Č. 2340.

Obecní úředníci. Platové nároky obecního úředníka, který
spadá pod zákon č. 443/1920, jsou povahy veřejnoprávní bez ohledu na to, zda plynou ze zákona samého nebo zda byly upraveny dohodou úředníka s obcí. — II. K výkladu prohlášení obecního tajemníka, kterým se tento vzdal určitého přídavku k platu.
Administrativní řízení: Dohoda stran, nastupující na místo zákonné úpravy poměru veřejnoprávního, jest rovněž povahy veřejnoprávní.
(Nález ze dne 9. května 1923 č. 7052.)
Věc: Karel J., obecní tajemník v K. (adv. Dr. Jar. Vojta z Prahy) proti zemskému výboru v Brně (za zúčastněnou stranu — obec K. — adv. Dr. Josef Kříž z Votic) o nákupní a nouzovou výpomoc.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením obec. zastupitelstva v K. z 26. prosince 1919 byly upraveny služební požitky ob. tajemníka Karla J., nikoliv však, jak o to žádal, podle ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 Sb.
K jeho stížnosti rozhodl mor. zv. dne 30. října 1920, že jest úředníkem ve smyslu právě cit. zákona a že mu patří od 1. září 1919 veškeré požitky tímto zákonem stanovené a to ..... Pokud se však týče jeho žádosti o přiřknutí nákupního a drahotního přídavku dle zákona z 15. dubna 1920 č. 312 Sb., že nelze zv-u meritorně o této věci rozhodnouti, dokud ob. zastupitelstvo samo ve věci té v I. instanci nezaujme stanoviska.
Na základě tohoto rozhodnutí přiznalo ob. zastupitelstvo v K. ve své schůzi dne 21. listopadu 1920 konané dle protokolu o ní sepsaného obecnímu tajemníku K. J. služební požitky ročních 8400 K (základní plat 4.308 K, 2 trienálky po 538 K 50 h a drahotní přídavek 3.024), na místě příbytečného pak přidělilo mu naturální byt.
Karel J., který ve schůzi oné zapisoval, prohlásil dle protokolu, že službu ve spořitelně (kterou zastával vedle své funkce jako obecní tajemník) bude zastávati jako dosud za služné 3.000 K a že nebude žádati ve spořitelně o jeho zvýšení. K tomu se praví v protokole: »Dále prohlašuje, že nebude od obce požadovati případný přídavek, o který se nyní ve sněmovně pro státní zaměstnance jedná.
Celkový plat jeho činiti bude 12.000 K ročně.«
Dne 1. prosince 1921 oznámil K. J. ob. zastupitelstvu v K., že vzhledem k nesnesitelným poměrům drahotním, aby předešel všelikému nedorozumění, vypovídá ujednání loňského roku uzavřené a žádá o úpravu svých služebních požitků od 1. ledna 1922 v tom smyslu, aby k posavadnímu jeho platu 8.400 K vypláceny mu byly na základě paritního zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 312 nákupní a nouzové přídavky (mimořádné výpomoci) tak, jak budou od 1. ledna 1922 přiznány státním zaměstnancům.
Žádost tu zamítlo ob. zast. ve schůzi dne 15. ledna 1922 při projednávání rozpočtu a usneslo se nezvyšovati st-li pro rok
1922 jeho služné.
Odvolání st-lovo mor. zv. v Brně nař. rozhodnutím zamítl jako ne-odůvodněné, protože se st-1 dle protokolu o schůzi ob. zastup. z 21. listopadu 1920 pravoplatně pro futuro vzdal měsíčních nouzových výpomocí dle zákona z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. a 25. listopadu 1920 č. 625 Sb. Jeho vzdání jest prý všeobecné a není možno obmezovati je snad na určitou dobu (do konce února 1921), jak st-1 ve svém odvolání se snažil dokázati. Tento výklad podporuje prý nejen výslovné znění prohlášení st-lova, nýbrž i další bod protokolu, že celkový plat jeho bude činiti 12.000 K ročně, jakož i celková tendence několikerého vyjednávání o úpravě jeho služebních požitků, kteréžto vyjednávání právě zmíněným protokolem ze dne 21. listopadu 1920 bylo smírně ukončeno.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost Karla J. k nss podaná pro nezákonnost a vadnost řízení. Nezákonnost rozhodnutí shledává st-1 v tom, že žal. úřad nesprávně vyložil prohlášení st-lovo ve schůzi ob. zast. z 21. listopadu 1920, kterým se st-1 výslovně vzdal jen provisorní výpomoci na rok 1921, o níž se tehdy ve sněmovně jednalo, nikoli též výpomoci, která byla založena teprve zákonem ze dne 21. prosince 1921 č. 495 Sb. Pro futuro jeho prohlášení nebylo a nemohlo ani býti míněno, když nebylo vyloučeno, že časem i v našem státě drahota zase stoupne. Dodatkem »Celkový plat bude činiti 12.000 K ročně« měla býti jen vyznačena suma služného, které bude míti roku 1921 po slíbené výpomoci. Vadu řízení spatřuje st-1 v tom, že žal. úřad nerozhodoval o celém petitu jeho žádosti i odvolání, neučinil žádného rozhodnutí stran nákupních přídavků, ač v žádosti k I. stolici i v odvolání byl uveden petit, aby st-li byly přiznány mimořádné výpomoci, jak budou pro rok 1921 upraveny státním zaměstnancům t. j. nouzové a nákupní přídavky.
Rozhoduje o stížnosti této, musil se nss zabývati především námitkami, které při veřejném ústním líčení přednesl zástupce zúčastněné obce K. a které — třeba že zněly dosti všeobecně — přece jen zdůrazňovaly, že poměr st-lův k obci dlužno posuzovati jako poměr soukromoprávní, z čehož by ovšem plynulo, že by nss nebyl vůbec kompetentním, aby o sporném nároku st-lově z poměru toho plynoucím rozhodoval.
Nss neshledal námitku tu důvodnou. Je sice pravda, že zákon ze
dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes., jehož platnost byla zákonem z 23. července 1919 č. 443 Sb. se změnami tam uvedenými od 1. září
1919 rozšířena i na Moravu a Slezsko, v původním svém znění, a to v § 40 přikazoval spory o služební příjmy a výslužné obecních úředníků, jakož i o zaopatřovací požitky vdov a sirotků před řádné soudy, a že jen ostatní spory vzešlé ze služebních poměrů úředníka obecního se rozhodovaly pořadem úřadů samosprávných, takže nebylo pochyby, že podle zákona z r. 1908 bylo materielní nároky úředníka obecního a jeho příslušníků považovati za nároky soukromoprávní. Ale v tom směru přivodil právě zákon č. 443/1919 podstatnou změnu, nařídiv, že se všeliké spory vzešlé ze služ. poměrů úředníků obecních mají rozhodovati pořadem instancí samosprávných, čímž byl služební poměr jejich ve své celistvosti uznán za veřejnoprávní.
Tento charakter přísluší materielním nárokům úředníkovým bez ohledu na to, zda plynou ze zákona samého či byly-li upraveny dohodou obou stran, neboť dohoda vstupuje v takovém případě na místo úpravy zákonné a je—li poměr upravený zákonem rázu veřejnoprávního, má nutně charakter ten i sjednaná dohoda. Musí tedy i o sporech, které vzejdou z uplatnění takové dohody, judikovati tytéž úřady, které jsou povolány, aby rozsuzovaly spory ze služ. poměrů úředníka upravených zákonem, t. j. úřady samosprávné a přirozeně jest pak přípustná proti rozhodnutí poslední stolice samosprávné i stížnost k nss-u.
Chtěl-li snad zástupce zúčastněné strany svým dalším — podrobněji rovněž nerozvedeným — poukazem na skutečnost, že st-1 zastává také funkci ve spořitelně, že tedy nevykonává svého úřadu u obce jako povolání výhradné, namítati, že na st-le nelze vztahovati předpisy zák. č. 443/1919 (§ 44) a že tudíž také není přípustno, aby uplatňoval příslušné výhody, bylo by námitku takto formulovanou rovněž uznati za
bezdůvodnou, protože o otázce, je—li st-le považovati za úředníka po rozumu zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 Sb., bylo pravoplatně rozhodnuto již výrokem mor. zv-u z 30. října 1920 ve smyslu pro st-le příznivém.
Pokud jde o stížnost samu, přihlédl nss napřed k výtce na druhém místě uplatněné, kterou však shledal bezpodstatnou. Neboť žal. úřad ve svém rozhodnutí z 2. září 1922 výslovně mluví o tom, že st-1 se domáhal žádostí podanou dne 1. prosince 1921 přiznání drahotních a nákupních přídavků, dokládá dále, že st-1 v odvolání ze zamítacího usnesení ob. zast. žádá za zrušení usnesení toho a přiřknutí drahotního a nákupního přídavku a konstatuje, že se st-1 prohlášením z 21. listopadu 1920 vzdal pravoplatně pro futuro měsíčních nouzových výpomocí dle zákona z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. a z 25. listopadu 1920 č. 625 Sb. Těmito nouzovými výpomocemi nutno proto rozuměti jak nouzovou výpomoc v užším slova smyslu (zavedenou teprve zákonem z 25. listopadu 1920 č. 625 Sb.) tak i mimořádnou měsíční výpomoc (čili dle terminologie zákona z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. nákupní přídavek), jejíž vyplácení
i na rok 1921 bylo §em 5 zákona č. 625/20 povoleno, a zabývá se tedy žal. úřad ve svém rozhodnutí jak nouzovou tak nákupní výpomocí, uznávaje výrok ob. zast., kterým byla st-li odepřena výplata jejich, za správný proto, že se st-1 nároku toho pravoplatně vzdal.
Zbývá proto toliko jediný sporný bod, o němž náleží nss rozhodnouti, totiž zda žal. úřad právem má za to, že se st-1 nároku na tyto výpomoci vzdal svým svrchu cit. prohlášením ve schůzi ob. zast. z 21. listopadu 1920 také na rok 1922, pro který mu ob. zastupitelstvem dle usnesení z 15. ledna 1922 byly odepřeny. Jde tedy o výklad tohoto prohlášení. Žal. úřad opírá svůj výklad st-li nepříznivý o trojí moment: 1. o výslovné znění prohlášení, 2. o další zmínku protokolu z 21. listopadu 1920, že celkový plat st-lův činiti bude 12.000 K ročně a 3. o celkovou tendenci několikerého vyjednávání o úpravu st-lových služebních požitků, které právě zmíněným protokolem bylo smírně skončeno.
Ale nss neshledal žádný z těchto momentů za tak vážný, aby ospravedlnil výše zmíněný výklad prohlášení st-lova. Pokud se týče prvního důvodu, nemohl jej nss uznati za přesvědčivý proto, že ono prohlášení st-lovo nezní nikterak všeobecně, jak tvrdí žal. úřad, nýbrž vzdává se v něm st-1 toliko onoho přídavku, o který se nyní ve sněmovně jedná pro státní zaměstnance, jest tedy vzdání jeho omezeno výslovně na přídavek, jak bude normován zákonem, který vyjde z právě konaných porad sněmovních. To byl však zákon ze dne 25. listopadu 1920 č. 625 Sb., také v nař. rozhodnutí citovaný, který přiznal státním úředníkům nouzové a mimořádné (nákupní) výpomoci toliko do 31. prosince 1921. O přiznání výpomocí těch i na rok 1922 jednalo se ve sněmovně mnohem později, totiž teprve roku 1921 před vydáním zákona z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. Na toto jednání nemohl st-1 při svém prohlášení, mluvícím o jednání nyní vedeném pomýšleti, a nelze proto bez vážných příčin vzdání st-lovo rozšiřovati dále, než kam skutečně sahá, t. j. uplatňovati je i na rok 1922.
K tomu nenutí ani důvod uvedený pod č. 2, neboť praví-li se v protokole bez dalšího vysvětlení, že celkový plat st-lův činiti bude 12.000 K ročně, lze tomu v souvislosti se st-lovým prohlášením bezprostředně předcházejícím — když se vykládá přesně — rozuměti jen tak, že dle toho bude roční plat jeho v roce 1921 činiti 12.000 K.
Právem poukazuje st-1 na to, že kdyby měl býti akceptován výklad žal. úřadu, znamenalo by to, že celkový plat st-lův by již nikdy nesměl překročiti 12.000 K, což by bylo absurdní, neboť by to znemožnilo i zvýšení platu o další trienálky.
Slůvko »bude« (činiti 12.000 K), žal. úřadem tak akcentované, má i při výkladu st-lem zastávaném v cit. větě správné místo, neboť v listopadu 1920 musilo se o platu na rok 1921 mluviti jako o budoucím.
Ale ani poslednímu z momentů žal. úřadem na doklad správnosti jeho výkladu uvedenému nemohl nss přiznati váhu. St-li byl — jak shora uvedeno a jak samo nař. rozhodnutí vytýká — pravoplatným výrokem mor. zv-u z 30. října 1920 přiznán charakter ob. úředníka ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb., čímž uznáno, že mu přísluší všechny požitky služební, které takovým úředníkům dle zákona náležejí. St-1 měl tedy pro sebe při vyjednávání s obcí stran služebních požitků pevnou oporu a záleželo jen na jeho dobré vůli, jaké ústupky chtěl obci vzhledem k její finanční situaci povoliti. Šlo tedy v pravdě o ujednání, které ukládalo skutečné břemeno vlastně jen st-li, protože obec zaručujíc st-li požitky v protokole z 21. listopadu 1920 zmíněné, činila tak jen proto, aby provedla pravoplatné rozhodnutí zv-u.
Nutno tudíž prohlášení st-lovo posuzovati s hlediska § 915 o. z. o., dle něhož při jednostranně závazných smlouvách se v pochybnosti má za to, že zavázaný chtěl si uložiti břímě spíše lehčí než těžší, což aplikováno na daný případ vede k úsudku, že st-1 chtěl se vzdáti výpomoci jen na dobu ustanovenou zákonem č. 625/20 t. j. jen do konce roku 1921. Výklad, jaký dal žal. úřad prohlášení st-lovu z 21. listopadu 1920, nemá tedy opory ani ve zjištěných skutečnostech, ani v zákoně, a bylo proto nař. rozhodnutí, které jedině tímto výkladem dospělo k zamítnutí odvolání st-lova, zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2340. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 16-20.