NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 11795.

Školství: * Řídící učitel (správce školy) není legitimován ke stížnosti na nss do výroku nadřízeného školního úřadu, jímž tento neschválil rozvrh hodin jím sestavený z toho důvodu, že řídící učitel nevyčerpal v tomto rozvrhu svou normální povinnost vyučovací, stanovenou v § 2 nař. č. 52/1923 Sb.
(Nález ze dne 15. března 1935 č. 12008/35.)
Věc: Vratislav D. v Š. proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyučovací povinnost.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, řídící učitel státní menšinové školy v Š., předložil inspektorovi menšinových škol národních v Šumperku sestavený rozvrh hodin, v němž, pokud jde o jeho osobu, přidělil si 15 hodin vyučovacích. Jmenovaný inspektor přípisem z 2. listopadu 1931 neschválil tento rozvrh. — — —
Stížnost podanou st-lem do tohoto výroku inspektora menšinových škol národních vyřídilo min. škol. nař. výnosem záporně.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Předpokladem úspěšné stížnosti k nss-u je s hlediska § 2 zák. o ss porušení nějakého subj. práva správním úřadem a tudíž i existence takového práva vůbec.
Stížnost tvrdí existenci takového práva i v konkrétním případě, jež spočívalo by podle obsahu stížnosti v tom, že řídící učitel obecné školy (v konkrétním případě státní menšinové) má nárok na to, aby školní rozvrh hodin, jím sestavený a učitelskou konferencí projednaný, v němž přidělil si sice menší počet hodin vyučovacích nežli je normální míra vyučovací povinnosti, stanovená §em 2 nař. č. 52/1923 Sb., avšak rozdělením hodin na ostatní síly učitelské jinak nevznikl nikomu nárok na hodiny přespočetné (honorované), byl úřadem rozvrhy schvalujícím schválen beze změny, a že tudíž tento úřad nemůže ho nutiti, aby v rozvrhu tom vyčerpal svou normální povinnost vyučovací plně. Stížnost opírá nároky své o čl. V zák. č. 251/1922 i § 2 vl. nař. č. 52/1923 Sb. a chce svými vývody dokazovati, že ona normální povinnost vyučovací, stanovená v § 2 nař. č. 52/1923, je povinností maximální a nikoliv povinností minimální, jak soudí žal. úřad, a podporuje toto své tvrzení poukazem na § 12 zák. č. 104/1926 a nál. Boh. A 9192/31.
Leč stížnost tu přehlíží, že pro otázku existence nároku v daném případě, kdy ona normální povinnost vyučovací (t. j. 17 hodin pro správce školy více než sedmitřídní) pokynem úřadu rozvrh schvalujícího neměla býti překročena, nýbrž jen plně vyčerpána, je otázka, zda jde tu o hranici maximální či minimální, úplně bez významu a jsou tudíž i bezvýznamné uvedené poukazy na § 12 zák. č. 104/26 Sb. a nálezy tohoto soudu.
Normální míra povinnosti vyučovací, stanovená čl. V zák. č. 251/1922, resp. pro síly vedoucí §em 2 nař. č. 53/1922 Sb., má toliko ten význam, že do této míry je učitelská osoba (bez rozdílu, zdali jde o učitelskou osobu vedoucí) povinna za normální služební požitky státi svému dozorčímu úřadu k disposici bez každé další úplaty. To plyne hned z 1. odst. cit. zák., který počítá s tím, že učitel je povinen i nad míru vyučovací povinnosti normálně stanovenou učiti větší počet hodin, začež se mu ovšem dostává zvláštní odměny. Rovněž tak další odst. 2 čl. V cit. zák. slovy »až do povinné míry vyučovací povinnosti« zdůrazňuje, že do oné normální míry je učitel povinen učiti. Je-li však učitelská osoba povinna vyučovati do normální povinnosti vyučovací, ba dokonce nad tuto míru (ovšem úplatně), a to bez jakéhokoli stanovení nějaké další hranice maximální, pak nelze z těchto ustanovení ještě nic vyvoditi pro existenci nároku, jak byl zpředu uveden, a slušelo by jen zkoumati, není-li tu takového nároku ve spojení s §em 135, resp. 17 a 114 defin. řádu škol. a vyuč. (vydaného nař. č. 159/1905 ř. z. na základě §§ 4 a 78 zák. č. 62/1869 ř. z. a čl. II zák. č. 53/1883 ř. z.).
V § 135 cit. řádu se v odst. 4 stanoví, že rozvrh hodin (včetně ustanovení třídních a přídělu), sestavený správcem školy, se předloží, když byl probrán v učitelské konferenci, ke schválení okr. škol. úřadu. V podstatě totéž je řečeno v § 17 odst. 2 cit. řádu a ve 2. větě odst. 1 § 17. Z těchto dvou ustanovení však již plyne, že okr. škol. úřad, který jakožto úřad dozorčí vykonává tu svou působnost nejen s hlediska tohoto předpisu, ale i s hlediska všeobecného předpisu § 25 zák. č. 3/1870 ve znění zák. č. 4/1906 z. z. mor. (zákon o dozoru ke školám), teprve svým schválením propůjčuje rozvrhu hodin definitivní sankci. Leč podléhá-li rozvrh hodin správcem školy sestavený dalšímu schválení, pak jednak před tímto schválením nemohou z něho pro nikoho práva vzniknouti a dále úřad schvalující může v něm požadovati dalších změn, pokud tyto jsou ovšem v souladu se zákonem s hlediska rozsahu učebního úvazku osob učitelských. Jde tu v podstatě o akt vnitřní organisace školní, jak tomu nasvědčuje ostatně i odst. 1 § 17, podle něhož zásady a vzory rozvrhů hodin stanoví zem. škol. úřad. Nějaký nárok však, jak zpředu byl uveden, z těchto předpisů pro správce školy neplyne a okr. škol. úřad může tedy uložiti další změny, šetře ovšem jinak předpisů v tom směru vydaných, tedy nemůže se dotknouti ani žádného práva, vyzývá-li správce školy, aby v tomto rozvrhu vyčerpal svou povinnou míru povinnosti vyučovací. K tomu bylo by hned poznamenati, že i § 114 cit. řádu, který ostatně doznal změny, resp. doplnění zpředu již cit. předpisy zák. č. 251/22 a nař. č. 5/1923 Sb., počítal s určitou povinnou normální mírou povinnosti vyučovací, do níž musí býti učitelská osoba k disposici bez další úplaty těm úřadům, jež nad školami mají dozor. S hlediska této povinnosti je pak vedlejší ovšem poukaz na § 6 cit. řádu co do otázky, zda je tu předpis, že by řídící učitel musil vyučovati všem předmětům, poněvadž v daném případě je zásadní otázkou ta, zda úřad schvalující rozvrh hodin může požadovati od správce školy, aby v tomto rozvrhu vyčerpal svou povinnou míru povinnosti vyučovací. Z uvedeného plyne, že neexistuje nějaký nárok, který by překážel takovému zákroku úřadu školního, t. j. v konkrétním případě min. škol. (resp. jeho příslušného inspektora), které podle ustanovení § 2 zák. č. 292/1920 Sb. nastupuje u státních škol menšinových ve funkci úřadu školního rozvrh hodin schvalujícího.
Paragrafem 14 odst. 3 výnosu min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42105-1 (Věst. min. č. 61, str. 190) nepotřeboval se pak nss již vůbec zabývati, poněvadž výnos ten jednak provádí zák. č. 251/22 a nař. č. 52/1923 Sb., o nichž byla již zpředu řeč, jednak jde tu o pouhý výnos, který sám o sobě právní nárok nemůže založiti.
Není-li tu však subj. práva, pak nebyl st-l ani legitimován jako strana vystoupiti a tudíž ani stěžovati si na nss; poněvadž však ve stížnosti dokazoval existenci takového práva, ale — jak dovoděno — bezúspěšně, bylo stížnost zamítnouti již z tohoto důvodu, aniž bylo možno
ještě blíže stížností se zabývati.

Citace:

Č. 11795. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 651-653.