NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1989.

Zákon o ochraně nájemců ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n.
I zvýšené nájemné může býti vymáháno žalobou. Je-li spornou otázka, zda jest zvýšení nájemného podle zákona o ochraně nájemníků přípustno, dlužno spor přerušiti a vyčkati rozhodnutí soudce nesporného.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922, R 1 1249/22.)
Žalobce domáhal se na nájemníku žalobou zvýšku nájemného, jejž mu vyměřil dle § 9 čís. 2 zák. a odůvodňoval spor bez předchozího svolení soudu tím, že vzhledem k ustanovení § 8 (5) zák. není pro zvýšení nájemného dle §§ 9 a 10 zák. třeba ani zvláštních důvodů ani svolení soudu. Žalovaný vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, ježto podle § 21 (1) rozhoduje soud o zvýšení nájemného z důvodů §§ 8—13 v řízení nesporném. Rekursní soud zrušil toto usnesení, přerušil řízení a nařídil prvému soudu, by si vyžádal usnesení nesporného soudce o tom, zda a pokud lze nájemné zvýšiti. Důvody: Zákon o ochraně nájemců neobmezuje nikterak vymáhání nájemného. Ohledně nájemného, zvýšeného v mezích §§ 8 a 9 zák., ustanovuje § 8 (5), že k takovému zvýšení není potřebí ani zvláštních důvodů ani svolení soudu. V souvislosti s §em 25 zákona vyplývá, že nájemné, zvýšené dle §§ 8 a 9 zák. lze vymáhati i sporem. Není rozporu mezi ustanovením § 8 (5) a § 21 (1) a (3) zák. Dle onoho předpisu nevyžaduje se ku zvýšení svolení soudu, nepřekročuje-li hranice §§ 8 a 9 zák., dle § 25 lze se nájemného domáhati sporem. Popírá-li se však v tomto sporu přípustnost zvýšení, nemůže o tom rozhodovati procesní soudce, nýbrž jest na něm, by si vyžádal rozhodnutí mimosporného soudce a za tím účelem řízení přerušil. Předpis § 21 (3) nepraví nic jiného, než že všeobecně k rozhodování o přípustnosti zvýšení nájemného není povolán soudce sporný, nýbrž mimosporný, ať si bylo přípustnosti odporováno mimo spor nebo ve sporu. Byl-li již spor zahájen, není vhodno, žalobu odmítati, nýbrž dlužno sporné řízení přerušiti. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V ohledu formálním sluší podotknouti, že nebylo třeba, usnesení prvého soudu zrušovati, nýbrž že mělo býti změněno v tom smyslu, že se námitka nepřípustnosti pořadu práva zamítá, což měl rekursní soud podle svého odůvodnění patrně na mysli. Ve věci samé není dovolací rekurs odůvodněn. Z ustanovení § 25 zákona o ochr. náj. vyplývá, že i zvýšené nájemné může býti vymáháno žalobou a nařizuje toto ustanovení, že řízení má býti přerušeno, je-li spornou otázka, zda jest zvýšení nájemného podle zákona o ochraně nájemníků připustilo. Poněvadž jest možným případ, že tato otázka vůbec spornou se nestane, což bude teprve věcí přednesu stran ve sporu, a že budou sporny jen otázky, o nichž nesporný soud rozhodovati nebude, není příčiny, by byla již napřed žalobci zabraňována cesta sporu. Námitka nepřípustnosti pořadu práva není proto odůvodněna.

Citace:

č. 2017. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1060-1062.