Čís. 6976.

Oprávněnost pozemkové reformy.
Předpisy o vyvlastnění jsou předpisy práva veřejného, ať se úprava stala mezistátními smlouvami nebo zákonem vnitrostátním. Podle československého práva nemůže cizozemec z důvodu, že jest cizozemcem, dovolávati se vynětí ze zákona polohy nemovitosti a uplatňovati pro sebe výhodu, leč že by takové vynětí nebo výhoda byly mezistátní smlouvou pro občany jistého cizího státu přislíbeny. Cizinec jako vlastník věcí nalézajících se v tuzemsku, jest podroben vyvlastnění podle §u 365 obč. zák. »údem státu« rozumí se v §u 365 obč. zák. každý, kdo se na zdejším území zdržuje nebo zde má majetek. Stát nemusí vyvlastňovali pouze pro sebe. Vyvlastňovací pravomoc vztahuje se i na movitosti. Vyžaduje-li toho obecné blaho, jest přípustno vyvlastnení i proti náhradě jen částečné nebo i bez náhrady.
Zákonodárství o pozemkové reformě jest »zákonodárstvím obecným« ve smyslu čl. 297 písm. h) čís. 2 al. 2 sml. Versaillské. »Zákonodárstvím státu« jest pouze psané právo vnitrostátní.
Československý stát, vzniknuv originárně zákonem ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n., není nástupcem bývalého Rakouska.
Mírové smlouvy nabyly mezinárodní působnosti uložením ratifikačních listin, vnitrostátní působnosti uveřejněním ve sbírce zákonů a nařízení. Mírové smlouvy jsou uzavřeny mezi mocnostmi spojenými a sdruženými jako jednou smluvní stranou a Německem (Versaillská), Rakouskem (St. Germainská) a Maďarskem (Trianonská) jako druhou smluvní stranou, práva a závazky z nich vyplývající příslušejí jen jedné smluvní straně proti druhé, nikoliv však jedné mocnosti sdružené a spojené proti druhé, nebo Německu proti Maďarsku, nebo Maďarsku proti Německu atd. a samozřejmě též nikoliv státům na smlouvě nesúčastněným a proti nim, leč že by výslovně zněl předpis i ve prospěch třetích států. Předpisy mírových smluv týkají se jednak likvidování válečných poměrů, jednak úpravy jistých poměrů mírových. Předpisy o vyvlastnění k účelům pozemkové reformy týkají se úpravy poměrů mírových, nejsou však v mírových smlouvách obsaženy. Opak nelze vyvoditi zejména z čl. 255, 297, 298, 303 a 305 sml. Versaillské, z čl. 90 až 92, 94, 201, 208, 249, 250 a 267 smlouvy St. Germainské.
Předpis §u 9 záb. zák. (§u 35 náhr. zák.) odporuje sice mírovým smlouvám, nebylo ho však nikde použito.
Československá akce pozemkové reformy nemá povahu likvidace nepřátelského majetku.
Úmluva československé republiky se říší Německou ze dne 29. června 1920, čís. 359 sb. z. a n. na rok 1922 netýká se majetku zemědělského a lesního. Majetek ten jest sice vyloučen z likvidace, nikoliv však z pozemkové reformy.
I v mírových smlouvách jest dovoleno, by stát nakládal s cizozemci hůře. Musí však pro to býti mravní důvod.
Příslušnost Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti.
Dvůr není příslušným pro otázku československé pozemkové reformy, dokud se čsl. stát nepodrobil příslušnosti jeho pro ni, což by se ovšem mohlo stláti nejen úmluvou podle čl. 36, prvý odstavec, statutu, nýbrž i tím, že by na žalobu stál к soudu a námitku nepříslušnosti nevznesl, nikoli však, kdyby se nedostavil. — Čís. 6976 —
633
Prameny mezinárodního práva, jehož Dvůr užívá. Mezinárodním právem obecným jsou mezinárodní zvyklosti a obecné zásady právní uznané civilisovanými národy. Pokud jsou pramenem práva soudní nálezy a právní věda.
Nález Stálého dvoru zakládající se na Ženevské úmluvě mezi Německem a Polskem není prejudicem pro československou pozemkovou reformu.
Pojmy: »vyvlastnění, likvidace a konfiskace«. »Vyvlastněním« míní se v ženevské úmluvě vlastně likvidace.
Právní věda a pozemková reforma.
Mravní důvody pozemkové reformy.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1927, R 1 120/27.)
Rekursní soud zamítl stížnost vlastníků, příslušníků švýcarských, do usnesení prvého soudu, jímž jim byla doručena výpověď ze zabraného majetku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stížnost dovozuje nepřípustnost výpovědi z práva mezinárodního, poněvadž stěžovatelé jsou příslušníky švýcarskými a bývali prý příslušníky rakouskými, a pojala do sebe z té příčiny i dobro zdání pana Jamese Vallottona, doktora práv a advokáta v Lausanne, člena ústavu pro mezinárodní právo a presidenta Rozhodčího soudu, ve sporu americkonorvéžském. I. Stížnost sama se dovolává všeobecně prý známého nálezu Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti v Haagu — dále níže poznačovaného již jen S. D. M. S. — nálezu to prý světového dosahu, jímž prý vyvlastňovací zákon polský uznán byl za těžké porušení mezinárodního práva a přestoupení mezinárodních povinností polského státu, a v němž prý se prohlašuje, že stát vyvlastňující majetek cizích příslušníků nemůže se dovolávati toho, že stejně nakládá i se svými vlastními příslušníky, rozhodno že je jen, zdali vyvlastnění se srovnává se zásadami mezinárodního práva, a není omluvou, že stát těchto zásad ani proti vlastním příslušníkům nešetří. Na to odpověděti sluší tolik, že sice to vše možno uznati beze všeho za správné, ale že to pranic nedokazuje pro otázku československé pozemkové reformy v poměru k cizincům, neboť tím naprosto není dokázáno, že čsl. zákonodárství o pozemkové reformě odporuje zásadám mezinárodního práva vůbec a mezinárodním závazkům čsl. státu zvláště. Ve sporu Německa s Polskem, v němž prý onen nález byl vynesen, šlo o porušení t. zv. úmluvy ženevské, uzavřené mezi jmenovanými dvěma státy, jak to níže podrobně vyloženo bude, a nemůže tedy nález ten býti dokladem proti státům jiným, leda že by i ony měly úmluvu zcela stejného obsahu, čemuž tak není. Praví-li stěžovatelé dále, že soudní dvůr v Haagu neuznává podobné opatření, jaké učiněno čsl. zákonodárstvím o pozemkové reformě, za přípustné ani proti — Čís. 6976 —
634
vlastním příslušníkům toho kterého státu, tedy to prostě pravda není a žádným způsobem pravda ani býti nesmí, protože by takovým výrokem dvůr ten přestoupil svou pravomoc omezenou na otázky práva mezinárodního (§ 34 a násl. Statutu jeho) a vměšoval se nepřípustným způsobem do vnitřních věcí států, neboť souditi o poměru státu к jeho vlastním občanům oprávněn není. Na kolik se stěžovatelé odvolávají na domnělé zásady mírových smluv, jimž prý čsl. zákonodárství odporuje, odkazují se na vývody, jež se níže zabývají dobrozdáním pana Vallottona, které se rovněž na ně odvolává. Rovněž tam dojde zodpovědění jejich mínění, že právo vyvlastňovací se uznává všeobecně jen proti zaplacení plné náhrady a to zaplacení předchozímu. Docela nemístné je, když stížnost vytýká, že prý čsl. stát vznikl mírovými smlouvami, neboť důvod vzniku čsl. státu nemá s právní otázkou vyvlastnění a jeho přípustnosti proti cizincům co činiti. Ježto však i pan Vallotton ve svém dobrozdání toto stanovisko stížnosti zastává, a činí východiskem pro své odsouzení čsl. pozemkové reformy — uvidí se níže, jak, — bylo třeba i na ně odpovčděti, jak se níže stalo. Shora zmíněného nálezu S. D. M. S. v Haagu dovolává se ve svém dobrozdání i pan Vallotton a, poněvadž to není poprvé, že se stížnosti proti výpovědi nebo ceně přejímací opírají o právní zásady v tomto nálezu prý vyslovené ,bude předmět i pod- statný obsah jeho níže podán. Nejvyšší soud měl sice za to, že stačí poukaz na předpisy t. zv. soukromého práva mezinárodního, na něž je vázán, a jež podrobně vyložil již v rozhodnutí č. 4977 sb. n. s., avšak nyní, když i pan Vallotton se nálezu dovolává, a to velmi důrazně, byl nejvyšší soud nucen sbírku nálezů Haagskeho mezinárodního soudu si opatřiti а k jeho nálezu ve sporu Německa s Polskem stanovisko zaujmouti, protože jinak by to činilo dojem, že jen proto se nález ten mlčením pomíjí, že nelze důvody z něho proti čsl. pozemkové reformě čerpané vyvrátiti, že tedy reforma ta pod zorným úhlem; nálezu a důsledně mezinárodního práva, jehož Haagský soud užívá, neobstojí a že tudíž republika cizincům křivdí, když i jejich majetek pozemkový ve svou agrární reformu zahrnuje. Sama čest Čsl. republiky tedy vyžaduje, aby konečně bylo odpověděno. Odpověď ukáže, že stížnosti Haagskeho nálezu přímo zneužívají, překročujíce daleko rámec jeho sentence a připisujíce mu výroky, jež v něm nalézti nelze.
II. Dobrozdání pana Vallottona. Nejprve nutno uvědomiti si základní hlediska, s nichž třeba na otázku vyvlastnění vůbec a vůči cizincům zvláště nazírati. Vyvlastnění jest vždy aktem práva veřejného. Zákonodárce pojal sice všeobecné ustanovení o vy vlastnění do občanského zákonníka, jenž jest v podstatě kodexem práva soukromého, avšak pojal je tam jen proto, že předmětem vyvlastnění jest právo vlastnické, jež jest právem soukromým, a, když pojednával o omezeních práva vlastnického (§§ 363—365), tedy o povinnostech vlastníka, bylo na místě vytknouti tam i tuto povinnost, a učinil to tedy v §u 365. Povinnost vlastníka odstoupiti věc pořadem vyvlastnění jest však veřejnoprávní, neboť je mu uložena, jak citovaný § výslovně praví, z důvodu veřejného blaha, a nikoli tedy v zájmu soukromém, jak tomu jest při — Čís. 6976 —
635
ostatních omezeních práva vlastnického. Je-li však povinnost k vyvlastnění povinností veřejnoprávní, jest veřejnoprávním i odpovídající jí nárok na vyvlastnění. Normy upravující vyvlastnění jsou tudíž materií práva veřejného, nehledíc к povaze pramene práva, tedy nejen když úprava stala se cestou práva mezinárodního, zejména tedy mezistátními smlouvami, nýbrž i když se stala zákonem, aktem to pouze vnitrostátním. Na otázku vyvlastnění proti cizincům lze nahlížeti s dvojího hlediska: A. s hlediska vnitřního práva státu, jenž vyvlastnění uskutečňuje, tedy v tomto případě s hlediska československého práva, nebo B. s hlediska práva mezinárodního, zejména tedy mezinárodních (mezistátních) smluv. V obou směrech dlužno odkázati především na rozhodnutí čís. 4977 sb. n. s., kde věc vyložena ad A. s hlediska zásady §u 300 obč. zák. (immobilia obnoxia sunt territoriis) a ad B. se stanoviska mírové smlouvy Versaillské, což vše by mělo stačiti tím spíše, že pan Vallotton toto rozhodnutí zná, třikrát o něm zmínku čině, ale nikterak se nesnaží stanovisko jeho vyvrátiti. Avšak aby čeleno bylo vývodům jeho dobrozdání a všem jiným podobným pokusům, bude zde věc probrána soustavně v celé šíři.
Ad A. Právo československé. Jak v rozhodnutí ze dne 7. prosince 1926 č. j. R I 1008/26, čís. sb. 6543, podrobněji uvedeno, nazývají se v nauce i předpisy vnitrostátní, pokud upravují poměry cizinců uvnitř vlastního státu nebo poměry vlastních občanů v cizině, tedy v tomto případě i předpisy práva československého ad A., právem mezinárodním, ale ovšem na rozdíl od mezistátního práva mezinárodního ad B. »mezinárodním právem soukromým«, třebaže předpisy těmi upraveny byly i některé poměry práva veřejného jako právě povinnost trpěti vyvlastnení, které tedy přesně vzato pod pojem ten by nespadaly. Toto »mezinárodní právo soukromé«, pod nímž myslí se jen právo hmotné, upraveno jest v Čsl. republice sice celkem toliko velmi kuse, jsouc obsaženo v předpisech §§ 1,4, 33—38 a 300 obč. zák. (srv. ještě § 81 čís. 2 a 4 ex. ř.), co však se týče právě otázky, o niž jde, vyvlastnení nemovitostí, obsahuje zrovna normy úplně vyčerpávající a přesné, takže tu není mezery ani pochybnosti. Jsou to § 300, § 1 a § 33. § 300 stanoví, že »nemovité věci podrobeny jsou zákonům okresu, v kterém leží«, jinými slovy, že podléhají zákonům svého místa (legi rei sitae); vyslovuje tedy zásadu t. zv. statut reálních, uznanou ve všech právních řádech a vyjádřenou právním pořekadlem immobilia obnoxia sunt territoriis. Statuta reální stanovila tuto zásadu právě s ohledem na cizince, aby platila proti nim, neboť proti vlastním občanům byly by stačily již zásady statut personálních, aby je zavazovaly к snášení všech povinností, jež jim zákon jich státu ukládá, zejména tedy také povinnosti vyvlastnení. Walker Internationales Privatrecht Wien 1922 str. 270 násl, sice praví, že zásada, že nemovitosti podléhají legi rei sitae, je tak samozřejmá a povaze věci odpovídající, že ji netřeba teprve odůvodňovati, avšak nemůže býti na škodu, vytkne-li se její zákonodárný důvod (ratio legis), neboť ten teprve osvětlí její nepodvratitelnost a nekompromisnost. Stát nemůže existovati bez území, bez populace v pevných sídlech, — Čís. 6976 —
636
neboť kočovná horda není ještě státem: území jest tedy podmínkou samé bytnosti státu. Nemovitosti, částice půdy v obvodu jeho hranic ležící představují však ve svém celku právě jeho území, jsouť částmi, z nichž území jeho se skládá, neb naopak, v něž jest rozděleno. Poněvadž území jest jednou ze životních podmínek státu, součástkou jeho bytnosti, jest při rozeno, že stát chce území své podrobeno míti jen vlastní své vůli, nedopouští nad ním disposice státu cizímu, neboť tím by ohrožena byla jeho bezpečnost a tudíž v důsledku i jeho existence, Chce-li však stát území své a tudíž každou jeho částici, každou nemovitost míti podrobenu jen své vlastní vůli, své vlastní disposici a vylučuje-li všecku vůli a disposici zahraniční, znamená to, že ji podrobuje výhradně jen svým vlastním zákonům a vylučuje z vlády nad ní každý zákon cizí. Zásada legis rei sitae pro nemovitosti má tedy důvod svůj v nejvlastnějším zájmu státu, ratio její jest tedy veřejnoprávní a zásada sama jako norma veřejnoprávní předpisem velícím a nutícím, což znamená, že, nejsouc dána v zájmu vlastníka nemovitosti a nemajíc tedy povahy normy soukromoprávní, nemůže býti úmluvou stran pro žádný případ z platnosti vyřazena, kdežto jinak jest stranám volno, by své právní poměry, najmě tedy poměry obligační, podrobily kterémukoliv právu cizímu (§§ 36, 37 obč. zák.). Jinými slovy jde tu vždy přímo o územní svrchovanost státu, jeho výsost territorialní, kterou zadati nemůže, ježto jest attributem jeho samostatnosti. Ale nejen nedovoluje stát, aby pro nemovitosti v jeho území ležící platil cizí zákon, nýbrž důsledně nedopouští ani — z téhož důvodu svrchovanosti —, by o nemovitostech těch rozhodoval cizí soud nebo vůbec cizí úřad, neboť nemůže půdu svou přenechatí jurisdikci cizí, byť šlo i o cizozemce a byť cizinec ten požíval osobně i práva exterritoriality: vždy zůstává každá nemovitost podrobena výlučně jurisdikci úřadů a soudů domácích čili iforureisitae (čl. IX. odstavec druhý uv. zák. k j. n. a § 85 j. n.). Poněvadž jde o výsost territorialní, přichází ve zřetel jen nemovitost sama, kdežto osoba vlastníkova ustupuje zcela do pozadí a nemá významu: zákon proto nerozeznává, zda jde o občana domácího či o cizozemce, neboť na tom vzhledem na ratio legis pranic nezáleží, naopak, jak řečeno, lex dána jest právě proti cizincům, a nemůže se tedy žádný cizinec z důvodu svého cizozemství dovolávali exempce ze zákona rei sitae a vindikovati pro sebe výhodu. To by bylo možno jen, kdyby taková exempce nebo výhoda byla mezistátní smlouvou pro občany jistého cizího státu stipulována, což ovšem možné jest, neboť stát může výjimku učiniti, ale ovšem že ji učiní vždy jen v takové míře, by to nebylo na újmu jeho územní svrchovanosti a bezpečnosti. Tak může právo exterritoriality z důvodů mezinárodních uděleno býti i jisté budově;, vždy to však bude jistě jen plocha velmi omezená. Zákon, vysloviv v §u 300 zásadu, že nemovitosti podrobeny jsou zákonu svého místa, protivou k zásadě, že movité věci podléhají oproti tomu týmž zákonům jako osoba vlastníkova (mobilia inhaerent ossibus), sám důrazně naznačil, že při nemovitostech osoba vlastníkova jest lhostejná, že se k ní nepřihlíží. A tak by stačil předpis §u 300 sám o sobě. Než, i když se — Čís. 6976 —
637
k osobě vlastníkově přihlédne, dojde se dogmaticky i tak k výsledku, že cizozemec jako vlastník nemovitosti v čsl. území státním ležící má tytéž povinnosti jako občan domácí, a že tedy opět na žádnou výsadu nárok činiti nemůže. § 1 obč. zák. praví, že předpisy občanského práva dány jsou pro obyvatele státu, tedy jak pro domácí občany, tak pro cizince zde bydlící. Tím ovšem nejsou zachyceni cizinci bydlící v cizině, ale § 33 obč. zák. zachycuje i je, neboť mluví o cizincích vůbec, bez ohledu na to, kde se nalézají, zda v území zdejšího státu či mimo ně, a, pakli se zde nalézají, zda zde bydlí (jsou trvale usedlí), či zda se tu zdržují jen přechodně. To znamená, že předpis tohoto paragrafu se vztahuje na jejich majetek, pokud jest v území čsl. státu (§ 286 obč. zák.) a na jejich osobu, pokud se zde zdržují. I stanoví § 33 o cizincích všeobecně, bez ohledu na místo jich pobytu, že jsou podrobeni týmž povinnostem jako občané domácí, a to bezvýhradně, kdežto, co se týče práv, přiznává jim sice také stejná práva, ale jen s výhradou, že nejsou vázána na státní občanství (jako na př. právo volební, způsobilost k úřadu a pod.) a že jejich vlast zachovává proti zdejším občanům reciprocitu. Jest tedy cizinec jako vlastník věci ve zdejším území se nalézající, tedy jako vlastník zdejší nemovitosti i bez ohledu na § 300 obč. zák. podroben povinnosti vyvlastňovací stanovené v § 365 obč. zák., což má proti němu význam ohledně věcí movitých, které rovněž podléhají vyvlastnění, ovšem jen pokud se na zdejším území nalézají, neboť zásada obnoxia territoriis o nich neplatí, ježto territorium měniti mohou. Tu je zdánlivě závada, neboť § 365 ukládá povinnost trpěti vyvlastnení »údům státu«, a jest otázka, kdo jsou těmi údy míněni, zda cizinci nejsou vyloučeni. Otázka není pro nemovitosti rozhodná, protože, jak řečeno, § 300 obč. zák. se svou zásadou legis rei sitae sám o sobě i proti cizincům vystačí. K vůli úplnosti budiž však i tato otázka osvětlena. § 6 obecního zřízení pro Čechy a podobně i všecky ostatní obecní řády bývalého Rakouska rozeznávají v obcích »údy obce« a přespolní, a praví, že k údům obce náležejí: 1. příslušníci obce t. j. osoby, jež mají v obci domovské právo, 2. účastníci obce, t. j. osoby do obce nepříslušné, jež však tam mají buď nemovitý majetek nebo živnost nebo důchod a bydliště. Avšak také občanský zákon o příslušnících státu (domácích občanech) vždy užívá výrazu »státní občan« (§ 28—33, 36, 37, 1457 a j.), kde tedy užil výrazu »úd státu« jako v § 382, 386 a v § 365, tam zcela zřejmě zahrnuje i cizince a má prostě smysl ten, že údem státu je každý, kdo se na zdejším území buď zdržuje, nebo zde má majetek, jak to k §u 33 vyloženo. Lze však přestati na nemovitostech. Právem je i cizinci uložena povinnost trpěti vyvlastnění. Neboť, nabyl-li zdejší nemovitostí mezi živými na př. koupí neb jinak úplatně, sluší mu na jeho námitky odpověděti, proč se zde zakupoval, své majetkové hodnoty sem přenesl nebo zde investoval, když mu zdejší zákon nevyhovuje; jestliže neprosen tak učinil — patrně že v tom viděl svůj prospěch — musí si dáti líbiti i zdejší povinnosti s nabytím a s držbou majetku spojené, jako poplatky, daně, povinnost vyvlastňovací a pod. a to platí pak i pro jeho cizozemské dědice. Jinak by bylo, kdyby, jakž se kdysi dělo, byl jako — Čís. 6976 —
638
kolonista dožádán a vymínil si výsady. Pakli však nemovitosti nabyl dědictvím po zdejším občanu, čemuž se rovná nabytí darem, nemůže chtíti míti příznivější postavení právní, než měl zůstavitel, jenž zdejším povinnostem podroben byl; činí-li mu stát to dobrodiní, že ho jako cizozemce za dědice zdejších nemovitostí připouští, nemůže žádati nad to ještě výsadu. Jiná otázka by byla, kdyby zákon při uvalení jisté povinnosti, zejména tedy právě povinnosti, trpěti vyvlastnění, nepostupoval podle hlediska věcného, nýbrž zaujal hledisko osobní a podrobil povinnosti té na př. toliko cizozemce nebo dokonce jen občany určitého cizího státu, a všecky ostatní majitele půdy, zejména tedy všecky domácí občany z povinnosti té vyňal; tu by bylo lze říci, že nejde o lex rei sitae, protože vůbec ne o lex rei, an zákon nehledí na věc, nýbrž na osobu a podle ní ukládá povinnost, že tedy povinnost uložena vlastníku podle jeho osobních právních vlastností a ne prostě jako držiteli půdy, neboť jsou ve státě i jiné nemovitosti, než jeho a ty povinností tou stiženy nejsou, šlo by o t. zv. privilegium odiosum. Výjimkou z toho by bylo a vyvlastnění by se tudíž přes to oprávněným jevilo, kdyby se povinnost trpěti vyvlastnění jako privilegium odiosum uvalila na cizozemce na základě zvláštního mezinárodního důvodu, tedy na př. mezistátní smlouvy. Mírové smlouvy skutečně sice ne taková, ale přece podobná ustanovení obsahují, avšak, ježto nejde o opatření mírové, nýbrž válečné, nenazývají je vyvlastněním, nýbrž právem »zadržeti a likvidovati« majetek nepřátelský (čl. 297 sml. Vers., čl. 249 sm. St. Germ. a čl. 232 sml. Trian. vždy lit. b). Zdánlivě jinak má se to však již v tzv. úmluvě Ženevské mezi Německem a Polskem. A tu je právě středisko pověstného sporu německo-polského, neboť tam šlo domněle se strany Polska o »vyvlastnění« půdy v plebiscitním území Hornoslezském pouze proti příslušníkům německé říše a pouze na základě této t. zv. úmluvy Ženevské, tedy o něco zásadně jiného než je čsl. pozemková reforma.
Pod zorným úhlem těchto výkladů se také osvětluje obsah výrazů, jichž užívají mírové smlouvy, aniž by pojem jich vykládaly. Tak především pojem »obecného zákonodárství« na př. čl. 297 písm. h) čís. 2 al. 2 smlouvy Vers. (srv. o tom zdejší rozhodnutí čís. 4977 sb. n. s.). Čsl. zákonodárství o pozemkové reformě jest povahou svou »obecným«; nelze mu povahu tu upříti snad proto, že částečné vyvlastnění, jež nařizuje, omezuje jen na velký majetek pozemkový, kdežto malý majetek z něho vyjímá, neboť přes to je to pořád lex rei a to všeobecná, ježto nehledí nikterak na osobu, nýbrž vychází výlučně s hlediska věcného — velkého majetku pozemkového — a povinnost stihá každého držitele takového majetku bez rozdílu, ať jest cizozemcem neb občanem domácím. Zákonodárstvím ne obecným (zvláštním) bylo na př. známé někdejší zákonodárství t. zv. hakatistické, jež se omezovalo jen na kraje určité národnosti a bylo ve prospěch národnosti panující. Podobně pojem »likvidace«, jenž i Haagskému rozhodčímu soudu zdá se činiti obtíže; »likvidace« není vyvlastněním, neboť se provádí bez ohledu na to, zda odnětí vlastnictví třeba jest z důvodu veřejného blaha, což je pojmovou známkou vyvlastnění, a neprovádí se proti vlastním občanům, — Čís. 6976 —
639
nýbrž jen proti cizincům, a to cizincům »nepřátelům«, tedy z důvodu mezinárodního nepřátelství, v mírových smlouvách tedy z důvodu nepřátelství ve světové válce. Aby v době míru »likvidace« byla oprávněnou (v době války se nikdo po oprávnění neptá, neboť nastala místo vlády práva vláda moci), musí se zakládati na platný právní důvod, tedy na smlouvu, buď mírovou nebo zvláštní úmluvu, jako je na př. úmluva Ženevská, jež důvodem svým kotví ovšem v mírové smlouvě Versaillské. Mluví-li tedy stížnosti tolik o »zakryté likvidaci« nebo »zakryté konfiskaci«, musila by věc vypadati tak, že by sice stát nařídil zákonem vyvlastnění podle hlediska čistě věcného, takže by proti zákonu, jenž by spadal pod pojem zákonodárství obecného a nečelil proti určité třídě osob, najmě ne proti cizincům neb určité národnosti, nýbrž proti všem, kdo by pod věcné hledisko spadali, nebylo námitek, ale prováděl by zákon tak, že by tíhu jeho nesla jen určitá třída osob, tedy na př,. jen cizinci, nebo cizinci určité národnosti neb určitého státu, neb i státní občané určité národnosti (menšiny), takže by bylo vidět, že úmysl čelil jen proti této třídě (cizincům nebo národnostní menšině), že to tedy ve skutečnosti je privilegium odiosum a obecnost předpisu a jeho věcné hledisko že mělo sloužiti jen za zástěru, aby tato odiosnost nebyla patrna; pak ovšem, kdyby věc přišla před S. D. M. S (mohla by tam přijíti ovšem jen, pokud by šlo o cizince, nikoli pokud by šlo o národnostní menšiny státu arg. § 34 statutu), právem by tento asi statisticky zkoumal, v jakém poměru jest praxe k zákonu a, shledal-li by zjevnou simulaci, podle toho by rozhodl. To však na praxi čsl. agrární reformy žádným způsobem nedopadá.
Zbývá již jen jedna otázka: je-li možno vyvlastnení za cenu menší než přiměřenou, tedy za cenu neplnou nebo dokonce vyvlastnení bez náhrady, když § 365 obč. zák. předpisuje výslovně náhradu přiměřenou, tedy plnou. O této otázce bude jednáno hned, avšak vzhledem k obsahu dobrozdání p. Vallottona, jenž proti tomu brojí pod zorným úhlem mezinárodního práva, raději v materii ad B).
Ad B). Právo mezinárodní. Hlavně zde nasazuje páku p. Vallotton, by ze základu vyvrátil čsl. agrární reformu a postavil ji do světla neoprávněnosti; avšak základy ty jsou příliš solidní, než aby se to mohlo zdařiti. Pan Vallotton rozložil své znamenité dobrozdání ve 4 části, jichž nadpisy podávají se zde к vůli lepší srozumitelnosti ve formě upravené. 1. Stěžovatelé nabyli práv svých dříve, než zřízen byl čsl. stát, 2. tato nabytá práva stěžovatelů musí býti respektována i čsl, státem, 3. opatření agrární reformy tato nabytá práva porušuje, 4. rozsah nároků stěžovatelů proti tomuto zkrácení jich nabytých práv (míní se patrně právní prostředky a to mimo dle práva čsl., zejména žaloba u mezinárodního soudu). Lépe však bude, když bude o něm pojednáno podle právních pramenů, jichž užívá, ovšem velmi promíseně, a jimiž jsou: 1. býv. rakouské právo, za něhož stěžovatelé práv svých nabyli, 2. mírové smlouvy, 3. nález Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti v Haagu, 4. právní věda. — Čís. 6976 —
640
Ad 1. Býv. rakouské právo. Pan Vallotton vychází ze základního hlediska, že prý čs. stát utvořen byl teprve mírovými smlouvami, na těch že se zakládá jeho souverenita, zejména že svrchovanost ta nebyla založena již faktickým obsazením území dříve rakouského, nýbrž že k tomu musilo přistoupiti uznání se strany ostatních států, v tom že jsou spisovatelé i právní věda za jedno, dále že mírové smlouvy uložily si za úkol, zachovati v čsl. území práva nabytá podle zásad mezinárodního práva, v němž stěžejní zásadou je nedotknutelnost vlastnictví a ochrana nabytých práv, a vycházeje z pojmu »obecného zákonodárství« státu, jak doslova dí »Législation General ďun État« užitého prý v čl. 279 správně 297 mír. sml. Vers, dovozuje, že pojem ten obsahuje: a) zásady mezistátních smluv a b) »zásady mezinárodního práva zvykového, totiž« — prý — »obecné zásady všeobecného vnitrostátního zákonodárství civilisovaných států a zásady vyplývající ze všeobecných názorů spisovatelů a státních soudů evropské civilisace«, dále, že zásady býv. práva rakouského shodují se tu úplně se zásadami práva mezinárodního, na stěžovatele že musí užito býti práva platného v okamžiku, kdy čsl. stát nabyl svrchovanosti, tedy býv. práva rakouského, za něhož stěžovatelé práv nabyli, a nikoli nového práva čsl., zákonů o čsl. pozemkové reformě, neboť — prý — podle čl. 267 sml. St. Germainské nabyl čsl. stát nad majetkem stěžovatelů svrchovanosti jen pod podmínkou, že ho nepodrobí záboru nebo zastřené likvidaci, že čsl. stát, převzav povinnost šetřiti těchto zásad práva mezinárodního a shodného s ním býv. práva rakouského, důsledně tedy i povinnost šetřiti práv nabytých a nedotknutelnosti vlastnictví, u plnění této povinnosti ponechal v platnosti čl. 5. st. zákl. zák. rak. ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., jenž stanoví neporušitelnost vlastnictví a dovoluje vyvlastnení jen podle předpisu zákona (§ 365 obč. zák.) a konečně že podle právní vědy a praxe rakouské jsou zásady o vyvlastnění tyto: aa) vyvlastnění nemá místa leč pro stát sám, nikoli tedy za účelem převedení majetku v ruce soukromé, čímž chce patrně říci, že není dovoleno vyvlastnení za účelem přídělu, jak jej zná čsl. pozemková reforma, neboť důvodem (,»účelem«) vyvlastnění může býti jen zájem veřejný, nikoli soukromý; bb) vyvlastňovací pravomoc státu nevztahuje se na majetek movitý; cc) podmínkou vyvlastnění je úplná náhrada a to předchozí, a každé vyvlastnění porušující jednu z těchto zásad je prý konfiskací.
Odpověď. Především vymýtiti sluší z vylíčení p. Vallottona všecky právní omyly. Prvním omylem jeho je, má-li za to, že čsl. stát zřízen byl mírovými smlouvami, neboť smlouvy ty nic takového nepraví, naopak pojímají čsl. stát jako již existující mezi mocnosti spojené a sdružené, tedy jako člena do jedné ze smluvních stran. Čsl. stát utvořen byl ne někým třetím, nýbrž samým národem československým, jenž si jej znovu zřídil z vlastní vůle a moci reokkupací svých starých a nepominutelných historických práv, vlastním svým zákonem ze dne 28. října 1918, č. 11 sb., a to, že zřídil se sám jako svrchovaný stát a že již existuje, bylo výslovně konstatováno smlouvou uzavřenou mezi ním a čelnými (5) mocnostmi spojenými a sdruženými v St. Germain dne 10. září 1919, — Čís. 6976 —
641
čís. 508 sb. 1921, která není smlouvou mírovou, protože není uzavřena s nepřáteli (Německem, Rakouskem, Maďarskem) a které si p. Vallotton vůbec nepovšiml. Bylo to konstatováno v její slavnostní vstupní formuli, kde se výslovně vytýká to, co učinil shora citovaný zákon z 28. října 1918, že národy Čech, Moravy a Slezska a národ Slovenska rozhodly se z vlastní vůle se spojití a skutečně se spojily ve svrchovaný a samostatný stát, čímž jasně naznačeno, že právní povaha Čsl. republiky jako svrchovaného státu je již dána, že nenastává a nepropůjčuje se jí teprv touto smlouvou, neboť, kdyby tomu tak mělo býti, bylo by to bylo musilo pojato býti do obsahu smlouvy samé, a tak ani tato smlouva neobsahuje snad teprv zřízení čsl. státu, ale ani jeho uznání, nýbrž, což je mnohem více, pouhé, jak řečeno, konstatování jeho již z vlastní vůle nastalé existence, čehož ovšem potřebí bylo, aby bylo vidno, že a proč může vystupovat jako smluvní strana. Smlouva přijímá existenci čsl. státu jako hotovou událost, nastalou již před ní a neodvisle od ní. Poněvadž tedy čsl. stát vznikl, správněji řečeno obnovil se originarne, není právním nástupcem býv. Rakouska a Uherska. To všecko vyloženo podrobněji již ve zdejším rozhodnutí čís. 3008 a 4186 sb. n. s., na něž se proto odkazuje. Dále vyloučiti dlužno z úvahy mírové smlouvy, o nichž bude níže ad 2. řeč zvláště, a ukáže se, že s otázkou vyvlastnení jako. opatření mírového ve smyslu § 365 obč. zák. nemají vůbec co činiti, upravujíce opatření válečná, učiněná z důvodu mezinárodního nepřátelství za světové války, což platí zvláště i o článcích 297 smlouvy Versaillské a 267 smlouvy St. Germainské, jichž se p. Vallotton dovolává. Tím odpadá celá jeho materie a), t. j. mezistátní smlouvy a zbývá jen materie b), z níž vyloučiti nutno zatím jako pramen práva mínění spisovatelů, ježto o něm jednáno bude níže ad 4., a vlastně vzhledem k čl. 38 č. 4 Statutu Haagskeho soudu již také ad 3. I o praxi soudů, která se na kontinentě zakládá na zákon a nemůže býti tedy samostatným pramenem práva, bude učiněna vzhledem k témuž předpisu Statutu zmínka ad 3.
Tak zbývá z materie ad b) zatím jen »vnitřní« zákonodárství »civilisovaných států«. Ale z těchto »států« tu zbude při správném pojetí čl. 297 smlouvy Versaillské, na nějž p. Vallotton tento pramen mezinárodního práva zakládá, pouze stát jediný, totiž stát čsl. Pan Vallotton totiž nejen že, vyloučí-li se cit. dva články mírových smluv, jež sem, jak řečeno, nepatří, nepodává pro svá tvrzení dokladů, ač tvrzení tak dalekosáhlá, protože territoriální výsost států tak pronikavě omezující, právě docela mimořádně zevrubných dokladů vyžadují, on krom toho provádí docela nápadnou záměnu singuláru s určitým členem v plurál. Jeho citace čl. 297 »Législation générale d’un État« jest totiž nesprávná, ač i tak, při neurčitém singulárním členu »un« nelze se dovtípiti, kterak by se z toho smyslem mohl vyloupnouti plurál. Ve skutečnosti článek 297 sml. Vers., o němž již v rozhodnutí čís. 4977 sb. nejv. soudu byla řeč, vztahuje se ve svém odstavci lit. b) čís. 2 al. 2, o nějž jde, jen na nové státy, jakým je i stát čsl., a státy neúčastné náhrad Německu uložených, a již tím jsou všecky ostatní státy z jeho oboru vyloučeny. Jedná se o likvidaci válečných opatření, jež v těch státech provedeny byly, a kri-
Civilní rozhodnutí IX. 41 — Čís. 6976 —
642
tická věta zní v doslovném českém překladu, že, kdyby podmínky prodeje nebo opatření vládou toho státu, o který jde (který likvidaci provedl), mimo jeho obecné zákonodárství učiněná (fr. mesures prises par le Gouvernement de l’État, dont il s’agit en dehors de se législation générale a angl.: measures taken by the Government of the State in question outside its general legislation) byla na újmu ceně, bude postiženému příslušníku německému příslušeti slušná náhrada. Kdyby tedy šlo na krásně v Čs. republice o likvidaci, kdyby došlo na cit. čl. 297, vždy by přišlo v potaz jen »obecné zákonodárství« čsl. státu a ne i států jiných, jež by ani nemohly přicházeti v úvahu také již proto, že zákonodárství jich může býti u každého jiné a od zdejšího rozdílné, takže by nastal nezhojitelný zmatek. Pojem »legislace« státu ostatně v sobě zavírá vždy jen psané právo vnitrostátní a vyloučeny jsou tedy z něho mezistátní smlouvy ad a), jež spadají již pod pojem práva mezinárodního. Pan Vallotton, aby i ty dostal pod pojem legislace, nazývá zákony státu legislací »vnitřní«, takže pro mezistátní smlouvy mu vyplyne pojem legislace zevní. Co však znamená »obecné zákonodárství« a že čsl. zákonodárství o pozemkové reformě spadá pod jeho pojem, vyloženo již shora pod A). Toto obecné zákonodárství může býti v každém státě jiné a nelze z nich tedy sestrojiti nějaké obecné právo mezinárodní, jak p. Vallotton to činí. Tím by byla celá ta otázka ad 1. vyřízena. Ade právo čsl. státu je v pozemkové reformě tak dobré, že bez zdráhání možno přistoupiti i na stanovisko pana Vallottona a zkoumati její ospravedlnčnost podle práv cizích, a tedy předem podle býv. práva rakouského. Poněvadž čsl. stát, vzniknuv originarne, není, jak již řečeno, právním nástupcem býv. Rakouska, nelze sice žádným způsobem dovoditi, že vyvlastnění je v čsl. státě oprávněno jen tehdy, srovnává-li se s býv. právem rakouským, ale ve skutečnosti se opravdu čsl. právo kryje zásadně s býv.. rakouským, záležejíc v podstatě v jeho vlastních předpisech. Tedy: Právo rakouské a čsl. Že i rakouské právo připouštělo vyvlastnení, sám pan Vallotton přiznává, cituje čl. 5 cit. st. zákl. zák. a § 365 obč. zák. Ale se svými thesemi shora pod aa), bb) a cc) uvedenými, nemá pravdu a jest nepochopitelno, odkud má tu domnělou právní vědu a praxi rakouskou, jíž je přičítá. Neboť: Ad aa). Není pravda, že stát může vyvlastňovati jen pro sebe. Stačí tu odkázati na řadu vyvlastňovacích zákonů u §u 365 obč. zák. u Manze uvedených, z nichž jest nejužívanější zákon ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. z. o vyvlastnění k účelům železničním, dle jehož §u 1 výkon práva vyvlastňovacího přísluší v plném objemu §u 365 obč. zák. každému železničnímu podnikateli v té míře, ve které všeužitečnost podniku správním úřadem byla uznána. Podobně i podle cís. nař. čís. 285/1914 přísluší vyvlastnění pro stavbu výhod požívající každému podniku tam poznačenému. V pozemkové reformě vyvlastňuje ovšem jen stát sám, ale hlavně za účelem přídělu a přijde tedy jen na to, zdali tento příděl jest požadavkem »obecného blaha«, jak § 365 obč. zák. k vyvlastnění vyžaduje. O tom níže pod C). Ad bb). Že se právomoc vyvlastňovací vztahuje i na movité věci, dokázáno shora pod a), dokazuje to § 365 obč. zák., jenž naprosto nerozeznává a všecky — Čís. 6976 —
643
věci vyvlastnění podrobuje, a dokazuje to celá řada zákonů v §u 365 obč. zák. u Manze vyjmenovaných. Ad cc). Otázka náhrady. Musí-li dána býti vždy náhrada plná čí možno-li vyvlastniti také za náhradu neúplnou nebo dokonce bez náhrady. Toť ovšem otázka velice důležitá. Pravda, že § 365 obč. zák. předpisuje náhradu přiměřenou, tedy plnou. Ale tím není ještě řečeno, že zvláštní zákon nemůže pro zvláštní případ ustanoviti jinak. Pan Vallotton velmi zdůrazňuje výrok čl. 5 rak. st. zákl. zák., že »vlastnictví jest nedotknutelné«, a činí tak patrně jen k vůli náhradě, když vyvlastnitelnost připouští. Tato »nedotknutelnost vlastnictví« však je pouhá frase, která nic nepraví a nepatří do zákona vůbec, natož dokonce do státního základního zákona. Vyslovuje theoretickou ideu beze všeho praktického obsahu, neboť přes to může se zákon vlastnictví všelijak dotknouti a také se ho dotýká. Zda vlastnictví prohlášeno za nedotknutelné či ne, jest lhostejno, neboť vždy přijde jen na to, zda je tu občanský zákon a zda a co o vlastnictví stanoví, zda a jakým povinnostem vlastníka podrobuje. Sám st. zákl. zákon svou zásadu nedotknutelnosti vlastnictví prolomil, stanově jedním dechem, že vyvlastnění může nastati pokud to zákon stanoví: zákon může se tedy vlastnictví dotknouti jak chce, jest třeba jen ho vydati. Frase o nedotknutelnosti vlastnictví byla r. 1867 pojata do zákona pro útěchu obyvatelstva, které ve své převážné většině bylo antisocialisticky orientováno, byl to slib, že zákonodárství zachová ústav soukromého vlastnictví a nebude sledovati radikální socialistické nauky, jež hlásaly jeho odstranění, prohlašujíce soukromé vlastnictví za krádež. Historickým pořadem má se věc takto: Předpisu §u 365 obč. zák., jenž předpisuje přiměřenou náhradu, je nejstarší, datuje se z roku 1811. Avšak předpis ten je obyčejný zákon, takže mohl býti změněn jakýmkoli zákonem pozdějším buď všeobecně nebo pro jednotlivé případy. Předpis čl. 5 cit. zákl. zák. z r. 1867 prohlásil vyvlastnění za přípustné, avšak o náhradě, že musí býti úplná, neustanovil nic, takže zůstal v platnosti § 365 obč. zák. Kdyby byl st. zákl. zákon pojal do sebe ustanovení o plné náhradě, byl by býval předpis ten zajištěn náležitostí kvalifikované většiny (§ 15 st. zákl. zák. č. 141 ), jaké by k jeho změně třeba bylo a požíval by tedy zvýšené ochrany. Ježto se to však nestalo, jest možno i na dále § 365 obč. zák. změniti obyčejným zákonem. A to se stalo. Ústavní listina čsl. v §u 109 pojavši do sebe dle staršího vzoru zbytečnou, protože samozřejmou bezvýznamnou frasi, že »soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem« — náhražek to za dřívější nedotknutelnost — dodala, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není neb nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá. Tu je výslovně řečeno, co dříve mlčky platilo a v právu rakouském posud jen mlčky platí, že zákon může stanoviti i náhradu nižší neb i vyvlastnění bez náhrady. Otázka jen je, zda zákon tak může učiniti libovolně, anebo jen má-li pro to zákonodárný důvod, tudíž důvod mravní, kterým ovšem nemůže býti nic jiného než to, co může býti důvodem vyvlastnění sama; zda toho vyžaduje obecné blaho, veřejné dobro (§ 365: das allgemeine Beste), by vlastník odstoupil své vlastnictví jen za náhradu částečnou nebo úplně bez náhrady. — Čís. 6976 —
644
Toť ta otázka. Čsl. pozemková reforma však takový dobrý důvod má, o čemž níže sub C), Dal by se sice mysliti i jiný důvod, než veřejné blaho, zejména důvody historické (ač to by už nebylo vyvlastnění) nebo trest (ač to by už byla konfiskace), jak to měl na mysli § 9 záb. zák. (srv. § 35 náhr. zák.), když mluvil o převzetí bez náhrady, avšak poněvadž toho zákonodárce potom neužil a mírové smlouvy za dynastický majetek předepsaly náhradu, možno tu otázku považovati za bezpředmětnou a dlužno se tedy přidržeti jen otázky veřejného blaha. Poněvadž jde při vyvlastnení o statky hmotné, bude mravní důvod veřejného blaha jeviti se vždy jako důvod hospodářský. Důvodem zákona je buď nutnost nebo užitečnost nebo vhodnost. Pouhá vhodnost neodůvodní vůbec vyvlastnění, tím méně vyvlastnění za nižší náhradu nebo vůbec bez náhrady, neboť nezaloží nikdy požadavek obecného dobra, sama užitečnost pak založí ho, jak § 1 cit. zák. žel. výslovně praví, jen jako všeužitečnost, Nařídil-li by zákon vyvlastnení za nižší náhradu nebo bez náhrady, nemaje k tomu podnětu z důvodu veřejného blaha, je to v duchu dnešních právních řádů nespravedlivé, ale domácí občan nemá proti tomu ochrany, ježto podléhá jen domácím úřadům, jež musí dbáti zákona, cizozemec však mohl by se brániti, bylo-li by tu mezinárodní forum, к němuž by stát státi musil. Ale spadal-li by zákon pod pojem »zákonodárství obecného«, lze pochybovati, že by tu odpor mohl kdy miti úspěch, neboť obecné blaho bude vždy věci subjektivního názoru a žádné forum nebude smět imputovati žádnému národu neb národnímu zastupitelstvu, že tvrdí obecné dobro mala fide, že zákonodárný důvod pouze předstírá. Tak zdá se skutečně, že intellektuelní západ nemá pravého porozumění pro čsl. agrární reformu a podobná zákonodárná opatření jen následkem své odlišné právní mentality, tonoucí ještě úplně v římskprávním pojmu nedotknutelnosti individuelního vlastnictví, opuštěném dávno tam, kde zaveden ústav vyvlastnení. Je-li přílišná nerovnost v distribuci majetku, zde na majetku pozemkovém, pociťována v mysli národa jako sociální křivda, bude na jevě, že je to v zájmu veřejném, v zájmu obecného blaha, aby byla učiněna přiměřená opatření, jimiž by pocit křivdy byl, když ne vyhlazen, tedy aspoň zmírněn, a to je na místě tím spíše, mluví-li pro reformu živě i důvody historické, jako v Čsl. republice. Snáší-li mentalita západu sebe větší nerovnost v distribuci bez pocitu křivdy, jest to jeho věcí, ale každý stát, který vzhledem к národní povaze a sociálnímu smýšlení své populace vyciťuje z příliš rozlehlého rozpětí důchodové distribuce nebezpečí pro svůj byt neb i jen nerušený zdárný vývoj a zasahuje tedy účelně reformně v daný stav věci, má právo, aby tato jeho státní potřeba a prýštící z ní reformní opatření byly loyálně chápány a nebyl nespravedlivě viněn z násilnictví, postranních úmyslů a simulace, jakoby mu nešlo o reformu, nýbrž o domněle zastíranou konfiskaci majetku cizích státních příslušníků, jak to beze všeho důkazu tvrdí pan Vallotton, nebo příslušníků národnostních menšin, jak to rovněž bezdůvodně činí stížnosti v jiných případech. Ve skutečnosti jest reforma výronem sociálního smýšlení čsl. národa, jíž nemůže býti na újmu, že jiné národy mají smýšlení jiné, než aby státy jich jej v tom následovati mo- — Čís. 6976 —
645
hly; čsl. národ hladce přinesl také obět dávky z majetku a jeho přírůstku, která stihla nejen i vrstvy střední, nýbrž i majetky zcela nepatrné, kdežto jiné státy, daleko bohatší, nemohly nebo nesměly se k tomu odhodlati ani na pokraji finanční katastrofy, Žádá-li čsl. stát oběti i od svého drobného lidu, je zajisté oprávněn žádati je od velkého majetku pozemkového, když za to má, že toho obecné dobro a jeho státní zájem vyžadují. Kdyby ovšem zákon stanovil privilegium odiosum nebo obecný zákon praktikován byl tak, že by se obecnost jeho jevila jen zástěrou pro takovou nežádoucí výsadu, bylo by objektivně na jevě, že nejde o obecné blaho. Z ostatních práv stačí doložiti právo sousedů, bývalých válečných nepřátel, kteří jedině mohli by jako smluvní strany užívati ve svůj prospěch mírových smluv, kdyby tam pro otázku mírového vyvlastnění jaká výhoda stipulována byla vůbec, neřku-li právě zrovna pro ně, kdežto stěžovatelé jako občané švýcarští žádných práv z nich pro sebe dovozovati nemohou, ježto Švýcarsko smluvní stranou není, smluv se nesúčastnilo a je nepodepsalo, takže by stěžovatelé jen jako bývalí rakouští občané přicházeli v úvahu. Právo Rakouské republiky je totéž jako shora bývalé rakouské právo, platiť i tam předpisy §§ 300, 1, 33 a 365 obč. zák. Právo maďarské nemající kodifikace, nýbrž místo ní obyčejové právo vytvořené soudní praxí, nicméně uznává ode vždy zásadu immobilia obnoxia sunt territoriis a uznávají slovenští právníci, že právě důsledkem zásady té jsou kompetenční předpisy §§ 9 a 39 slov. práv. por., stanovící jako shora pod A. citované předpisy čl. IX. druhý odstavec uv. zák. k с. ř. s. a §u 85 j. n. výlučnou příslušnost fora rei sitae při nemovitostech i pro osoby exterritorialní, takže předpisy ty mohou sloužiti jako doklad hořejší zásady, která jak shora pod A. dovoženo, stačí sama o sobě. K tomu stanoví § 1 čís. 13 zák. čl. XLI:1881, že vyvlastnění může míti místo sice jen v obecném zájmu, avšak mimo případy čís. 1—12 téhož §u též ve všech případech, v kterých to vyvlastňovací zákon zvláště nařídí, a § 9, jenž arci vyvlastnění omezuje na nemovité věci, dodává, že vyvlastnění nebrání žádná vlastnost držitele, ani reality, z čehož jde, že cizozemci jsou zrovna tak podrobeni vyvlastnění jako tuzemci. Dle §§ 23 a 25 téhož zákona má se dáti ovšem skutečná a plná náhrada dle doby odhadu, avšak toto ustanovení nemá většího významu než § 365 obč. zák., takže i ono každým novým zákonem pro ten který případ změněno býti může, jen bude-li to žádati obecný zájem. Německé právo. Ustanovení čl. 7—31 úv. zák. k obč. zák., obsahující mezinárodní právo soukromé, nemají sice ustanovení o tom, jakému právu podléhají nemovitosti, ale nauka je přes to za jedno, že lex rei sitae platí, a to nejen pro nemovité, nýbrž i pro movité věci, jenže tyto své místo a tudíž i svou lex měniti mohou, a ovšem že lex rei sitae platí i pro vyvlastnení (srv. Neumeyer J. P. R. Berlin 1923 § 30 v Encykl. d, R. u. St. Wissensch., Zittelmann J. P. R. 1914 II. sv. 2. kn. str. 301 násl., Frankenstein J. P. R. I. sv. 2. kn. str. 322, Cosack L. B, d. B. R. I. sv. str. 31, das Gesetz des Lageortes-Realstatut) a j. čl. 109 úv. zák. k obč. zák. ponecháva v příčině vyvlastnení v platnosti zemské zákony a tím i zemskou právomoc zákonodarnou, jíž dle čl. 15 č. 2 úv. zák. — Čís. 6976 —
646
k civ. soud. řádu i úprava řízení vyhražena jest, ale ovšem příslušela pravomoc zákonodárná co do hmotného práva vyvlastnení vždy i říši, proto čl. 52 úv. zák. k obč. zák. jedná o vyvlastnění na základě zákona říšského. Vzhledem к tomu všemu čl. 153 nové říšské ústavy z 11. srpna 1919, který dopouští vyvlastnení jen z důvodu obecného blaha (zum Wohle der Allgemeinheit) a jen na podkladě zákona, stanoví výslovně, že ze zásady přiměřené náhrady může jen říšský zákon výjimku učiniti (vyjma, že říše vyvlastňuje majetek země, obce, neb nějakého všeužitečného svazu) a že také jen říšský zákon může vyloučiti řádný pořad práva o výši odškodnění. Tento předpis říšské ústavy potvrzuje důrazně stanovisko shora zaujaté, že všecky předpisy o vyvlastnení musí chápány býti tak, že vyžaduje-li to veřejné blaho, jest přípustno vyvlastnění i proti náhradě jen částečné neb i bez náhrady, neboť cit. Čl. 153 říšské ústavy není dán proto, aby říšskému zákonodárství pravomoc tu teprve zřídil, nýbrž proto, aby ji zemskému zákonodárství odňal (arg. slůvka »jen«), ježto do té doby i jemu příslušela: důvod předpisu je ten, že říšská ústava, obávajíc se, že by některé průmyslové a tudíž ostřeji komunisticky zabarvené země mohly tohoto práva zneužiti, cítila se nucenou vyhraditi je zákonodárství říšskému. Čsl. ústavní listina z 29. února 1920, připustivši v §u 109 i vyvlastnení za náhradu pouze částečnou neb bez náhrady, ustanoví-li tak zákon, následovala tu jen — zda vědomky či nevědomky, je lhostejno — příkladu říšské ústavy německé. Loyalita tedy by bránila Říši německé, by se postavila před S. D. M. S. v Haagu podle čl. 34 jeho statutu za ty své příslušníky dotčené čsl. pozemkovou reformou, kteří ve svých stížnostech hrozí jmenovaným soudem. Ad 2. Mírové smlouvy. Předeslati dlužno, že nejvyšší soud od prvopočátku uznává a také v rozhodnutí č. 4977 výslovně vytkl, že mírové smlouvy nabyly mezinárodní působnosti uložením ratifikace a vnitrostátní působnosti publikací ve sbírce zákonů a nařízení, neboť, když byly přijaty Národním shromážděním a schváleny hlavou státu, tedy uvedenou publikací nabyly i pro vnitřní život státu téže platnosti jako zákony vnitrostátní, a pokud tedy v nich jednotlivcům přiznána práva nebo uloženy povinnosti, dlužno disposic těch i soudům dbáti, jakož nejvyšší soud vskutku již měl příležitost disposic obsažených v nich ohledně soukromoprávních smluv níže citovaných užití. Výklady pana Vallottona obsahující polemiku proti opačnému stanovisku jiného tribunálu čsl,, jsou tedy bezpředmětný. Dále dlužno předeslati, že mírové smlouvy uzavřeny jsou mocnostmi spojenými a sdruženými jako jednou smluvní stranou a Německem (Versaillská), resp. Rakouskem (St. Germainská), resp. Maďarskem (Trianonská), jako druhou smluvní stranou, práva a závazky z nich vyplývající přísluší tedy jen jedné smluvní straně proti druhé, tak na př. každé neb té které mocnosti spojené neb sdružené vůči Německu a naopak Německu vůči ní, nikoli však jedné mocnosti sdružené a spojené proti druhé, nebo Německu proti Maďarsku neb Maďarsku proti Rakousku a t. d. a samozřejmě též ne státům na smlouvě nesúčastněným a proti nim, na př. tedy Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Holandsku a t. d. a proti nim, leč by výslovně předpis zněl i ve pro- — Čís. 6976 —
647
spěch států třetích — zjev to obdobný smlouvě §u 881 obč. zák. — jako na př. klausule o svobodě průplavu Kielského čl. 380 a násl. sml. Vers, ve prospěch států všech. Předpisy mírových smluv lze podle jich účele rozděliti ve dvě skupiny podle toho, zdali mají za účel: a) likvidovati válečné poměry, zejména také hospodářské, pokud válkou dotčeny byly, jako tomu zejména při majetku příslušníků nepřátelských státu, jenž, nalézaje se v území cizí nepřátelské mocnosti, stižen tam byl tím oním válečným opatřením, t. j. upraviti je pro přechod do dob mírových ať již zrušením nebo provedením řečených opatření a tak je ukončiti, což právě je pojem »likvidace«, jejž definovati lze tedy asi v ten rozum, že jest to skoncování poměrů válečných převedením jich do stavu mírového a za tím účelem jich uspořádání, pod kterýž pojem spadají zvláště též předpisy čl. 297, 298 sml. Vers, a odpovídajících jim čl. 249, 250 sml. St. Germ. a 232, 233 sml. Trian., ježto upravují právě otázku »nepřátelského« majetku postiženého »válečnými opatřeními«, a jichž se proti pozemkové reformě v stížnostech i literatuře dovoláváno; anebo b) zaříditi úpravu jistých poměrů mírových, tudíž neválečných, které mají všeobecnou důležitost, ať už opatření jich se týkající omezena jen na státy smluvní, jako na př. prospekt opatření proti nekalé soutěži (čl. 274, 275 sml. Vers.), která je zjevem mírovým, nebo rozšířena na státy všecky, i ty, jež války a tudíž mírových smluv se nesúčastnily, jako na př. klausule o průplavu Kielském (čl. 380—386 téže sml.), nebo konečně sloužiti mají ku blahu všeho lidstva a jsou tudíž v zájmu všeho světa, jako na př. zřízení Společnosti národů (čl. 1 až 26 téže smlouvy), .jež má za účel zajistiti věčný všezemský mír, nebo předpisy o organisaci práce (čl. 387—427 téže sml.), při nichž poukázati dlužno zvláště na úvodní slovo, které rozvinuje prapor lidskosti, totiž obecného lidského blaha a shledává к tomu cíli za nutno organisovati práci, ježto prý kdyby jeden stát nepřijal řád práce v pravdě humánní, maří to úsilí ostatních států připraviti pracujícímu lidu lepší osud. Docela obdobný obsah jako smi. Versaillská má i smlouva St. Germainská a Trianonská. Do které z obou kategorií ta která ustanovení spadají, lze rozhodnouti jen dle jich obsahu. Tak na př.: upravuje-li čl. 299 sml. Vers, smlouvy uzavřené »mezi nepřáteli« zejména v příloze §u 8 násl., § 11 násl., § 16 násl., §§ 19, 20 násl. i pro případ, že jedna strana se stala později »nepřátelskou«, nebo ruší-li čl. 310 smlouvy licenční uzavřené »před vypověděním války«, je to zřejmě likvidace války a jasně se odráží od předpisů daných pro doby mírové, jako na př. v čl. 380 a násl., že Kielský přístav zůstane navždy svobodným a otevřen lodím všech národů, kde tedy o nepřátelství už nemůže býti řeči a mírové jednání je jen podnětem к ustanovenému zařízení. Vlastním předmětem mírových smluv však je v pravdě likvidace válečných poměrů ad a), jak to vyplývá již z toho, že to jsou smlouvy »mírové«, t. j. smlouvy, jimiž se válka zakončuje a zřizuje opět mír, což se v úvodní formuli i výslovně vytyčuje. Kdo by chtěl hledati v mírových smlouvách nějaké ustanovení o vyvlastnění, o něž zde jde, musil by je ovšem hledati ve skupině předpisů ad b), tedy v materiích, jež upravují poměry — Čís. 6976 —
648
mírové, neboť vyvlastnění právě jest opatřením práva mírového, jestiť přípustnost jeho stanovena v zákonech ústavních a právech občanských, nikoli v právu válečném nebo vůbec vojenském, v nějakém nepřátelství vůči cizím státům nebo jich příslušníkům, jak tomu jest při opatřeních ad a), nýbrž účelem jeho je povznesení obecného blaha a povinnost, kterou ukládá, směřuje nikoli zvláště proti cizozemcům vůbec nebo některým jmenovitě, nýbrž proti všem majitelům statků toho druhu, o nějž jde, bez rozdílu státní příslušnosti, a tudíž v přední řadě a hlavně proti občanům vlastním, kteří jako držitelé takových statků jsou v daleko převládající většině, mezi nimi pak ovšem zase bez rozdílu nějaké příslušnosti jiné na př. národnostní. Ale kdo by v mírových smlouvách vůbec nějakou zmínku o vyvlastnení hledal, hledal by marně, neboť tam naprosto žádné není, ani v předpisech o materii b) ani o materii a), vůbec se v nich ani slovo »vyvlastnení« mezinárodním výrazem tedy »expropriation« nevyskytuje. Vyvlastnení vždy bylo předmětem vlastní legislace každého jednotlivého státu pro sebe a nebylo obvyklé uzavírati mezistátní smlouvy o předmětu tom, nebylo k tomu také žádné nutkavé příčiny, zvlášť když se provádělo jen ve skrovném měřítku a tak ani mírovým smlouvám na mysl nepřipadlo, aby se o tu otázku zajímaly a s ní se zabývaly. Bila jim spíše do očí nekalá soutěž, organisace práce a pod. Teprv po mírových smlouvách stalo se »vyvlastnění« z příčin zcela výjimečných předmětem zvláštní úmluvy t. zv. Ženevské mezi Polskem a Německem, pokud jde o plebiscítní území Hornoslezské přidělené od Německa к Polsku, avšak i to jen domněle, ježto toho výrazu tam užito neprávem místo »likvidace«, o čemž níže ad 3. Odpůrci čsl. pozemkové reformy také nijak netvrdí, že mírové smlouvy o vyvlastnení něco ustanovují, nýbrž dopouštějí se zcela hrubé záměny užívajíce proti mírovému vyvlastnění, opírajícímu se o zákony o pozemkové reformě, předpisů mírových smluv o likvidaci válečných opatření. Že mírové smlouvy nemají s čsl. pozemkovou reformou co činiti, dolíčil nejvyšší soud podrobně: co se týče smlouvy Trianonské, v rozhodnutí č. 2186 (též č. 5400) sb. n. s., co se týče smlouvy Versaillské, v rozhodnutí č. 4977 (též č. 2037 a 4004) sb. n. s. Co však platí o Trianonské, platí i o St. Germainské, takže o té netřeba zvláště vykládati. K vůli úplnosti se podotýká, že sice o rakouského příslušníka šlo již v rozh. č. 698, avšak věc tam jen zhruba vybavena, a v rozh. č. 540 že šlo o belgického občana.
Jak již v rozh. č. 4977 vyloženo, má sice čsl. zákonodárství o pozemkové reformě předpis, jenž, kdyby ho užito bylo, znamenal by válečné opatření, takže by pak na něj dopadal čl. 297 sml. Vers, a odpovídající mu články smluv Trianonské a St. Germainské. Je to předpis §u 9 zák. záb. ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., že zvláštním zákonem provede se zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států (a majetek, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a hodností cizozemských, což však ovšem již nespadá pod zákonodárné opatření válečné, ježto nečelí proti »nepřátelům« a mohlo by se tedy na ně nahlížeti jen s hlediska privilegii odiosi, o čemž už — Čís. 6976 —
649
shora) a provádějící jej předpis §u 35 zák. náhr. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n., dle něhož předpisy tohoto zákona, že vlastníku převzatých nemovitostí poskytne se náhrada, neplatí pro majetek příslušníků nepřátelských států, pokud tomu neodporují mírové smlouvy. Ale tohoto předpisu, který by arci mírovým smlouvám odporoval, ježto čl. 297 sml. Vers. a odpovídající článek sml. St. Germ. a Trianonské náhradu ukládají, nebylo nikdy užito, nýbrž vždy proti každému příslušníku Německa, Rakouska i Maďarska, kteří jako příslušníci druhé smluvní strany by se na mírové smlouvy odvolávati mohli, a rovněž i proti každému jinému cizozemci, jenž by ovšem dovozovati mohl, že jeho právní postavení nemůže býti horší než postavení bývalých nepřátel, bylo užito obecných předpisů náhradového zákona § 41—71 o náhradě, která jim poskytnuta v téže míře jako občanům domácím, a nebyl jim tedy majetek odňat bez náhrady, takže věc se má tak, jakoby oněch předpisů § 9 záb. zák. a §u 35 náhr. zák. vůbec nebylo a nelze říci, že proti někomu učiněno válečné opatření a naloženo s ním jako s nepřítelem. Ale i kdyby se akce pozemkové reformy, pokud prováděna proti bývalým nepřátelům, t. j. příslušníkům Německa, Rakouska a Maďarska, pokládala per inconcessum za opatření válečné a likvidační a posuzovala se tedy pod zorným úhlem čl. 297 sml. Vers, a odpovídajících článků sml. St. Germ, a Trianon., stejně věc vyjde na jedno. Čl. 297 Vers. sml. pod lit. b) vyhraženo mocnostem spojeným a sdruženým, tedy i Čsl. republice likvidovati veškerý majetek, jenž v době, kdy smlouva nabude působnosti, náleží německým příslušníkům a nalézá se na jejím území a podle písm. c) náhrada zaň určí se podle způsobu likvidace stanoveného jejím »zákonodárstvím« (prostě, bez přívlastku), tedy právě zase podle náhradového zákona. Po případě mohlo by to dojiti až na ustanovení písm. h) čís. 2 al. 2, kde se vyžaduje, jak už řečeno, aby jak opatření samo, tak i cena (náhrada) za likvidovaný majetek vyměřená srovnávala se s »obecným zákonodárstvím« likvidujícího státu, sice že by postiženému příslušela slušná náhrada, které by se dožadovati mohl před rozhodčím soudem tam vytčeným. Ale už shora bylo ukázáno, že čsl. zákonodárství o pozemkové reformě je skutečně zákonodárstvím obecným, neboť pořád zůstane jen rozhodno, že čsl. pozemková reforma nečiní rozdílu v osobách a nakládá s cizozemci jako s domácími, nebo-li, bude-li se vycházeti z předpokladu, že pozemkovou reformou učiněno opatření proti bývalým nepřátelům, rozšířeno toto opatření zároveň i na všecky jiné cizince a na všecky občany domácí a učiněno tak »obecným« zákonodárstvím státu. V pravdě však, jak dolíčeno, čsl. akce pozemkové reformy nemá nikterak povahu likvidace nepřátelského majetku ani zakrytě, zastřeně, jak si to jmenovati oblíbili, neboť tak by tomu bylo teprve, kdyby prováděla simulaci, t. j. pod rouškou mírového vyvlastnění jen neb aspoň hlavně likvidaci majetku býv. nepřátel (neb vůbec cizozemců), takže by bylo zřejmo, že stát se ve svém dotyčném zákonodárství jen tak tváří, jako by bylo mírové a obecné, že však praxe usvědčuje ho z nepravdy. Ale statistika Státního pozemkového úřadu jistě všecky inkriminace toho druhu skvěle vyvrací. — Čís. 6976 —
650
Poněvadž čl. 297 sml. Vers. arciť upravuje likvidaci a pod lit. b) vyhražuje, jak řečeno, čsl. státu právo, zadržeti a likvidovati říšskoněmecký majetek na jejím území se nalézající, tedy, ač čsl. stát mohl likvidaci tu provésti jednostranně mocí práva daného mu tímto článkem, přece uzavřel s Německem úmluvu ze dne 29. června 1920 publikovanou dne 18. prosince 1922 pod čís. 359 sb. z. a n. o provedení tohoto čl. 297 sml. Vers., v jejímž čl. 1. odst. I. prohlašuje, že použije práva zadržeti a likvidovati německý majetek jen potud, pokud všeobecně hospodářský a sociální zájem státu (tedy veřejné blaho) vyžaduje, by německý majetek přešel do oblasti jeho vlivu, a že pod toto hledisko spadají ona hospodářská odvětví, při nichž se pomýšlí na zvýšení sociálních nebo hospodářských reforem jako železnice, doly, hutě, jakož i léčebné lázně. Tak tedy: čsl. stát omezil své právo likvidace říšskoněmeckého majetku dobrovolně, ač nemusel, pouze na případy, kde toho žádá jeho veřejný zájem, obecné dobré — při čemž však si učinil ohledně osvobozeného majetku výhradu v čl. II. č. 2 — a co do předmětu na dráhy, doly, hutě a lázně. O majetku pozemkovém, jenž je předmětem agrární reformy, zejména tedy o majetku zemědělském a lesním se tu nic nepraví, toho se úmluva netýče. Otázka tudíž: není tím tento majetek, jímž se zabývá pozemková reforma, z likvidace vyloučen? Zajisté, že ano! Tedy otázka další: Není tímto vyloučením z likvidace říšskoněmecký majetek zemědělský a lesní v čsl. území se nalézající vyloučen i z pozemkové reformy? Zajisté, že nikoli! To vše je jasné. Sice se čl. 297 sml. Vers. lit. b) vztahoval i na majetek zemědělský a lesní a byl by tedy i tento byl mohl býti pojat do úmluvy, avšak pojat nebyl proto, že jest již předmětem pozemkové reformy, tedy vyvlastnění mírového, kde ho stát má právo na- býti podle míry zákonodárství o pozemkové reformě a v rámci této míry podle své vůle nabude, proto mohl býti z úmluvy vypuštěn, čímž však není řečeno, že práva čsl. státu z onoho zákonodárství jsou tím nějak dotčena, že je čsl. stát nějak zadal; nezadal nic, když tam o nich není zmínky. Naopak Říše německá nejen že nemohla proti čsl. pozemkové reformě, ježto je to akce mírová, vznésti námitky, ale dokonce tím, že, vědouc o ní, nechala ji stranou a nežádala, by od ní bylo upuštěno a aby i majetek zemědělský a lesní pojat byl do úmluvy jako předmět likvidace, uznala ji mlčky za oprávněnou, a spokojila se s ní jako s věcí hotovou. Věc má se tak: kdyby podniky v čl. 1. odst. 1. úmluvy vytčené (dráhy, doly, hutě, lázně) byly ve vyvlastňovací akci mírové pozemkové reformy jako v ní jest majetek zemědělský a lesní, nebylo by třeba bývalo úmluvy ani ohledně nich a nebylo by bývalo k úmluvě došlo. A na obrat kdyby nebylo pozemkové reformy a majetek zemědělský a lesní byl býval posud tak volný, jako řečené podniky (dráhy, doly, hutě, lázně), byl by i on býval do úmluvy pojat. Tak ale jde o akci dvojí: mírové právní vyvlastnění ohledně majetku zemědělského a lesního, a válečně právní likvidaci drah, dolů, hutí a lázní. Kdyby na př. některých objektů lázeňských stát nemohl dosici v akci pozemkové reformy, ježto by byly podle §u 3 písm. a) záb. zák. ze záboru vyloučeny, má právo je převzíti v cestě likvidace podle čl. 297 lit. b) sml. Vers, v rámci ho- — Čís. 6976 —
651
řejší úmluvy. Nevadí tedy také, že se v čl. II. vzdal práva zadržeti a likvidovati ostatní majetek německoříšský, t. j. všecek jiný, než který uveden v čl. I. odst. I., tedy zejména práva zadržeti a likvidovati majetek zemědělský a lesní, neboť jej skutečně nezadržuje a nelikviduje, nýbrž v akci pozemkové reformy vyvlastňuje. Rozdíl ovšem je ten, že dle úmluvy čl. I. odst. IV.—VI, musí se mysliti cena podle »objektivních hledisek«, tedy bezpochyby nynější běžná cena, kdežto podle §u 41 náhr. zák. platí cena let 1913—1915, i je otázka, mohl-li zemědělský a lesní majetek říšskoněmeckých příslušníků tím, že podroben byl tomuto mírovému vyvlastnění, býti vyřazen z čl. 297 sml. Vers, a tím z úmluvy a jejích běžných cen. Ovšem že mohl, to právě proto, že mírovému zákonodárství nejsou ani v čl. 297 sml. Vers, ani jinde ve smlouvách mírových položeny žádné meze, a zajisté čsl. stát byl naopak oprávněn podrobiti i dráhy, doly, hutě a lázně stejnému mírovému vyvlastnění za ceny let 1913—1915, ba, kdyby se byl na tom usnesl, zaříditi se dokonce i jako stát kollektivisticky, neboť ani to není nikde v žádné smlouvě a vůbec v mezinárodním právu zakázáno a býti nemůže, neboť i v tom právě záleží právo jeho svrchovanosti. Na mysli tu tane arciť především případ, že taková pronikavá změna hospodářského a tím i právního řádu provedena by byla legální cestou, vůlí ústavních zákonodárných činitelů a tedy vůlí státní populace v její většině, ale i to se už stalo, že provedena byla násilně, mocí brannou proti vůli národa, a světu nezbylo než de facto to přijmouti, ač velká většina mocností, mezi nimi právě i nejčelnější, uznaly to i de jure. Vlastně však i to je v mírových smlouvách do- voleno, by stát nakládal s cizozemci hůře. Důkazem je čl. 276 a čl. 280 sml. Vers. Čl. 276 zavázal sice Německo, že neuloží příslušníkům mocností spojených a sdružených: písni, c) žádných daní, poplatků a dávek, kterých by neuložilo zároveň svým vlastním občanům buď vůbec anebo ve stejné výši, a písm. d) žádného omezení, které by nepostihlo stejně i jeho vlastní občany, avšak toto omezení jeho právomoci vůči příslušníkům druhé smluvní strany (jiných cizinců se vůbec netýče) platí podle čl. 280 odst. (2) nejvýše 10 let, takže po uplynutí této lhůty odpadne a Německo bude moci příslušníky i mocností spojených a sdružených zatížiti břemeny písm. c) a omezeními písm. d) — pod které dá se podřaditi zajisté i vyvlastnění (§§ 363—365 obč. zák. mají nápis »omezení« vlastnictví, pod něž tedy spadá i vyvlastnění §u 365) — i jinými nebo většími, než jakými zatíží své vlastní občany, a bude tedy moci vyvlastňovati je za náhradu i jen částečnou, třeba vlastní občany nevyvlastňovalo vůbec anebo jim dalo náhradu úplnou. Ale poněvadž mocnostem sdruženým a spojeným stejné omezení pravomoci ve smlouvě té uloženo není, mohou taková omezení německým příslušníkům ukládati od prvopočátku a ne teprv po uplynutí 10leté lhůty. Takovéto nerovné nakládání s cizozemci v míru ovšem není spravedlivé a bylo proto již shora pod A) zavrženo, avšak dokazuje to dvojí: jednak že všichni, kdo do mírových smluv vkládají právní zásadu, že s cizinci se nesmí nakládati hůře než s domácími nebo dokonce že mají právo na nějaké nakládání lepší, takže nesmějí býti podrobeni újmám majetkovým, jimž — Čís. 6976 —
652
stát podrobuje občany domácí, jsou na krutém ač patrném omylu, jednak že, jak už v rozh. čís. 4977 blíže vytčeno, právo mezinárodní je ještě nevykvašené, nevytříbené a neurčité, když jeho domněle stěžejní zásadu o právu cizozemců ani mírové smlouvy, na nichž se tolik států zeměkoule zúčastnilo, nejen neznají, nýbrž přímo opačné právo sankcionují. Ale myšlenku dlužno domysliti a stane-li se tak, bude jí ulomen osten nespravedlnosti; je zajisté dovoleno s cizinci nakládati i hůře než s občany domácími, avšak musí pro to býti mravní důvod, ovšem platný a skutečný, nikoli předstíraný neb simulovaný, pokud by tedy šlo o vyvlastnění, musilo by obecné blaho vyžadovati toho, aby právě majetek cizozemců podroben byl újmám, jež se státním občanům neukládají. Že ve válce případ ten nastává, dokazuje válka světová, kde všecky válčící státy podrobily nepřátelský majetek omezujícím opatřením, když ne jiným, aspoň sekvestrací v té neb oné formě. Nebyl tu ovšem vždy důvod veřejného blaha, nýbrž jen tam, kde opravdu to bylo podle povahy cizího podniku spojeno s nebezpečím pro stát, ponechati jej ve správě nepřátel, jinak byla důvodem zevní retorse a nikoli vnitřní potřeba.
Nyní lze už přezkoumati mínění p. Vallottona, jenž praví, že »mírové smlouvy uložily si za úkol, vytvořiti na čsl. území účinky obdobné všeobecným zásadám mezinárodního práva, pokud jde o práva nabytá«, podle kterýchž zásad prý vyvlastnění nemá místa vůči příslušníkům státu cizího, to tím méně, pakli tento cizí stát nesvolil zvláštní úmluvou ve prospěch čsl. státu k výjimce z pravidla, že soukromé vlastnictví jest nedotknutelné a nesmí býti skonfiskováno ani z části. Odpověď: Mírové smlouvy neuložily si právě naopak ohledně čsl. státu (území) docela nic, zejména nepředepsaly mu nějaký právní řád a zejména závazky, jak se má chovati k právům nabytým nebo к cizincům a jich majetku, neboť jak řečeno, pasivní smluvní stranou, jíž se povinnosti ukládají, je v každé z nich jediný stát, totiž Německo (Vers.), Rakousko (St. Germ.), Maďarsko (Trian.), Bulharsko (Neuilly), kdežto čsl. stát je zahrnut v souboru smluvní strany aktivní, v mocnostech spojených a sdružených, jimž se naopak stipulují práva, až na jisté výjimky vždy všem stejná, ale ovšem též vždy jen proti jmenované pasivní smluvní straně, a povinnosti jen potud, pokud jde právě o likvidaci válečných poměrů, jich skončení na př. tedy povinnost náhrady za zadržený a likvidovaný majetek. Ale zákonodárné moci čsl. státu, jeho pravomoci upraviti si vnitřní své poměry, tudíž i otázku pozemkového vlastnictví uvnitř hranic svého území podle svých potřeb a své vůle, mírové smlouvy vůbec se nedotkly a dotknouti ani nemohly, protože čsl. stát vstoupil do smluv těch jako suverénní stát, rovný všem ostatním mocnostem spojeným a sdruženým, jak úvodní formule dokazuje, a každý podobný zásah v jeho zákonodárnou pravomoc byl by porušením této jeho suverenity. Docela nemístně mluví pan Vallotton při čsl. mírové pozemkové reformě o »konfiskaci«, neboť konfiskace podle správného historického pojmu svého vždy je trestem, pokutou (fiskus zabírá majetek rebela, zrádce, desertéra a pod.), ale hledisko trestu neb pokuty je čsl. agrární reformě naprosto cizí, jak už vyloženo. Patrně má to však býti jen řečnický výraz pro — Čís. 6976 —
653
»likvidaci« válečných poměrů, o kterou však při mírovém zákonodárství rovněž naprosto nejde. Praví-li pan Vallotton, že opatření agrární reformy jsou v mírových smlouvách »prostě zapovězena«, tedy to prostě není pravda, protože mírové smlouvy o vyvlastnění, pod jehož pojem agrární reforma spadá, nikde nemluví. Pan Vallotton dovolává se čl. 255, 297, 298, 303 a 305 sml. Vers., avšak úplným neprávem.
Čl. 255 jedná o převzetí státních dluhů německých, vypadajících na Části připojené od Německé říše k Francii, Polsku a jiným státům a nemá tedy s otázkou vůbec co činiti.
Čl. 297 spadá, jak již vyloženo, úplně pod pojem likvidace válečných poměrů, jak definován shora ad a) a nepatří tudíž také nikterak sem, do otázky mírového vyvlastnění. Již v úvodě praví, že otázka soukromého majetku v zemích nepřátelských bude rozřešena podle ustanovení, jež podává dále jednak sám v písm. a)—j) a jednak čl. 298 a příloha. Již tento úvod dokazuje, že jde jen o úpravu a skoncování poměrů vzešlých za světové války, nikterak o úpravu poměrů mírových, neb o direktivy pro zákonodárství mírové. Nejprve pod písm. a) nařizuje, že opatření, která učinilo Německo s nepřátelským majetkem, t. j. majetkem mocností spojených a sdružených, musí býti zrušena a majetek ten vlastníkům vrácen, a pod písm. b) že naopak mocnosti sdružené a spojené mají právo, majetek německých příslušníků zadržeti a likvidovati, a pak v dalších předpisech rozvádí a blíže upravuje onu povinnost Německa ad a) a toto právo mocností spojených a sdružených ad b), zejména, že, kde vrácení ad a) není možno, musí dána býti náhrada, a zadržení a likvidace ad b) že se diti smí jen proti zaplacení ceny. Že je toto právo »zadržetí a likvidovati majetek nepřátelský« něčím docela jiným než mírové vyvlastnění, vidno z toho, že se nezakládá na důvodu veřejného blaha, nýbrž na nepřátelství a poměru vítěze k poraženému, ježto jen vítězi je přikázáno a ne i naopak, takže, kdyby nebylo nařízeno, majetek ten zaplatiti, byla by to konfiskace, nejpádněji však z toho, že mírové vyvlastnění není ani Německu zabráněno. Či snad chtěl by kdo tvrditi, že Německo majetek býv. nepřátel nesmí vyvlastniti ani kdyby to jeho vnitřní potřeba, jeho obecné dobro sebe více vyžadovalo, tedy na př. ani ne k účelům železničním a jiným všeužitečným nezbytnostem a že to tak má na věky trvati? Odpověď kladná byla by zřejmou nehoráznosti. Výraz »(majetek) nepřátelský« přichází v dotyčném článku čtyřikrát, výraz »likvidace (likvidovati)« jedenáctkrát, výraz »mimořádná opatření válečná« pětkrát. Tento poslednější vždy se nachází ve spojení s t. zv. »opatřeními disposičními«, o kterých tedy, když nemají přívlastek »válečná«, mohlo by se mysliti, že válečnými nemusí býti, ale protiva není k attributu »(mimořádná opatření) válečná«, nýbrž k attributu »mimořádná«, neboť příloha potom oba pojmy v § 3 přesně vysvětluje a praví, že »opatření disposiční« jsou taková, jimiž byla nebo bude dotčena podstata vlastnictví k majetku nepřátelskému převodem na osobu jinou než vlastníka nepřátelského.
Čl. 298 pouze upravuje blíže otázku zadrženého majetku nepřátelského, o němž bylo učiněno opatření v čl. 297 odst. a) a f) v ten rozum, — Čís. 6976 —
654
že ho má Německo vrátiti, a ukládá ohledně majetku toho v odstavci b) Německu podobné omezení jako shora čl. 275 ohledně majetku mocností spojených a sdružených vůbec (i nezadrženého), jenže bez omezení na lhůtu. Nepatří tedy k otázce z týchž důvodů jako čl. 297.
Čl. 303 vymezuje výraz »za války«, že v sobě zavírá dobu až do nabytí působnosti mírové smlouvy (10. ledna 1920) a nemá s věcí tedy co činiti. Pan Vallotton ovšem míní, že sice mírové smlouvy nezměnily dřívější mezinárodní právo o nedotknutelnosti práv nabytých, ale že jimi přistoupil nový titul na ochranu práv těch, a že tedy, když se vyvlastnění stalo až po mírové smlouvě, jsou porušeny i ony. Než, když se podle řečeného smlouvy ty čsl. agrární reformy vůbec netýkají, nemohly jí býti porušeny a je tato argumentace bezpředmětná.
Totéž platí i o čl. 305, jenž stanoví, že, kdyby příslušný soud, zde
tedy čsl. soud, vynesl rozsudek, jenž by se neshodoval se zásadami oddílu IV. to jest čl. 297 a 298, určí smíšený rozhodčí soud na návrh postiženého náhradu. Zde k tomu nedojde, ježto zásady čl. 297 a 298 nepřijdou při čsl. agrární reformě jako ústavu mírovém vůbec v úvahu.
Pan Vallotton odvolává se dále na čl. 90—92, 94, 201, 208, 249, 250 a 267 smlouvy St. Germainské, avšak opět úplným neprávem.
Čl. 90 a 91 obsahují závazek Rakouska ohledně uznání státních hranic tam zmíněných a čl. 92 jeho závazek nemstíti se na občanech bývalého mocnářství Rakousko-Uherského pro jich chování za války, na př. tedy na Češích za jích »velezradu«. To vše tedy nepatří sem.
Čl. 94 inauguruje zvláštní smlouvy Rakouska s t. zv. nástupnickými státy o občanských právech, obchodu a živnostech jich obyvatel. I to je pro otázku ničím.
Čl. 201 zaručuje mocnostem spojeným a sdruženým právo volně nakládati vlastnictvím nepřátelským nalézajícím se pod jejich pravomocí v době, kdy smlouva vejde v působnost — tedy pravý opak, než co se v něm hledá.
Čl. 208 stanoví, že t. zv. nástupnické státy nabudou majetku státu Rakouského, ležícího v jich území a náhrada zaň že se připíše Rakousku k dobru na účet jeho reparačních povinností. K tomu srovnati sluší čsl. zákon č. 354/21. Poněvadž nejde o státní majetek býv. Rakouska, nepatří to sem.
Čl. 249 a 250 stanoví totéž co shora čl. 297 a 298 sml. Vers. a jsou tedy i ony hořejšími výklady vyřízeny.
Čl. 267 zní stejně jako čl. 250 sml. Trianonské, jenž podrobně byl vyložen v rozh. č. 2186, na něž se odkazuje důrazně zvláště proto, že p. Vallotton právě též z článků těch dovozuje zápověď čsl. reformy pozemkové a to nejen pro příslušníky Rakouska a Maďarska, nýbrž i Švýcarska. Stručně řečeno je obsah ten, že čl. 267 St. Germ. a 250 Trian. spadajíce pod nápis »Zvláštní ustanovení o územích postoupených« zapovídají všechna jiná nepřátelská (válečná) opatření, než — tuto větu pan Vallotton vynechává a dodává tak uměle celému předpisu smysl zákazu absolutního — která dovoluje čl. 249 prvé a čl. 232 druhé (shora čl. 297 sml. Vers.), a nařizují uvolnění a vrácení majetku těmito zapo- — Čís. 6976 —
655
vězenými opatřeními stiženého. Nepatří to tedy sem, když pozemková reforma čsl. není opatřením nepřátelským (válečným), nýbrž mírovým, postihujícím stejně i domácí občany, a není tedy v mírových smlouvách vůbec dotčena neřku-li zapovězena.
Čl. 267 St. Germ. a 250 Trian. praví ovšem, že nad míru dovolenou v čl. 249 Germ. resp. 232 Trian. příslušníci Rakouska resp. Maďarska nebudou podrobeni ani »záboru« ani likvidaci, tím ale není míněn zábor Čsl. pozemkové reformy, neboť výraz »zábor« je v cit. článcích mírových smluv jen překladem nahodilého fr. saisie, kdežto text angi. má i tu »retention«, tak jako v čl. 249 St. Germ. a 232 Trian., o jichž míru se jedná, užito fr. retenir, angl. ritain, zadržeti, takže zcela zřejmě se míní totéž i v čl. 267 St. Germ. a 250 Trian. Ostatně výraz »zábor« je i v pozemkové reformě nemístný, neboť znamená vlastně okupaci, kdežto jde o obstávku za účelem případného budoucího vyvlastnění.
Pokud se odvolává p. Vallotton na úmluvu Německa s Čsl. státem (č. 359/22) o provedení likvidace podle čl. 279 sml. Vers., nevyrozumívá smyslu a dosahu úmluvy, když z toho, že tam zaručen nárok, jak on praví, »vyvlastněním« německým příslušníkům na náhradu proti čsl státu, dovozuje nepřípustnost čsl. pozemkové reformy proti cizincům. Smysl i dosah úmluvy vyložen jasně již shora.
Stejně neprávem odvolává se p. Vallotton i na úmluvu čsl. státu s Polskem z dubna 1926, že prý tam čsl. stát zaručil vyvlastněným náhradu škody podle zásad ekvity a nikoli podle zákonů agrárně reformních. Jaká mýlka! Myslí patrně úmluvu ze dne 23. dubna 1926 publ. 29. dubna 1926 pod čís. 56 sb. z. a n., která jedná sice v části V. o likvidaci majetku, avšak týče se jen rozdělení Slezska a Slovenska a předpisuje v čl. 34 a násl., že majetek země Slezské, býv. žup Oravské a Spišské, jakož i samosprávných svazů a veřejnoprávních korporací, jichž obvod byl nebo bude rozdělen novou hranicí, podléhá likvidaci dle této smlouvy a ovšem dle čl. 41 tak, že hodnota jeho ocení se dle zásad slušnosti a spravedlnosti. Nejde tu tedy ani o majetek soukromníků, ani o vyvlastnění, nýbrž o likvidaci nutnou následkem rozdělení území, kdy část jeho, kde se majetek nebo část jeho nalézá, připadla státu jinému, než v němž se nalézá sídlo země, župy, obce, jíž majetek ten patřil.
Ad 3. Nálezy Stálého dvoru Mezinárodní spravedlnosti v Haagu ve sporu Německa proti Polsku. Jsou vlastně dva No 6 a No 7 sbírky nálezů. Podstata věci, jež se rozpadá ve dva případy, je tato: Když plebiscitní území Hornoslezské připadlo od Německa k Polsku, uzavřely tyto dva státy dne 15. května 1922 v Ženevě úmluvu, kterou upravily právní poměry pochodící z přechodu suverenity (tedy vlastně také druh likvidace) a ustanovily, že: Čl. 6. »Polsko může v polském Horním Slezsku vyvlastniti podniky patřící velkoprůmyslu, zahrnujíc v to ložiska (roz. minerální), a velký majetek zemědělský podle ustanovení článků 7 až 23. S výhradou těchto ustanovení majetek, práva a zájmová účastenství příslušníků německých nebo společností nalézajících se pod kontrolou německých příslušníků nemohou býti v Horním Slezsku pol- — Čís. 6976 —
656
ském likvidována« (všimněme si, že v prvé větě se mluví sice o »vyvlastnění«, v druhé však o »likvidaci«). Otázka: Vzalo na sebe Polsko tímto ustanovením smluvní závazek, že neprovede oproti německým příslušníkům v Horním Slezsku vyvlastnění, jež by se nesrovnávalo s ustanoveními čl. 7—23 této úmluvy? Dvůr tak praví, ale dá se mysliti ještě jiné pojetí, stejně blízké, nebo bližší, o čemž níže. Čl. 15 § 1 al 1: »Chtěla-li by vláda polská vyvlastniti velký majetek, jest povinna oznámiti tento svůj úmysl vlastníku před 1. lednem 1925.« Staly se pak dva případy, jeden týkající se velkoprůmyslu a druhý velkého majetku pozemkového a sice: a) Smlouvou z 5. března 1915 zavázala se společnost Bayrische Stickstoffwerke A. G. Německé říši, zříditi pro ni v Chořově v Horním Slezsku továrnu na dusík. Potřebná area byla opatřena na účet Říše a zapsána v knihách pozemkových na jméno Říše. Bayrische se zavázala obstarávati exploitaci tohoto podniku až do 31. března 1941, a to pod dozorem Říše, která měla participovati na přebytcích výtěžku a míti právo, správu podniku kterýkoli rok k 1. březnu na 5 měsíců předem vypověděti počínaje 1. březnem 1926, a v případě, že by přebytky nedosáhly jisté úrovně, již 1. březnem 1921. Dne 24. prosince 1919 utvořena však společnost Treuhand a jiná, Oberschlesische Stickstoffwerke, a uzavřena mezi těmito a Říší smlouva, kterou Říše postoupila závody Chořovské firmě Oberschlesische, která zapsána byla 29. ledna 1920 do pozemkové knihy jako vlastnice továrny, ale její závazky k státu převzala Treuhand jako samodlužnice. Aby Říše měla záruku za své požadavky z kontraktu, zavázala se Treuhand opatřiti Říši právo zástavní na všecky akcie firmy Oberschlesische, a Říše byla oprávněna vykonávati sama všecka práva vyplývající z držby akcií, zvláště však právo hlasovací ve valné hromadě, avšak souhlasila, aby Bayrische podržela správu podniku místo Oberschlesische. Zcizení akcií bylo i po zániku zástavního práva Říše vázáno na souhlas Říše, kteráž k zajištění této smluvní podmínky podržeti měla držbu akcií i po zániku svého zástavního práva. Na to však 1. července 1922 knihovní soud, stav se mezi tím polským, prohlásil na základě čl. 256 sml. Vers. a polských zákonů ze 14. července 1920 a 16. června 1922 knihovní vklad vlastnictví finy Obeschlesische za neplatný s tím, že má býti vymazán a původní stav (vklad pro Říši) znovuzřízen a vlastnictví pro stát polský vtěleno, a ihned téhož dne toto vše také provedl, načež dne 3. července 1922 stát polský uvedl se v držbu podniku (nález čís. 6 str. 8 a 9 a nález čís. 7 str. 35, 36). Doloženo budiž, že Versaillská smlouva, dle jejíhož článku 256 Polsko nabýti mělo všeho majetku patřícího Říši, uzavřena byla dne 28. června 1919, ač ovšem vstoupila v působnost teprve ratifikací dne 10. ledna 1920, takže transakce, kterou Říše přestala býti vlastnicí, stala se několik málo dní před tím, knihovní vklad pro Oberschlesische dokonce až několik dní potom, b) Dne 30. prosince 1924 oznámila vláda polská v Monitoru Polskiem některým německým příslušníkům svůj úmysl vyvlastniti jich veliký majetek zemědělský. Německo vzneslo pro oba tyto případy u S. D. M. S. v Haagu žalobu na Polsko pro porušení Ženevské úmluvy a Polsko namítlo ve — Čís. 6976 —
657
formálním směru nepříslušnost soudu (kterou ad a) zakládalo též na to, že tu nejde o Ženevskou úmluvu, nýbrž o čl. 256 sml. Vers., t. j. o nabytí majetku Německé Říše, kde Dvůr příslušným není, ježto se Polsko v tomto směru ve smlouvě ženevské jeho jurisdikci nepodrobilo), dále nepřípustnost žaloby a ve věci samé navrhlo zamítnutí žaloby.
K formelním námitkám dlužno uvésti: že Statut S. D. M. S. v čl. 34 až 36, dle nichž mohou jako strany před ním vystupovatí jen státy, stanovící, že příslušnost jeho je čistě prorogatomi, vztahujíc se jen na ty spory, v nichž se jí oba proucí se státy dobrovolně podrobí (čl. 36 al. 1) a že v případě, že odpůrce příslušnost popře, rozhoduje o ní Dvůr sám (čl. 36 posl. al.), a úmluva Ženevská že stanoví v čl. 23, že: vznikl-li by mezi vládou Německou a Polskou rozpor o výklad a upotřebení čl. 6—22, podrobují se obě rozhodnutí S. D. M. S., že však tím neděje se žádná újma příslušnosti Smíšeného rozhodčího soudu německo-polského stanoveného ve smlouvě Versaillské. Nálezem č. 6 Dvůr uznal se (str. 27) příslušným a žalobu za přípustnou v obou věcech přes to, že věc a) a některé případy věci b) byly už u řečeného Rozhodčího soudu zahájeny a ještě nevyřízeny. Nálezem čís. 7 ve věci samé uznal (str. 81, 82), že: ad a) jednání Polska vůči Oberschlesische nesrovnává se s ustanovením čl. 6 a násl. Úmluvy Ženevské, a ad b) v pěti případech oznámení zamýšleného vyvlastnení nesrovnává se s ustanovením čl. 6 až 22 Úmluvy Ženevské, kdežto ve 4 případech žalobu zamítl a v jednom ji prohlásil za bezpředmětnou. Z toho plyne, že: Dvůr není pro otázku čsl. pozemkové reformy příslušným, dokud se čsl. stát příslušnosti jeho pro ni nepodrobil, což by ovšem se mohlo státi nejen úmluvou podle čl. 36 odst. 1 St., nýbrž i tím, že by na žalobu k soudu stál (do sporu se pustil) a námitku nepříslušnosti nevznesl, nikoli však, kdyby se nedostavil, neboť čl. 36 poslední odstavec St. praví sice, že Dvůr uzná o své příslušnosti, byla-li »popřena«, avšak čl. 53 výslovně předpisuje, že, nedostaví-li se strana a druhá žádá, by se uznalo dle jejího návrhu, Dvůr nicméně zkoumati musí svou příslušnost ve smyslu čl. 36 a 37, a ovšem též nárok po skutkové i právní stránce, takže zmeškání vlastně není; nález ve věci samé netvoří pražádný prejudic pro čsl. pozemkovou reformu, neboť se zakládá na Ženevské úmluvě, tvořící specielní právo pouze mezi Německem a Polskem, jehož nikdy nemůže býti užito pro stát jiný nebo proti němu. Ale pan Vallotton dle obsahu dobrozdání do stížnosti pojatého praví, že Dvůr ve svém nálezu čís. 7 prohlásil: »Stejně jako stát československý, tak i stát polský předstírá, že byl zproštěn závazků respektovati soukromá práva, nabytá za vlády předcházející vzniku tohoto státu a popírá stejně reklamační právo poškozených a domnívá se, že nadřazuje zákony o pozemkové reformě mezinárodnímu právu. Stejně jako soudy československé i žalovaný stát trvá na faktu, že jeho opatření pozemkové reformy, vnitřní to zákony, stihající stejně jeho vlastní příslušníky, nejsou ani konfiskací, ani likvidací, avšak jsou určitě přípustný vůči cizincům a zvláště vůči Němcům a jiným bývalým nepřátelům« a že Dvůr odmítá toto odůvodnění jak následuje: »Právní ústav zákonů o pozem-
Civilní rozhodnutí IX. 42 — Čís. 6976 —
658
kové reformě jest opatřením výjimečným. Okolnost, že vnitřní zákony nerozlišují národnost vzhledem к majitelům nemovitostí a nakládají s vlastními příslušníky stejně špatně jako s cizinci, jest bez právního významu a nezbavuje tato výjimečná opatření proti cizinci nedovoleného charakteru.« Tak praví Dvůr, praví pan Vallotton. Avšak především ani o čsl. státu ani o jeho pozemkové reformě není v nálezu ani slůvka a ovšem ani býti nesmí, protože vůbec žádný soud nesměl by morálně odsouditi nějakou osobu a její právní čin, když ani osoba není stranou, ani její čin předmětem ve sporu rozsuzovaném, nýbrž v jiném, který mu k rozhodnutí ještě předložen nebyl a který tedy nevyšetřil a osobu tu neslyšel, a nesměl by to ani kdyby to byl soud nejnižšího řádu a osoba soukromá, natož aby to učinil soud tak vysoký jako S. D. M. S. a vůči suverénnímu státu. Každá stížnost a každé dobrozdání, jež něco takového Dvoru imputují, měly by si uvědomiti, že tím poškozují ve veřejnosti vážnost Dvora, což jim není dovoleno. Vůbec ani výraz »tchecoslovaque« se v celém nálezu čís. 7 nenalézá, v nálezu čís. 6 pak jen jednou na str. 24, kde se reprodukuje přednesení Německa, že v případě b) někteří účastníci nabyli příslušnosti československé. A co se týče emanace ohledně rozlišování mezi cizinci a domácími, řekl Dvůr k námitce polské, že zákon ze 14. července 1920 postihuje všecky národnosti, takto (str. 32 posl. řádka a 33): »I kdyby bylo prokázáno — otázka to, kterou Dvůr nemá za potřebnu zkoumati — že zákon skutečně vztahuje se stejně na příslušníky polské a německé, nenásledovalo by z toho nikterak, že porušení soukromých práv, jež vůči příslušníkům německým uskutečňuje, není v odporu s oddílem III. úmluvy ženevské. Vyvlastnění bez odškodnění jest jistotně na odpor oddílu III. úmluvy; neb opatření zakázané úmluvou nemohlo by se státi oprávněným vzhledem к této listině tím, že ho stát užije také vůči vlastním svým příslušníkům.« Není tu nic, co by šlo za meze sporu německopolského o práva z úmluvy Ženevské. Čl. 59 Statutu praví, že nález Dvoru váže jen sporující se strany a to jen v případě, jenž byl předmětem rozhodnutí. Nesmí se tedy nálezů jeho zneužívati, aby se z nich odvozovaly zásady pro případy zcela jiné. Zbývá shora vzpomenutá otázka, zda čl. 6. úmluvy Ženevské zakázal každé »vyvlastnění« jiné, než které dovolují její čl. 7—22. Osvětliti ji nutno nejen proto, že stížnosti žádají, by užito bylo nálezu Dvoru na úmluvě té založeného, nýbrž hlavně proto, že se tím teprv otázka nyní platného práva mezinárodního, pro čsl. pozemkovou reformu tak důležitá, postaví do pravého světla. Dvůr praví již v nálezu čís. 6 str. 16, že nepotřebuje vyšetřovat) význam termínů (pojmů) »likvidace« a »vyvlastnění« v čl. 6 úmluvy, neboť, ať prý je jakýkoli, je vždy jasno, že článek má za účel ohraničiti pravomoc Polska v tomto celém bodě na daném území, a v nálezu čís. 7 na str. 21 vraceje se k té otázce dí doslova: »Buď tomu jakkoli, jisto jest, že jedině oprávněna jest expropriace v případech a za podmínek Čl. 7 a násl.: mimo tyto případy, nebo chybí-li tyto podmínky, expropriace je nedovolena.« Ač první věta by připouštěla i jiný opak, přece tato druhá vyslovuje jasně, že mimo případy vytčené v úmluvě Ženevské Polsko vyvlastňovati nesmí. To však by bylo kruté, neboť pak by Polsko nesmělo vyvlastniti ani к účelům nejnutnějším na př. železničním, zejména vůbec ne menší majetek pozemkový, t, j. ve výměře pod 100 ha (čl. 12 al. 1 úml.) a velký majetek pozemkový, o kterém neoznámilo do 1. ledna 1925 zamýšlené vyvlastnění, rovněž už vůbec nikdy a pod žádnými podmínkami. Ale je otázka, zdali strany něco takového obmýšlely a zda zejména Polsku lze takový úmysl přičítati, zda tu spíše nešlo o likvidaci, jak čl. 6 úmluvy v druhé větě vskutku praví: vždyť jak shora ukázáno, právo vyvlastňovací zůstalo i Německu, jemuž v čl. 297 a) sml. Vers, byla všecka likvidace nepřátelského majetku zakázána, kdežto Polsko náleží ve smlouvách mírových к mocnostem spojeným a sdruženým, kterým bylo právo likvidace německého majetku v témž čl. 297 b) výslovně přiznáno, takže je na snadě myšlenka, že v Ženevské úmluvě šlo zrovna tak jen o provedení likvidace mírovou smlouvou Versaillskou dovolené jako v úmluvě Německa s čsl. státem čís. 359/22 shora vyložené. Dvůr vyhnul se vymezení pojmů likvidace a vyvlastnění a řekl, že když úmluva užívá výrazu expropriace, bude on ho užívat též: ale jest naopak nejnutnější potřeba, uvědomiti si je co nejjasněji. Posud znalo právo pouze pojmy vyvlastnění a konfiskace, ale právě mírové smlouvy stvořily útvar nový, třetí, který povahou svou zapadá zrovna do prostřed mezi oba tyto starší pojmy, totiž právě likvidaci. Nutno tedy rozeznávati: aa) Vyvlastnení, jež jest odnětím vlastnictví z důvodů obecného blaha, obecné potřeby, pravidelně sice proti plné náhradě, avšak, když to právě obecné dobro vyžaduje, i proti náhradě jen částečné nebo vůbec bez náhrady. Dají se vedle obecného dobra mysliti ještě jako mravní důvod příčiny historické, způsob původního nabytí předka rodiny, jenž byl prvým držitelem, jak na to myslil § 9 záb. zák., když pravil, že bez náhrady bude převzat majetek bezprávně nabytý, při čemž mu tanulo na mysli nabytí darem od vladaře, jenž statek dle národního přesvědčení nespravedlivě zkonfiskoval, ale tento předpis zůstal nepoužit a případ, jenž by ovšem nebyl pravým vyvlastněním, nýbrž restaurací, tedy odpadá, bb) »Zadržení a likvidování nepřátelského majetku«, útvar mírových smluv, který se krátce nazývá likvidací, a správněji by slul saisie, záborem, způsob to odnětí majetku, jenž se liší od vyvlastnění tím, že odnětí majetku nemá důvod svůj v příkazu obecného blaha, nýbrž v právu válečného vítěze nad poraženým, a jest to tedy druh pokuty, v čemž se srovnává s konfiskací, jenže se zase od ní liší tím, že podle nařízení mírových smluv musí odňatý majetek vždy býti zaplacen a to obecnou cenou obvyklou ve státě likvidujícím, zkrátka novodobá diplomacie stvořila tento nový ušlechtilejší pojem, ježto morálka jí zakazovala užiti prostě cc) konfiskace, kteráž jest odnětím majetku z trestu a tudíž úplně bez náhrady (leda že by se nějaká dala z milosti), jak na to opět myslil § 9 záb. zák., když praví, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, což však mu diplomacie v mírových smlouvách, jak právě ad bb) ukázáno, nedovolila, podrobivši majetek ten jen likvidaci, a majetek osob, jež se hrubě provinily ve světové válce proti čsl. národu, což však zůstalo neprovedeno. Jestliže tedy úmluva Ženevská nevyžaduje k »vyvlastnění« důvod veřejného blaha, ba vůbec žádný důvod, je už
42* — Čís. 6976 —
660
z toho jasno, že tu nešlo o vyvlastnení v pravém slova smyslu, nýbrž o likvidaci, o provedení čl. 297 písm. b) sml. Vers. na území kdysi plebiscitním, jak tomu i celý ostatní obsah její, i pokud má předmět jiný, zřejmě svědčí. Ale jako všecky stížnosti a p. Vallotton zaměňují vyvlastnění a likvidaci, protože oba pojmy mají společný nejhlavnější znak, záležejíce oba v odnětí majetku, tak i strany v úmluvě Ženevské oba pojmy ztotožňovaly, zapomínajíce rovněž, že důvod každého ústavu je zcela jiný, a nazvaly tuto likvidaci v nápisu oddílu III. a jeho ustanoveních expropriací. Jméno však nesmí màsti, nýbrž dlužno přihlížeti k podstatě věci. Dvůr sám na straně 22 nálezu čís. 7 uznává, že konstrukce stran ho neváže. Dvůr, upřev na str. 21 Polsku možnost vyvlastnění mimo případy úmluvy Ženevské, ihned na to na str. 22 praví, že úmluva je derogaci obecných pravidel o nakládání s cizinci a zásady o šetření nabytých práv, že derogace ta jest výjimkou, a uzavírá z toho, že jiná derogace není dovolena. »Každý zásah do majetku příslušníků německých, poznačeného v III. oddíle úmluvy, jenž není ospravedlněn zvláštním titulem přesahujícím úmluvu a který vybočuje z hra- nic obecného práva mezinárodního, jest neslučitelný s úpravou danou v úmluvě«, praví doslovně, a z těchto zásad prý plyne, že »opatření zakázaná jsou pouze ta, jež obecné právo mezinárodní nedovoluje proti cizincům; vyvlastnení z důvodu veřejného dobra, likvidace soudní a podobné akty nejsou dotčeny úmluvou«. Tato emanace, jíž se, vyjmouc poslední větu, i p. Vallotton dovolává, zajisté je v rozporu s hořejším popřením všeho polského práva expropriace mimo případy úmluvy, ale plyne z ní tolik, že Dvůr uznává, že — mimo případ, který nepřichází v úvahu, že by Polsko mělo zvláštní titul jdoucí nad úmluvu, tedy ještě zase úmluvu derogující úmluvě ženevské — byla by expropriace oprávněna ještě tehdy, kdyby byla kryta obecným právem mezinárodním, a v tomto že je dovolena expropriace z důvodu veřejného dobra. Avšak tato jest dle aa) shora jediná expropriace v pravém slova smyslu a tak z toho vyplývá, že Dvůr uznává, že expropriace pravá není úmluvou dotčena, správně řečeno, že úmluva upravuje jen likvidaci, neboť, uznává-li Dvůr dvojí expropriací : jednu dle úmluvy a druhou dle obecného práva mezinárodního, která se děje z důvodu obecného blaha, pak, když jen tato je pravým vyvlastnením, prvá, na úmluvě se zakládající, jím býti nemůže a může tedy býti jen likvidací. Dvůr nepraví sice nikde, co je to »obecné právo mezinárodní«, jehož tak často se dovolává, ale zřejmo, že tím jsou míněny předpisy čl. 38 čís. 1—3 jeho Statutu, vyjmouc ovšem »speciální« smlouvy mezinárodní, a rovněž nepraví, kdy je expropriace v nich dovolena, ale když ji nazývá expropriací z důvodu obecného blaha, je zřejmo, že ji za dovolenou má tehdy, když se na důvodu tom zakládá. A tak Dvůr nepraví pranic, čeho by se dalo užiti proti čsl. pozemkové reformě, naopak Dvůr dle správně vyložené argumentace své uznává, že je podle obecného práva mezinárodního oprávněna, раk-li jen se zakládá na důvodu obecného blaha.
Podle čl. 38 Statutu mezinárodní právo, jehož Dvůr užívá, je toto: 1. předpisy mezinárodních úmluv, obecných i zvláštních, pokud pro sporující státy jsou závazný, 2. mezinárodní zvyklost, t. j. obecná praxe — Čís. 6976 —
661
za právo přijatá, 3. obecné zásady právní uznané civilisovanými národy, 4. s výhradou předpisu čl. 59 nálezy soudní a nauka nejosvědčenějších spisovatelů jako pomocný prostředek k určení právních pravidel.Čl. 59 stanoví, že nález Dvora váže jen sporující se strany a jen v rozhodnutém případě. 5. Souhlasí-li strany, nalezne Dvůr ex aequo et bono. Prameny práva 1—4 převzala čsl. úmluva s Polskem čís. 175/26 v čl. 19. Prameny 1—4, vyjmouc zvláštní smlouvy ad 1 a rozhodnutí soudní ad 4 jsou patrně to mezinárodní právo obecné, o němž nález čís. 7 tak často mluví. Zřejmo, že prameny následují v pořadí tak, jak je článek uvádí, tedy každý následující teprv, když v předchozích rozhodná norma chybí. Mezinárodní praxe za právo uznávaná ad 2. je zajisté praxe mimosoudní, ustálený způsob, jak se státy ve vzájemném styku v té které právní otázce chovají. Obecné zásady právní ad 3. jsou zajisté předpisy právních řádů civilisovaných států, pokud se shodují, ať jde o právo psané (zákon) neb obyčejové (soudní praxi). Jak se má rozuměti výhradě čl. 59 při nálezech soudních ad 4., jest ovšem dosti záhadné. Zajisté, že míní se jako pramen práva pod soudními nálezy čís. 4. nálezy soudů státních a nikoli Dvoru samého, pak ale výhrada čl. 59 znamená, že nález soudní vynesen byl v téže věci, o niž i u Dvoru jde, a nutně pak to může býti jen otázka prejudicielní nebo pomocná a nutně jen nález soudu jednoho z proucích se států neb i soudu rozhodčího, jenž v té věci nalezl, na př. i rozhodčího soudu z mírových smluv. Tak na př., kdyby byl v případě a) rozhodl říšskoněmecký soud, že vklad vlastnictví s Říše na Oberschlesische je neplatný, nebo polský soud byl rozhodl, že polský stát dopustil se rušené držby vypuzením téže firmy z továrny. To by bylo pokaždé rozhodnutí v neprospěch vlastního státu. Jak ale, kdyby rozhodl ve prospěch jeho? Jde zde jen o objasnění věci, ne o rozhodnutí a proto netřeba odpověděti. Právní věda ad 4. poznačena jen za »prostředek pomocný« k zjištění právních pravidel, nemá tedy většího významu, než právní věda pro každý jiný soud. Jako každý státní soud musí znáti nauku práva, jehož užívá, musí i Dvůr znáti nauku práva mezinárodního. V nauce uložen poklad zkušeností a bádání celých staletí a mnoha pokolení a musí se soud zvláště v pochybných případech s ní poraditi, dojista ale ani předpis čís. 4. nechce Dvoru ukládati povinnost jurare in verba magistři, což by byl jistě faux pas, neboť konkrétní praktický případ teprv nejlépe ukáže, co věc žádá, co cit spravedlnosti káže. Nauka je jen к tomu, by soudce měl úplný rozhled. Jinak právní věda není už, jako byla v římském právu, pramenem práva, nýbrž kde přímé normy i obdoba soudce opouštějí, nastupuje právní cit, t. zv. »přirozené právo« jak praví § 7 obč. z. čsl. a rak. a § 16 portug., neboli, jak dí § 1 švýc. civ. zák., soudce rozhodne jak by rozhodl zákonodárce, sleduje v tom dobrou nauku, jistě že v tom smyslu dobrou, která nejlépe cit spravedlnosti uspokojuje. Jinými slovy soud rozhodne ex aequo et bono; souhlasí-li s tím nauka, je to jen potvrzení, že je to dobré, řeší-li však nauka/nemajíc opory v praktických zkušenostech, věc ex iniquo et malo, zkrátka tak, že konkretní případ toho řešení nesnese, uchýlí se od ní a motivuje to. Prameny 1. a 2. pro otázku vyvlastnení selhávají, neboť není posud upraveno ani ve smlouvách — Čís. 6976 —
662
mezistátních, ani se nevyvinula o něm mezinárodní zvyklost, neboť až do války vyvlastnění se dělo jen v nepatrné míře, takže to zůstalo vnitřní věcí každého státu, nedostalo se na mezinárodní forum. Obecné zásady ad 3. tu sice ohledně vyvlastnění jsou, ale nelze dokázati, že by přiznávaly cizincům nějakou výhodu před domácími občany, naopak, jak ad В 1. shora ukázáno, neznají při nemovitostech výjimky ze železného pravidla. Soudní nálezy ad 4. selhávají rovněž, neboť musí dbáti vždy zákona svého státu a odsuzovati i cizince, když zákon pro ně výjimky neučinil. Tak zbývá jen
Ad 4. právní věda. Nechť jest taková, jak pan Vallotton líčí, což zde jednak pro nedostatek pramenů přezkoumati nelze, a jednak pro nerozhodnost netřeba, nauka předválečná nepřichází vůbec ve zřetel, protože počítala s předválečnými poměry, jež se radikálně změnily jak politicky, sociálně a hospodářsky, tak i ideově, a nemůže tedy nikdy žádným způsobem applikována býti na poměry poválečné, na veliké a pro státy tak veledůležité dílo agrární reformy, které tu ještě nikdy nebylo a jejíž docela nové, buď válkou přímo vyvolané nebo к rychlejšímu uzrání dospělé široké potřeby ve svém úzkém ideovém obzoru tehdejší doby znáti a vyměřiti nemohla,neboť oč tehdáž při sporadickém vyvlastnění šlo, byly čiré imponderabilie proti ohromnosti nynější pozemkové reformy. Taková vážná věc se nedělá z lehkomyslnosti. Co se však týče literatury poválečné, jest již podle původu svého zakleta v tutéž nepohnutou ideovou sféru a nedotčena duchem nové doby, nemá porozumění pro její potřeby, naopak přistupuje k otázce s nepřístupnou zaujatostí. Aspoň již v rozh. čís. 4977 sb. n. s. ukázána na nauce prof. Verdrösse, jejž p. Vallotton též cituje, nepřípustnost jejích method, jako jest generalisování rozhodčího nálezu týkajícího se náhrady škody za neoprávněné vzetí movité věci (náhrada škody vůbec nenáleží do otázky vyvlastnění, kde věc béře se právem) nebo generalisování specielní smlouvy sovětů se státem diktujícím mu mír, nebo předpisujícím si podmínky za uznání de jure, nebo generalisování čl. 298 písm. b) sml. Vers., jenž nehledě k tomu, že týče se likvidace a ne vyvlastnení, ukládá povinnost Německu jako státu poraženému neomezovati majetek vítězů, ale ne i naopak, a nedá se tedy, jak on činí, generalisovati a tím méně na vyvlastnění aplikovati. Ostatně co se týče nemovitostí, o něž zde jedině jde, odporuje celá ta věda právním řádům všech států, jež uznávají tu lex rei sitae za bezvýminečně platnou, ale tyto přijdou podle §u 38 čís. 3 cit. Stat. jako mezinárodní právo napřed a na vědu tedy vůbec nedojde, a to je právě hlavní věc, která zároveň nejlépe dokazuje, že právní věda nemůže miti ani v čl. 38 Stat. význam starořímských »responsa prudentium«, neboť nyní, kdy článek tento udává prameny mezinárodního práva, dojista už nemůže příslušeti právní vědě žádná vlastní moc právotvorná, tak aby právní zásady směla tvořiti z vlastního právního přesvědčení, nýbrž činnost její je omezena na výklad pramenů práva v článku tom čís. 38 Stat. pod čísly 1.—3. udaných. Tady by tedy právní věda musila nasaditi páku, by, když praví, že vyvlastnění proti cizincům se neřídí domácími zákony a otázka že nezní, zda s nimi může nakládáno býti hůře či lépe než s domácími občany, nýbrž že s nimi naklá- — Čís. 6976 —
663
dáno býti musí tak, jak mezinárodní právo káže — ukázala, kde a jak prameny mezinárodního práva čís. 1.—3. Statutu nakládati s nimi v otázce vyvlastnění kážou. To je úskalí, na němž to stroskotá, protože, pokud se odvolává na mezistátní smlouvy ad 1., činí to neprávem, neboť ty, totiž mírové smlouvy a úmluvy je provádějící nepojednávají o vyvlastnění, nýbrž o likvidaci, nějakou praxi ad 2. však dosud nebyla s to uvésti, obecné zásady právních řádů ad 3. všecky vyvlastnění dopouštějí a to i za náhradu jen částečnou nebo vůbec bez náhrady a, pokud se odvolává sama na sebe, je to circulus vitiosus, neboť má podle cit. čl. č. 4. Statutu jen úkol, pomáhati k determinaci, výstižněji řečeno k objasnění právních pravidel, takže ta pravidla, která má zpracovati, tu už musí býti odjinud, tedy nutně z pramenů č. 1.—3.
C) Mravní důvody agrární reformy, obecné dobro jako její ratio legis. Tato ratio jest známkou pojmu vyvlastnení immanentní, conditio sine qua non, také není-li tu důvodem odnětí vlastnictví veřejné dobro, není to už vyvlastnění v technickém smyslu, i když by se dělo jako opatření mírové, tedy nikoli z důvodu nepřátelství a také ne z trestu, nýbrž je to v duchu platných právních řádů opatření nedovolené. Římané, největší právníci a státníci dějin všech dob, vždy měli nejživější smysl pro to, co svědčí zdraví státu, pro nějž dovedli přinésti největší obětí. Agrární otázka, jediná jejich otázka sociální, byla v starém Římě po více než 700 let akutní a předmětem nekonečných bojů. Plebejové dožadovali se častějších a hojnějších přídělů, šlechta (patriciové), která půdu státní rozchvátila, odpírala, až roku 386 ab urbe přijat zákon ne quis plus 500 jugera agri possideret, aby nikdo nedržel více než 500 jiter půdy. V důvodové zprávě pravilo se, jaká to spravedlnost, aby každému patriciovi volno bylo držeti jakoukoli výměru, člověk plebejský však že nemá půdy leda pro střechu nad hlavou nebo pro hrob. Šlo tedy vlastně o uvolnění půdy pro drobný lid, jako u nás. Ale plutokracie dovedla zákon obcházeti i prolamovati a tak velkostatky rostly, takže již za časů Ciceronových vešli v přísloví centum domini, t. j. sto vlastníků půdy a netrvalo to ani sto let a Plinius píše svůj náhrobní nápis Italii a tím největší velmoci světa, jaká kdy byla, Římské říši: latifundia Italiani perdidere, velkostatky zahubily Italii. Nejzdravější hospodářsky i politicky je stát, který má mohutnou a početnou střední vrstvu. Ohromné rozdíly v distribuci majetku, soustředění hodnot v rukou poměrně nečetných »nahoře« a zející chudoba »dole« je zjev chorobný a záhubný. O co šlo v zákoně Liciniove z r. 386 a. u., o to jde i čsl. agrární reformě. Pravil-li zákon římský, že nikdo nesmí držeti více než 500 jiter půdy, čehož rub byl, že každá nadvýměra spadá zpět do rukou státu za účelem přídělu drobné plebi, tak praví čsl. zákon, že nikdo nemá nárok, by mu ponecháno bylo více než 150 případně 250 hektarů půdy a každou nadvýměru že stát může mu vykoupiti za tu a tu cenu za účelem přídělu drobnému a střednímu lidu zemědělskému. Bylo třeba korrigovati výsledky historického vývoje, zbytky středověké feudality, upraviti přiměřeněji distribuci pozemkového majetku, především tedy uspokojiti drobný zemědělský lid a z bezzemků učiniti držitele půdy. Toho vyžadoval pokojný vnitřní vývoj a konsolidace státu, od které závisí i jeho bezpečnost zevní. Bylo — Čís. 6976 —
664
třeba, myslil čsl. národ, oštítiti drobný lid proti převratovým snahám klíčícím z utopistických, vzhledem k mravní úrovni současného lidstva nepraktických ideí, jichž propagandě se i západní státy ze všech sil brání, ale spíše jen slovy. Čsl. stát učinil to tímto skutkem, dílem agrární reformy. Bylo třeba také čeliti ještě jiné stálé bolesti národní: vystěhovalectví. To vše jest zajisté něco mnohem více, než někde nějaká železná dráha. Jde o největší statky státu a národa, o samé základy jeho bezpečné vnitřní i zevní existence. To musí i právní věda pochopiti. Nešlo o učinění křivdy, nýbrž o napravení křivd, jež s sebou přinesl nezřízený a sobě samému ponechaný historický vývoj, zkrátka o sociální reformu, ve které nesmí mu nikdo brániti, spíše právě naopak s blahovůlí k ní přihlížeti, ježto reforma značí sociální pokrok, jehož nutně třeba, má-li lidstvo uchráněno býti bolestných překotných převratů. Reforma nedala se však provésti tak, by majitelům latifundií byla dána plná náhrada, to by bylo pro většinu přídělců, lid naprosto nemajetný, nedostižitelno, naopak musil pro ně opatřen býti levný úvěr. Nelze hospodařili na usedlosti, jež je prodlužena až na poslední hřebík. S druhé strany sluší ovšem uznati, že vyvlastnění nesmějí zůstaveni býti »na holičkách«, tomu však učiněno zadost, neboť zůstaveni v poměrech velmi slušných, neboť mimo částečnou náhradu zůstane jim ještě značná výměra půdy, jež vždy ještě representuje velkostatek. To vše musí i právní věda pochopiti a změněným poměrům a nové době svou nauku přizpůsobit. Pravidelně právní věda má zákonodárci předcházeti reformními podněty, zde však vzala na se nevděčný úkol, naopak reformní snahu jeho potírati a brzditi. Frase o naprosté »nedotknutelnosti vlastnictví« dělá v tomto světle dojem Shylockova úpisu, který postižená latifundia až do omrzení presentují.
D) Résumé. Čs. agrární reforma, spadající podle obsahu svého pod pojem mírově právního ústavu vyvlastnění, jest plně právně odůvodněna jak podle práva čsl. tak podle práva mezinárodního i vůči cizozemcům, ať jsou příslušníky státu kteréhokoli, a to i v těch svých normách, podle nichž poskytuje jen náhradu částečnou. I. Podle práva čsl. je oprávnění její založeno proti cizozemcům již v obecné zásadě §u 300 obč. zák., jenž nemovitosti podrobuje bez zřetele na osobu bezvýhradné vládě všeobecně uznávané legis rei sitae, a §u 365 obč. zák., jenž vyvlastnění dopouští, dále i v předpisech §§ 1, 33 a 365 obč. zák., jež i cizozemcům ukládají, pokud v tuzemsku majetek mají, tytéž povinnosti jako domácím, a co se týče náhrady pouze částečné, je tato odůvodněna v předpisech §u 109 úst list. a §u 41 náhr. zák., které, náležejíce k čsl. zákonodárství obecnému, ji v oné normě zásadně dopouštějí a v této konkrétně nařizují. II. Také mezinárodní právo, jež je nyní vymezeno předpisy čl. 38 čl. 1.—3. Statutu S. D. M. S. v Haagu, nejen vyvlastnení nemovitostí patřících cizozemcům za náhradu pouze částečnou a tudíž zvláště čsl agrární reformu nezakazuje, nýbrž přímo a zásadně dopouští, neboť prameny mezinárodního práva podle cit. čl. jsou: 1. Mezistátní smlouvy, jsou-li pro súčastněné státy závazný. Avšak není smlouvy mezistátní ani všeobecné ani zvláštní, která by čsl. státu ukládala v otázce vyvlastnení nějaké omezení ohledně cizinců neb ohledně ná- — Čís. 6976 —
665
hrady, neboť v žádnou takovou smlouvu čsl. stát nevešel a nemůže tedy býti řeči o nějaké takové smlouvě vůbec, neřku-li pro něj závazné. Odpůrci pozemkové reformy odvolávají se tu na smlouvy mírové a úmluvy je provádějící, avšak ani smlouvy ani úmluvy ty neupravují mírověprávní ústav vyvlastnění, jenž má důvod svůj v příkazu obecného blaha, nýbrž válečně právní ústav likvidace nepřátelského majetku, jenž má důvod svůj v poměru vítěze к poraženému. Čl. 297 a) sml. Vers, zakázal Německu zadržeti a likvidovati majetek nepřátelský, totiž majetek příslušníků mocností spojených a sdružených, tedy i čsl., a nařídil zrušení všech jeho opatření sem spadajících, nepřiznal mu tedy právo likvidace, avšak ani v nejmenším se nedotknul jeho práva vyvlastnění, takže i jemu zůstalo úplně vyhraženo i po válce tak, jako bylo před válkou. Avšak týž čl. 297 b) dal výslovně všem mocnostem spojeným a sdruženým, tedy i čsl. státu, právo zadržeti a likvidovati majetek německý, ale samozřejmě nedotknul se vyvlastňovacího práva ani zde, to tím méně, když je zůstavil bez újmy ad a). Tedy: Německu přísluší proti čsl. příslušníkům pouze právo vyvlastňovací, Čsl. státu však proti německým příslušníkům jak právo zadržovací a likvidační, tak právo vyvlastňovací, takže tu obojí akce: válečně právní likvidace a mírově právní vyvlastňovací akce pozemkové reformy běží paralelně vedle sebe a úmluva čsl. státu s Německem č. 359/22 provádí jen čl. 297 b), tak jako i úmluva Ženevská mezi Polskem a Německem jen likvidační právo na plebiscitním území Hornoslezském. Co však platí o čl. 297 lit. a) a b) smi. Vers., to platí i o čl. 249 a) a b) sml. St. Germ. a čl. 232 a) a b) sml. Trianon. v poměru k Rakousku resp. Maďarsku. Jiných států než těchto a pak mocností spojených a sdružených se smlouvy mírové v této otázce vůbec netýkají. 2. Mezistátní zvyklost. Dokud nebudou předložena— a to se ještě nestalo — konkrétní data, aby věc mohla býti s právního hlediska posouzena, lze bezpečně říci, že ohledně mírového ústavu vyvlastnění praxe mezistátní není, neboť vyvlastnění provádělo se před válkou jen v tak skrovných rozměrech, že bylo pro diplomatické styky pouhým imponderabile, a nebylo příčiny, by se jeden stát druhému do té otázky vměšoval, a co se týče poválečných akcí vykazujících rozměry daleko širší, tedy právě o to jde spor; právo vyvlastňovací zůstalo sice pořád stejné, ale odpůrci pozemkové reformy, zneuznávajíce její povahu jako vyvlastnění a zaměňujíce ji omylem s likvidací, brojí proti ní, odvolávajíce se neprávem na mírové smlouvy shora ad 1., jež o vyvlastnění vůbec nejednají, a na obecné zásady právních řádů níže ad 3., jež ovšem o něm jednají, ale právě naopak tak v plném obsahu ho dopouštějí, jak.ho čsl. pozemková reforma užívá, a není naprosto dokladu, že by některý stát vůbec, zejména však stát čsl. byl jakkoli od tohoto svého dobrého práva byl ustoupil a nějak je zadal, a že by tu tedy byl i jen začátek praxe svědčící proti právu vyvlastňovacímu v poměru к cizincům, neřku-li aby se mohlo mluviti dokonce o zvyklosti, obyčeji mezinárodním. O to tedy právě jde: kdyby čsl. stát a ten i onen jiný agrární reformu provádějící na zakročení států, jichž příslušníky cizozemští majitelé domácích latifundií jsou, ustoupil a z obecné povinnosti expropriační je vyňal, takto právě by se pomalu řečená mezinárodní praxe a zvyklost čís. 2 čl. 38 — Čís. 6977 —
666
Statutu S. D. M. S. vyvíjeli začala. 3. Obecné zásady právních řádů. Všecky právní řády civilisovaných států dopouštějí vyvlastnení to buď s výslovnou neb aspoň s mlčelivou výhradou, že, nařídí-li to zákon z důvodu veřejného blaha, je přípustno vyvlastnění i za náhradu jen částečnou neb i bez náhrady. Jde tedy jen o důvod veřejného blaha, jenž jest idei vyvlastnění immanentní jako jeho pojmová známka. V čsl agrární reformě jde o sociální reformu, a tím je řečeno vše, neboť sociální reformy slouží ku blahu státu, aspoň se z toho úmyslu а k tomu účeli všecky reformy v život uvádějí. Salus rei publicae suprema lex. Není pravda, že je soukromé vlastnictví nedotknutelné, neboť vyžaduje-li toho salus rei publicae, vždy se ho stát dotknouti může; co však je vskutku nedotknutelné, je toto právo státu, právo jeho svrchovanosti, territoriální výsosti, právo zaříditi se v území svém, jak mu jeho zájem a potřeba velí. Praví-li člověk my house my castle, »můj domov, můj hrad«, tedy praví stát »má země, můj hrad«, zde já mám právo svrchovanosti a sebeurčení, a to jest právo svaté a nedotknutelné, sacrosanctum, můj habeas corpus act vůči všem státům druhým, moje magna charta libertatis, toho já nedovolím nikomu se dotýkati a proto noli me tangere, ruce pryč.
Pan Vallotton nemá pravdu, tím více tedy musí nejvyšší soud litovati, že vybočuje z obvyklých forem, neboť žádný právní omyl neospravedlňuje tón, jehož užívá o suverénním čsl. státu a jeho agrární reformě, a to obraceje se к nejvyššímu soudu státu, jehož se dotýká a jenž jako obnovený stát český jest jedním z nejstarších v Evropě ztráceje se vznikem svým v nejrannějším středověku. Praví-li, že stěžovatelé »jsou obětí konfiskace sotva zastřené«, že jest to »znásilnění nabytých práv« neb »znásilnění obecného práva«, že čsl. stát »porušil právní záruky mezinárodního práva« a že může »na příště býti přidržen, aby se podrobil odsuzujícímu rozsudku, jenž proti němu z toho důvodu bude vydán«, sluší tyto docela nemístné projevy s rozhodností odmítnouti.

Citace:

Čís. 6976. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 657-692.