poloviny stavu světskému a z poloviny jsou z řad rabínů (§ 17 stanov). Jak viděti, jest ve správních a zastupitelských orgánech Svazu pamatováno i na duchovenský živel. Ryze duchovenskou institucí, na niž se odvolávají stanovy Svazu kongresových a status quo ante židovských náboženských obcí na Slovensku, jest Svaz rabínů tradici věrných na Slovensku (neorthodoxních), o jehož působnosti jako náboženského soudu v případech podle § 7 stanov z r. 1926 byla zmínka již výše. Svaz rabínů tradici věrných (neorthodoxních) je podle § 4 výše zmíněných stanov také povolán, aby, má-li Svaz kongresových a status quo ante židovských náboženských obcí na Slovensku podati dobrozdání ve věcech náboženských, vyslovil o otázce své mínění. Názor vyslovený dotčeným svazem rabínů jest předložiti úřadům bez poznámky.
C. O úřední moci a pragmatikální působnosti orgánů kultových organisací. Působnost orgánů židovských kultových organisací vztahuje se jen na příslušníky židovského vyznání (arg. §§ 5, 7 a 8 cit. mezikonfesního zák.). Pokud kultové orgány mohou vykonávati úřední moc vůči příslušníkům vlastní konfese, nemůže při tom býti podle dosud platného § 4, zák. čl. XLIII/1895 používáno církevních trestů k represi za výkon zákonných občanských povinností nebo práv nebo za nevykonání činu zákonem zapovězeného. Dosud platné ustanovení § 3 zák. čl. XLIII/1895 stanoví, že příslušnost k některé konfesi nebo církevní předpisy nemohou nikoho zprostiti zákonné povinnosti. Mimo tuto sféru mohou arciť kultové organisace v mezích své příslušnosti a s použitím zákonných nebo statutárních prostředků uplatňovati vůči svým příslušníkům kultový režim. S těchto hledisek dlužno posuzovati zejména též otázku židovské klatby, kteroužto klatbu bylo by i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi potud považovati za nepřípustnou, pokud by vedla k důsledkům neslučitelným s myšlenkou nerušeného výkonu svobod občanských.
I. Působnost spirituelní a rituelní. Po této stránce spirituelně-rituelní jest úkolem náboženské obce, aby se starala o ukojení náboženských potřeb členů. Tomu účelu slouží zřizování a udržování bohoslužebných ústavů (chrámů a modliteben), péče o rituelní zařízení (o zhotovování macesů, o opatřování košer masa a vína a pod.), vydržování kultových zaměstnanců, péče o vyučování mládeže, o dobročinné instituce a pod. (srov. §§ 47 a 49 stanov orth. org. z r. 1920, § 1 statutu kongresistů z r. 1869). Významnou úlohu má při tom rabín, jemuž mimo jiné, níže uvedené, úkoly zejména přísluší působiti na udržení náboženské morálky vhodnými přednáškami a kázáními, vykládati církevní zákony, rozhodovati o rituelních otázkách a dozírati na vyučování náboženství jakož i — po stránce církevní — na instituce a funkcionáře náboženské obce (§§ 53, 54 a 56 stanov orth. org. z r. 1920, § 43, písm. a, c, e, statutu kongresistů z r. 1869).
V jednotlivostech dlužno si povšimnouti zejména těchto úseků působnosti:
1. Církevní sňatky. V důsledku zák. č. 320/1919 Sb. je snoubencům dáno na vůli, aby zvolili formu sňatku buď civilní nebo církevní. V takovém případě platí pak o vyhláškách a oddavkách § 12 a dále §§ 2, 6, 7 a 9, pokud se týče i §§ 3 (odst. 1. a 2.), 4, 8, 10 a 11 posléze cit. zákona a nastupuje zase působnost příslušného duchovního správce, jímž je u orthodoxů podle § 56 stanov z r. 1920 rabín, kdežto dájin může při přijímání manželského konsensu působiti jen za přítomnosti rabína nebo z jeho pověření; u kongresistů je podle § 43, písm. g, statutu z r. 1869 povolán k vykonávání vyhlášek a oddavek rabín, jenž může k tomu, kde není dájina, zmocniti na vlastní zodpovědnost jinou osobu.
2. Vyučování mládeže. V tomto směru odchyluje se právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi od práva platného na ostatním území republiky. Kdežto v zemích českých jest náboženským společnostem ponechána zásadně jen péče o vyučování náboženství a, pokud jde o zřizování a udržování škol, na nichž se vyučuje jiným oborům vědním, posuzují se náboženské společnosti stejně jako jiní soukromníci, na Slovensku a Podkarpatské Rusi ponechává se náboženským společnostem nejen péče o obstarávání náboženské výuky na školách, nýbrž církevní školství vůbec má tam charakter školství v zásadě veřejného, i pokud jde o školy obírající se vyučováním v jiných oborech než v náboženství. U náboženské společnosti židovské dlužno rozeznávati čtverý směr, jímž se vyvíjí, resp. může vyvinovati činnost kultových organisací a orgánů na poli školském. Může se tu totiž jednati o:
a) ryze náboženské školy pro mládež (Talmud-Thory);
b) vyšší bohoslovecké studium (na ješivách);
c) konfesní školy, kdež mimo náboženství se vyučuje i jiným oborům;
d) obstarávání náboženské výuky příslušníků židovského vyznání na školách, které nejsou zahrnuty pod a) až c).
Co se týče vyučování podle a), zahrnují starší normy na př. org. statut orth. z r. 1871 dotčené vyučování pod pojem vyučování mládeže hebrejským předmětům resp. pod pojem hebrejských škol. Podle § 49 stanov orth. org. z r. 1920, jenž nastoupil na místo § 21 org. statutu orth. z r. 1871, má se každá náboženská obec postarati o udržování jedné Talmud-Thory. Také jednotliví členové nebo skupiny členů náboženské obce mohou na své útraty vydržovati vlastní Talmud-Thoru, ale vydržovatelé zvláštní Talmud-Thory nejsou zproštěni povinnosti přispívati i na Talmud-Thoru náboženské obce. Rozsah vyučování na Talmud-Thorách vydržovaných náboženskými obcemi stanoví a nad vyučováním dozírá vyučovací komise zvolená od náboženské obce. V čele komise je rabín (§ 22 org. stat. orth. z r. 1871). Také u kongresistů je rabínovi zajištěn vliv na výchovu mládeže; o tom má podle § 43, písm. i, statutu kongresistů z r. 1869 obsahovati ustanovení zvláštní školní statut. Školy, o něž jde, jsou ryze náboženskými institucemi a nepodléhají obecným školským zákonům ani dozoru státních školních úřadů. Jen kdyby snad mělo býti t. zv. hebrejských škol zneužito k obcházení školských zákonů tím, že by se na nich mimo náboženství vyučovalo i světským předmětům, mohly by státní školní úřady dotčenou školu jako pokoutní zavříti (výnos min. k. a v. ze dne 24. 8. 1877, č. 20521).
Na ješivách (shora b), které jsou stejně jako školy pod a) uvedené institucemi ryze náboženskými, poskytuje se vyšší náboženské vzdělání. Správcem ješivy je podle § 53 stanov orth. org. z r. 1920 rabín. Také podle § 43, písm. d, statutu kongresistů z r. 1869 je rabín oprávněn a povinen dále vzdělávati mladíky, kteří, majíce předběžné znalosti, studují talmud. O bratislavské ješivě bylo výslovně konstatováno výnosem býv. uh. min. k. a v. ze dne 24. 5. 1905, č. 40132, že dotčená škola má právo veřejnosti. Výnosem min. školství a národní osvěty ze dne 25. 6. 1925, č. 81716, bylo pak prohlášeno, že se nic nezměnilo na stavu osvědčeném cit. výnosem býv. uh. min. k. a v. Absolvování ješiv neposkytuje samo sebou kvalifikace pro rabínský úřad, také ne všichni posluchači ješiv věnují se duchovenskému povolání (o podmínkách kvalifikace rabína viz odd. B., zejména citovaný tam § 51 stanov orth. org. z r. 1920). Ministerstvo národní obrany (výn. ze dne 9. 4. 1927, č. 20581/I/3 odděl. 1927) rozhodlo v dohodě s ministerstvem vnitra, že může býti žákům všech rabínských škol zahrnutých pod povšechným pojmem „ješiv“ na Slovensku a Podkarpatské Rusi povolen ve smyslu § 16 branného zákona odklad presenční vojenské služby na základě vysvědčení o návštěvě ješivy, jestliže ten který posluchač před vstupem do školy rabínské absolvoval s prospěchem vyšší střední školu a vykáže se osvědčením příslušné náboženské obce, že se hodlá věnovati povolání rabína. Odklad lze však povoliti nejdéle do 1. 10. toho roku, v němž posluchač dosáhl 24. rok věku svého.
Slovník veřejného práva českosl. 4 Pokud jde o školy výše uvedené pod c), podléhají tyto školy obecným zákonům školským, jak na př. výslovně konstatuje § 20 org. statutu orth. z r. 1871 a § 39 statutu kongresistů z r. 1869. O těchto školách platí totiž totéž, co o církevním školství na Slovensku a Podkarpatské Rusi vůbec. O vyučování zmíněném pod d) pak platí totéž, co o vyučování náboženství na školách (viz o tom v příslušném hesle).
3. Matriky. Zák. čl. XXXIII/1894 bylo v bývalých Uhrách zavedeno od 1. 10. 1895 výlučné státní matričnictví s platností pro foro externo. Tím však nebylo církvím a náboženským společnostem, tedy ani náboženské společnosti židovské, odňato právo vésti matriky svoje, matriky tyto ovšem nemají ohledně případů nastavších po 30. 9. 1895 platnosti veřejné, nýbrž mají s hlediska státního toliko ráz záznamů soukromých. V příčině matričních případů, které se sběhly před 1. 10. 1895, podržují však církevní, tedy i židovské matriky a výtahy z nich platnost listin veřejných a přísluší tu, pokud jde o doplnění nebo opravu dotčených matrik, s hlediska státní správy matriční působnost resortu ministerstva školství a národní osvěty, kdežto matričnictví státní, tedy pokud jde o případy nastavší od 1. 10. 1895, spadá do resortní působnosti ministerstva vnitra. (Viz též čl. „Matriky“.)
4. Chevra-Kadiša („svatý spolek“). Chevry Kadiše podléhají dozoru příslušné náboženské obce (výnos min. vnitra ze dne 26. 11. 1905, č. 58763). Výkon tohoto dozoru patří u orthodoxů podle § 10 stanov orth. org. z r. 1920 do kompetence rabína.
5. Nadace. O nadacích platí právo obecné. Náboženským obcím nepřísluší v tomto směru žádná t. zv. výsostná práva. Jestliže § 34 statutu kongresistů z r. 1869 stanoví, že představenstvo náboženské obce pečuje o to, aby se nadací a odkazů daných do správy obce použilo k účelům pro ně stanoveným, nejde tu zřejmě o nic jiného, než o pouhý formální předpis o tom, kdo z orgánů náboženské obce je povolán ke správě nadací, když k této správě je ustanovením zakladatele povolána náboženská obec.
6. Košerování a prodej košerovaného masa. K porážení dobytka podle židovského ritu je třeba povolení příslušné židovské náboženské obce, jinak je bez tohoto povolení policejně trestné. Prodej košerovaného masa členům židovské náboženské obce je výlučným právem příslušné náboženské obce, která toto právo může buď sama vykonávati nebo výkon jeho jiným osobám svěřiti (propachtováním nebo pod.). Prodává-li kdo košerované maso bez povolení náboženské obce, nebo předstírá-li v reklamě nebo obchodních oznámeních oprávnění ku prodeji košerovaného masa, je živnostenskoprávně trestný (výnos ministerstva orby č. 48151/1888 a ministerstva obchodu č. 78372/1902. Cit. ustanovení nevztahuje se podle rozhodnutí ministerstva obchodu ze dne 24. 2. 1897, č. 6551, na případy, jde-li o košerované maso připravené pro příslušníky cizí náboženské obce nebo pro vývoz do ciziny, v kterýchžto případech nemá také příslušná náboženská obec, t. j. obec, kde se dotčené maso připravuje, práva požadovati poplatek — gabellu).
II. Hospodářská a finanční působnost. Jednotlivé kultové organisace opatřují si hmotné prostředky k úhradě kultových potřeb zpravidla jednak z výtěžku vlastního jmění, jednak z dávek členů. Pokud snad politické obce obývané příslušníky různých vyznání vydávají z obecní pokladny podporu k účelům církevním nebo ve prospěch některé církevní školy, jest podle dosud platného § 23 zák. čl. LIII/1868 (toto ustanovení týká se i náboženské společnosti židovské v důsledku § 2 zák. čl. XLII/1895) taková politická obec zavázána, aby podporu poskytovala všem v obci existujícím vyznáním (scil. recipovaným nebo zákonně uznaným, tedy i židům, pokud v obci bydlí) podle spravedlivého poměru.
Kdežto v zemích českých jest organisační systém náboženské společnosti židovské velmi jednoduchý, spočívaje na soustředěnosti náboženského života v náboženských obcích jakožto jediných základních organisacích, což se projevuje i v soustředěnosti hospodářské a finanční správy, jsou, jak výše v odd. II. A. vylíčeno, poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pestřejší, ježto kultový život, máme-li na mysli nejnižší organisační jednotky, projevuje se tam v náboženských obcích mateřských, v náboženských obcích filiálních a v modlitebních společnostech, kteréžto všechny organisační jednotky si autonomně spravují i vlastní záležitosti hospodářské a finanční. Zřetelem k tomuto stavu a k právnímu rázu poměru filiálních náboženských obcí a modlitebních společností k náboženské obci mateřské jako jádru konglomerátu příslušných kultových organisací dlužno po stránce hospodářské a finanční rozeznávati u těchto organisačních jednotek jednak potřeby společné, t. j. potřeby k úhradě a vydržování institucí společných a dále potřeby té které organisace zvláštní. Své zvláštní potřeby uhrazuje si každá organisační jednotka samostatně; o tom pak, jaké jsou kultově-finanční vztahy členů filiálních náboženských obcí a dále modlitebních spolků, existujících mimo mateřskou obec nebo v ní, k mateřské náboženské obci, pojednáno bylo výše v odd. II. A. v souvislosti s pojednáním o právních poměrech kultových organisací. Pokud existuje vyšší kultová organisace, jsou náboženské obce povinny přispívati k vydržování této vyšší organisace (§12 stanov org. orth. z r. 1920, § 12, písm. d, stanov Svazu kongr. a status quo ante náb. obcí žid. z r. 1926).
Finanční hospodářství kultových organisací děje se v rámci rozpočtu, jenž je sestavován ryze autonomně a nepotřebuje státně-kultového schválení (rozh. min. k. a vyuč. č. 27398/1900). Také pokud jde o soukromohospodářské prameny, není právního předpisu, podle něhož by majetko-právní disposice orgánů kultových organisací židovských potřebovaly státně-kultového schválení. Rovněž kultové poplatky a dávky stanoví a případně rozvrhují příslušné orgány náboženských obcí a modlitebních společností autonomně. (Srov. § 47 stanov orth. org. z r. 1920 a §§ 13 a 14 statutu kongr. z r. 1869; podle § 13 posléze cit. statutu pětina potřeby řádného rozpočtu náboženské obce musí býti hrazena z příspěvků nepřímých, podle § 14 téhož statutu úřední osoby náboženské obce, učitelé a jiní placení úředníci náboženské obce jsou zproštěni placení přímé kultové daně a mohou od této daně býti zastupitelstvem výjimečně a dočasně zproštěny i osoby jiné.) Není právního předpisu, jenž by, podobně jako je tomu v zemích českých, autonomnímu kultovému zdanění ukládal s hlediska státních financí nějakých mezí. Kultová daň může býti vymáhána administrativní exekucí (bod 5., al. 1, Trefortského nařízení).
Povinnost k placení kultových poplatků zakládá se zpravidla na použití kultových institucí nebo na provádění rituelních úkonů, povinnost k placení kultové daně připíná se na členství; podrobnosti obsahují místní stanovy. Jde-li o změnu členství v některé kultové organisaci uvnitř téže kultové skupiny, stanoví § 9 stanov orth. org. z r. 1920, že člen náboženské obce, jenž změnil bydliště, nese břemena a požívá práv v opuštěné náboženské obci až do konce roku, práv v náboženské obci, do níž přeložil své bydliště, požívá až od nového roku (od téže doby nese samozřejmě v nové náboženské obci i břemena). § 17 stat. kongresistů z r. 1869 pak stanoví, že, změní-li některý člen náboženské obce bydliště, je povinen před vystěhováním zapraviti veškeré roční kultové příspěvky a že i v případě úmrtí je náboženská obec oprávněna požadovati od pozůstalosti kultové příspěvky zemřelého za celý běžný rok. Předpis, že veškeré roční kultové příspěvky dlužno zaplatiti před vystěhováním, jest jen stanovením rozsahu povinnosti a termínu splatnosti, neznamená však, že by nezaplacení příspěvků zabraňovalo volnému odstěhování, neboť dotčený předpis, nejsa ustanovením zákona ve formálním smyslu, nemá moci, aby omezoval ústavně zaručenou svobodu stěhování (§ 108, odst. 2., úst. list.).
D. Státní dozor a státní kultové úřady. V právu platném na Slovensku a v Podkarpatské Rusi není právo státního dozoru nad náboženskou společností židovskou tak systematicky normováno jako je tomu v zemích českých. Ze svrchovanosti právního řádu (státního), jemuž jest i náboženská spol. židovská podrobena, vyplývá právo i povinnost státní správy bdíti nad tím, aby kultové organisace a orgány zachovávaly státní zákony a nepřekročovaly svou působnost, a použíti zákonně přípustných prostředků k zjednání nápravy v případě kontravence. Mimo tuto, z všeobecných úvah odvozenou, působnost státní správy je málo positivních norem, které by opravňovaly státní správu k zásahu, důsledkem čehož uplatňuje se v kultovém životě židovském velmi širokou měrou zásada autonomie. Z ustanovení upravujících působnost státní naproti náboženské společnosti židovské dlužno jednak vzpomenouti výše zmíněné působnosti ministra školství a národní osvěty při schvalování stanov (a jich změn) náboženských obcí mateřských a dále uvésti konečné ustanovení Trefortského nařízení, pozměněné nařízením min. kultu a vyučování ze dne 23. 11. 1904, č. 97929, podle kterýchžto nařízení spory v životě náboženských obcí židovských nebo spory o použití předpisů Trefortského nařízení nebo konečně jiné spory, pokud by se ve všech těchto případech strany nechtěly podrobiti autonomnímu náboženskému soudu, jsou spornými
4* věcmi, které mají býti rozhodnuty v řízení administrativním. Aplikační rozsah tohoto ustanovení byl však zúžen nařízením min. kultu a vyučování ze dne 27. 10. 1905, č. 4249 pres., potud, že orthodoxní náboženské obce resp. jejich členové mají býti se svými stížnostmi odkazováni k foru kompetentního náboženského soudu, takže řízení orgánů veřejné správy má nastoupiti jen, vyskytnou-li se spory mezi náboženskými obcemi orthodoxními se strany jedné a náboženskými obcemi kongresovými nebo status quo ante se strany druhé. Pokud v důsledku citovaných norem zavedení administrativního řízení je přípustno, přicházejí zřetelem k nařízení min. kultu a vyučování ze dne 23. 11. 1904, č. 97929, a v důsledku §§ 4 a 5 zák. ze dne 14. 7. 1927, č. 125 Sb., v úvahu: v prvé stolici okresní úřady (ev. městské notářské úřady) a v druhé stolici zemské úřady. Resortně spadá státně-kultový režim vůči židovské náboženské společnosti tak jako státně-kultový režim vůbec do oboru ministerstva školství a národní osvěty.
Literatura.
Bondy-Dvorský: „K historii židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", I—II, 1906; Čelakovský: „České dějiny právní", Praha 1900; Kapras: „Právní dějiny zemí koruny české", Praha 1920; Kadlec: „Dějiny veřejného práva ve střední Evropě", Praha 1920; Schröder: „Lehrbuch der deutschen Rechtsgeschichte", Lipsko 1889; Luschin von Ebengreuth: „Österreichische Rechtsgeschichte", Bamberg 1896; Stein: „Die Geschichte der Juden in Böhmen", Brno 1904; Kayserling-Biach: „Lehrbuch der jüdischen Geschichte mid Literatur", Lipsko 1909; D'Elvert: „Zur Geschichte der Juden in Mähren und Österr. Schlesien", Brno 1895; Scherer: „Juden" (histor. část) v Mischler-Ulbrich: Österr. Staatswörterbuch; Lederer: „Kapitoly o židovství a židovstvu", Praha 1925; Václav Müller: „Náboženské poměry v Československé republice", Praha 1925; v. Herrnritt: „Israelitische Kultusangelegenheiten" v Mischler-Ulbrich: Österr. Staatswörterbuch; Mayrhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst", IV. díl: „Die israelitische Religionsgesellschaft"; v. Scari: „Systematische Darstellung der in Mähren und dem k. k. Anteile Schlesiens in betreff der Juden erlasseneh Gesetze und Verordnungen", Brno 1835; Marczali: „Ungarisches Verfassungsrecht", Tubinky 1911; Márkus: „Ungarisches Verwaltungsrecht", Tubinky 1912; Robert Mayr: „Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes", Liberec 1922 a 1923; Almási: „Ungarisches Privatrecht", Berlín a Lipsko 1923 a 1924. Mimo to spisový materiál ministerstva školství a národní osvěty.
Václav Paleček.

Citace:

PALEČEK, Václav. Izraelská náboženská společnost. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 42-66.