č. 4524.

Pozemková reforma: čeho se vyhledává ke skutkové povaze přestupku neohlášení pronájmu dvora podle § 4 nař. č. 74/1923?

(Nález ze dne 17. března 1925 č. 3840.)
Prejudikatura: Boh. 4401 adm.
Věc: Dr. František Sch. v J. proti zemské správě politické v Praze o trest pro pronajmutí dvora bez předchozího oznámení. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem z 12. září 1923 oznámil st-l stpú-u, že dodatkem ke smlouvě z 21. července 1912, kterou dvory J., K., N. a R. byly propachtovány na dobu do 31. března 1924 pachtýřům Karlu a Rudolfu Sch., a ke smlouvě z 19. května 1913, jíž tento pacht byl rozšířen na usedlost č. pop. 9 v J., ujednána byla smlouva, kterou prodloužen byl onen pacht s výhradou schválení stpú-u o dalších šest let, případně ještě o další tři léta, a žádal, předkládaje dotyčný dodatek ke smlouvám, aby stpú vzal tuto včas podanou přihlášku smlouvy na vědomí a opatřil smlouvu schvalovací doložkou.
K oznámení stpú-u, že st-l nesplnil svou povinnost k ohlášení pachtu dle § 4 vlád. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb., zavedla osp v Benešově proti st-li trestní řízení a vyslechnuvši st-le uznala jej vinným přestupku § 4 cit. nař., poněvadž pronajal svrchu uvedené dvory, aniž předem učinil oznámení stpú-u o tom, hodlá-li pacht zadati určité osobě a které, a odsoudila jej dle § 18 c) zák. záb. k pokutě v částce 500 Kč.
St-l podal z trestního nálezu odvolání, které zsp výnosem ze 16. září 1924 zamítla z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého a k námitkám v rekursu uplatňovaným podotkla toto: »Předložení hotové pachtovní smlouvy k schválení dle § 7 zák. záb. není oznámením ve smyslu § 4 vlád. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb., neboť řízení v obou případech je docela odlišné a každé má svůj zvláštní účel. Účelem řízení dle vl. nař. je hlášení pachtu předem, t. j. před kontrahováním určitou osobou. Ozná- mění o zamýšleném dalším pachtu má se státi aspoň 6 měsíců před uplynutím doby pachtovní, což znamená, že další činnost pronajímatele ohledně pachtu má se zastaviti, a pronajímatel má vyčkati opatření stpú-u, jemuž od té doby přísluší disposice nad pachtem. Předložením nové pachtovní smlouvy neoznamuje pronajímatel úřadu pacht předem, nýbrž staví úřad před hotovou událost soukromoprávně prodlouženého pachtu. Není to tedy oznámením učiněným, dochází-li doba pachtovní, nýbrž sdělením, že docházející doba pachtovní byla prodloužena. Pronajímatel dopustil se označeného přestupku kontrahováním, t. j. jednáním soukromoprávním a tím byl přestupek dle cit. nař. plně dokonán. Okolnost, zda jednání to jest již platným s hlediska práva veřejného či nikoliv, nemá vlivu na skutkovou povahu přestupku. Názor st-lův, že účelem nařízení jest, aby nový nájemce nemohl žádati nesplnitelné podmínky, jest pochybeným, neboť na podobné případy je pamatováno ustanovením § 5 cit. nař.« V příčině námitky, že po stránce subjektivní není dána skutková podstata přestupku
st-li za vinu kladeného, ježto st-l dal svému právnímu zástupci příkaz, aby předepsané oznámení učinil, a tento také podání to sepsal a nikoliv st-l, poznamenal úřad, že subjektem přestupkového stíhání je vlastník velkostatku, a že nezáleží na tom, zda sám smlouvu uzavírá, či zda činí tak jeho právní zástupce. Je věcí soukromou mezi zmocnitelem a zmocněncem, zaviní-li tento onomu škodu nesplněním zákonných předpisů. K námitce odvolatele, že trestní nález osp-é jest předčasný, poněvadž měla vyčkati vyřízení jeho žádosti o souhlas k pronájmu dle § 7 zák. záb., uvedl žal. úřad, že schválením či neschválením smlouvy ničeho na skutkové podstatě se nemění a zejména nezaniká trestnost přestupku § 4 cit. nař., jestliže smlouva schválena byla.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Dle § 50 a) zák. náhr. může stpú uložiti vlastníkům zabraného majetku, aby v první řadě zadávali půdu do pachtu osobám, jež stpú určí z řady těch pachtýřů, jichž pachtovní poměr byl předčasně výpovědí stpú-u rozvázán. Za tím účelem má dle § 4 vl. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb. vlastník zabraného majetku, jenž hodlá půdu nově propachtovati, učiniti o tom předem oznámení stpú-u a sděliti mu, hodlá-li pacht zadati určité osobě a které, a má oznámení to, pokud jde o půdu již propachtovanou, učiniti aspoň 6 měsíců před uplynutím doby pachtovní.
Stížnost především vytýká, že zsp nebyla oprávněna řešiti si otázku, je—li podání st-lovo z 12. září 1923 oznámením dle § 4 vl. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb. či nikoliv, nýbrž měla v té příčině vyčkati rozhodnutí stpú-u. Soud nemohl na tuto námitku vejíti, neboť trestní úřad policejní je u výkonu své trestní pravomoci nejen oprávněn, ale i povinen zkoumati existenci skutkové podstaty přestupku straně za vinu kladeného ve všech směrech, není-li zvláštním předpisem právním v tom ohledu nějak omezen. Poněvadž pro daný případ takového výjimečného předpisu není, bylo právem i povinností úřadu, aby sám zodpověděl si otázku, podala-li strana platné oznámení zamýšleného pachtu či nikoliv, a dle toho pak aby rozhodl o vině st-lově. Nezákonným však shledal soud způsob, jakým úřad tuto otázku rozřešil. Žal. úřad se domnívá totiž, že podání st-lovo z 12. září 1923 není oznámením o zamýšleném pronájmu dle § 4 cit. vl. nař., nýbrž jedině žádostí o souhlas k pronájmu zabraných nemovitostí dle § 7 zák. záb., a dospívá k závěru, že st-l oznámení dle § 4 vlád. nař. vůbec nepodal. V tom se však úřad mýlí, neboť jak již nss ve svém nál. Boh. 4401 adm. vyslovil, nelze klásti váhu na to, zda podání strany je označeno jako žádost za schválení smlouvy dle § 7 zák. záb. či jako oznámení o pachtu dle § 4 cit. nař., nýbrž záleží jedině na tom, aby podání strany, má-li pokládáno býti za předepsané oznámení, obsahovalo veškeré údaje, které dle cit. nařízení jest hlásiti. V daném případě oznámil st-l stpú-u aspoň 6 měsíců před vypršením doby nájemní, že a komu hodlá své nemovitosti propachtovati, čímž úplně vyhověl povinnosti, kterou cit. nařízení v příčině oznámení zamýšleného pachtu mu ukládá. Na věci ničeho nemění, že s oznámením svým spojil zároveň žádost za souhlas dle § 7 zák. záb., neboť i když tak učinil, přece podání jeho jest i oznámením dle § 4 cit. vlád. nařízení.
Žal. úřad dále dovozuje, že i kdyby podání st-lovo dle jeho obsahu bylo lze pokládati za předepsané oznámení pachtu, přece by bylo st-le odsouditi, ježto neučinil oznámení ono předem, t. j. před uzavřením pachtovní smlouvy, nýbrž uzavřel smlouvu dříve a postavil úřad před hotovou věc. Také tento důvod postrádá opory v zákoně, neboť st-l smluvil se svými pachtýři prodloužení pachtovní smlouvy s výhradou schválení stpú-u, a ani ze zákona ani z nařízení č. 74 z r. 1923 neplyne, že by tak činiti nesměl. Cit. nařízení ustanovujíc, že vlastník zabraného majetku má oznámiti úřadu případně i osobu, které hodlá zabrané nemovitosti pronajmouti, předpo- kládá spíše, že vlastník s osobou tou již o pachtovních podmínkách se dohodl, a že osoba ona také skutečně jest ochotna pacht převzíti. Předpis, že oznámení ono učiniti má »předem«, značí pouze, že oznámení ono má podati ve stanovené lhůtě před uplynutím doby nájemní a skutečným odevzdáním pachtovního předmětu novému nájemci.
Poněvadž nař. rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu zákona, bylo je zrušiti dle § 7 zák. o ss, aniž bylo nutno zabývati se ještě dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 4350. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 269-270.