NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Z ciziny

Když si manžel netroufá.

Někteří manželé jsou hrozní dobráci. Ale aby dobráctví některého šlo tak daleko, jako v případě, který v těchto dnech byl předmětem soudního líčení před okresním soudem ve Vídni ve Favoritech, to zde snad ještě nebylo. Nicméně věc se skutečně udála tak, jak ji vylíčíme a nutno tedy tomu chtěj nechtěj věřiti.
Šlo o žalobu pomocného dělníka Karla H. proti jeho manželce a jejímu spoluvinníku pro cizoložství. Dle jeho tvrzení porušila jeho manželka manželskou věrnost způsobem přímo neslýchaným. Na otázky soudcovy žalující manžel vyprávěl:
„Byl jsem se ženou jednou v neděli v hostinci. Znenadání přisedl k našemu stolu cizí člověk a začal se s mnou ženou baviti. Mne si vůbec ani nevšimnul. Já jsem nic neříkal, ale zamrzelo mne to. On hned mé ženě poručil čtvrtku vína a hned na to za ni zaplatil. Potom se k ní začal náramně něžně chovat a když jsme potom šli domů, šel s námi.“
Soudce: „Vy jste asi zas nic neříkal?“
Žalobce: „Ba ne, já jsem mu to přísně zapověděl, aby s námi domů nechodil, ale on mne neposlechl.“
Soudce: „Člověče, proč jste ho tedy nevyhodil? Nejste přece povinen trpěti, aby do vašeho bytu šel s vámi cizí člověk!“
Žalobce podívá se po očku na spoluobžalovaného Františka F., změří si jeho o dvě hlavy vyšší postavu a jeho široké dlaně, a praví ostýchavě: „Jo, ono to nešlo.“
Manželka žalobcova na otázky soudcovy praví: „To všechno, co tady můj muž vypravuje, není pravda. On v tom hostinci už měl špičku a když už měli zavírat, povídal, že je to škoda, že ten pán musí v dešti jít sám domů, a aby tedy šel s námi k nám. My ale máme jen dvě postele v celém bytě. Já jsem si chtěla lehnout do postele ke svému muži, ale on začal křičet, že chce spát sám.“
Soudce: „Lehla jste si tedy do postele s cizím mužem?“
Obviněna: „Ale mezi námi ležely naše dvě děti.“
Soudce: „Nechcete se smířiti?“
Žalobce: „Ne, slavný soude."
Obviněná: „Slavný soude, můj muž to udal jen proto, aby měl důvod k rozvodu. Už teď žije s jinou. Toho pána nenechal lehnout do své postele. Kde tedy ten chudák měl vlastně spát? Musila jsem ho nechat, aby si lehl ke mně."
Soudce vrtí na tím vším hlavou a radí žalobci, aby od své žaloby upustil. Dobrácký manžel praví:
„Když pan rada myslí, tak já tedy žalobu béřu zpět. Já s každým vždycky jen v dobrém.“
Soudce ho s ironickým úsměvem za to pochválil, že je takový dobrák, a věc byla ukončena. Ale na odchodu si to manžel zas rozmyslil a prohlásil, že podá u civilního soudu žalobu na rozvod. Že sice je velký dobrák, ale to že mu žena přec jen neměla udělat, aby si s cizím mužem lehla před jeho zraky do postele. Aby byla za to trestána, to že on nechce, ale rozvod že přeci jen si vyžádá.
br.

Citace:

Když si manžel netroufá. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 5, s. 63-64.