Č. 3288.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: I. * Za drobného zemědělce ve smyslu §§ 2 a 3 zák. o stav. ruchu č. 45/1922 a č. 35/1923 nelze pokládati toho, kdo ve svém podniku zemědělském se za pravidelného běhu věcí osobně prací zemědělských neúčastní. — II. K výkladu § 11 zák. o stav. ruchu z roku 1923.
(Nález ze dne 26. února 1924 č. 3274.)
Věc: Josef V. v B. (adv. Dr. Jos. Tašner z Duchcova) proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění půdy k účelům stavebním.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Pozemek č. k. 335 »role« kat. obce H. připsán je do vlastnictví manželů Vojtěchu a Anně Št. Dle notářského spisu z 10. února 1912 přísluší Václavu Št. užívací právo k tomuto pozemku a kdyby se Václav Št. oženil, má mu pozemek připadnouti do vlastnictví.
St-l je vlastníkem menšího hospodářství v H., jehož stavení s pozemkem č. kat. 335 sousedí. Již nálezem z 6. prosince 1921, potvrzeným rozhodnutím zsp-é z 25. dubna 1922, vyvlastněno bylo dle zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. 400 m2 z pozemku toho ve prospěch st-le na stavbu obytného hospodářského stavení s jedním bytem.
V květnu r. 1922 podal Josef V. u osp-é ve St. novou žádost o vyvlastnění další plochy 1472-60 m2 z téhož pozemku za účelem postavení a zřízení stájí, stodoly, kůlny, chlívka pro vepřový dobytek a drůbež, dřevníků, moderního hnojiště, výběhu pro vepřový a hovězí dobytek, místa pro žentour, včelník a dostatečného dvorku.
Nálezem osp z 27. května 1922 vyvlastněna byla pro žadatele část pozemku č. k. 335 obce H. ve výměře 1472 m2 60 cm2 k rozšíření dosavadního stavení žadatelova. Náhrada určena 3829 K a stanoveno, že částku tu složiti je k soudu a úrok z ní vypláceti je Václavu Št. Ožení-li se, vyplatiti jest mu celou sumu.
Z tohoto nálezu podal Václav Št. odvolání, v němž uvedl, že není pro tělesnou vadu schopen těžší práce a že vyvlastněním pozemku, který leží při jeho obydlí a který proto mohl obdělávati, pozbude, jediný pramen své výživy. Žádal proto zrušení vyvlastňovacího nálezu.
Žal. úřad dal provésti doplnění řízení a vyhověl nař. rozhodnutím, opíraje se o zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb., odvolání Václava Št. a zrušil v odpor vzatý vyvlastňovací nál. jako zákonu odporující, nevyhověv žádosti losefa V. o vyvlastnění.
V důvodech uvedeno: »Jde o vyvlastnění za účelem zřízení budov hospodářských a opatření hospodářských potřeb. Vyvlastnění takové smí se státi jen pro malého zemědělce. Za takového nelze považovati Josefa V., který připravil se pro zaměstnání stavitelské, od r. 1910 jako stavitel je zaměstnán ve službách velkostatku, nemaje své bydliště v H. Proto nemůže hospodářství tam obstarávati. Hlavní příjem jeho plyne ze stavitelského zaměstnání a proto bylo konstatováno při šetření, že toto je hlavním jeho zaměstnáním. Je tedy prokázáno, že podmínce § 2 cit. zák. není vyhověno.
Jde o vyvlastnění soukromého plodného pozemku. Ten lze vyvlastniti jen, není-li v obci jiných k zastavění způsobilých pozemků a jen, prokáže-li žadatel, že sám nemá v obci k zamýšlené stavbě způsobilého pozemku. Je však zjištěno, že žadatel mimo jiné pozemky má v obci pozemek č. k. 368/1, který znalci sám o sobě za způsobilý k stavbě prohlásili. Ve stavebním obvodu je dále obecní pozemek č. k. 279, který po provedeném odvodnění, tedy po vynaložení nákladu 3000—4000 K, který vzhledem k projektovaným stavbám není nepřiměřeným, stal by se k zastavění způsobilým.«
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Stížnost označuje rozhodnutí za nezákonné a vadné, a to především proto, že se odvolává na zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. Tato ne zcela jasně formulovaná námitka chce patrně říci, že zákona z r. 1923 nelze užíti v daném případě proto, že zákon tento v § 11 stanoví, že ustanovení jeho prvé hlavy (o vyvlastňovacím řízení) jest použíti jen na vyvlastňovací řízení, pro která bylo dosud použíti zákona ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. z r. 1920, nestanoví však, že jeho předpisů o řízení vyvlastňovacím má se užíti na vyvlastňovací řízení, pro která bylo použíti zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. a že nelze jich tedy použíti na případ dnešního sporu, který byl zahájen podle cit. zák. z r. 1922.
Než námitka tato jest naprosto bezpodstatná a spočívá na mylném výkladu § 11 zák. o stav. ruchu z r. 1923. Ustanovení toto netýká se vůbec otázky, kterého z časově následujících zákonů jest použíti na vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu, nýbrž jedná o vyvlastněních, jež se nezakládají na zákonech o stavebním ruchu, nýbrž na zákonech jiných, jež odvolávají se na vyvlastňovací předpisy zák. ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. z r. 1920. Ježto však tento zákon pozdějšími zákony o stav. ruchu byl odstraněn, považoval zákonodárce za vhodné ustanoviti, že na vyvlastňovací řízení podle těchto zákonů jiných sluší nyní místo zák. z r. 1919 použíti zák. z r. 1923. Takovýmto zákonem »jiným« jest na př. zák. ze 3. února 1920 č. 87 Sb. Ostatně otázka, zdali slušelo v daném případě použíti zák. z r. 1922 č. 45 či zák. z r. 1923 č. 35, nemá pro spor praktického významu, neboť norma, o jejíž použití v tomto případě jde, má v obou zákonech zcela stejný obsah.
Žal. úřad zrušil totiž rozhodnutí I. stolice, jímž žádosti st-lově za vyvlastnění půdy pro stavbu nutných hospodářských budov bylo vyhověno, především proto, že st-l nejsa drobným zemědělcem, nemá dle § 2, 1 odst. a § 3, 4. odst. zák. č. 35/23 vůbec nároku na vyvlastnění půdy pro takové stavby.
Srovnání těchto ustanovení zák. č. 35/23 s ustanoveními § 2, odst. 1 a § 3, odst. 4 zák. č. 45/22 ukazuje, že textování obou těchto zákonů, pokud jde o vyvlastnění pro stavbu nutných hospodářských budov drobného zemědělce, jest doslova shodné.
Ve věci samé vytýká stížnost, že žal. úřad pojem »drobného zemědělce« vyložil nesprávně, a vidí nezákonnost v tom, že žal. úřad st-le za drobného zemědělce neuznal a proto mu nárok na vyvlastnění půdy na stavbu nutných hospodářských budov nepřiznal.
Žádný z cit. zák. o stav. ruchu pojem »drobného zemědělce« nedefinuje. Avšak pojem ten, i kdyby se nepodával již z obecného smyslu výrazu »drobný zemědělec«, jest v nejnovějším zákonodárství běžný a je vymezen s dostatečnou určitostí v zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. Dle § 1 tohoto zák. lze půdu státem zabranou a převzatou přiděliti »malým zemědělcům« atd. Z § 2, odst. 1 a 3 je pak patrno, že drobným podnikem zemědělským rozumí zákon takový podnik, kde půdu obdělává držitel vlastní prací, a je-li provozování podniku výhradným nebo hlavním povoláním držitelovým a zároveň výhradným neb aspoň hlavním pramenem jeho obživy. Že vskutku záleží na těchto momentech, potvrzuje i ta okolnost, že malý zemědělec jest v cit. ustanovení postaven na roven drobnému živnostníku, který jest již dle obecného významu slova týmiž momenty charakterisován. Než i »drobným zemědělcem« nazývá obecná mluva toho, kdo sé ve svém zemědělském podniku za pravidelného běhu věcí účastní na výrobě zemědělské svou osobní prací a to tak, že činnost tato je hlavním jeho povoláním a výtěžek podniku hlavním zdrojem výživy ieho a jeho rodiny.
Zákon o stav. ruchu neposkytuje žádné opory pro náhled, že pro obor tohoto zákona má výrazu »drobný zemčdělec« býti rozuměno jinak.
V daném případě je nesporno, že hospodářství st-lovo je v obci H., že však st-l v době podání žádosti za vyvlastnění i v době vydání rozhodnutí I. a II. stolice byl z místa svého podniku trvale vzdálen, zaměstnán jsa jako stavitel na panství ve V. s ročním služebním platem 12000 K a že tedy vlastní prací na zemědělské výrobě ve svém podniku se účastniti nemohl, maje povolání jeho odbornému vzdělání odpovídající. S tím souhlasí i další zjištění, že výrobní práce na hospodářství st-lově obstarávali otec a sestry st-lovy na svůj účet a že používali výtěžku pro svoji výživu. Jestliže za tohoto stavu věcí žal. úřad st-le neuznal za »drobného zemědělce« a z tohoto důvodu žádost jeho za vyvlastnění půdy na stavbu nutných hospodářských budov, kterýžto nárok zák. jen drobnému zemědělci poskytuje, zamítl, nemohl v tom soud nalézti nezákonnost.
Pokud pak již v administrativním řízení a také ve stížnosti k omuto soudu podané bylo tvrzeno, že st-1 následkem výpovědi dne 30. června 1923 své místo na panství opustí resp. opustil a že se příště hodlá hospodářství úplně věnovati a toto jako hlavní zdroj své výživy provozovati, nemá okolnost tato právního významu, ježto nař. rozhodnutí vydáno bylo již 22. května 1923, avšak pro posouzení jeho zákonnosti není rozhodný stav skutkový, který snad teprve později nastal a který by snad byl způsobilým kvalifikovati st-le jako »drobného zemědělce« ve smyslu zákona.
Nař. rozhodnutí je tedy dostatečně opřeno již tím, že st-1 nebyl uznán »drobným zemědělcem«, neboť, nenáleží-li k osobám, jimž zákon nárok na vyvlastnění poskytl, nemohl býti odepřením vyvlastnění ve svých právech poškozen (§ 2 zák. o ss). Nebylo tedy třeba zabývati se dalšími vývody stížnosti, které brojí i proti dalšímu důvodu zamítnutí žádosti st-lovy, to jest, že pozemek, jehož vyvlastnění se st-l domáhal, není po zákonu, zejména dle ustanovení § 3, odst. 3 a § 4, odst. 1 zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. způsobilým objektem vyvlastnění, a nebylo proto také příčiny řešiti otázku, zda žal. úřad po této stránce právem opřel své rozhodnutí o tento zák., či měl-li posuzovati žádost st-lovu dle zák. ze 27. ledna 1922 č. 45 Sb., který v té příčině má ustanovení odchylná.
Na základě těchto úvah bylo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost

Citace:

č. 3288. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 666-668.