Č. 10081.

Živnostenské právo. — Zdravotnictví: Smí drogista prodávati »lignosulfit«?
(Nález ze dne 18. října 1932 č. 15691.)
Věc: Heřman Sch. v O. proti zemskému úřadu v Brně o zákaz prodeje lignosulfitu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem okresního úřadu v O. z 27. února 1929 byl st-li vydán živn. list na generální zasílatelství chem.-techn.-pharmaceutických přípravků, zastoupení patentů a novinek, současně však byl mu zakázán prodej »lignosulfitu«, poněvadž »lignosulfit« je lék, jehož drobný prodej dovolen je pouze v lékárnách, a prodej ve velkém pouze na základě koncese podle § 15 bodu 14 živn. ř. velkodrogisty. Nabízí-li se však pouze jako prostředek k zamezení onemocnění dýchacích ústrojů, je sice jeho drobný prodej drogistům povolen, ale rovněž pouze na základě koncese podle § 15 bodu 14 živn. řádu, st-1 však koncese takové nemá a musil mu proto býti zakázán prodej »lignosulfitu« v drobném i ve velkém.
Z podnětu odvolání, které st-1 z výměru tohoto podal, žal. úřad rozhodnutím z 5. února 1930 na základě § 146 odst. 4 živn. ř. zrušil zmíněný živn. list st-lův, ježto »zasílatelství chemicko-technických-pharmaceutických přípravků« je živností koncesovanou ve smyslu § 15 bodu 14 živn. řádu a nebyly splněny podmínky § 23 odst. 1 a § 23 a) odst. 1 a 5 živn. řádu. Týmž rozhodnutím žal. úřad dále odvolání z výměru z 27. února 1929, jímž stli zakázán byl prodej »lignosulfitu«, zamítl z důvodů výměru v odpor vzatého.
Z rozhodnutí tohoto, pokud se týká zrušení živn. listu, připuštěn byl další opravný prostředek. Proti druhé části rozhodnutí, týkající se zákazu prodeje »lignosulfitu«, podal st-1 stížnost k nss-u, jenž o ní uvažoval takto:
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí je protizákonné, ježto za léčiva, která jen v lékárnách smějí býti prodávána, resp. jichž prodej je podle § 15 bodu 14 živn. řádu vázán na koncesi, dlužno pokládati jen ony látky, které výslovně jako léčiva jsou označeny a ve sbírce zákonů a nařízení uvedeny, resp. které smějí býti připraveny, resp. prodávány jen na předpis znalce, kdežto »lignosulfit« k těmto léčivým prostředkům nenáleží, jsa pouhým chemickým odpadkem, sloužícím k plnění elektrických plynových aparátů. Stížnost poukazuje obzvláště na předpis § 3 odst. 2 min. nař. ze 17. září 1883 č. 152 ř. z., podle něhož preparáty, jichž se technicky používá, jsou dány do volného obchodu.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Pro posouzení otázky, zda určitá látka nebo přípravek je lékem, není především rozhodnou jedině okolnost, zda látka ta smí býti připravena, resp. prodávána jen na předpis znalce (lékaře), ježto podle platných norem o přípravě a prodeji léčivých přípravků a farmaceutických preparátů vedle léků, které smějí býti vydány jen na předpis lékařský (srov. na př. min. nař. ze 14. března 1884 č. 34 ř. z.), se rozeznávají léčivé přípravky a farmaceutické preparáty, které jsou ve volném prodeji v lékárnách, a které tedy i bez lékařského receptu mohou býti v lékárnách prodávány (srov. min. nař. z 1. srpna 1884 č. 131 ř. z.).
Stížnost nemá také pravdu, pokud za léčiva pokládá jenom látky, které výslovně jako léčiva jsou označeny a ve sbírce zák. a nař. uvedeny. I když stanoven je seznam léčiv, která v každé lékárně musí býti chována (srov. na př. min. nař. z 8. ledna 1906 č. 10 ř. z. a vl. nař. ze 17. března 1927 č. 26 Sb.), a i když v době, kdy nař. rozhodnutí bylo vydáno, existoval i seznam léčiv nejčastěji užívaných, avšak do textu býv. rak. lékopisu Ed. VIII nepojatých (srov. vl. nař. ze 17. března 1927 č. 28 Sb. a vl. nař. z 26. června 1930 č. 87 Sb.), nebyl tím počet veškerých léčiv vyčerpán, ježto do seznamu t. zv. léčiv neoficielních pojata byla jen léčiva, nejčastěji používaná, nikoli tedy léčiva všechna. Okolnosti, které stížnost uvádí, nejsou tedy pro stanovení pojmu léčiv směrodatné.
Podle § 15 bodu 14 živn. řádu prohlašuje se za živnost koncesovanou výroba jedů a příprava látek a preparátů, které jsou určeny, aby jich bylo užito za léky, jakož i prodej obojích věcí, pokud není výlučně vyhrazen lékárníkům. Ve smyslu tohoto zákonného ustanovení je tedy podstatným znakem léčiv určení dotyčných látek a preparátů za léky. S tímto předpisem je úplně ve shodě předpis § 3 min. nař. ze 17. září 1883 č. 152 ř. z., jehož se dovolává stížnost a jenž stanoví, že lékárnám je vyhraženo chovati na prodej a prodávati léčiva a chemické preparáty, kterých se používá výlučně k účelům léčivým, kdežto věci, jichž se potřebuje netoliko k léčení, nýbrž i jinak technicky, jsou zůstaveny obchodu obecnému, splní-li se zákonné podmínky. St-1 přehlíží tuto zákonnou náležitost, aby byly splněny zákonné podmínky, a v důsledku tohoto omylu má za to, že preparáty, jichž se používá k účelům technickým, jsou dány do volného ničím neomezeného obchodu. Po názoru nss-u mohou se však věci, kterých se používá nejen k léčení, nýbrž i jinak technicky, prodávati jen tehdy, když jsou splněny zákonné podmínky. Které zákonné podmínky to jsou, stanoví § 15 bod 14 živn. řádu, když předpisuje, že prodej látek a preparátů, které jsou určeny, aby jich bylo použito za léky, vázán je na koncesi. I kdyby tedy bylo pravda, že se »lignosulfitu« používá jak k technickým, tak i k léčebným účelům, nebyl by prodej jeho v žádném případě volnou živností, nýbrž bylo by k tomu potřebí vždy koncese ať již lékárnické, či podle § 15 bodu 14 živn. řádu.
V daném případě plyne pak ze spisů správních, že živnost »generální prodej chem.-techn.-pharm. zboží, zužitkování patentů a novinek« byla původně ohlášena firmou »Merkuranus«, majitelé Jan J. a Heřman Sch., dále že Jan J. podáním z 11. dubna 1928 oznámil mimo jiné osp-é v O., že zavádí prodej »Lignosulfitu«, odpadního louhu jako odpadku při zpracování buničiny v celulosových továrnách..... pro účely inhalační proti onemocněním dýchacích orgánů, — tbc., asthma, chřipce, rýmě atd. —, a že po vystoupení Jana J. ze zmíněné firmy vydán byl živn. list st-li jako druhému členu firmy »Merkuranus« s tím, že se mu současně prodej »lignosulfitu« z důvodů výše uvedených zakazuje.
Bylo-li tedy v řízení, které předcházelo vydání živn. listu, zjištěno, že ohlášen byl prodej »lignosulfitu« pro účely inhalační proti onemocněním dýchacích orgánů, tuberkulose, asthmatu, rýmě atd., tedy pro účely léčebné, a byl-li tento prodej zakázán s poukazem na § 15 bod 14 živn. řádu, nelze v tomto postupu úřadu shledati nezákonnost. Pak ovšem nemusil se žal. úřad zabývati ani dalšími vývody odvolání st-lova, že »lignosulfit« není lékem a že slouží k účelům technickým, ježto prodej »lignosulfitu« k účelům technickým v řízení před I. stolicí vůbec ohlášen nebyl. Neshledal proto nss ani žádné vady řízení v tom, že žal. úřad neprováděl st-lem nabízených důkazů o tom, že »lignosulfit« není lékem, nýbrž slouží k účelům technickým.

Citace:

č. 10081. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 413-415.