Feuilleton.

Zmizelé dívky.

(Ze starého soudního procesu.)
(Pokračování.)
Dlouho, skoro po celých 8 let dařilo se vše Dumollardovi, avšak konečně přišla spravedlnost, které tak dlouho vzdoroval.
Marie Pichonová, vdova po jakémsi Bertinovi, nemajíc v rodišti svém slušné výživy, odebrala se do Lyonu, kde nastoupila do služby.
A tak dne 26. května 1861, jdouc s poselstvím svého panstva, musila přejíti most, na němž potkala cizince nepříjemného zevnějšku. Tento pohlížel na ni se zalíbením, a když měli se minouti, dokonce k ní i promluvil.
Tázal se jí, neví-li o jakési poptavárně.
„Jsem zahradníkem ze zámku nedaleko městečka Montluela. Panstvo mne poslalo sem, abych zde najal služku. Místo je dobré; mzdy dostane ročně 250 franků, a bude-li se dobře chovati, i 300 franků a práce je lehká!“
Marii to zajímalo.
„Což, nemohla bych já službu tu přijati?“ myslila si.
Zdálo se, že cizinec uhodl její myšlenky. „Neměla byste chuti jíti k nám do služby?“ tázal se jí. „Vedlo by se vám jistě dobře.“
Nabídnutí se jí líbilo a vysoká mzda lákala.
„Jste hezká žínka — panstvu našemu budete se zajisté líbiti a prací snadno vyhovíte. Nejste ale snad vdána?“
„Nikoli, jsem vdova!“ odpověděla rychle Marie.
Cizinec se usmál co nejvlídněji a pak doložil jako žertem: „To by se hodilo, nejsem ženat a mohli bychom se státi manželi, neboť panstvo je hodné a rádo zaopatří své služebnictvo, slouží-li věrně.“
Marie pohlížela naň bystrým okem a zdálo se jí, že není již tak odporný, jak jevil se jí s počátku.
Vyhlídka na dobrou službu a snad i doživotní zaopatření ji omámila.
Chování muže toho bylo vlídné a jaksi srdečné. Svolila konečně a umluvili se, kde se sejdou.
Marie, vystoupivši ze služby, dostavila se na umluvené místo. Bylo to v hostinci, kde na ní domnělý zahradník již čekal. Poobědvavše, odjeli vlakem do Montluelu, vzdáleného od Lyonu asi šest mil.
Marie Pichonová byla slušně oděna, na krku měla zlatý řetěz a mimo toho vezla s sebou plný vak šatstva.
Byl již soumrak, když opouštěli stanici Montluelskou. Muž vložil si Mariin vak na rameno a vedl ji polními stezkami.
„Dojdeme tam dříve než po silnici,“ vysvětloval.
Marie ničeho nenamítala, věřila mu. Bylo to přece zcela obyčejné, když volil kratší cestu.
Prošli několika úvozy, pak opět přes zoraná pole — a nikde nebylo živé duše; po celém okolí jen temné, děsné šero.
Bylo již asi deset hodin večer, když došli k nějaké vinici. Zde cizinec stanul chvíli; pak jal se vylamovati vinnou tyčku; nechtělo se mu to dařiti. Marii obešla hrůza. Co chtěl dělat s tyčkou?
Cizinec složil vak, aby měl volnější ruce. Avšak nešlo to. Urovnal tyčku, upěchoval ji botou dole a pravil lhostejně: „Ta vinice náleží našemu pánu, tyčka nestála dobře, musil jsem ji narovnati.“
Marie poněkud se upokojila, ale nemohla úplně utlumiti svou obavu.
Průvodčí chopil se opět vaku. Šli dále. Po chvíli shýbnuv se k zemi, zdvihl ostrý kámen.
„Co chce s kamenem?“ napadlo jí. „Podivný člověk, co ustavičně tropí?“
„Máme ještě daleko?“ tázala se hlasitě. „Nikoliv, budeme tam brzy. Ve dne viděla byste již zámek — ale ta proklatá tma!“ pravil.
Marie si oddechla. Co měla činiti? Byla s ním samotna, v neznámé krajině, v tmavé noci — nikde nebylo vidět živé duše, ani obydlí.
Přišli na řepoviště. Zde cizinec stanul a složil vak.
„Vak je těžký, až mne rameno bolí. Schovám jej do řepy a ráno odvezu do zámku na trakaři,“ jal se hovořiti.
„To ne, věci své zde nenechám,“ namítala Marie. „Někdo by je mohl zatím ukrásti.“
Cizinec neodpověděl, avšak pozorovala, že v kapse a pod halenou něčeho hledá.
Bezděky pojala ji hrůza. Co chce ten muž činiti? Proč nechce jíti dále, vždyť tvrdil, že zámek není odtud daleko?
Napínala zrak, aby vypátrala, co dělá. Již držel něco v ruce; poznala to, byla to šňůra, vlastně léčka. Muž obrátil se k ní, oči se mu zaleskly.
Pojednou zvedl ruku — učinil krok blíže. Marie odrazila zdviženou ruku a ucouvla.
Muž zaklnul. I chtěl se vrhnouti na ni.
V okamžiku poznala své nebezpečí, že padla do pasti nějakého padoucha. Zachvěla se, ale mysli nepozbyla.
Hlasitě o pomoc volajíc, dala se na útěk.
Muž pustil se za ní — ustavičně klna.
Marie nesla košík na ruce a deštník. Aby lépe běžeti mohla, odhodila oboje.
Cesta byla hrbolatá. Upadla přes hroudu a poranila se v obličeji. Muž byl jí v patách, slyšela již jeho těžký dech. Vzchopivši se rychle, strachem puzena, běžela nazdařbůh noční tmou.
Tu doběhla k železniční stanici, vrhla se k ohradě, prorazila ji a běžela dále. Konečně spatřila světlo — spěchala, sotva již dechu popadajíc, tam, odkud zdála se jí kynouti naděje, že bude zachráněna. Unavena, zemdlena a krvácejíc doběhla konečně k obydlí ve vesničce Balanu, kde ochotně ji přijali. Byla sice zachráněna, ale také svého majetku zbavena.
Vypravovala, co se jí přihodilo. Ještě téže noci vydalo se několik mužů pátrati po lupiči; avšak po něm, ani po věcech Mariiných nezůstalo žádné stopy.
Tímto případem byla obrácena pozornost, jak obyvatelstva, tak úřadů na neobyčejný zjev, totiž že již po několik let a sice vždy v nějaké lhůtě mizely v okolí mladé dívky nebo ženy, aniž by po nich zůstala nějaká stopa.
Některé se sice vrátily, avšak byly o všechno oloupeny, zachránivše jenom své životy, a to ještě pouhou náhodou, po velké úzkosti a nebezpečí. Ženy tyto byly služebné a udávaly skoro všechny, že byly vylákány, že dostanou lepší zaměstnání.
Všechny popsaly zločince, jenž na nich loupež spáchal, nedokonale, takže pokaždé spravedlivému trestu ušel.
Teprve příhoda s Marií Pichonovou vedla na stopu zločincovu. Že vykonal zločiny jeden a týž muž, byl skoro každý přesvědčen, neboť všechny služky, které ušly nebezpečí, vypravovaly o něm totéž, co byla Marie Pichonová udala. I vylíčení jeho osoby shodovalo se s vylíčením, které byly již dříve dívky učinily; po každé byl to muž se „zaječím pyskem“.
Že po útoku na Marii Pichonovou lupič tak rychle zmizel, bylo důkazem, že nemůže daleko bydleti od místa, kde zamýšlel spáchati loupež.
Pátráno tedy po blízkém okolí. Četnictvo vyptávalo se v každé vesnici, v každé osamělé chatrči, podle udání oloupených dívek vyličujíce a popisujíce vraha a lupiče.
Konečně přišli četníci i do vsi Dagneux, kde vyzvídali u jednoho domkáře.
Lid ihned se kolem nich hromadil a zraky jejich nasvědčovaly, že četnictvo je vrahu na stopě. Nejprve se nikdo neodvážil učinili celníkům udání. Taková hrůza pojala lid.
„Muž se zaječím pyskem, nevelký, ale složitý,“ ozvalo se davem a bezděky obracely se zraky všech k nedaleké, o samotě stojící chatrči.
„Dumollard!“ pravil kdosi. Po vyslovení toho jména na všech tvářích jevilo se patrné zděšení a mnozí ihned ustoupili do obydlí zpět.
„Není doma,“ prohodil jiný. „Neviděli jsme ho již po několik dní. Mešká velmi často mimo dům a vrací se obyčejně v noci.
To prozatím postačilo. Vůdce stihatelů si umínil, že prozatím od stíhání ustane, ale z okolí se nevzdálí. Chtěl prohledati byt Dumollardův v noci, avšak již za dne dal jej pilně střežiti.
Obával se, že by mohl míti společníky, kteří by jej záhy varovali. Bylo to ovšem zbytečno, jak se později ukázalo.
(Pokračování.)

Feuilleton.

Zmizelé dívky.

(Ze starého soudního procesu.)
(Pokračování.)
Nadešla noc. V domku Dumollardově bylo úplně ticho a zdálo se, že nemešká tam ani živé duše. I žena Dumollardova po celý den nevyšla z obydlí.
„Bude doma sama,“ pravil lid. „Neboť není-li doma muž, nerada vychází. Ostatně jest možno, že spatřila četníka, nebo, že neobyčejný ruch v dědině ji zastrašil. Ze vsi však nevyšla.“
Když se setmělo, četníci se přiblížili k domu. Posud bylo ticho. Okenice byly zavřeny, aniž by kdo čeho pozoroval.
Zaklepáno na dveře. Nikdo se neozýval. Zaklepali tedy silněji.
„Otevřte!“ pravil vůdce.
Po chvíli bylo slyšet kroky. Někdo odstrčil závoru. Dveře se otevřely a četníci spatřili vyzáblou ženu, jež držíc kahanec v ruce s vyděšeným zrakem hleděla na pozdní návštěvu. Byla patrně překvapena a tedy zajisté ničeho netušila.
„Kde jest váš muž?" tázal se vůdce.
„Leží již,“ odpověděla hlasem nejistým.
„Musíme s ním mluviti, veďte nás k němu.“
Žena neodpověděla, vedla nevítané hosty do komory.
Dumollard polo oblečen stál u lůžka. Zaslechl rozhovor a vzchopil se. Zrak jeho mžikem zatékal kolem, pak upřel jej k zemi.
I on byl překvapen. Vypadal vskutku hloupě — a nikdo by z jeho vzezření netušil, že zde stojí zchytralý padouch.
Vůdce četníků jej ihned oslovil otázkou:
„Kde jste meškal v noci dne 26. května?“
Dumollard cosi zamumlal, pohlížel na ženu a opět klopil zrak. Neodpověděl.
Tázali se jeho ženy. Ta počala cosi jektati, nebylo jí ale rozumět.
Teprve na přísný rozkaz odpověděli oba najednou, avšak každý něco jiného, právě opačného.
Bylo patrno, že nebyli na nic připraveni.
Počalo prohledávání. Nalezeno množství ženského oděvu a jiných věcí, které pocházely patrně z loupeží Dumollardem spáchaných.
K otázkám, kde ty věci vzal, odpovídal Dumollard rozpačitě, nebo mlčel.
Mezi věcmi bylo mnoho vaků, krabic, plátna, šatů jiných drobností, jakých užívají jen ženy. Na mnohých lpěla dosud krev.
Nalezeno též přes deset párů podvazků, jež lišily se od sebe barvou i podobou. Zajisté náležely někdy tolika osobám, kolik párů jich bylo.
Dumollard byl ihned zatčen a odveden. Ženu jeho ještě nezatkli, ale dali ji přísně střežiti.
Při další prohlídce bytu bylo ještě nalezeno množství věcí poschovávaných. Žena Dumollardova je odklidila a ještě za prohlídky byla překvapena, když některé věci uklízela.
Nyní ji zatkli také.
Při výslechu učinila různá doznání. „Můj muž,“ pravila, „přináší tyto věci již skoro po osm let domů. Přišel-li v noci domů, hodil mi je. Tázala-li jsem se, kde to vzal, odpověděl: Vzal jsem to jakémus děvčeti. A někdy doložil: Zabil jsem ji a nyní ji půjdu zahrabat. Zatím očisti věci od krve. Někdy přinesl i peníze, skvosty, také stříbrné hodinky.“
Dumollard tvrdošíjně zapíral. O věcech i vyznání ženině nechtěl ničeho věděti.
„Nevím, kde to vzala — neřekla mi o tom ničeho — snad jí to někdo daroval.“
U soudu představili mu Marii Pichonovou.
Poznala jej ihned.
Přistoupila k němu směle a pozdravila jej:
„Dobré jitro, pane Dumollarde!“
Dumollardem to nepatrně škublo, avšak ihned se vzpamatoval. Tváře se velmi přívětivě, pravil skoro prostoduše:
„Aj hle, ubožátko! Jste vy to? Ano, i vás jsem zachoval. Beze mne byli by vás ti vousáči — hehehe!“
Při tom se pokrytecky usmíval.
Abychom vysvětlili jeho slova, musíme sledovati průběh výslechu.
Nejprve zapíral Dumoralld tvrdošíjně. Že by byl někoho zavraždil, jak žena tvrdila, rozhodně popřel.
Avšak žena jeho udala i místo, kde ženskou mrtvolu zahrabal; soud dal jej tam dovésti. Mrtvola byla nalezena a jemu ukázána.
„Neznám té mrtvoly,“ odpověděl. „Já jsem ji sem nepřivlékl — co mi po tom.“
„Ale vždyť si mi to sám řekl. Přiznej se jen těm pánům.“
„Neřekl jsem ti ničeho, ty lžeš!“ okřikl ji.
Zavřeli oba do jedné cely a dali je pozorovati. Hovořili mezi sebou nejprve o věcech lhostejných. Tu však se Dumollard rozdurdil a pravil:
„Hanebnice, cos to učinila? Kdybych chtěl tolik mluviti jako ty, zbavili by tě hrdla, jako to učiní mně.“
„Upokoj se,“ odpověděla ona. „Vědí sice již mnoho, ale více se nedozví.“
Konečně nabyl soud ještě jiných důkazů. Přišli lidé, již vydali svědectví, že vídali Dumollarda často na železnici lyonsko-montluelské aneb na místech osamělých, po každé v průvodu ženské, jež pak pojednou zmizela. Příbuzní zmizelých poznali mezi věcmi Dumollardem naloupenými mnohé, jež náležely kdysi jejich nešťastným příbuzným; několik ženských mrtvol bylo i v okolí vyhrabáno.
Oběti, které spárům jeho unikly a útěkem se spasily, poznaly jej ihned. Nyní ovšem nemohl tak hrubě a nemotorně zapírati.
Sestavil si však jinou výmluvu. „Před osmi léty,“ pravil, „sešel jsem se na železnici s vousatými muži ze Ženevy. Ujednali se mnou, abych jim do okolí montluelského přiváděl mladé ženštiny. Slíbili mi velkou odměnu. Svolil jsem k tomu, а k jich rozkazu přiváděl jsem mladá děvčata i ženy. Tito vousáči každou ženu, která jim neuprchla, zprznili a pak zavraždili. Věci, skvosty a peníze zavražděných aneb uprchlých dali mi za odměnu. Neznal jsem žádného z nich. Ti vousáči jsou tím vinni, já za to nemohu. Že jsem jim přiváděl holky, což je to něco zlého? Dělají to jiní také. Což pak ti „neznámí“ museli právě dívky vražditi? Zachovala-li se která z těch holek na živu, nu pak má jen mně co děkovati, já ji zachránil, ač jsem od těch neznámých vousáčů utržil dosti výčitek a výhrůžek.“
Tak prý zachránil i Marii Pichonovou. Na svých výpovědech setrval nyní po vyšetřování.
Jest to skoro víře nepodobné. Mnohý si pomyslí, že jen největší hlupec mohl by se kojiti nadějí, že touto hloupě vymyšlenou bajkou by mohl ujíti trestu smrti. А k tomu se o Dumollardovi pravilo, že vyniká důmyslem i jakýmsi vzděláním mezi sobě rovnými, o čemž promyšlené loupeže i vraždy vskutku vydávají svědectví. Ovšem nesmíme zapomenouti, že ve Francii v některých krajinách lid venkovský nemá nijakého vzdělání.
Jakmile vymyslil si bajku o vousatých neznámých, nechtěl se této výhodné výmluvy (jak on se domníval) již vzdáti, a při každém nově odhaleném zločinu opětoval svůj výmysl o vousatých neznámých, jak je ustavičně nazýval. Jen z rozkazu těchto neznámých vousáčů jednal, jim přiváděl aneb chtěl přivésti děvčata — jiného nic neučinil.
Obětí bylo vyšetřeno patnáct; šest bylo nejprve ohavně zprzněno jím samým a pak zavražděno; devět zachránilo se útěkem.
Kolik jich zničil ještě mimo tyto, nebylo vyšetřeno — on se k ničemu nepřiznal. Některé z nich zde uvedeme:
(Pokračování.)

Feuilleton.

Zmizelé dívky.

(Ze starého soudního procesu.)
(Dokončení.)
Dne 25. února 1855, v neděli, vystoupila služka Badayova, která sloužila u jedné rodiny v Lyonu, pojednou ze služby, udávajíc svému panstvu, že venkovan jakýsi nabídnul jí službu u rodiny měšťanské v okolí lyonském, kde obdrží 200 franků ročně. Venkovan učinil ale podmínku, aby ihned s ním šla. Dne 28. února nalezli myslivci v lese montavernském mrtvolu mladé ženy, zkrvácenou a zohavenou, na hlavě šest hlubokých ran, které učiněny byly ostrým nástrojem. Mrtvola byla celá obnažená — nablízku ležel kapesník, čepeček z černého tylu, límeček na krk, kousek modré stužky a střevíce — všecky věci byly krví potřísněny. Podle nich shledáno, že mrtvola nalezená je totožná se služkou Badayovou. Dumollard byv vyslýchán, opět se vytasil s povídačkou o neznámých vousáčích.
„Ano, je to Badayova,“ přiznal se. „Vousatí cizinci dali mi rozkaz, abych jim nějaké děvče přivedl. Vylákal jsem tedy Marii Badayovou do lesa montavernského a odevzdal ji neznámým; jak s ní pak naložili, nevím — není mně nic do toho.“
Že u něho ještě po sedmi letech některé věci zavražděné dívky byly nalezeny, omluvil lhostejně: „Ty věci darovali mi oni neznámí.“
„Ale vždyť byly ty věci od krve, když jsi je přinesl domů,“ podotkla jeho žena při výslechu.
„To není pravda,“ zapíral on.
A přece uplynulo po této vraždě sotva osm dní, a již novou oběť zavedl do téhož lesa.
Téhož dne (25. února), kdy odešla s ním Marie Badayová, byla tímtéž způsobem, jako jiná dívka, Marie Kurtova, v Lyonu sloužící, oslovena jakýmsi venkovanem, asi padesátiletým, jenž měl jizvu na horním retu. Nabízel jí službu. Přijala nabídku jeho, ale nemohla odejíti dříve až po osmi dnech, tedy 4. března v neděli.
V určený den přišel venkovan; než dívce zželelo se její přípovědi, dovedla jej ke své známé, Olympii Alubertové. Tato, již vysoká mzda (250 franků ročně) lákala, šla s ním ochotně.
Jeli spolu po železnici ženevské. Když se stmívalo, vystoupili z vlaku poblíže vesnice Tramoyes, kde ji venkovan vedl do lesa montaverského, v němž před osmi dny Marie Badayova byla zavražděna; než Olympii provázel strážný duch. Samota lesní, večerní soumrak, jakož i odporný zevnějšek jejího průvodce vzbudily v ní nedůvěru, i obavu; shlédnuvši nablízku obydlí, pravila muži ji provázejícímu, že dále nepůjde a v témže okamžiku rozběhla se k domu, který viděla. Tak se zachránila.
Průvodce její byl Dumollard. Obě dívky, Alubertová i Kurtová poznaly jej ihned a řekly mu to směle do očí.
„Nikdy jsem vás neviděl,“ pravil. „Obě lžete!“
Podobně v září téhož roku (1855) přemluvil mladou služku Josefinu Charlettovou, skoro za stejných poměrů, aby s ním šla do služby, že dostane lepší mzdu. Dívka šla. Dlouho bloudili nocí a rolemi, až konečně zachvácena strachem, dívka se vyjádřila, že dále nepůjde, načež dostalo se jí přístřeší v blízkém dvoře. Dumollard i to vše zapřel.
„Ty holky se proti mne spikly!“ pravil nevrle.
Zapíral dále, i když dostavily se k soudu ještě čtyři jiné dívky, které podobným způsobem vylákal a jež uprchly jeho spárům, než mohl provésti svůj záměr. Všechny mu to řekly do očí; on však zcela klidně, obrátiv se k předsedovi soudu, podotkl: „Hleďte, pane presidente, že je to spiknutí!“
Toto vše událo se v letech 1855, 1858 a 1859.
Pátá dívka, Aloisie Michelova, přivedla jej poněkud v rozpaky svou neohrožeností. Lidé ji viděli (30. dubna 1860), kterak s jakýmsi venkovanem opouští město. Šla s ním dlouho, přivedl ji na osamělé stezky. Když řekla, že je unavena, usedl její průvodce na pařez a pobízel dívku, aby přisedla k němu.
„Tázal se mne pak,“ pravila při výslechu, mám-li peníze. Ale při tom se na mne díval svým pronikavě odporným zrakem, že jsem na krok ucouvla. Chopil mne. Já však se mu vymkla a utíkajíc, volala jsem o pomoc. Jakýsi muž přicházel mi vstříc — k tomu jsem pospíšila a tak ušla lupičovi.“
Dumollard vyslechnuv ji chladně, pravil po chvíli: „Ano, tuto dívku jsem vzal s sebou. Tenkrát neznámí dali mně rozkaz, abych ji k nim přivedl.“
Michelova to slyšíc, zděšeně vykřikla.
„Ale, co pak chcete,“ pravil on na to lichotně. „Nezachránil jsem vás před těmi vousáči? Když jsem si usedl na pařez, neřekl jsem vám, abyste se s místa nehýbala? Chtěl jsem vás jen varovati.“
„Chtěl jste mne oloupiti o peníze!“ odvětila dívka. „Pohlížel jste na mne zrakem ďábelským!“
Když bylo již tolik zločinů dokázáno a Dumollard nahlížel, že trestu neujde, hleděl aspoň výmluvou na ony neznámé vousáče docíliti trestu mírnějšího. Přiznal se tedy dobrovolně, že již roku 1852 a 1853 zavedl k nim ještě jiné tři dívky z Lyonu, které oni mužové nejprv zohavivše, vrhli do řeky Rhodanu. Jména těch dívek nemohl udati, aniž mohlo být něco vyšetřeno. Mělo se za to, že si opět vymyslil pouze novou povídačku, aby zjednal více víry své výpovědi o neznámých vousáčích, ale byly u něho nalezeny věci, které nenáležely dívkám, o kterých bylo zjištěno, že staly se obětí jeho zhovadilosti. Jedna vražda byla přece zjištěna, ač nemohla být vypátrána dívka, jež padla jí za oběť. V listopadu nebo prosinci 1858 viděli ho lidé, že jel v průvodu mladé útlé dívky po železnici lyonské а k večeru přibyl na nádraží montluelské. Dívka mu odevzdala poukázku na své zavazadlo, které on v nádraží přijal, ale v témž okamžiku v pisárně uložil, žádaje, aby mu bylo dovoleno, ponechati zde ty věci, až by pro ně mohl přijíti. Pak se s dívkou vzdálil; kam, nikdo nevěděl. Pro vak již nepřišel. Po dívce nebylo vůbec stopy. Co se s ní stalo? Tři léta později, když byli manželé Dumollardovi zatčeni, přiznala se žena.
Podotkli jsme již, že mládež vesnická viděla Dumollarda v noci, jak se vrací domů s balíčkem. Vyslechla také rozmluvu mezi oběma manžely, kde konečně žena radila muži, aby „tam nechodil, že je to nebezpečné.“ Mluvili o věcech, které v nádraží zanechal.
Té noci pravil prý k ženě, podávaje jí balíček: „Zabil jsem holku v lesíku montmainském, půjdu ji zahrabat.“
Naznačil i místo, kde to učinil; žena vedla tam soudní úředníky. Po delším hledání vyhrabána byla mrtvola — neležela hluboko v zemi.
Byla to již pouhá kostra; lebka byla roztříštěna. Mrtvola byla nahá — vrah, než ji zahrabal, svlékl jí všechen oděv. Žena Dumollardova ukázala některé z věcí zavražděné odcizených. Stříbrné hodinky Dumollard nosil sám.
Opět se vymlouval na své neznámé vousáče. Oni prý spáchali vraždu a věci dívčiny mu darovali. On ji k nim jen dovedl a půjčil jim svou motyku, aby ji mohli zahrabat.
Kdo byla zavražděná, nemohlo se vypátrati; vak její byl posud uložen v nádraží montluelském. Že však nebylo učiněno udání u soudu, anebo bylo-li, že soudí nepátral bedlivěji, jest vskutku nepochopitelno.
Lépe vypátrán byl zločin jiný.
Mezi předměty u Dumollardů nalezenými vzbudila pozornost úředníků zelená tobolka, v níž nalezen lístek propouštěcí z nemocnice lyonské, který svědčil Marii Eulalii Bussonové. Učiněn tedy dotaz k ředitelství nemocnice. Odpověděno, že dotyčná má sestru v Lyoně. Tato vyprávěla: „Sestra má Eulalie v únoru 1861 dvakrát přišla ke mně s cizím člověkem, jenž chtěl ji najmouti jako služku na venek. Po druhé se teprve smluvili a sestra odjela s ním na venek po železnici ženevské. Měla s sebou vak a v něm zcela nové šaty. To se stalo 26. února. Pak jsem o ní neslyšela již nic. Muž, s nímž odjela, měl na hořejším retu jizvu, jak se říká zaječí pysk.“
V bytu Dumollardově byl vskutku nalezen vak s naznačenými věcmi. Vše bylo předloženo sestře Eulaliině a ještě dvěma její sestrám, též v Lyoně bydlícím. Všechny tři poznaly ihned předložené věci a potvrdily, že náležejí jejich sestře Eulalii.
Nyní byl přiveden Dumollard a představen oné sestře, u které podle udání vyjednával se svou obětí.
Spatřivši ho, úzkostně vzkřikla: „To je on, to je ten muž, který odvedl mou sestru. Nešťastníku, co jste s ní učinil?“
Dumollard se choval zcela lhostejně.
„Neznám vás, to bude zase nešťastná mýlka,“ pravil chladně.
Když však bylo na něho stále naléháno, odpověděl drsně:
„Zavraždil-li jsem zmizelou, tedy ukažte mně její mrtvolu!“
Nyní přivedli k výslechu jeho ženu. Ta se ihned přiznala.
„V noci dne 26. února,“ vyprávěla, „přinesl mi opět ženský oděv potřísněný krví a když jsem se tázala, kde to vzal, odpověděl obyčejným způsobem: Zabil jsem v lesíku obecním ženštinu. Půjdu ji zahrabat.“
Pátráno v lesíku. Po dlouhém hledání vyhrabána byla nahá mrtvola ženská.
Na hlavě bylo shledáno několik ran — laločky ušní byly roztrženy — vrah jí vytrhl náušnice násilně; v pěstech pevně sevřených bylo nalezeno trochu hlíny. Tím bylo zjištěno, že posud žila, když ji byl padouch zahrabal.
V mrtvole poznána Eulálie Bussonova.
Zapírání Dumollardovi nepomohlo. Porotci nemohli ani vyřknouti: „vinen při polehčujících okolnostech,“ neboť tolik ohavných zločinů, tolikráte mu dokázaných, ani nepřipustilo, aby mu v něčem mohlo býti ulehčeno.
U jeho ženy měli ovšem porotci na zřeteli polehčující okolnosti.
Martin Dumollard byl odsouzen k smrti, jeho žena na dvacet let do pracovny.
Zmíníme se o posledních okamžicích tohoto surovce. Se svou ženou nemluvil od té doby, kdy mu byli ohlášen rozsudek.
V předvečer popravy předložena mu otázka, chtěl-li by viděti ještě svou ženu.
Byl s tím srozuměn.
Přivedli ji k němu; plakala usedavě, on však ji těšil. Pak se klidně posadil k jídlu, pravil, aby si přisedla k němu. Pojídaje s velkou chutí radil jí, aby zůstavené jí peníze si dobře uložila.
„Budeš si moci ve vazbě přilepšiti na stravě,“ doložil. Na cestě k popravišti z Bourgu do Montluelu jevil úplnou lhostejnost, neméně lhostejně přijímal potěšující slova kněze na poslední cestě jej provázejícího. I na popravišti zachoval chladnost — jakoby duše jeho nebyla ničím dojata.
Až do posledního okamžiku jevila se jeho surová povaha.

Citace:

Zmizelé dívky. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 15, s. 150-152, 162-164, 174-177.