Čís. 9500.

Rozluka (rozvod) manželství.
I nepřekonatelný odpor jest důvodem rozvodu manželství od stolu a lože.
Odpuštěných skutečností může se manžel podle § 14 písm. c) rozl. zák. dovolávati jen, provinil-li se vinný manžel znova anebo, dověděl-li se manžel, který odpustil, o jiné skutečnosti nastalé před odpuštěním a opravňující k návrhu na rozluku (rozvod).
I nevinný manžel musí snášeti rozluku (rozvod), přihodil-li se důvod rozluky (rozvodu) v jeho osobě, ale vinu jeho na rozvratu manželského společenství lze vysloviti jen, když porušil povinnosti uložené mu manželským svazkem.
Při výroku o vině na rozluce (rozvodu) lze přihlížeti jen k oněm skutečnostem, pro které se další manželské společenství stalo nemožným.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1929, Rv I 1387/29.)
K žalobě manžela uznal procesní soud prvé stolice na rozvod manželství stran od stolu a lože z výhradné viny žalované manželky. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud rozhodnutí nižších soudů, pokud jím bylo manželství stran rozvedeno od stolu a lože, potvrdil, ve výroku o vině je však změnil v ten rozum, že rozvodem není vinna ani ta ani ona strana.
Důvody:
První soud uznal na rozvod manželství stran z výhradné viny manželčiny pro velmi citelné, opětovné ubližování, jehož se dopouštěla žalovaná proti manželu, zlehčujíc nadávkami jeho tělesné vady, pro styky žalované s Juliem M-em a pro ochuravění žalované příjicí. Odvolací soud odmítl první z těchto tří důvodů, uznal, že styky s Juliem M-em dopustila se žalovaná manželské nevěry, že však toto provinění bylo již v roce 1926 odpuštěno, zjistil, že není prokázáno zavinění žalované na její nemoci a že žalobci netřeba se báti nákazy, ale potvrdil přece rozsudek prvního soudu, poněvadž »žalobci se musí způsobem duševně odůvodněným vnucovat jistota«, že se žalovaná dopustila s Juliem M-em nebo s jiným mužem cizoložství a při tom se nakazila. Odvolací soud míní, že následkem těchto žalobcových pocitů jest rozvrat manželství a že žalovaná jej zavinila svým poměrem s M-em. Skutečným důvodem rozvodu jest mu tedy žalobcův nepřekonatelný a nezaviněný odpor k manželce. Po stránce skutkové jest zjištění odvolacího soudu, že takový odpor u žalobce po zjištění pravé povahy manželčiny churavosti vznikl, závazným, a sama dovolatelka nemá, co by proti němu přednesla. Po stránce právní jest souhlasiti s odvolacím soudem, že zjištěný odpor jest dostatečným důvodem k povolení požadovaného rozvodu. V § 109 obč. zák. není sice nepřekonatelný odpor uveden mezi důležitými důvody, z nichž lze povoliti rozvod od stolu a lože, ale tyto důvody jsou tam vypočítány jen příkladmo a nejsou jimi vyloučeny jiné, stejně závažné důvody, které stejně znemožňují dosažení účelů manželství. Že v souzeném případě nepřekonatelný odpor žalobce vedl k hlubokému rozvratu manželství, pro nějž nelze na manželích spravedlivě požadovati, by pokračovali v manželském společenství, plyne ze zjištění odvolacího soudu, že manželé žijí sice ještě ve společném bytě, ale při tom si vzájemně nadávají způsobem, který by, posuzován jsa o sobě, mohl zakládati samostatný rozvodový důvod opětovného těžkého ubližování podle § 109 obč. zák. Nelze však souhlasiti s výrokem odvolacího soudu o vině na rozvodu. Dovolání vytýká právem napadenému rozsudku vnitřní rozpor, poněvadž zjišťuje, že manželská nevěra byla odpuštěna již v roce 1926 a že vina na onemocnění příjicí nebyla žalované prokázána, ale přece uznává žalovanou vinnou rozvodem. Odpuštěných skutečností může se manžel podle § 14 písm. c) rozlukového zákona čís. 320/1919 dovolávati jen, provinil-li se vinný manžel znova nebo dověděl-li se manžel, který odpustil, o jiné skutečnosti před odpuštěním nastalé а k návrhu na rozluku (rozvod) opravňující. Ježto podle zjištění odvolacího soudu skutečné provinění žalované, její styky s M-em, bylo již přede dvěma lety odpuštěno a další provinění nebylo jí dokázáno, nelze ji přičítati vinu na nynějších pocitech manžela, jež činí mu nemožným pokračovati v manželském společenství. Nepřekonatelný odpor u žalobce vznikl sice bez jeho viny, ale proto ještě nemá na něm viny žalovaná. Názor prvního soudu, že sluší žalovanou uznati vinnou, poněvadž důvod rozvodu, pohlavní onemocnění, vznikl, byť i jen náhodou, v její osobě, příčí se samému pojmu viny. Ustanovení § 1311 obč. zák. o náhradě nahodilé škody, jehož se první soud dovolává, má v manželském řízení jistou obdobu, neboť i nevinný manžel musí snášeti rozvod a rozluku, přihodil-li se důvod rozvodu nebo rozluky v jeho osobě, ale vinu jeho na zrušení manželského společenství lze vysloviti jen, když porušil povinnosti uložené mu manželským svazkem, dopustil se tedy určitého bezpráví, jež jest podle § 1294 obč. zák. rozlišovati od náhody. První soud uznal na rozvod z výhradné viny žalované také pro velmi citelné opětné ubližování, jehož se dopustila nadávkami vztahujícími se na tělesné vady žalovaného, jako »buckliger, rotnasiger Kerl«. Odvolací soud zdůrazňuje proti tomu právem, že nadávky byly vzájemné a že i žalobce nadával žalované opětně způsobem, který se jí musil těžce dotknouti. Tak naváděl dne 4. lajna 1928 nedospělého syna žalované, by matce řekl: »syphilitische Sau«. Odvolací soud zjišťuje dále, že vzájemné nadávky nebyly důvodem manželského rozvratu, nýbrž jeho následkem a projevem. Že má pravdu, o tom svědčí sama žaloba, jež se o nadávkách zmiňuje jen mimochodem a za hlavní důvod požadovaného rozvodu označuje cizoložství a nakažlivou chorobu žalované. Také podle pravidla, že se stejná pochybení vyrovnávají na vzájem, »paria delicta mutua compensatione tolluntur«, nelze ani při rozhodnutí o rozvodu, ani při rozhodnutí o vině přihlížeti ke vzájemným nadávkám, když není zjištěno, za jakých okolností byly proneseny, neboť ani těžké nadávky, byly-li proneseny v nezaviněném rozčilení a odvetou za jiné příkoří, nelze pokládati za velmi citelné ubližování. Při výroku o vině lze přihlížeti jen k oněm skutečnostem, pro které se další společenství manželské stalo nemožným, k těm však v souzeném případě vzájemné nadávky nenáležely. Musilo býti proto dovolání částečně vyhověno a vysloveno, že ani ta ani ona strana nemá viny na rozvodu.

Citace:

č. 9500. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 877-880.