NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2665.

Školství. — Administrativní řízení. I. Při vnuceném nájmu bytu podle zák. č. 189/1919 v domě patřícím manželům jako spoluvlastníkům jest doručení do rukou manžela účinno i vůči jeho manželce. — II. Proti usnesenému nájmu podle zák. č. 189/1919 nemůže se vlastník reality s úspěchem dovolávati toho, že tytéž místnosti byly již zabrány podle zák. o zabírání bytů obcemi. — III. Vlastník reality není oprávněn k námitce, že místnosti, vnuceným nájmem podle zák. č. 189/1919 zabírané byly již pronajaty jiné osobě.
(Nález ze dne 20. září 1923 č. 261.)
Prejudikatura: Boh. 702 adm.
Věc: Edmund L. v Teplicích-Šanovč proti ministerstvu školství a národní osvěty o zabrání místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. škol. a nár. osvěty výnosem z 5. prosince 1921 uložilo osp-é v D., aby neprodleně zahájila šetření za účelem získání bytu pro správce české školy v domě čp. — v K. podle § 1 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. a podotklo, že jde v daném případu o dvě místnosti, které byly zabrány manželům L. podle zákona z 30. října 1919 č. 592 Sb., a ježto krajský soud v pořadí instančním zamítl žádost za exekuční výkon zabrání, ocitá se správce české školy náhle bez bytu.
Dne 8. prosince 1921 bylo provedeno místní šetření v bytě obývaném ještě učitelem Františkem L. a sestávajícím z pokoje, kdežto druhý pokoj byl Františkem L. dobrovolně postoupen vlastníkům domu. Místnosti byly blíže popsány a byl učiněn návrh, aby byly po rozumu § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. zabrány pro správce české národní školy v K. Okresní politická správa v Teplicích byvši dožádána za výslech Edmunda L., bydlícího v Teplicích, zda souhlasí se záborem a jaké by požadoval nájemné, vyslechla dne 16. prosince 1921 dostavivší se v jeho zastoupení jeho manželku Julii L., která udala, že jest úplně inofrmována ve věci, a prohlásila, že nesouhlasí se záborem, ježto vlastníci domu celý tento byt, sestávající z 2 pokojů, kolny na uhlí a sklepa, pronajali již v listopadu Edvardu H., kupci v K. Půda byla již pronajata dříve Edvardu H. a četnickému strážmistru B.
Na to ministr školství a nár. osv. výnosem z 29. prosince 1921, proti němuž směřuje stížnost Edmunda L. k nss podaná, rozhodl takto: »Mým rozhodnutím převzata byla od 1. ledna 1921 měšťanská škola s českým jazykem vyučovacím v K. podle § 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. do správy ministerstva škol. a nár. osv. Aby se zabezpečilo bydlení ustanoveného na této škole Františka L., jenž nemá dosud bytu, vyslovuji podle práva, které mi dává § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., pozměněný a doplněný zákonem z 9. dubna 1920 č. 295 Sb., pokud se týče § 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. nucený nájem dvou pokojů v prvém patře s příslušenstvím v domě čp. 72 v K. označených v protokolu z 8. prosince 1920. Rozhodnutí činím v dohodě s ministerstvem vnitra. To buď majiteli domu a uživateli místností oznámeno na dodací lístky.«
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá nepřípustnost zabrání nuceným nájmem, jež vysloveno bylo jen proti spoluvlastníku domu Edmundu L., nikoli pak proti vlastnici ideální polovice Julii L., ač nucený nájem společného objektu po zákonu jen proti oběma společníkům ve vlastnictví může působiti. Námitka ta jest bezdůvodná, neboť nař. rozhodnutí i ve znění intimátu vyslovuje zabrání určitých místností celého objektu, týká se tedy obou jeho spoluvlastníků, a že žal. úřad též měl v úmyslu učiniti výrok proti nim oběma, vysvítá již z jeho příkazu z 5. prosince 1921, jímž řízení zahájil a v němž zřejmě uvedl, že jde o místnosti vlastnictví manželů L. Doručení rozhodnutí jen Edmundu L. jest účinným i pro jeho manželku, která ostatně v řízení byla slyšena, neboť podle § 1238 o. z. o. manžel zastupuje manželku ve správě jejího jmění, pokud ona této pravomoci mu neodňala, a přijetí úředního vyřízení přináleží k aktům této správy, poněvadž § 1008 o. z. o. pro ně nepožaduje ani generelního, ani speciálního zmocnění. ---
Stížnost v dalším namítá, že mísitnosti byly nezabratelny, ježto prý nebyly v užívání vlastníků, byvše dříve, jak svrchu uvedeno, zabrány pro učitele Františka L. podle zákona z 30. října 1919 č. 592 Sb., a tedy byly v disposici obce K. Námitka jest — nehledíc ani k tomu, že by k jejímu uplatňování byla legitimovanou jen případně dotčená obec — bezdůvodná z té příčiny, že po rozumu odst. 1 § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., podle něhož nař. rozhodnutím zábor nuceným nájmem byl vysloven, vlastníka od povinnosti své místnosti k účelům onoho záboru propůjčiti, osvobozuje jen to, že zábor ohrožuje jeho bydlení neb živnost, jakýmž poměrem však není, že na místnosti snad má nárok z dříve provedeného záboru obec K.
Konečně namitá stížnost, že nucený nájem jest nepřípustný též z té příčiny, že místnosti byly před jeho vyslovením pronajaty třetím osobám.
K uplatňování výhrady, že záborem jest ohroženo bydlení, udílí předpis § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. oprávnění jen onomu pasivnímu subjektu záboru, který v požadovaných prostorách bydlí, resp. na základě pravoplatného titulu oprávněn jest bydleti, jakýmž subjektem není však vlastník, kterýž sám nebydlí v oněch místnostech. Tento právní názor vyslovil nss ve svém nálezu Boh. 702, trvá při něm i tuto a odkazuje v tom směru podle § 44 j. ř. na odůvodnění cit. svého nálezu.
Stížnost vlastníka budovy, vycházející v tomto svém bodu z hlediska, že nejde o ohrožení jeho bydlení v zabraných místnostech, nýbrž o ohrožení toho, jenž prý má místnosti najaty, jest tedy přihlížejíc k vytčenému právnímu názoru i v tomto svém posledním bodu bezdůvodná, a slušelo ji tudíž zamítnouti.

Citace:

č. 2665. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 589-591.