Č. 8072.

Jazykové právo. — Domovské pravou — Řízeni správní: 1. Předpis článku 72 odst. 3 vl. nař. č. 17/1926, že domovské listy nutno vydati vždy také s textem v jazyku státním na prvním místě, vyhovuje duchu jazykového zákona. — 2. O právní povaze domovského listu. — 3. I jazykové nařízení vydané podle § 8, odst. 1 jaz. zákona o úpravě užívání jazyků pro úřady samosprávné... je vázáno předpisem § 55 úst. list.
(Nález ze dne 28. června 1929 č. 24255/28.)
Prejudikatura: Boh. A 7173/28,
Věc: Městská obec L. proti ministerstvu vnitra (min. r. Dr. Lad.. Prokop) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vojtěch H. podal u měst. úřadu v L. žádost o vydání domovského listu v českém jazyce, které měst. rada nevyhověla z toho důvodu, že jednacím jazykem obce jest výhradně jazyk německý a obce jsou podle jaz. zák. toliko povinny vyřizovati česká podání, není jim však uložena zároveň povinnost, aby při vyřizování použily jiného jazyka než jednacího jazyka obce. Ustanovení prav. nařízení, která zasahují dále, jsou nezákonná a právně nezávazná.
Stížnosti do výměru toho podané zsp v Praze vyhověla a uložila měst. radě, aby žadateli vydala ihned dom. list s textem v jazyku státním na prvním místě. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že vydávání dom. listů jest podle § 88 lit. f) zem. zák. č. 43/1889, jímž vydán byl obecní řád pro město L., záležitostí přenesené působnosti, kterou vykonává obec nikoli jako své právo, nýbrž jako povinnost, zákonem jí uloženou, a jest při tom vázána platným nařízením. Podle čl. 72 odst. 3 vl. nař. č. 17/26 musí býti dom. listy vydány vždy také s textem v jazyku státním na místě prvním, i když čsl. jazyk není jednacím jazykem obce. Obec není oprávněna zkoumati platnost vl. nař. a jest povinna, jím se říditi. Ostatně podle čl. 72 odst. 2 cit. vl. nař. jest obec l-cká povinna vydati vyřízení podání žadatelova, učiněného v jazyku čsl., v tomto jazyku a vydati v tomto jazyku i dom. list, ježto v obecním zastupitelstvu jejím je členem příslušník jazyka čsl.
Do výnosu toho stěžovala si městská obec L. jednak proto, že bylo jí uloženo vydati dom. list s textem v jazyce státním na prvním místě, jednak proto, že stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek. Nař. rozhodnutím stížnosti vyhověno nebylo, ježto příkaz daný stěžující si obci jest odůvodněn předpisem čl. 72, odst. 3 vl. nař. č. 17/26, vydaným pro samosprávné úřady podle § 8 odst. 1 jaz. zák. Pokud si obec stěžovala zároveň do odepření odkladného účinku opravného prostředku, podotkl žal. úřad, že stížnost v té příčině stala se tímto rozhodnutím bezpředmětnou.
Stížnost u nss do obou výroků podaná domáhá se zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení. Bylo o ní uvažováno takto:
Stížnost vytýká především, že vydávání dom. listů náleží do oboru samostatné působnosti obce, což dovozuje z § 51 obec. řádu pro město L. a označuje jako chybu zákona, uvádí-li § 88 tohoto řádu vydávání dom. listů mezi záležitostmi působnosti přenesené. Výtkou touto obrací se stížnost proti důvodu, obsaženému v rozhodnutí zsp-é., který však žal. úřadem převzat nebyl, neboť nař. rozhodnutí odůvodněno jest výhradně předpisem čl. 72 odst. 3 vl. nař. č. 17/26 a poukazem na to, že předpis ten vydán byl podle § 8 odst. 1 jaz. zák. Předmětem kognice nss-u jest podle §§ 2, 5 a 6 zák. o ss přezkoumání rozhodnutí neb opatření správního úřadu vydaného poslední instancí, kterou věc v adm. cestě byla vyřízena, tedy v daném případě rozhodnutí min. vnitra. Poněvadž tento úřad nař. rozhodnutí o řečený důvod neopřel, netřeba se uvedenou výtkou zabývati, to tím méně, že stížnost označuje i sama zmíněnou otázku pro řešení tohoto jazyk, sporu jako úplně bezvýznamnou.
Nař. rozhodnutí opřeno jest, jak řečeno, jen o předpis čl. 72 odst. 3 jaz. nař., který pro řešení právní věci, o kterou tu jde, jest rozhodný. Nutno se proto podle § 102 úst. listiny a § 8 zák, o ss omeziti jen na zkoumání jeho zákonné platnosti, kterou stížnost popírá.
Stížnost dovozuje, že podle § 128 úst. listiny musí býti každé obci přiznáno právo, aby si volně určila svůj jednací jazyk. Toto právo uznává také § 3, odst. 1 jaz. zák., který podle mínění stížnosti jest tak jasný, že z něho povinnost obce užívati státního jazyka odvozovati nelze. Ve shodě s §em 55 úst. listiny přenechává § 8 odst. 1 jaz. zák. nařizovací moci, aby upravila užívání jazyků u samosprávných úřadů jen »v duchu jaz. zákona«. Toto zmocnění má přesně ohraničené meze v ustanovení § 3 odst. 3 jaz. zák., že státní moc výkonná může ustanoviti toliko jazyk veř. vyhlášek a zevních označení samosprávných úřadů. Jinak není však v jaz. zák. žádného omezení samosprávných úřadů .ve volném užívání jejich jednacího jazyka. Těmito vývody dospívá pak stížnost k závěru, že čl. 72 odst. 3 jaz. nař., pokud ukládá obcím povinnost, aby vydávaly dom. listy vždy také s textem v jazyku státním na prvním místě, i když jazyk čsl. není jednacím jazykem obce, jest s cit. zákonnými ustanoveními v rozporu. K námitce této budiž především uvedeno:
Podle § 128 odst. 3 úst. listiny mohou státní občané republiky čsl. v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veř. shromážděních lidu. V ustanovení tom jest sice vyslovena všeobecná zásada volného užívání jakéhokoli jazyka státními občany čsl., která platí nejen pro osoby fysické, ale i právnické a pro útvary jim podobné, tedy i pro obce; zásada ta jest však omezena na soukromý a obchodní styk a v relacích v cit. § uvedených. Při vydání dom. listu o žádný z případů v § 128 úst. listiny uvedených však nejde. Obec, rozhodujíc o žádosti občana o vydání dom. listu a vydávajíc jej nebo odpírajíc jeho vydání, vstupuje se žadatelem ve styk úřední. Žádost taková jest podáním, o jehož vyřízení platí ustanovení § 3 jaz. zák., jehož odst. 1 ustanovuje, že samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veř. korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání, učiněná v jazyku čsl. a je vyřizovati. Jaz. zákon ovšem neustanovuje ani v tomto § ani nikde jinde výslovně, v jakém jazyku se tak státi má. Stížnost z toho usuzuje, nebyla-li v jaz. zákoně uložena obci povinnost, podání u ní učiněná vyříditi v jazyku státním, že obec jest oprávněna učiniti tak v svém jazyce jednacím a vydati dom. list, jenž jest součástí tohoto vyřízení, také v tomto jazyku. Stížnost snaží se tak dovoditi, že toto zmocnění státní moci výkonné má své přesně ohraničené meze v ustanovení § 3 odst. 3 jaz. zák. a že státní moc výkonná může ustanoviti toliko jazyk veř. vyhlášek a zevních označení samosprávných úřadů, že však jinak nelze úřady tyto omezovati ve volném užívání jejich jednacího jazyka.
Stížnost vychází tu zřejmě z téhož právního hlediska, které také nss zaujal v nál. Boh. A 7173/28, v němž bylo vysloveno, že jaz. zákon omezil sebeurčovací právo obcí jen měrou ustanovenou v § 3 a že další, míru tu přesahující omezení jeho v nařízení vydaném k provedení jaz. zákona příčí se § 55 úst. listiny i § 8 jaz. zák., podle něhož státní moc výkonná má upraviti užívání jazyků pro úřady samosprávné v duchu tohoto zákona. Leč od tohoto právního názoru nss upustil, opíraje se o usnesení svého odborného plena ze 17. prosince 1928, kterým bylo vysloveno, že státní moc výkonná jest na základě § 8 odst. 1 jaz. oprávněna ukládati samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veškerým veř. korporacím ve státě v duchu tohoto zákona omezení sahající nad meze § 3 jaz. zák. V stejném smyslu vyznělo také usnesení adm. plena z 21. května 1929, jímž bylo vysloveno, že vláda upravujíc v duchu jaz. zák. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyka pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení, která jim § 3 ukládá stran státního jazyka.
Oporu pro tento právní názor shledati nutno v této úvaze: Jayzkové otázky u samosprávných úřadů dotýká se jaz. zákon výslovně jen v §§ 3 a 8. Nepraví však nikde, že by samosprávné útvary měly právo, aby si stanovily jazykovou úpravu pro své úřadování podle své vlastní vůle čili že by měla sebeurčovací právo jazykové. Z § 3 lze usouditi toliko, že jaz. zákon připouští možnost, že jednacím jazykem u samosprávných útvarů, tam jmenovaných bude i jazyk jiný než jazyk čsl. Připouštěje pak tuto možnost a počítaje s ní, ukládá jaz. zákon sám pro určité konkrétní případy, které pokládá za zvláště důležité (srov. zprávu úst. výboru k § 3 osnovy jaz. zák., tisk 2442), samosprávným útvarům omezení ve prospěch jazyka čsl. a to bez rozdílu, zda užívání jazyka tohoto děje se příslušníky jeho či jazyků menšinových. Tím, že omezení ta byla pojata do jaz. zák. jako zákona ústavního, měla býti jednak vyloučena úprava těchto omezení pouhým nařízením, jednak měla býti ustanovením těm jako ústavním zaručena zvláštní ochrana podle §§ 33 a 42 úst. listiny proti jich změně neb zrušení.
Kdyby v § 3 jaz. zák. byla obsažena jediná norma upravující užívání jazyků u samosprávných úřadů, pak bylo by lze snad úsudkem a contrario tak, jak to činí stížnost, vyvoditi důsledek, že kromě povinností tam uvedených jaz. zákon samosprávné úřady jinak neomezuje. Avšak jaz. zákon jedná o užívání jazyků u samosprávných úřadů také ještě v § 8 odst. 1, kde ukládá státní moci výkonné, aby upravila v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro samosprávné úřady a t. d. Ze souvislosti §§ 3 a 8 plyne, že § 3 upravuje užívání jazyků u samosprávných úřadů jen v určitých konkrétních relacích, kdežto úprava v relacích ostatních byla v § 8 svěřena státní moci výkonné. Úřady samosprávné nemají tedy podle jaz. zák. primér. práva, aby si užívání jazyků pro své úřadování upravily samy, nýbrž právo to přísluší státní moci výkonné, která ovšem nemůže tohoto práva užívati neomezeně, neboť jaz. zákon sám státní moc výkonnou při této úpravě omezil. Ale omezil ji toliko tím, že jí uložil, aby úpravu tu provedla »v duchu tohoto zákona«. Poněvadž jaz. zákon jest součástí úst. listiny, s níž tvoří jeden celek, a poněvadž nelze v jeho ustanoveních nalézti opory pro mínění, že by platnost všeobecného předpisu § 55 úst. listiny, že nařízení vydávati lze jen k provedení určitého jazyka a v jeho mezích, byla nebo měla býti vyloučena pro obor jaz. práva, jehož zásady stanoví jaz, zákon, vyplývá z toho správnost úsudku, že upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné .... jest vláda zajisté vázána předpisem § 55 úst. listiny. Mezemi ve smyslu cit. § 55 sluší zde rozuměti ducha zákona jazykového. Stejný právní názor projevilo i odborné plenům ve svém usnesení ze 17. prosince 1928. Ducha jaz. zák. nutno pak přirozeně hledati a nalézti nejen v jeho positivních ustanoveních a ve vzájemné souvislosti jich, ale také v základních myšlenkách, které se v nich zračí a z nich pronikají, jimiž jest tedy jaz, zákon ovládán. Duchem tohoto zákona rozuměti jest tedy zásady, které lze z jaz. zákona získati abstrakcí. Na téže definici ducha jaz. zákona usneslo se také adm. plenům ve svém zasedání z 21. května 1929, které vyslovilo ve svém usnesení ještě dále, že takovou zásadou jest také zásada preponderance státního jazyka, že opatření jar. nařízení, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyku státním, jest ve shodě se zákonem a že předpis čl. 72 odst. 3 vl. nař. č. 17/26, že dom. listy nutno vydati také s textem státním na prvním místě, vyhovuje duchu jaz. zákona.
Opíraje se o tyto právní názory, vyslovené v cit. usnesení adm. plena, shledává nss důvody pro úsudek, že preponderance jazyka čsl. jest také zásadou, získanou abstrakcí z jaz. zákona, především v tom, že § 1 jaz,. zák. prohlašuje jazyk čsl. za jazyk státní, oficielní republiky, t. j. státu čsl., vybudovaného národem čsl., tedy státu národního, jenž toliko svými zástupci ve svém Nár. Shromáždění přijal pro čsl. republiku ústavu (srovn. úvod k úst. listině, jejíž součástí jest podle § 129 i jazykový zákon). Podle § 1 jaz. zák. mají soudy, úřady a t. d. republiky ex lege právo a povinnost užívati zásadně výlučně státního jazyka, až na výjimky (arg. slova v § 1 »s výhradou toho, co ustanovuje .... a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno . . .«) v zákoně samém výslovně stanovené. Jazyka menšinového užívají a jsou povinny užívati zásadně vždy jen vedle jazyka státního tam, kde splněny jsou pro to předpoklady, jaz. zákonem vytčené. Korelátem toho jest pak nárok stran na vyřízení v jazyku státním, případně v jazyku menšinovém, v jazyce tomto pak jen výjimečně za podmínek v zákoně uvedených. Naproti tomu samosprávné úřady nemají ex lege práva, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně. Stanovení určitého jednacího jazyka samo o sobě zakládá ovšem zásadně právo a povinnost v tomto jazyce jednati a vyřizovati v něm i učiněná podání. Zásada tato platila by však u samosprávných úřadů a t. d. jen za předpokladu, že by se státní moc výkonná, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady a t. d. omezila na pouhé ustanovení jednacího jazyka, bez jakýchkoli výhrad. Činí-li však státní moc výkonná při stanovení jednacího jazyka výhrady ve prospěch státního jazyka, pak jsou samosprávné úřady povinny dbáti těchto výhrad, tedy po případě vyřizovati podání, učiněná v jazyku státním, i v tomto jazyce.
Může jen jíti o to, zda výhrada tohoto obsahu vyhovuje duchu jaz. zákona. V té příčině sluší především poukázati k tomu, že jazyk čsl., jenž jest jazykem státním, oficielním a zásadně výlučným jednacím jazykem soudů a t. d. republiky (§ 1 jaz. zák.) již podle jaz. zák. samého má přednostní postavení i u úřadů samosprávných. V jazyku tom korespondují soudy a t. d. republiky i s úřady samosprávnými a t. d. Tyto jsou povinny korespondenci tu, jakož i veškerá jiná podání, učiněná v jazyku čsl., vždy přijímati a vyřizovati, aniž mají úřady ty, je-li jednacím jejich jazykem jazyk jiný než čsl., za předpokladů § 2 jaz. zák. nárok, aby úřední dopisy soudu, jsou-li řízeny na obec jako na úřad, byly psány také dotčeným jazykem jednacím (srov. usnesení odb. plena ze 17. prosince 1928). Naproti tomu při podáních, učiněných v jazyku jiném než čsl., řečená povinnost postihuje je toliko za podmínek § 2 (srov. § 3 odst. 1 a 4). Jazyku čsl. jest zachována tato přednostní povaha také ve 2. odst. § 3, jenž stanoví, že jazyk čsl. jest vždy připustiti ve schůzích a poradách samosprávných úřadů, kdežto jazyk jiný zase jen za podmínek § 2 (§ 3 odst. 4). Jaz. zákon neobsahuje ustanovení, které by přímo nebo nepřímo vylučovalo státní jazyk z úřadování ať státu ať úřadů samosprávných. I v těch případech, kdy soudy a t. d. republiky jsou povinny vyřizovati podání u nich učiněná v jazyku minoritním, mají podle zákona povinnost užívati nejen tohoto jazyka, ale i jazyka stát. A pokud jest podle jaz. zák. přípustno, omeziti se na vyřízení jen v jazyku minoritním (§ 2 odst. 3), jde tu pouze o úlevu soudům a t. d., na jejíž používání příslušníkům jazyků minoritních právní nárok nenáleží, a oni nemohou se tedy domáhati toho, aby jazyka státního vůbec použito nebylo. Předpisy § 3 připouštějí sice za jednací jazyk také jazyk minoritní, nestanoví však, že za tohoto předpokladu jazyk čsl. mohl anebo měl by býti z úřadování samosprávných úřadů a t. d. vyloučen vůbec nebo za určitých předpokladů. Naopak právě v § 3 jest docela jasně vysloveno, že jazyk čsl. i u samosprávných úřadů a t. d. s jiným jednacím jazykem než čsl., nemá a nesmí býti vyloučen.
Z těchto úvah vyplývá pak závěr, že jazyk čsl. má podle jaz. zákona přednostní postavení před jazyky minoritními, jak u soudů a t. d. republiky, tak i u úřadů samosprávných a dále, že jazyk čsl. není podle jaz. zákona z úřadování ani u soudů a t. d. republiky ani u samosprávných úřadů, vyloučen, naopak jest vždy, a zejména také u samosprávných úřadů a t. d., na rozdíl od jazyků jiných připuštěn a nesmí býti vyloučen.
Kromě toho sluší uvážiti toto :
Podle § 32 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z,, platného pro země historické, jest dom. list listinou, která potvrzuje, že osoba, které byl vydán, má v obci dom. právo. Stejně jest dom. list vysvědčením o obecní příslušnosti podle § 17 zák. čl. 22 : 1886, platného dosud na Slov. a v Podk. Rusi. Leč dom. list svým obsahem a účelem svého vydání není jen veřejným listinným osvědčením o obecní příslušnosti svého majitele, neboť má právní význam a účinek širší. Užívá se ho kdekoliv i jako listiny prokazující nejen příslušnost v obci čsl., ale vyjadřující — třeba že nikoli s plnou listinnou průkazností, přece alespoň nepřímo — také příslušnost majitele jeho k státu čsl. Dom. list uznává se konečně také do jisté míry jako listina legitimační, svědčící o totožnosti osoby, která se jí vykazuje. Dom. list není tedy jen veř. osvědčením, které by jevilo právní účinky toliko na území obce, která jej vydala, zejména vůči ní samé, nýbrž právní účinky ty projevují se se zřetelem k vytčenému jeho významu a účelu i mimo toto území. Jelikož samosprávné úřady s jednacím jazykem jiným než čsl. nejsou podle jaz. zákona oprávněny za všech okolností používati jazyka svého ve svých emanacích, určených mimo území svoje, a jelikož předem nelze určití, že vydaný dom. list se dostane toliko do rukou úřadům, které jsou oprávněny a povinny přijímati podání v dotyčném jazyku minoritním, podává se z toho, že hoví duchu jaz. zákona ustanovení jaz. nařízení, jež předpisuje, že dom. listy jest vždy vydávati i v jazyku čsl.
Dotvrzuje to i další úvaha, že jaz. zákon pamatuje na to, aby stranám neznalým jazyka, v němž se při tom kterém soudu, úřadu a t. d. po rozumu tohoto zákona úřaduje, byl styk jejich s těmito soudy a t. d. usnadněn, aby strany byly uchráněny před právními škodami, jež by jim z neznalosti jazyka vzejiti mohly (srov. § 8 odst. 2 jaz. zák.). I této myšlence vyhovuje plně cit. předpis jaz. nařízení, neboť chrání majitele dom. listu, vydaného i v jazyku čsl., před újmami, které by jej mohly postihnouti z toho, že soudy, úřady a t. d., s nimiž má jednati a jež podle jaz. zákona nejsou ani povinny ani oprávněny podání v jazyku jiném než čsl. přijímati, domovského listu, vydaného v jazyce minoritním, za podklad jednání nepřijmou.
Ustanovil-li čl. 72 odst. 3 jaz. nař., že dom. listy nutno vždy vydati také s textem v jazyku státním na prvním místě i když jazyk čsl. není jednacím jazykem obce, jak jest tomu nesporně v daném případě, jest ustanovení toto podle hořejších vývodů a úvah ve shodě s jaz. zákonem a jím tedy kryto.
Jako podstatnou vadu řízení v příčině druhého nař. výroku, vytýká stěžující si obec, že jím byla v nař. rozhodnutí označena její stížnost proti tomu, že jí byl odepřen odkladný účinek, bezpředmětnou. Stížnost dovolává se tu § 93 úřední instrukce č. 52/1855 ř. z. a dovozuje, že obci nemůže býti odpíráno rozhodnutí o tom, zda nižší stolice právem či neprávem odepřela odkladný účinek stížnosti ani tehdy, nebylo-li stížnosti věcně vyhověno. I tuto námitku shledal nss neoprávněnou. V daném případě byl opatřením, které mělo býti vykonáno, příkaz daný obci, aby V. H-ovi vydala dom. list také s českým textem. Teprve do tohoto opatření podala obec rekurs, ale nežádala v něm, aby mu byl přiznán odkladný účinek. K tomu, aby zsp přiznala nebo nepřiznala odkladný účinek rekursu V. H-a, neměla příčiny, ježto ani on ani obec o to nežádala a proto žádného výroku o tom neučinila.
Pokud obec v rekursu na žal. úřad si stěžovala na to, že rekursu H-ovu nebyl přiznán odkladný účinek, obracela se tím proti tomu, že jí bylo uloženo, aby mu vydala dom. list v nařízené jazykové úpravě ihned a pokud shledávala v tom implicite obsažené nepřiznání odkladného účinku, mohl žal. úřad právem označiti stížnost obce v tomto bodě za bezpředmětnou. Odkladný účinek lze přiznati opravnému prostředku toliko do doby, až právoplatně o něm bude rozhodnuto. Byla-li žal. úřadem jako poslední správní instancí konečně a pravoplatně stížnost obce zamítnuta, pak nemělo již žádného smyslu ani účelu rozhodovati o tom, zda má nebo nemá býti přiznán odkladný účinek stížnosti V. H-a, případně zda opatření, učiněné v rozhodnutí o ní vydaném, má býti odloženo až do jeho právní moci. Nelze proto spatřovati podstatnou vadu řízení ve výroku žal. úřadu, že stížnost obce v tomto bodě se stala bezpředmětnou.

Citace:

Č. 8072. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 50-56.